Tak nakonec ten posmrtný život nevypadá zle, pomyslela si knihovnice Anna Novotná. Před deseti minutami zemřela, když jí v práci spadl na hlavu tlustý Atlas světa z roku 1993. Rázem se ocitla v rozlehlém klientském centru plném elegantních stolků s přepážkami a počítači. Slyšela zvonění telefonů, cvakání klávesnic a tlumené hovory. Zdálo se jí, že ve vzduchu cítí slabou vůni jablek.
Kdo by řekl, že to na druhém břehu bude jako v bance nebo na sociálce, napadlo ji.
Ve vzdálenosti několika málo kroků zahlédla terminál. Přistoupila k němu a dotkla se obrazovky. Objevil se nápis:
VÍTEJTE V PODSVĚTÍ. S ČÍM VÁM MŮŽEME POMOCI?
Následovala nabídka služeb: Registrace nově zemřelých, Přehled karmy, Změna úrovně existence, Převtělování, Komunikace s živými a tak dál. U spousty z nich neměla Anna ponětí, co znamenají.
Zbytečně ale nespekulovala. Vybrala první možnost. Terminál vyplivl lístek s pořadovým číslem. Bylo to 674. Podívala se na velkou světelnou tabuli, které si dosud vůbec nevšimla. U čísla 674 naskočila přepážka 11.
Anna se rozhlédla a hned příslušné stanoviště zaregistrovala. Seděla u něj přívětivě vyhlížející operátorka ve střízlivém kostýmku. Husté kaštanové vlasy měla v týlu sepnuté sponou.
„Dobrý den,“ oslovila ji Anna, zatímco se usazovala na pohodlně vyhlížející židli. „Asi bych se u vás měla zaregistrovat. Nebo aspoň myslím. Moc se v tom nevyznám. Jsem mrtvá poprvé v životě.“
„To je v pořádku,“ usmála se pracovnice podsvětí. „Jen mi prosím nadiktujte své úmrtní číslo.“
„Ale to já neznám.“
„Je na vaší uživatelské kartičce. Měla byste ji mít v náprsní kapse.“
Bývalá knihovnice kapsu zkontrolovala. Opravdu v ní našla průkazku s vlastní fotkou, jménem, datem úmrtí a dalšími údaji.
„245831/0003,“ přečetla.
„Výborně,“ odpověděla operátorka a naťukala numerický identifikátor do počítače.
Anna si svou kartičku zamyšleně prohlížela. Zaujala ji kolonka Vyznání.
„Ehm,“ začala. „Nevadí, že jsem ateistka? Popravdě jsem nevěřila ani na život po životě.“
„No, nejsme moc rádi,“ přiznala operátorka. „V poslední době jsme ovšem dost zvyklí. Je tu ale jiný drobný problém. Zdá se, že se z vás má stát duch. Nejspíš se budete muset na několik století ještě vrátit na Zem.“
„To mám jako strašit?“
„Není to nutné. Můžete se ale strašením zabavit. Nevíte, jaký byste mohla mít důvod?“
„To byste snad měli vědět vy, ne?“
„Nejsem si jistá. Co nějaká znamení? Nepředpověděla vám náhodou něco tajemná vrásčitá stará cikánka? Nemáte s někým nevyřízené účty? Lidé, kteří se stanou duchy, k tomu obvykle musí mít opravdu silné pohnutky.“
„Hm … nemám ponětí,“ uvažovala Anna nahlas. „I když … Může to být i absolutní kravina?“
„Záleží jen na vašem subjektivním vnímání. Nemusí to být něco objektivně důležitého.“
„Celou dobu, co jsem mrtvá, mám pocit, že jsem doma zapomněla vypnout troubu. Co když vyhořím?“
Operátorka se znovu zahleděla do monitoru. Vyťukala několik příkazů. Pak vytáhla ze šuplíku tlustou ohmatanou knihu s obálkou potištěnou astrologickými symboly. Zalistovala v ní a zkonzultovala s ní výpis z informačního systému na obrazovce.
„To by mohlo být ono,“ prohlásila nakonec. „Až se to vyřeší, rádi vás u nás znovu přivítáme.“
„Ale jak vyřeší?“
„Nemám ponětí. Není to v mé kompetenci. Tyhle věci většinou vyplynou ze situace přímo na místě.“
„Takže se budu pět set let zjevovat u sebe doma v kuchyni?“
„Je to možné,“ přitakala operátorka a ukázala: „Kdybyste pokračovala tamhle těmi dveřmi …“
„Počkejte, já přece nevím, jak být duchem!“
„Není na tom nic těžkého,“ uklidnila ji pracovnice podsvětí. „Teď mě prosím omluvte. Musím se věnovat dalším zákazníkům.“