Štítek: prosincopiš

Načerno

Revizory má rád jen málokdo. Je to ale potřebná práce. Někdo ji dělat musí. Padesátník Ondřej Hořejší se v zaměstnání přepravního kontrolora našel. Mezi mastnými tyčemi si připadal jako nimrod někde v hlubokém hvozdu. Než začal kontrolovat lístky, prošel několika zaměstnáními. Ani v jednom z nich se necítil tak dobře jako při popojíždění autobusy a trolejbusy mezi zastávkami. Díky svému jobu se naučil pozorovat lidi. Černého pasažéra většinou poznal dřív, než na něj vytáhl svoji revizorskou průkazku. Byl to i případ vyhublého chlápka v černém Parkeru.

Určitě nejel načerno schválně. Ze způsobu, jakým se po autobusu rozhlížel, bylo Hořejšímu jasné, že městskou hromadnou dopravu příliš nevyužívá. Posadil se na sedačku a zamyšleně se díval z okna. Pak se najednou prudce zvedl a zamířil k platebnímu terminálu. Jenže Hořejší na něj okamžitě udeřil.

„Dobrý den, revize jízdenek.“

„Zrovna si ji jdu koupit,“ prohlásil chlápek.

„Už je pozdě. Máte to za šest set,“ usadil ho revizor.

„Hm, tak dobře,“ pokrčil chlápek rameny. „Mně je to fuk. Peněz mám dost. Ať si paní primátorka koupí něco na sebe. Vy se ale budete smažit v pekle.“

Ondřej Hořejší byl na podobné slovní výpady od cestujících zvyklý. Vybral pokutu a dal chlápkovi stvrzenku. Cestou z práce mu ten úlovek trochu vrtal hlavou. Uvažoval, jestli přece jen neměl borce nechat, ať si tu zatracenou jízdenku koupí. Dlouho si toho konkrétního černého pasažéra pamatoval.

Dělal revizora ještě dalších dvacet let. Pokračoval v práci, i když už dávno mohl odejít do důchodu. Pak jednou, bylo to několik málo dní po Novém roce, odklízel před domem sníh. Jak už se starším mužům stává, dostal při odhrabávání toho bílého svinstva masivní infarkt a zemřel.

Probral se v bílé místnosti plné světla. Kam až dohlédl, viděl řadu přepážek. Zdála se mu nekonečná. Kousek od něj stál lístkový automat, jaké bývají na poště nebo v bance. Bývalý revizor se dotkl obrazovky. Objevil se nápis:

„Vítejte v klientském centru Podsvětí. Odeberte si lístek s číslem. Až na vás přijde řada, náš pracovník se vám bude věnovat.“

Ze spodní strany přístroje vypadl lísteček. Bylo na něm číslo 48687 Ondřej Hořejší se posadil na pohovku vedle terminálu. Přísahal by, že na svém místě ještě před chvílí nestála. Stejný dojem měl v případě tabule ukazující vytíženost jednotlivých přepážek.

Netrvalo dlouho a ozval se oznamovací tón. Revizorovo číslo naskočilo u přepážky 414. Neměl k ní daleko. Pracovník za sklem mu byl povědomý. Když si ho důkladně prohlédl, hned mu to docvaklo. Byl to černý pasažér, kterého před dvaceti lety nenechal, ať si koupí jízdenku.

„Dobrý den,“ prohlásil pekelný úředník. „My se známe, že? Takže jak jsem už naznačil, bude to pro začátek tři tisíce let ve vroucím oleji.“

Košíková romance

Chodil nakupovat jednou týdně, vždycky ve čtvrtek večer, půl hodiny před zavíračkou. Supermarket totiž býval skoro prázdný. Dost často si v něm vyřizovaly své nákupy i prodavačky, kterým končila směna. I další zákazníky už poznával. Třeba jeden starší chlápek nosil bezpečnostní reflexní pásky na nohách i na rukách. Jiná paní nechávala před vchodem zlatého retrívra. Měl toho psa rád. Občas si všiml drobné mladé ženy provázené zhruba osmiletým klukem. Evidentně matka a syn.

