Nekráče

Redaktor Michal Kučera se pustil do svého obvyklého čtvrtečního úkolu. Spočíval v nalezení dostatečného množství důležitých, známých nebo alespoň něčím zajímavých lidí, kteří od minulého čtvrtka zemřeli. Jejich nekrology pak měl sepsat na poslední stránku týdeníku Fakta, ve kterém pracoval. Ještě předtím ale musel zajít se seznamem kandidátů za svým šéfem, editorem Pavlem Králem.

Zásadní bylo vybrat jednoho z nebožtíků. Pojednával o něm pak otvírák stránky. Zabíral celou její horní polovinu. Doprovázela ho fotka dotyčného. Ostatní nekrology mívaly jen jeden odstavec. Fotky u nich většinou nebyly. Pokud přece jen ano, tak maličké.

Po zhruba hodině a půl hledání na zpravodajských webech a ve svodkách z agentur shromáždil Kučera šestnáct kousků. K zaplnění stránky jich potřeboval okolo osmi. Poslal si seznam s poznámkami do tiskárny. Vyzvedl si ho cestou ke Královu stolu.

„Čau Pavle,“ oslovil ho. „Mám návrhy na nekráče.“

„Jasně, sem s nima.“

„Tak na velkej může být Maria Rossi, italská herečka.“

„Kolik jí bylo?“

„Osmdesát devět.“

„Tu už si lidi nepamatujou. Nebo si myslí, že je dávno mrtvá. Co tam máš dál?“

Tomáš se zadíval do svého papíru. Tyhle debaty byly vždycky jako přes kopírák.

„Kareem Johnson,“ zkusil Tomáš. „Hrál basket. Měl zlatou z olympiády.“

„Dobrý, ale basket u nás lidi nesledujou. Ještě někdo další?“

„Nelson Mwangi, aktivista a filantrop. Zasvětil život boji s rasizmem, za lidský práva a charitě.“

„A někdo od nás?“

„Akorát biofyzička Hana Kovářová.“

„Tak to je teda bída,“ prohlásil Král. „Hele, víš co. Napiš tu herečku. Dáme tam s klukama nějakou její fotku zamlada. Čtenáři ji asi už moc neznaj. Určitě ale vypadala dobře.“

***

Editor Král zůstal v kanceláři do deseti večer. Přečetl a upravil posledních pět stránek papírového časopisu. Zároveň je rovnou připravil k vydání na webu. Zkontroloval návrhy grafik. Četl i ty zatracené nekráče, které Michal Kučera napsal a uložil do redakčního systému.

Italská herečka nakonec nebyla špatná. Nekrolog obsahoval i pikantnosti z jejího bohatého milostného života. Takhle se to musí, pochválil Král v duchu autora.

Nakonec vypnul počítač. Cestou z redakční budovy si pípnul čipovou kartu. Blond recepční ho sledovala se znuděným výrazem. Řekl jí „Dobrou noc“ a vykročil do rušné metropole.

Měl to z práce domů jen tři stanice metrem. Cestou na podzemku musel přejít silnici. Přecházel na stejném místě nejméně desetkrát týdně. Zrovna ten večer ale zapomněl rozhlédnout. Přejela ho tramvaj. Byl okamžitě mrtvý. Jako když najednou v domě zhasnou všechna světla.

***

O týden později přišel redaktor konkurenčního týdeníku Čas Martin Dvořák za editorem Lukášem Černým. Stejně jako Kučera s Králem řešili stránku s nekrology.

„Tak co tam máš?“ zeptal se editor. „Nějakej Čech nebo Češka?“

„Jeden jo,“ prohlásil Dvořák. „Umřel novinář Pavel Král.“

„Ale nepovídej,“ divil se editor. Takovej mladej kluk. Co se mu stalo.“

„Přejela ho tramvaj.“

„To je smůla,“ odtušil Dvořák. „Já ho znal. Pracoval jsem s ním v Deníku 24. V poslední době ale dělal editora. Lidi si ho už nepamatujou. Někdo další?“

Laborantka

Tomáš Zeman si bez velkého zájmu prohlížel nástěnku s nápisem „Daruj, krev, daruješ život.“. Visely na ní vesměs nabídky všelijakých slev a bonusů od zdravotních pojišťoven. Ta Tomášova samozřejmě nenabízela vůbec nic. Bylo mu to jedno. Na transfuzní stanici chodil kvůli vlastnímu dobrému pocitu. Někdy se ale procedura hrozně vlekla.

