Jak jsem použil eDoklady

Šel jsem si koupit průkazku na autobus. Naposled jsem ji vlastnil v deseti letech. V Budějovicích totiž jezdím městskou jednou za uherský rok. Chodím raději pěšky. Snažím se za den nasyslit co nejvíc kroků. Dneska jsem byl ale po čtyřicáté darovat krev. Splnil jsem kritérium pro zlatou Janského medaili. Samotný metál tedy ještě nemám. Dostal jsem ale papír, že mi ho dají. Dá se použít k pořízení celoroční předplatní jízdenky za pouhé dvě stovky. Stejnou cenu platí váleční veteráni a účastníci odporu proti komunizmu.

Základní hodinová jízdenka stojí v Budějovicích dvacku. Kdybych se svezl autobusem nebo trolejbusem alespoň jedenáctkrát ročně, ušetřím. Popravdě nevím, jestli za rok tolik jízd absolvuji. Pokud ale ne, o mnoho nepřijdu.

Interiér prodejny dopravního podniku připomíná poštu nebo banku. Jednotlivé úřednice sedí za plexisklovými přepážkami. Přistoupil jsem k jedné z nich. Obsluhovala ji blonďatá paní s hranatými brýlemi.

„Dobrý den,“ povídám jí. „Chtěl bych si koupit průkazku na autobus.“

„Vy už ale asi nějakou máte, ne?“ odpověděla.

„Nemám. Chci si ji zařídit,“ vysvětlil jsem. „Dostal jsem slevu.“

Pak jsem popsal svoji situaci.

„Rozumím,“ povídá úřednice. „A chcete ji už ode dneška nebo až od zítřka?“

„Je mi to egal,“ řekl jsem. „Já autobusem stejně nejezdím. Tak třeba od zítřka.“

„Dobrá,“ úřednice. „Kolegyně vás vyfotí. Napřed mi ale ukažte občanku.“

Vyhrabal jsem z obvyklého místa v peněžence plastovou kartičku a prostrčil ji otvorem v plexiskle. Úřednice si ji prohlédla a uznale pokývala hlavou.

„Řidičák na loď,“ povídá. „Dobrý. To hned tak někdo nemá. Tady vám ho ale neuznám.“

Vzal jsem si svůj průkaz vůdce malého plavidla zpět. Zatímco jsem ho cpal do kapsičky, kterou v prkenici za běžných okolností s českým průkazem totožnosti sdílí, došlo mi, že občanku u sebe nemám. Potřeboval jsem se s ní prokázat ráno na transfuzní stanici.

Nechtěl jsem ale tahat šrajtofli na odběrový sál. Proto jsem z ní občanský průkaz pracně vydoloval a strčil ho do kapsy v obalu od čtečky. Čtečku si totiž na sál beru.

Peněženku jsem nechal v kapse bundy. Bundu jsem svěřil šatnářce. Jenže když jsem si ji pak vyzvedl, už jsem nevrátil občanku na její místo.

„Aha, tak já asi přijdu jind …“ začal jsem. „Moment! Mám přece eDoklady. Berete je?“

„Nevím,“ povídá úřednice. „Tak ukažte.“

Spustil jsem aplikaci. Naštěstí se rozběhla. Vyťukal jsem PIN. Program ukázal zadní stranu plastového průkazu.

„Neměli byste mít nějakou čtečku nebo něco na ten způsob?“ povídám.

„Nic nám nepřišlo,“ povídá ona.

Podal jsem ji telefon. Rozklikla obrázek a zkontrolovala fotku.

„Tak já to beru,“ řekla nakonec.

Budoucnost je tady.

Co Terry Pratchett nestihl

Životopisy nejsou můj oblíbený žánr. Nepamatuji si, že bych nějaký četl. Tedy až do minulého měsíce. Dostal jsem k narozeninám biografii Terryho Pratchetta, autora série Úžasná Zeměplocha. Jelikož jsem její velký fanoušek, jako dárek to byla asi logická volba. Životopis sepsal Pratchettův dlouholetý asistent Rob Wilkins. Použil přitom jeho vlastní poznámky. Terry Pratchett totiž chystal autobiografii. Kvůli spisovatelovu zhoršujícímu se zdraví však už nevznikla.