Zaujalo ho to. Vyrůstal totiž bez otce. Kdysi chodil s vlastní matkou nakupovat, dokonce do stejného obchodu. Všiml si, jak paní pečlivě studuje cenovky a hledá nejlevnější varianty různého zboží. Dobře to znal ze svého dětství. Vždycky byli velice chudí.

Bylo mu té paní líto a zároveň se mu líbila. Uvažoval, že ji osloví. Byl ale starší než ona, z jejího pohledu nejspíš dávno za zenitem. Pak se na něj ale obrátila sama.

„Dobrý večer. Neměl byste dvě desetikoruny za dvacku?“ zeptala se ho u zaparkovaných košíků.

„Možná jo,“ odpověděl a otevřel peněženku.

Naštěstí mu nedávno vrátili v indické restauraci skoro dvě stovky jen v drobných. Desetikoruny snadno našel.

„Díky,“ řekla a usmála se.

Od té doby se s nimi začal zdravit. Potkával je skoro každý týden. Jednou podal paní mandarinkový kompot z vysokého regálu. Po téhle příhodě si říkal, že se jí příště určitě představí a někam ji pozve.

Dokonce přemýšlel, jak to zařídí se synkem. Byl mu sympatický. Tipoval, že si s ním bude rozumět. Koneckonců nejspíš sdíleli podobný osud. Měl ale matné povědomí, že tyhle věci mohou být složité.

Jenže pak se tři týdny neukázali. Když se zase objevili, provázel je neznámý muž. Pozdravil je. Byl slušně vychovaný. Příští čtvrtek ale raději vyrazil na nákup jinam. Ten krám beztak zanedlouho zkrachoval.

Hra

Xbalanque si pečlivě nasadil své chrániče. Používal jich hned několik. Nejdůležitější byla ochrana pánve. Další kus tvrdé hovězí kůže obepínal jeho hrudník. Menší chrániče nosil i na loktech a kolenech. Všemi těmihle částmi těla mohl během Hry zasáhnout gumový míč. Nesměl se ho ovšem dotknout rukou nebo chodidlem. Kdyby to udělal, znamenalo by to pro Xbalanqueův tým ztrátu bodů. To by mladý mayský bojovník nepřenesl přes srdce. Fandil Yaxchilánským hadům ještě dřív, než se sám stal členem týmu. Dlouho si myslel, že nemá šanci.

V posledních několika měsících však Hadi zažívali vítěznou sérii. Vyhráli dvacet zápasů za sebou. Ve Hře proti Takalským jaguárům proto došlo i Xbalanqueho.

Bojovník se rozhlédl po ostatních příslušnících šestičlenného manšaftu. Nepůsobili příliš zkušeně. Zato ale měli v očích odhodlání. Do místnosti vešel rozhodčí.

„Je čas,“ prohlásil.

„Natrhneme jim prdele!“ zařval Xbalanqueův spoluhráč Kukulkan.

Xbalanque souhlasně zamručel. Kukulkana znal od dětství. Popravdě ho neměl moc v lásce. Během Hry ale musely jít všechny spory stranou.

Hřiště mělo půdorys velkého písmene I. Jeho střední část lemovala dvojice strmých stěn. Sloužily jako odrazové plochy pro gumový míč. Na dvou místech z nich čněly kamenné kruhy. Koruny obou zdí obsadili nadšení diváci. Týmy se shromáždily v prostoru mezi stěnami.

Rozhodčí napřed zamával kadidelnicí. Xbalanque ucítil závan posvátného dýmu. Pak sudí nádobu odložil a vyhodil do vzduchu míč. Hra začala.

Cestou zpět k zemi se balón ocitl v Xbalanqueho dosahu. Bojovník ho obratně odrazil pravým bokem směrem na spoluhráče Ixchela. Publikum je odměnilo hlasitým zabouřením.

Stačilo několik výměn a Hadi měli v kapse první bod. Podařilo se jim totiž dostat míč na konec hřiště patřící Jaguárům, aniž by se dotkl země.

Další dvě rozehrávky dopadly stejně. Jaguáry zřejmě trápila nervozita. Jedno kolo dokonce ztratili kvůli školácké chybě. Míč jim upadl na zem.

„Máme to v kapse,“ zavolal Ixchel na Xbalanqueho.

Xbalanque se v odpověď jen zazubil. Měl stejný dojem. Opravdu to vypadalo na snadný zápas. Jenže pak přišla katastrofa.