Jako třeba zrovna toho dne. Byl už na oddělení půl hodiny a ještě na něj nepřišla řada ani s odběrem malého vzorku, ze kterého se stanovuje krevní obraz. Seděl na lavici před dveřmi s nápisem LABORATOŘ a čekal.

Vtom se na displeji informačního systému objevilo číslo 61. Tomáš se pro jistotu podíval na lísteček, který žmoulal v dlani. Byl na řadě. Zvedl se, zaklepal a rovnou vzal za kliku.

„Dobrý den,“ prohlásil.

„Dobrý den,“ odpověděla slečna za stolem. „Posaďte se, prosím.“

V místnosti panovalo přítmí. Žaluzie rozměrného okna byly úplně zatažené. Laborantka měla na sobě bílý plášť a kalhoty. Měla uhlově černé vlasy. Stejnou barvou si nalakovala nehty. Její oči pod dlouhými řasami byly smaragdově zelené. Tomášovi se líbila.

„Teď vás píchnu do prstu,“ prohlásila. Rozbalila žiletku na jedno použití.

Tomáš jí podal levou ruku. Trochu to zabolelo. Laborantka mu pak odebrala kapku krve.

„Jedl jste něco tučného?“ zeptala se.

„Ne,“ prohlásil. „Naposled včera zmrzlinu.“

„Kolik kopečků?“

„Jen dva.“

„Nelžete?“ pochybovala laborantka.

„Opravdu ne,“ dušoval se Tomáš. „Ani jiná zakázaná jídla.“

„Jaká zakázaná jídla?“

„Myslel jsem třeba česnek.“

„Proč?“ chtěla vědět laborantka.

„Přece odpuzuje upíry.“

Dívka se usmála. Tomášovi bylo jasné, že podobnou narážku už asi slyšela. Určitě víckrát než jednou.

„Vypadám snad jako upírka?“

Tomáš několik desetin vteřiny zaváhal. Pak se rozhodl, že nemá co ztratit.

„Docela ano,“ prohlásil. „Upíři jsou prý děsně šarmantní a sexuálně přitažliví.“

Laborantka se znovu usmála. Pak napsala na kus papírku telefonní číslo.

„Končím tady v pět,“ řekla, zatímco lísteček Tomášovi podávala. Když byl na odchodu, ještě dodala:

„A žádný česnek.“

***

Nakonec se dohodli až na devět hodin večer. Tomáš se pokusil obléct trochu víc fancy než obvykle. Po nějakém hrabání ve skříni si místo obvyklé khaki bundy navlékl bílé sako. Vyrazil z domova v osm dvacet. Šel pěšky.

Měli se setkat v poněkud zanedbané části městského parku. Místo srazu působilo ošuntěle. Lidé tam s výjimkou několika pejskařů prakticky nechodili. Volba ale dávala smysl v kontextu ranního rozhovoru. Uprostřed prostranství se totiž tyčila socha Brama Stokera.

Tomáš dorazil ve 20.53. Byla už tma. Jediná lampa pouličního osvětlení byla mimo provoz. Na nebi bledě zářil úzký srpek dorůstajícího Měsíce. Plácek by jednomu mohl připadat až strašidelný, pomyslel si Tomáš.

Stín, který se vynořil zpoza podstavce sochy, nezaregistroval. Kousnutí bylo zpočátku velmi bolestivé. Když však upírčiny tesáky vězely v jeho krční tepně několik minut, ztratil vědomí. Poslední Tomášova myšlenka byla, že si přece jen měl trochu toho česneku vzít.

