Okno

Účetní Tereza Králová pracovala většinou z domova. Bydlela v pátém patře starého činžáku s vnitroblokem. Sousedy znala jen zběžně. Na chodbách je sice zdravila, dál se o ně ale nezajímala. Stejné to bylo s Novákovými, do jejichž kuchyně ve třetím patře bylo z jejího bytu občas vidět. Věděla, že jsou to mladí manželé, kteří pečlivě třídili odpad. Paní Nováková dvakrát za rok vytřela schody. Pan Novák zase v zimě, když měl službu, odklízel sníh. Jednou večer Tereza zaslechla, jak se hádají. Zdálo se jí, že paní Nováková vykřikla.

Druhý den viděla pana Nováka stěhovat do auta několik rozměrných balíků. Evidentně musely být těžké. Odjel s nimi někam pryč. Paní Novákovou ale Tereza nezahlédla. Neviděla ji celý další měsíc. Co když ji zabil? Napadlo Terezu. Mohl ji rozřezat. Balíky asi obsahovaly kusy jejího těla.

Podezření nedalo Tereze spát. Pořídila si hvězdářský dalekohled. Začala svého souseda pečlivě sledovat. Vedla si záznamy. Věděla, v kolik vstává, i v kolik chodí spát. Dalekohledem rozeznala i značku jogurtu, kterou si dával k snídani. Paní Novákovou ale v okuláru nezahlédla.

Nakonec se rozhodla zavolat na policii. Kupodivu ji přepojili rovnou na kriminálku. Mluvila s mužem, který se představil jako praporčík Sýkora.

„Mám podezření, že můj soused zabil svoji ženu,“ svěřila se mu.

„Nějací Novákovi, Smetanova 14?“ zeptal se policista.

„Ano. Jak to víte?“

„Nejste se svým podezřením sama. Budeme ho asi opravdu muset prošetřit. Neměla byste čas se zastavit u nás na služebně?“

„Klidně,“ souhlasila Tereza. „Kdy by to tak mohlo být.“

„Co zítra ve dvě?“ navrhl detektiv. „Dnes odpoledne musím k soudu. Kdyby něco, můj mobil je 732 738 360.“

Tereza řekla, že platí a zavěsila. Cítila zadostiučinění. Od telefonátu na policii mnoho nečekala. Domnívala se, že jí strážci zákona neuvěří. Nebyla si jistá, jestli by na jejich místě věřila sama sobě.

Večer se ze zvyku podívala do dalekohledu. V Kuchyni bytu ve třetím patře stála paní Nováková. Krájela cibuli a utírala si u toho oči do rukávu. Tereza neváhala a vytočila praporčíka Sýkoru.

„Poslyšte,“ řekla. „Byl to planý poplach. Teď jsem tu paní viděla. Je naživu. Vypadá úplně stejně jako dřív.“

„Tak prima,“ řekl kriminalista. „To bychom měli. Navíc to dobře dopadlo. Mockrát děkuji za zavolání.“

František Novák zatím ve svém bytě odpojil nový holoprojektor z Číny. Stál ho majlant. Byl si ale jistý, že šlo o dobrou investici. Sousedi už začínali něco tušit. Zvlášť ta bréca z pátého byla pěkně vlezlá. Zítra tu věc pro jistotu večer spustí znova. Měl ještě několik záznamů. Mohl by použít třeba žehlení. Zbýval mu už jen týden. Jakmile dokončí převody pozemků, vypadne ze země.

Překlad

K Mordpartě se fakt dobrovolně dá jen šílenec, pomyslela si Komisařka Olivia Stoneová, zatímco stoupala po schodech do sedmého patra starého činžáku. Byl pátek, čtvrt na devět večer. Ne že by zrovna měla lepší program než ohledávání místa činu. Klidně ho ale mohla mít. Kdysi ho v pátek mívala. Najít správný byt nebyl problém. Dveře byly otevřené. Navíc se hemžil spoustou techniků. Něco ale nebylo v pořádku. Na lidi z policejní laboratoře byla zvyklá. Jenže v tomhle bytě byla ještě spousta dalších, které neznala.

Přístroje také nebyly úplně správné. Světla vídala při práci běžně. Tahle ale vyhlížela jinak než obvykle. Kromě nich viděla i kamery.

„Co se tady stalo?“ zeptala se prvního známého technika, který šel kolem.

Vzpomněla si, že se jmenuje Dylan Harper. V ruce držel nádobku s práškem na zdůraznění otisků prstů a jemný štětec.

„Máme pět mrtvých účastníků soutěže Navařeno,“ vysvětlil jí.

„Co je to zač?“

„Každý pátek se na ní dívá dvacet milionů lidí,“ prohlásil technik a dodal: „Já taky. Jsem fanda.“

„Nemám televizi,“ utrousila komisařka. „Dávají moc detektivek.“

Vysvětlovalo to ale neznámé lidi, divná světla a kamery.

„No, každopádně …“ začal Harper. „Jeden soutěžící vždycky pozve ostatní k sobě domů a něco jim uvaří. Oni mu pak dávají body. Dnešní hostitelka byla beznadějně poslední. Neměla šanci na vítězství. Leda že by dostala superbonus za zvlášť originální jídlo. Musela ale něco uvařit tak jako tak. Myslíme si, že to mohla být rozšířená sebevražda. Dala všem do jídla jed a sama si ho taky vzala. Když nemohla sama vyhrát, tak nikdo.“

Stoneová krátce nahlédla do kuchyně. Okolo stolu sedělo pět zhroucených postav. Místnost byla plná lidí z laboratoře i od televize. Neměla davy ráda. Raději se zkusila rozhlédnout po bytě.

Ve vedlejší místnosti si všimla pracovního stolu. Ležely na něm nějaké papíry. Evidentně je vytiskla laserová tiskárna o kus dál. Komisařka si lejstra prohlédla. Pak se vrátila zase do kuchyně a podívala se na zbytky posledního jídla. Našla přesně, co hledala: rybí kosti.

„Myslím, že to mám,“ prohlásila. „Nechtěla je zabít.“

„A co tedy chtěla?“ zeptal se Harper, který svým štětečkem zrovna zpracovával ledničku.

„Snažila se uvařit jídlo z japonské nafukovací ryby fugu,“ řekla Stoneová a pozvedla papíry. „Tiskla si recepty. Ta ryba je jedovatá. Když se připraví špatně, je to jasná smrt. Tahle husa ale vařila podle originálních instrukcí v japonštině prohnaných Překladačem Google.“