Jeden z Jaguárů – byl to menší šlachovitý chlapík jménem Hunahpu – chtěl Kukulkanovi překazit přihrávku. Míč se odrazil od jeho hrudního chrániče a shodou okolností proletěl kamenným kruhem.

„Konec Hry,“ zvolal rozhodčí.

Sudí vzal za ruku kapitána Takalských jaguárů. Zvedl ji vysoko do vzduchu. Bylo rozhodnuto.

Xbalanqueho se cítil, jako by někdo polil vědrem ledové vody. Vypadalo to tak nadějně! Nakonec ale prohráli po několika málo minutách kvůli náhodnému odrazu. Nedalo se nic dělat. Hra je Hra. Čeká ho posměch a opovržení.

Závistivě se podíval na vítězné soupeře. Kupodivu se netvářili příliš nadšeně. Xbalanque je nechápal. Vždyť kněží už chystali své obsidiánové nože. Za několik desítek minut budou všichni Jaguáři ležet na obětních stolech. Po vyjmutí srdce z těla zaživa se setkají se svými bohy. Jak moc jim Xbalanque záviděl!

Skvrna

Firthmoor byl už čtvrtý hrad, který si Sterlingovi přijeli prohlédnout. Nutno říct, že měl opravdu něco do sebe. Stál na skalnatém mořském břehu. Disponoval hromadou věžiček, cimbuří, chrličů a dalších podobných detailů. Jeho prastaré stěny obrůstala směs mechu a lišejníku. Uvnitř byla k vidění přehršel dekorací dokreslujících ponurou atmosféru. Na chodbách postávala posekaná brnění. Ze stěn visely zubaté meče, dlouhá kopí, barevné dřevce a otlučené štíty. Sem tam je prokládal obraz nějakého zamračeného šlechtice.

„Vypadá to dobře,“ prohlásil Reginald Sterling, růžolící obrýlený velkoobchodník s patentními čistícími prostředky z New Yorku. „Možná bychom to mohli vzít. Co říkáš, poklade, zdá se ti to dostatečně romantické?“

Poslední slova patřila Sterlingově štíhlé ženě Vicky. Na prohlídku vzala dlouhé šaty v barvě mátové zeleně. V ruce držela lorňon s kostěnými obroučkami. Na hlavě jí seděl široký klobouk.

„Je to pěkné,“ prohlásila. „Akorát stěna tady pod tím portrétem je nějaká špinavá.“

„Ehm … to je krev,“ vmísil se do hovoru jejich průvodce Lord Angus MacAllister, majitel hradu. Byl to elegantní postarší muž s pečlivě pěstěným knírkem. Na sobě měl tweedové sako a samozřejmě kostkovaný kilt.

„Je to jeden z mých prapředků Malcolm MacAllister,“ pokračoval Lord. „O Vánocích 1584 záhadně zmizel. Říká se, že ho někdo zavraždil. Mohl to být Hrabě Drummond, za kterého se později znovu provdala Malcolmova manželka. Prý spolu udržovali poměr už za Malcolmova života. Malcolmův duch teď na hradě straší.“

„Ale to je rozkošné!“ rozplývala se paní Sterlingová. „Přesně něco takového hledáme.“

Reginaldovi Sterlingovi to zase tak skvělé nepřipadalo. Nezamlouval se mu ostatně celý manželčin nápad koupit hrad ve Skotsku. Kdyby bylo po něm, zůstali by doma ve Státech. Cestování nebylo pro něj. Zvlášť to zámořské. Na lodi se mu pokaždé dělalo strašně špatně.

„Jak se to strašení projevuje?“ zeptal se.

„Mno,“ odpověděl Lord MacAllister. „Je toho víc. Občas jsou na chodbách slyšet zvuky, při kterých tuhne krev v žilách – ďábelský smích, chroptění a tak podobně. Nábytek se záhadně přemísťuje. Čas od času někdo tvrdí, že viděl na hradbách Malcolmův přízrak. Lidé si toho ale hodně navymýšlejí. Navíc u nás se většinou rádi napijeme.“

„A jak s tím souvisí ta krev?“ zeptala se paní Sterlingová.