Povolební

Rozhlasové studio má něco do sebe, pomyslela si politická reportérka Petra Králová. I když se rozhovor zároveň přenáší jako video na internet, pořád je to v rádiu jiné než v televizi. Tak předně je tu mnohem víc drátů. Mikrofony jsou velké a chlupaté. A hlavně při práci nosíte sluchátka. To má pak člověk úplně jiný pocit. Podrbala se tužkou za uchem. Pořádně se nadechla. Následně se trochu naklonila k mikrofonu a spustila:

„Poslední parlamentní volby dopadly naprosto neočekávaným způsobem. Tradiční politické strany propadly. Nejsou schopné sestavit vládu. Zvítězila nová formace Přátelé z Tau Ceti. Tvrdí, že pocházejí z planety Zorgon, obíhající už zmíněnou hvězdu vzdálenou od Slunce dvanáct světelných let. Dnešním hostem pořadu Pět minut s… je Pavel Nebeský, mluvčí strany. Dobrý den.“

„Dobrý den vám i divákům,“ prohlásil do mikrofonu na opačné straně stolu poněkud ošuntěle vyhlížející obrýlený gentleman ve flanelové košili.

Následovala znělka. Petře Králové se do sluchátek ozvala zpravodajsky působící hudba a mužský hlas s názvem pořadu.

Reportérka šla hned na věc.

„Získali jste 58,4 procenta hlasů,“ prohlásila. „Po přepočtu na mandáty máte 120 křesel. Můžete vytvořit jednobarevnou vládu. Jaké budou vaše další kroky?“

„No, já jsem sám nekandidoval,“ prohlásil pan Nebeský. „Naši kandidáti jsou teprve na cestě do Sluneční soustavy. Flotila z Tau Ceti dorazí zítra ve dvanáct nula nula. Zaujme postavení nad českými městy.“

„Máme je opravdu čekat, nebo zítra rozhlásíte, že to byl jen fór?“ pustila se do něj reportérka.

Tohle byl samozřejmě i důvod vítězství Tauceťanů. Lidé měli zkorumpovaných a prolhaných politiků plné zuby. Místo nich proto zvolili jen nějaké srandisty.

Petra Králová to dobře věděla. Sama jim totiž taky dala svůj hlas. Teď ve studiu čekala pobavení. Jenže ono nepřicházelo.

„Nikoliv,“ prohlásil mluvčí. „Jakmile budou lodě ze Zorgonu na svých místech, začnou zástupci Tauceťanů uskutečňovat svůj program.“

„A co přesně mají v úmyslu.“

„No přece to, co zveřejnili před volbami.“

Tady se Králová dostala do úzkých. Jako politická specialistka měla samozřejmě programy studovat a znát. Jenže stran bylo jako máku a figur v nich jako na orloji. Všechno se to učíst nedalo.

Navíc programy byly v podstatě stejné. Nemělo smysl s nimi ztrácet čas. Nebyla ale profesionálka pro nic za nic.

„Vaši voliči program znají,“ vybruslila z prekérní situace jednou větou. „Voliči ostatních stran ale nikoliv. Mohl byste jim ho prosím krátce přestavit?“

„Tak po příletu flotily začne okamžitě čipování,“ začal pan Nebeský. „Jakmile budou mít čipy všichni občané, reprezentace Zorgonu nad nimi převezme kontrolu. V případě odmítnutí poslušnosti může na dálku udílet elektrošoky.“

„Ha ha,“ zasmála se reportérka. „To je dobré.“

„Není to legrace,“ pokračoval Nebeský. „Po převzetí kontroly má nastat další fáze – výběr subjektů na testy. To je právě důvod, proč to pro ně pracuju.“

„Můžete ho rozvést?“

„Slíbili mi, že když jim budu dělat mluvčího, dostanu výjimku. Nebudou mě testovat.“

Cestou z práce se Petra Králová nemohla rozhodnout, jestli je ten chlápek geniální performer nebo opravdový magor. Doma zalezla do postele s tlustou knihou. Brzo pana Nebeského pustila z hlavy. Vzpomněla si na něj až druhý den v poledne. To se nad městem zjevil stříbřitý objekt doutníkového tvaru dlouhý jeden a půl kilometru.

