Ledvina

Účastnit se hry nebylo jen tak. Samozřejmě byla ilegální. Když jste se chtěli přidat, potřebovali jste známé. Wang Wej je měl. Překvapilo ho, kolik jiných lidí je má také. Wej odhadoval, že hráčů mohlo dorazit něco okolo dvou stovek. Přešlapovali na místě. Každý se svým strachem. Hra nebyla příjemná věc. Představovala však možnost, jak přijít k penězům. Konala se v bývalé restauraci. Většinu místnosti zabíral místo stolů a židlí jen prázdný prostor. Výjimku tvořil jeden značně opotřebovaný stůl uprostřed.

Okolo deváté večer dorazili organizátoři. Byl mezi nimi i šedovlasý muž s dřevěnou bedničkou. Wej věděl, že se jmenuje Chen Hao. Položil bedničku na stůl a otevřel ji. Byla až po okraj plná červeně zbarvených bankovek s předsedou Maem.

„Díváte se na deset milionů jüanů,“ prohlásil Chen Hao. „Kdo se chce zúčastnit hry, ať hodí svoje jméno do nefritového džbánu.“

Wej vytáhl z kapsy předem připravenou trojúhelníkovou destičku. Džbán už koloval. Když se k němu dostal, přihodil ji k ostatním.

„Ještě někdo chce vhodit svoje jméno?“ zeptal se po chvíli Chen Hao. „Ne? Tak můžeme losovat.“

Předal džbán dalšímu chlápkovi s tradiční úzkou bradkou. Ten ho zvedl nad hlavu a několikrát s ním zatřepal. Wej slyšel, jak v něm jednotlivé destičky se jmény chrastí. Běhal mu přitom mráz po zádech. Muž s bradkou vrátil nádobu Chen Haovi. Ten si vyhrnul rukáv a zalovil v ní. Vytáhl destičku se jménem.

„Liou Liang!“ přečetl.

Jeden z muž stojící jen kousek od Weje zavrávoral. Pak se vzpamatoval a zvolal:

„To jsem já.“

„Postupuješ do druhého kola,“ řekl mu Chen Hao. „Když si vytáhneš symbol štěstí, peníze jsou tvoje. Když ne, uvidíš, co zaplatíš.“

Muž s bradkou nabídl výherci v loterii menší, červený džbán. Liou Liang si vyhrnul rukáv a zalovil v něm. V zaťaté pěsti svíral destičku se symbolem. Strachy ale nemohl pěst otevřít. Chen Hao mu musel pomoci.

„Ledvina!“ vykřikl a ukázal všem symbol.

Chen Hao soucitně poplácal Liou Lianga po zádech. Asistenti chirurgů pak výherce odvedli na sál. Nedopadl zle. Pokud má druhou ledvinu funkční, bude žít. Wej se přesto rozhodl, že mu to jednou stačilo. Příště už se hry nezúčastní.

Ponožky

Lekce neměla chybu. Tahle nová učitelka jógy byla perfektní. Říkala si Šivandžálí. Pocházela opravdu z Indie. Její hodiny byly dokonale vyvážené. Tomáš se po nich cítil příjemně unavený a relaxovaný. Zároveň ale věděl, že jeho svaly i šlachy dostaly pořádně zabrat. Jeho mysl byla dokonale prázdná. Jako stéblo rákosu. Před studiem se setkal se spolujógující Irenou. Mívali totiž společnou cestu na metro.

„Dneska to bylo dobrý, co?“ utrousil Tomáš, zatímco šli ztemnělou ulicí.

„Celkem jo,“ souhlasila Irena. „Akorát tu vránu fakt v životě nedám.“

„Časem určitě jo,“ uklidňoval ji Tomáš. „Musíš to zkoušet doma.“

„Když já se bojím, že se převážím a spadnu na hlavu.“

„Tak si dej před sebe polštář.“

„Hm,“ řekla irena. „To by možná šlo. Mimochodem, četl jsi o tom páterovi Minaříkovi?“

„Ne. Co je zač?“

„Je to nějaký inkvizitor,“ vysvětlovala Irena. „Já vím, v dnešní době to zní absurdně. Každopádně tvrdí, že jóga je satanismus a uctívání temných sil. Měla by se podle něj zakázat. Říkal to prý někde v televizi.“

„To se nedivím,“ odtušil Tomáš. „Křesťani jsou divný magoři. Měli by už konečně někam zalézt. Navíc, kdo má dneska ještě televizi?“

Najednou si uvědomil, že ho zebou kotníky. Podíval se na vlastní nohy. Rychle prohledal ruksak i všechny kapsy.