V životopisu z pera Roba Wilkinse občas narazíte na přímé citace z téhle plánované knihy. Není jich ale mnoho. Ačkoliv jsem dosud žánru vyhýbal, jedna věc je mi jasná. Terry Pratchett: Život v poznámkách pod čarou (Tak se životopis jmenuje), asi nebude typický vzorek.

Je napsaný poměrně svérázně. Rob Wilkins měl totiž k Terrymu osobní vztah. Mimo jiné to byl on, kdo napsal na jejich společný Twitterový účet poslední zprávu „AT LAST, SIR TERRY, WE MUST WALK TOGETHER.“

Co znamenají na Zeměploše velká písmena, není třeba rozebírat. Rob Wilkins varuje čtenáře před vlastním zaujatým pohledem hned na začátku. Přesto si nejsem jistý, jestli je taková perspektiva vhodná.

Přijde mi, že by podobnému úkolu slušel naopak odstup. Možná, že takový životopis už vznikl. Možná vzniká zrovna teď. Možná jen nejsem cílová skupina. (Téměř jistě nejsem. Jak píšu, životopisy nečtu.) Možná jsem deformovaný svojí prací.

Další věc, která mi úplně nevyhovovala je, že Rob Wilkins začal pro Terryho Pratchetta pracovat až v roce 2000. Ze Zeměplochy se mi totiž nejvíc líbí knihy, které vycházely zhruba od poloviny osmdesátých do poloviny devadesátých let. Nejraději mám asi Soudné sestry, Morta, Pyramidy, Stráže! Stráže!, Sekáče a Malé bohy. U jejich vzniku Rob Wilkins nefiguroval. V Životu v poznámkách pod čarou je toho o nich jen málo.

Životopis také zmiňuje mnoho osobností a děl z britské kultury, které Čech nemá šanci znát. Dost možná je neznají ani dnešní mladí Britové. Kulturu myslím v širším smyslu slova. Počítám do ní třeba i televizi a rádio. Překladatel Tomáš Jeník se snažil všechny možné mezery vyplnit. Beztak jsem se ale místy nechytal.

Abych si jen nestěžoval. Život v poznámkách pod čarou je samozřejmě ohromně zajímavý. Hodně mě zaujala, fakta z Pratchettovy novinářské dráhy. Překvapilo mě, jak málo se profese od šedesátých let minulého století změnila. V Česku to samozřejmě platí jen omezeně. Po roce 1989 se v novinách muselo změnit všechno.

Terry Pratchett si prošel poměrně klasickou novinářskou kariérou. Po několika denících zamířil na pozici mluvčího. Většina fanoušků asi dávno ví z předsádek, že pracoval pro provozovatele atomových elektráren. Některé historky z té doby nejsou špatné.

Beru to jako světlo na konci tunelu. Na druhém břehu to jednou pravděpodobně nebude zlé. Abych úplně nekecal – sám jsem už nějaké PR taky dělal.

Další věc, která mě hodně zaujala, byla, že Terry Pratchett aspoň zpočátku své spisovatelské dráhy nepsal moc rychle. Stanovil si cíl 250 slov za večer. Článek, který zrovna čtete jich má 543. Jestli tedy tenhle blog vůbec někdo čte. Hodně poučné bylo i nahlédnutí do nakladatelského byznysu.

Na konci knihy píše Rob Wilkins o postupující Terryho nemoci. I když jsem o onemocnění svého oblíbeného spisovatele něco četl v minulosti, dané pasáže se mi nelouskaly zrovna příjemně. Přes všechno, co jsem zmínil, kniha rozhodně není špatná. Doporučoval bych ji ale spíš hardcore fanouškům Zeměplochy. Nečtenáře série určitě nezaujme.