Chalkédón 451

Autobus číslo 14 si to šinul sychravou podzimní nocí. Ve tmě působil jako pohyblivé akvárium osvětlené mírně nažloutlou zářivkou. Z hlediska vlhkosti to však bylo naopak. Zatímco za okny čtrnáctky se z nebe řinuly proudy vody, uvnitř vozu vládlo sucho. Kromě řidiče v něm seděl jen jeden cestující. Byl to chlap kolem třiceti s delšími vlasy v džínách a mikině s kapucí. Choulil se v poslední řadě sedaček, hned napravo u okna. Kreslil si cosi prstem na orosené plexisklo.

Vozidlo zpomalilo. Ozvalo se hlášení:

„Pod Lípou. Příští zastávka Benešova.“

Dveře se otevřely. Nastoupila parta čtyř mladíků v širokých kalhotách a čepicích s rovným kšiltem. Jeden z nich, v červené pokrývce hlavy New Era, vytáhl malý kulatý reproduktor a zavěsil ho na tyč k přidržování za jízdy. Vyndal z kapsy mobil a chvíli na něm něco kutil. Kabinou se rozlehl hip hop.

Já tě mám rád, jako lízátko

Jako lollipop, jsi moje kopyto

„Ty vole, dej tam už něco jinýho,“ prohlásil další z mladíků v šedivé kšiltovce LA. „Pouštíš to furt dokola.“

„No a? Mně se to líbí.“

„Jenže mě to sere,“ prohlásil jinoch v šedivé kšiltovce.

Zároveň do mladíka v červené čepici strčil. Ten ztratil rovnováhu. Praštil se do žeber o opěradlo jedné ze sedaček. Hned se ale postavil zase na nohy. Rozmáchl se a uštědřil soupeři ránu pěstí. Šedá čepice skončila na kovové podlaze.

Řidič na potyčku nereagoval. Nejspíš se bál, že přijde k úhoně.

„Ses posral, ty čuráku,“ prohlásil bývalý nositel šedé kšiltovky. Chystal se ránu vrátit. Jenže pak se do věci vložil jediný další cestující autobusu.

„Hej,“ zvolal.

Vstal a došel ke skupince.

„Neser, geronte,“ řekl mu mladík v červené kšiltovce. „Nic ti do nás není.“

„Právě že je,“ prohlásil chlápek. „Cokoliv děláte jednomu z mých nejmenších bratří, udělali jste mně.“

„Ty vole, co je tohle za magora?“ prohlásil další z mladíků. Jeho kšiltovka byla tmavě modrá.

„Jednejte s ostatními vždycky stejně, jak byste chtěli, aby jednali oni s vámi,“ pokračoval chlap. „Jestliže odpustíte lidem jejich provinění, odpustí i vám váš nebeský Otec.“

Autobus zase zpomalil.

„Benešova,“ ozvalo se.

Vůz zastavil a dveře se otevřely.

„Víš co?“ prohlásil mladík v červené kšiltovce. „Běž do prdele.“

Uštědřil neznámému silný kopanec. Muž zavrávoral a vypadl po zádech ven z vozu. Zůstal ležet na dešti.

„Creep,“ prohlásil mladík v červené kšiltovce.

Dveře autobusu se zavřely. Vůz se dal do pohybu.

Ježíš Kristus se ztěžka postavil na nohy. Vytáhl z kapsy obstarožní mobil. Oživil ho a podíval se, kolik je hodin. Pak údaj zkonzultoval s jízdním řádem. Další spoj mu jel za tři čtvrtě hodiny.

Ředitelská

V plotu školního pozemku zela díra. Michal odhrnul drátěné pletivo a přidržel ho. Pavel s Kristýnou a Jitkou prolezli. Michal se pak protáhl za nimi. Venkovní basketbalové hřiště osvětlovaly lampy veřejného osvětlení z ulice. Sítě košů se lehce pohybovaly ve větru. Vrhaly groteskní stíny. Michal se rozběhl napříč modře a červeně pomalovanou plochou ke vchodu do šatem. Zbytek skupinky ho následoval.

U dveří vzal Michal za kliku.

„Přesně jak jsem říkal,“ prohlásil. „Není zamčeno.“

Pavel se usmál a vyhrabal z kapsy baterku. Ostatní měli mobily.