„Ty jo,“ prohlásil. „Asi jsem nechal ve studiu ponožky. Ještě se pro ně vrátím. Tak se měj.“

Dveře byly naštěstí pořád otevřené. Ponožky ležely na podlaze pánské šatny. Musely Tomášovi vypadnout, když cpal věci do ruksaku. Vzal je do ruky. Zatím je ale strčil jen do kapsy u bundy. Přišlo mu neslušné neříct Šivandžálí, že se pro ponožky vrátil.

Nekoukl proto do sálu. Byl prázdný. Srolované podložky ležely pečlivě uklizené v policích. Ozdobný přehoz se svastikami a dalšími indickými symboly na jedné ze stěn byl však odhrnutý. Tomáš ke svému překvapení zjistil, že celou dobu zakrýval dveře. Zul si kecky a přešel po důvěrně známé vyhřáté podlaze potemnělého studia až k nim.

Dveře byly pootevřené. Zkusil na ně zaklepat. Nic. Opatrně vstoupil. Ucítil závan prastaré siroby. Jako by se octl v nějaké jeskyni. Před sebou viděl dlouhou chodbu osvětlenou mihotavým světlem loučí. Prostorově to nedávalo smysl. Studio se nacházelo v přízemí obyčejného činžovního domu. Rozhodl se chodbu prozkoumat.

Na jejím konci narazil na větší místnost. Její stěny byly zbarvené rudě. Dominovala mu socha ženy se čtyřma rukama. V jedné z nich svírala mačetu. Tomášovi došlo, že se dívá na vyobrazení bohyně Kálí. Bylo už ale pozdě. Netrpěl. Dokonce ani nezahlédl ostří. Jeho hlava se odkutálela stranou. Jeho krev zbarvila podstavec sochy.

Kolotoč

Opuštěná zahrada obehnaná oprýskanou zdí prý patřívala šílené kolotočářce. Měla vyvraždit celou svou rodinu zahradnickou motyčkou a zmizet neznámo kam. Podle některých v zahradě pořád ještě strašila. To byl taky důvod, proč Jasper a Isabella rozbili kamenem starý zrezivělý zámek na zahradní brance. Měli rádi napětí. Tráva za zdí jim sahala po pás. Ve vzduchu byl slyšet bzukot hmyzu. Pod zkroucenou meruňkou se povalovala hromada nahnilých plodů. Neměl je kdo sklidit. Hodovaly na nich jen vosy.

Uprostřed zahrady stával kdysi altán. Jeho stěny pořád ještě držely. Střecha se ale dávno propadla. O kus dál se nejspíš před mnoha lety rozkládalo dětské pískoviště. V písku však zapustila kořeny osika. Jasper a Isabella se prodírali vysokou travou.

„Támhle něco je!“ zvolal Jasper.

Na východní straně zahrady objevili starobylý kolotoč. Byl to ještě jeden z těch vyrobených ze dřeva. Figury koní a draků se zachovaly v překvapivě dobrém stavu.

„Pojď ho vyzkoušet,“ navrhla Isabella.

Vylezla na jednoho z koní. Jasper chvíli váhal. Nakonec pokrčil rameny.

„Proč ne,“ prohlásil.

Vlezl si na zeleného čínského draka. Jakmile nasedl, kolotoč se dal do pohybu. Neznámo odkud se začala ozývat pouťová hudba.

„Jak se může točit, když není připojený k elektrice?“ ptala se Isabella.

„Nemám páru,“ odpověděl po pravdě Jasper. „Radši bych ale vypadl.“

Jenže kolotoč zrychloval. Slézt z něj bylo o krk. Stejně zrychlovala i hudba. Nakonec se změnila v divoké kvílení. Poslední věc, kterou oba na tomto světě viděli, byla průsvitná postava, která se zhmotnila uprostřed kolotoče. V ruce s rudými nehty svírala motyčku.