Stařec a Lipno, třetí díl

Jestli to tu někdo čte, asi si všiml, že jsem ještě nenapsal druhý díl své lipenské odyseje. Chtěl jsem v něm popsat všemožné potíže, kterým jsem čelil první rok, co jsem měl loď na vodě. Ještě ho sem někdy hodím. Dneska ale napíšu rovnou třetí pokračování. Bude o letošní sezóně. Loď se během ní bohužel vůbec nedostala na vodu. Vloni v srpnu jsem se rozhodl, že plachetnici letos umístím na bójku v Hůrce. Vyhlédl jsem si zátoku kousek od nádraží. Bál jsem se, že by zařizovaní mohlo být komplikované. Proto jsem se do něj pustil s předstihem.

Jako první jsem potřeboval úřední povolení k umístění bójky a smlouvu na pronájem místa. Napsal jsem proto na Povodí Vltavy. Odepsal mi chlápek jménem Milan Mráz. Řekl, že umístění bójky je OK. Kvůli administrativní stránce mám ale kontaktovat jeho kolegyni jménem Eva Honsová. Udělal jsem to. Podle jejího názoru s bójkou nebyl problém. Stačí, když zavolám na začátku roku.

Druhá věc byla sehnat někoho, kdo mi k bójce vyrobí kotvu, hodí ji na místo a tak podobně. Zavolal jsem chlápkovi jménem Jan Kotisa. Znal jsem ho, poněvadž mi převážel loď z Bruntálu na Lipno. Podle Kotisy rovněž nebylo co řešit. Prý mi bójku připraví a umístí. Počítá s tím. Mám se ozvat, jakmile vyřídím úřední stránku.

Třetí věc byla sehnat něco, na čem se budu přepravovat mezi bójkou a břehem. Koupil jsem přes inzerát starou kánoi. Vypadala odpudivě. To by záměr. Chtěl jsem ji totiž nechávat na břehu. Prodejce kánoe ji měl na Lipně. Říkal, že nevadí, když si ji vyzvednu, až budu svoji bójku mít.

Na začátku roku jsem znovu zavolal paní Honzové. Řekla, že s bójkou není problém. Mám ale zavolat později. Je totiž nemocná a není v kanceláři. Zavolal jsem další týden. Znovu stejná odpověď. To se opakovalo zhruba do března.

Pak se paní Honzová vyjádřila, že se mám domluvit s kolegou Mrázem. Ano. To je ten, s nímž jsem mluvil úplně na začátku. Zavolal jsem mu. Řekl, že s bójkou není problém.

Musím ale počkat, až přestane mrznout a bude moci hodit motorák na vodu. Vzniklo tak další zdržení okolo dvou až tří týdnů. Nakonec jsem se s chlápkem sešel. Společně jsme na jeho motoráku vypluli na hladinu zátoky a vybrali místo. Hodili jsme na něj provizorní značku.

Když byla značka na místě, zavolal jsem J. Kotisovi, že se může pustit do umístění bójky. Odpověděl, že je na čtrnáct dní pryč. Slíbil ale, že až přijede, dá se do toho.

Po třech týdnech se mi ho povedlo znovu sehnat. Prý už na bójce dělá. Zrovna hledá někoho, kdo mu odleje betonový kotevní blok. To mě zarazilo. Myslel jsem, že plánovací fáze už proběhla.

Po dalších zhruba třech týdnech se Jan Kotisa znovu ozval. Instalace bójky prý není v jeho silách. Má ale kamaráda, který to zvládne. Jmenoval se Dominik Kubovský. Tak jsem mu zavolal. Říkal, že s bójkou není problém.

Zpočátku to vypadalo dobře. Hned se do úkolu pustil. Sehnal betonovou kotvu. Objednal bójku. Koupil řetěz. Dokonce se mnou zajel do Kovářova zkouknout loď. Slíbil, že na ní opraví jednu nebo dvě drobnosti.

Pak ale přestal komunikovat. Po čase se ozval, že bójku nainstaluje 20. června. Připadalo mi to jako hodně pozdě. Pořád to ale mělo smysl. Dvacátého jsem mu zavolal a nedovolal se. Po několika dalších pokusech o kontakt, se ukázalo, že bójka pořád ještě v zátoce není. Takhle to probíhalo celý zbytek léta.

Vždycky, když jsem mu napsal, nebo se mu dovolal řekl, že zrovna nemá čas, ale že bójku brzo umístí. Na začátku srpna jsem mu poslal dotaz, zda má ještě o zakázku zájem. Prý má, ale trochu se zpozdil. Pak zase přestal komunikovat.