Celá budova gymplu byla jejich. Mohli se dostat kamkoliv, kromě zamčených kabinetů, sborovny a ředitelny.

„Tak kde to uděláme?“ zeptal se Pavel.

„Co před ředitelnou?“ navrhl Michal.

„Podle mě bychom se na to měli vykašlat,“ snažila se je odradit Jitka.

„Nikdo to nepozná,“ uklidňoval ji Michal. „Kdo by chodil do školy v sobotu večer? Navíc o Halloweenu?“

„Když už jsme tu, tak to pojďme na to,“ přimlouvala se Kristýna.

***

Interiéru třípatrové školní budovy vévodilo mramorové schodiště. Měla půdorys ve tvaru široce rozkročeného písmene V. Ředitelna se rozkládala na jeho špičce v prvním poschodí. Napravo od ředitelských dveří stála kopírka. Nalevo se tyčila skříň se sportovními trofejemi studentů získanými v barvách školy. Ze stropu visel masivní křišťálový lustr.

Michal vytáhl uhel a nakreslil před vchodem do kanceláře pět bodů. Pak je propojil do tvaru rozměrného pentagramu. Nakonec do nich umístil svíčky.

„Pěkný,“ prohlásila Jitka. „Co teď?“

„Teď proneseme kletbu,“ řekla Kristýna.

„Ale jak?“

„Napřed musíme přivolat démona, aby nám pomohl,“ vysvětlil Pavel. „Mám tady napsanou. Pojďte všichni dovnitř obrazce.“

„Proč?“ zeptala se Jitka.

„Až se démon zjeví, přece nechceš být v jeho moci,“ poučovala ji Kristýna. „Pentagram tě ochrání.“

Michalovi se to zdálo dobré. Sám by na takovou kravinu asi nepřišel. S Kristýnou byla daleko větší zábava než s Jitkou. Škoda, že byla trochu tlustá. Jitka ho zajímala víc. Mrkl na Pavla.

Všichni se namačkali do středu pentagramu. Pavel vytáhl z kapsy kus papíru. Posvítil si baterkou. Pak začal číst.

„Ve jménu prince temnot, vládce podsvětí, přijď, mocný Azazele. Voláme tě.“

Plameny svíček se zachvěly. Poháry v polici se zatřásly. Zároveň se rozsvítila ovládací tlačítka kopírky.

„Ty kokso!“ prohlásila Kristýna. „Sem se lekla.“

„Pojďte fakt radši pryč, než nás někdo chytí,“ řekla Jitka.

„To jsou jen automatický aktualizace,“ řekl Michal. „Všechny tyhle stroje jsou dneska připojený k internetu.“

Věděl, to, poněvadž byl vítěz okresního kola olympiády v programování. S počítači si rozuměl líp než s lidmi.

Pavel pozvedl papír a začal zase číst:

„Přijď, ó nejmocnější z démonů. Otevři brány mezi světy.“

Zvedl se závan vzduchu. Ozdoby lustru se rozcinkaly. Jedna svíčka zhasla.

„Shit,“ prohlásil Michal. „Je tu průvan, no.“

Vytáhl z kapsy zapalovač a znova svíčku zapálil.

Pavel si odkašlal a pokračoval:

„Zjev se, Azazeli!“

Následoval zase průvan. Lustr začal znovu cinkat. Jenže tentokrát se i rozhoupal a zřítil. Dopadl těsně před pentagram. Po podlaze se rozletěly kousky skla. Co bylo ale horší, na schodech se zjevil chlap v modrých montérkách.

„Co tady děláte, vy smradi,“ zařval.

Byl to školník Kedlubna.

***

Ředitelna Gymnázia Coralie Westerlyové se nedala popsat jinak než jako velkolepá. Stoly, židle i skříně byly z tmavého leštěného dřeva. Na stěnách visely historické plány budovy. U okna stály další sportovní poháry a naleštěný funkční model parního stroje.

Ředitel Kamil Dráb si čtveřici dlouze prohlédl. Měl už jen pět let do důchodu. Připadalo mu, že za časů jeho mládí byli studenti hodnější. Vloupat se do školy a zničit lustr. Něco takového si za celou svojí kariéru nepamatoval.