„Malcolm se prý na štědrý den 1684 zjevil v knihovně,“ pokračoval šlechtic. „Řekl, že dokud krev nezmizí, nedojde klidu.“

Reginalda Sterlinga to zaujalo. O hradech, šlechtě nebo strašidlech moc nevěděl. Vyznal se ale v odstraňování skvrn. Začal se přehrabovat ve své brašně.

„Takže když flek zmizí, zmizí i duch?“ Zeptal se Lorda MacAllistera.

„Tak praví legenda,“ přitakal šlechtic.

„Ale to by neměl být problém!“ prohlásil Reginald Sterling. „Moje č. 12 si s ní poradí.“

Vytáhl z brašny skleněnou lahvičku. Odzátkoval ji a navlhčil tekutinou, kterou lahvička obsahovala, kapesník. Pak jím krvavou skvrnu pečlivě otřel. Úsek stěny pod obrazem zádumčivého aristokrata brzo ztratil své temně rudé zabarvení.

Ozval se úlevný povzdech. Z obrazu se odlepila průsvitná postava. Odlevitovala ke starodávnému krbu, v němž zmizela. Zjevně vyletěla komínem. Ovzduší v hradu se rázem proměnilo. Sterlingovi se zdálo daleko méně pochmurné. Za okny vysvitlo slunce.

„Ty seš fakt nemožnej,“ obořila se na obchodníka jeho manželka. „Takovej pěknej hrad a ty ho zkazíš.“

Pěsťovka

Marketingový specialista Michal Jiránek neměl dobrý den. Při ranní prezentaci před šéfy všech nejdůležitějších oddělení mu chcípnul dataprojektor. Když ho rozběhl, zjistil, že si připravil nesprávný powerpointový soubor. Po poradě za ním přišel nějaký magor z účtárny. Chtěl jakousi debilní tabulku. Měl ji prý dodat už minulý týden. Michal netušil, o čem je řeč. Nakonec musel nějaká čísla narychlo schrastit. Samozřejmě si je všechna vymyslel. Hned potom zase odešla tiskárna. Michal přičítal problémy novému pracovišti.

Firma se před časem přestěhovala do budovy na periferii. Kolem se nedalo zajít na oběd. Jediná možnost byla divná knajpa u malého zimního stadionu hned vedle. Jídlo nestálo za nic. Kuchař ho nejspíš ohříval v mikrovlnce.

Podobné to bylo s parkováním. Pořádné stání u domu chybělo. Šéfové mohli odstavit své vozy na menším vyasfaltovaném prostranství v zadním traktu. Pro ostatní zbýval zabahněný plácek vedle. Když konečně padla, Michal si z něj šel vyzvednout svoje auro.

Před stadionem pokuřovalo několik chlápků. Zřejmě bývalí hráči nebo trenéři. Teď ale asi místo na ledě trávili svůj čas v hospodě. Na jejich pupcích to bylo vidět.

„S parkováním je to tu úplně na píču,“ prohlásil jeden z nich. „Co se sem nastěhovali ty buzeranti z těch kanceláří, normální člověk se nevejde.“

Michal toho měl plné zuby. Udělal k borci dva rychlé kroky a povídá:

„Kdo je u tebe buzerant, ty mrdko vyžraná.“

No a pak mu jednu napálil. Slyšel, jak chlapovi křupl nos.

Popotáhl si kravatu. Došel k autu, nastoupil a odjel. Za volantem si uvědomil, že si prudkým pohybem roztrhl drahou košili. Klouby na pravé ruce ho bolely. Přesto měl dobrý pocit. Pěsťovka mu spravila náladu.

Cestou se zastavil na odběrovém místě doručovací firmy pro balíček. Dojel domů a zaparkoval na svém obvyklém placu. Vchod do domu otevřel kódem. Vyjel výtahem do čtvrtého patra, vytáhl z kapsy klíče a odemkl svůj byt.

Jakmile za ním zaklaply dveře, zapnul počítač a pustil si výběr největších hitů Haničky Zagorové. Rozbalil balíček. Obsahoval poslední přírůstek do jeho sbírky barbín. Vytáhl panenku z krabice a pečlivě ji usadil na čestném místě. Pak se uvelebil před zrcadlem lemovaným řadou žárovek. Kriticky si prohlédl vlastní obličej a dal se do líčení.