Nakonec se ozval 16. srpna. Je prý zase pryč. Ptal se, jestli myslím, že má ještě smysl bójku na místo dávat. Odpověděl jsem mu, že už asi ne. Chtěl bych ji ale hodit do vody příští rok. To prý udělá. Jako záruku se mnou podepíše smlouvu s datem provedení práce. Jelikož nevím o někom dalším, souhlasil jsem. Loď zůstala na suchu celou sezónu. V životě jsem ale něco takového nezažil. Pořád přemýšlím, kde jsem udělal chybu.

Stařec a Lipno, první díl

Předloni na podzim jsem si pořídil loď. Mám ji na Lipně. Je úžasná. Zároveň mi ale přinesla hromadu starostí. Jachtingu jsem se věnoval od dětství. Jezdil jsem na okruhových plachetnicích. Byl jsem členem YC Slavoj na Bezdrevu. Někdy na koncem gymplu jsem na jachting přestal mít čas a peníze. Stále jsem ale měl lodě rád. Aspoň jsem o nich občas četl. Zhruba před pěti lety mě napadlo, že se k plachtění vrátím. Udělal jsem si papíry na námořní jachtu a podnikl několik charterových plaveb. Začal jsem psát do jachtařského časopisu.

Pořád to ale nebylo ono. K moři je od nás daleko. Předminulý rok na jaře mě napadlo, že si pořídím nějakou starší kajutovou plachetnici. Chtěl jsem si ji dát si ji na Lipno. Začal jsem procházet inzeráty. Jednu pěknou jsem našel.

Dokonce už na Lipně byla. Jmenovala se NAO. Znamená to loď. Nepřipadalo mi to jako úplně dobré jméno. Jachta se mi ale líbila. Zavolal jsem na číslo u inzerátu. Jenže loď už byla prodaná. Mohl být třeba květen. Místo shánění vlastní lodě jsem jel na moře v charterovce. Inzeráty jsem ale nepřestal sledovat.

Koncem srpna jsem loď, která se mi líbila na jaře, našel na jednom inzertním serveru znova. Byla dost hnusně vyfocená. Na základě fotek by si ji asi nikdo nekoupil. Byla to ale ona. Navíc byla na prodej v Bruntálu. Zase jsem zavolal na číslo u inzerátu.

Ukázalo se, že si loď koupil nějaký starší pán. Chtěl ji požívat na ryby na Slezské Hartě. Nestihl si ji ale užít. Umřel totiž na covid. Byl to smutný příběh. Loď prodával jeho syn.

Měl už rozjednané s nějakým místním chlápkem, že ji koupí. Nebylo to ale jisté. Zájemce o koupi neměl ani papíry. Prodejce řekl, že se mám ozvat za měsíc. Když jsem to udělal, vyšlo najevo, že z koupě sešlo.

Řekl jsem, že loď beru, aniž bych ji viděl. Prodej byl poměrně komplikovaný. Bylo třeba obstarat nějaké plné moci a sehnat předchozího majitele. S papíry jsem pak musel na plavební správu v Praze. Nakonec se to povedlo. Zbývaly dva problémy: jak NAO dopravit z Bruntálu na Lipno a kam ji dát.

Blog, blog, blog

První příspěvky jsou nuda. Tohle je navíc asi tak šestý první příspěvek, který ve svém nepříliš zajímavém životě píšu. Blog si s přestávkami vedu už od časů krále Klacka. V minulosti jsem svůj webový deníček několikrát zrušil sám. Několikrát jsem o něj přišel vlivem nějaké nehody. V té poslední figurovala faktura zaslaná emailem a složka Spam. Než jsem se rozkoukal, moje stará doména byla obsazená. Zpočátku jsem se domníval, že vymyslet novou nebude problém. Jak vidíte, nebyla to úplně pravda.

Ještě si nejsem jistý, co sem budu psát. Dost jsem uvažoval, že opráším archivy starých blogů, kterých mám hromady. Trochu se ale bojím, co se v nich dočtu. Mohl bych se také věnovat svým trampotám s lodí na Lipně. Uvidíme, no.