„Nový bude stát sto padesát tisíc. Budete se o to muset podělit, respektive asi spíš vaši rodiče.“

„Ale my jsme se ho ani nedotkli,“ prohlásila Kristýna. „Spadl sám od sebe. Vážně.“

„Tak to mi tedy řekni, proč spadl zrovna, když jste byli v celé škole jen vy,“ prohlásila zástupkyně Marie Kučerová.

„To netušíme,“ řekl po pravdě Michal.

„Co že jste to přesně dělali?“ chtěl vědět ředitel.

„Snažili se o nějaké magické rituály,“ vysvětlila mu zástupkyně.

„A co přesně?“ zajímal se Dráb.

„Chtěli proklít paní profesorku Procházkovou,“ prozradila Jitka.

Kristýna ji zpražila pohledem.

Ředitel dráb se zamyslel. Sám tu ženskou taky nemohl vystát. Byla předsedkyní učitelské odborové organizace. Během posledních protestů pedagogů po něm chtěla zvýšení platů.

Kde měl ale ty prachy vzít? Copak je tiskne? Měl ji rád asi jako osinu v prdeli. Kletba mu nepřipadala jako špatný nápad.

„Byla to jen hra,“ obhajoval se Pavel. „O satanizmu nemáme ponětí. Chtěli jsme je jen sbalit.“

„Já ti to říkala,“ prohlásila Jitka směrem ke Kristýně.

Dráb nějakou dobu mlčel. Řešit se to musí, pomyslel si. Ne že by se mu do podobných věcí chtělo.

„Hrozí vám vyloučení,“ prohlásil nakonec. „Rozhodne se na zítřejší poradě všech pedagogů.“

***

Do sborovny dorazila skoro kompletní sestava osmačtyřiceti učitelů gymnázia. Omluvili se jen chemikářka Tláskalová a tělocvikář Chvátal. Porada trvala přes dvě hodiny. Řešila se hlavně oprava učebny na výtvarnou výchovu, nové počítače a automat v přízemí. Hlavně s tím automatem byl problém.

Rodiče si stěžovali, že jsou potraviny z něj nezdravé. Chodili do něj ale i učitelé. Nakonec přišla řada na situaci s lustrem.

„Já bych je vyhodil,“ prohlásil Fyzikář Křepelka. „Nemají sem co lézt, ať už ten lustr shodili nebo ne.“

„Ale to jim zničíš život,“ odporovala mu češtinářka Tydlitátová.

„Proč?“ nedal se fyzikář. „Skončí na obchodce nebo na stavárně. Budou na tom líp než s gymplem.“

„Nezapomeňte, že mě chtěli proklít,“ přidala se matykářka Procházková.“

„Podle mě bychom to měli brát s nadhledem,“ řekla němčinářka Freimanová. „Jsou to jen děti.“

„Spratci to jsou,“ nedala se málem prokletá matikářka.

„Hlavní problém je fakt ten lustr,“ prohlásil ředitel.

„Ten zaplatí město,“ uklidňovala ho němčinářka.

Ředitel Dráb se na na kolegyni podíval. Byla ve škole celkem nová. Měla se studenty soucit. Měli ji rádi. Byla blond, hubená a hezká. Vedla dobrovolný seminář o německé literatuře. Četli v něm Fausta. Dráb se rozhodl.

„Na vyloučení to není,“ prohlásil. „Kdo je pro ředitelskou důtku pro všechny čtyři, ať zvedne ruku.“

***

Němčinářka Freimanová dobře věděla, proč si gymnázium Coralie Westerlyové vybrala. Po poradě zůstala v práci přes čas. Oficiálně proto, že potřebovala opravit nějaké písemky. Její kabinet sousedil se školní knihovou, o kterou se zároveň i starala. Mělo to spoustu výhod. Největší z nich byla rozměrná podlaha.

Když si byla absolutně jistá, že všichni učitelé i žáci opustili budovu a školník si pustil ve svém bytě detektivku, vytáhla ze spodního šuplete masivního psacího stolku křídu. Jakmile byl pentagram hotový, zapálila svíce. Papír nepotřebovala. Slova rituálu znala zpaměti.