Laborantka

Tomáš Zeman si bez velkého zájmu prohlížel nástěnku s nápisem „Daruj, krev, daruješ život.“. Visely na ní vesměs nabídky všelijakých slev a bonusů od zdravotních pojišťoven. Ta Tomášova samozřejmě nenabízela vůbec nic. Bylo mu to jedno. Na transfuzní stanici chodil kvůli vlastnímu dobrému pocitu. Někdy se ale procedura hrozně vlekla.

Jako třeba zrovna toho dne. Byl už na oddělení půl hodiny a ještě na něj nepřišla řada ani s odběrem malého vzorku, ze kterého se stanovuje krevní obraz. Seděl na lavici před dveřmi s nápisem LABORATOŘ a čekal.

Vtom se na displeji informačního systému objevilo číslo 61. Tomáš se pro jistotu podíval na lísteček, který žmoulal v dlani. Byl na řadě. Zvedl se, zaklepal a rovnou vzal za kliku.

„Dobrý den,“ prohlásil.

„Dobrý den,“ odpověděla slečna za stolem. „Posaďte se, prosím.“

V místnosti panovalo přítmí. Žaluzie rozměrného okna byly úplně zatažené. Laborantka měla na sobě bílý plášť a kalhoty. Měla uhlově černé vlasy. Stejnou barvou si nalakovala nehty. Její oči pod dlouhými řasami byly smaragdově zelené. Tomášovi se líbila.

„Teď vás píchnu do prstu,“ prohlásila. Rozbalila žiletku na jedno použití.

Tomáš jí podal levou ruku. Trochu to zabolelo. Laborantka mu pak odebrala kapku krve.

„Jedl jste něco tučného?“ zeptala se.

„Ne,“ prohlásil. „Naposled včera zmrzlinu.“

„Kolik kopečků?“

„Jen dva.“

„Nelžete?“ pochybovala laborantka.

„Opravdu ne,“ dušoval se Tomáš. „Ani jiná zakázaná jídla.“

„Jaká zakázaná jídla?“

„Myslel jsem třeba česnek.“

„Proč?“ chtěla vědět laborantka.

„Přece odpuzuje upíry.“

Dívka se usmála. Tomášovi bylo jasné, že podobnou narážku už asi slyšela. Určitě víckrát než jednou.

„Vypadám snad jako upírka?“

Tomáš několik desetin vteřiny zaváhal. Pak se rozhodl, že nemá co ztratit.

„Docela ano,“ prohlásil. „Upíři jsou prý děsně šarmantní a sexuálně přitažliví.“

Laborantka se znovu usmála. Pak napsala na kus papírku telefonní číslo.

„Končím tady v pět,“ řekla, zatímco lísteček Tomášovi podávala. Když byl na odchodu, ještě dodala:

„A žádný česnek.“

***

Nakonec se dohodli až na devět hodin večer. Tomáš se pokusil obléct trochu víc fancy než obvykle. Po nějakém hrabání ve skříni si místo obvyklé khaki bundy navlékl bílé sako. Vyrazil z domova v osm dvacet. Šel pěšky.

Měli se setkat v poněkud zanedbané části městského parku. Místo srazu působilo ošuntěle. Lidé tam s výjimkou několika pejskařů prakticky nechodili. Volba ale dávala smysl v kontextu ranního rozhovoru. Uprostřed prostranství se totiž tyčila socha Brama Stokera.

Tomáš dorazil ve 20.53. Byla už tma. Jediná lampa pouličního osvětlení byla mimo provoz. Na nebi bledě zářil úzký srpek dorůstajícího Měsíce. Plácek by jednomu mohl připadat až strašidelný, pomyslel si Tomáš.

Stín, který se vynořil zpoza podstavce sochy, nezaregistroval. Kousnutí bylo zpočátku velmi bolestivé. Když však upírčiny tesáky vězely v jeho krční tepně několik minut, ztratil vědomí. Poslední Tomášova myšlenka byla, že si přece jen měl trochu toho česneku vzít.

Ředitelská

V plotu školního pozemku zela díra. Michal odhrnul drátěné pletivo a přidržel ho. Pavel s Kristýnou a Jitkou prolezli. Michal se pak protáhl za nimi. Venkovní basketbalové hřiště osvětlovaly lampy veřejného osvětlení z ulice. Sítě košů se lehce pohybovaly ve větru. Vrhaly groteskní stíny. Michal se rozběhl napříč modře a červeně pomalovanou plochou ke vchodu do šatem. Zbytek skupinky ho následoval.

U dveří vzal Michal za kliku.

„Přesně jak jsem říkal,“ prohlásil. „Není zamčeno.“

Pavel se usmál a vyhrabal z kapsy baterku. Ostatní měli mobily.

Celá budova gymplu byla jejich. Mohli se dostat kamkoliv, kromě zamčených kabinetů, sborovny a ředitelny.

„Tak kde to uděláme?“ zeptal se Pavel.

„Co před ředitelnou?“ navrhl Michal.

„Podle mě bychom se na to měli vykašlat,“ snažila se je odradit Jitka.

„Nikdo to nepozná,“ uklidňoval ji Michal. „Kdo by chodil do školy v sobotu večer? Navíc o Halloweenu?“

„Když už jsme tu, tak to pojďme na to,“ přimlouvala se Kristýna.

***

Interiéru třípatrové školní budovy vévodilo mramorové schodiště. Měla půdorys ve tvaru široce rozkročeného písmene V. Ředitelna se rozkládala na jeho špičce v prvním poschodí. Napravo od ředitelských dveří stála kopírka. Nalevo se tyčila skříň se sportovními trofejemi studentů získanými v barvách školy. Ze stropu visel masivní křišťálový lustr.

Michal vytáhl uhel a nakreslil před vchodem do kanceláře pět bodů. Pak je propojil do tvaru rozměrného pentagramu. Nakonec do nich umístil svíčky.

„Pěkný,“ prohlásila Jitka. „Co teď?“

„Teď proneseme kletbu,“ řekla Kristýna.

„Ale jak?“

„Napřed musíme přivolat démona, aby nám pomohl,“ vysvětlil Pavel. „Mám tady napsanou. Pojďte všichni dovnitř obrazce.“

„Proč?“ zeptala se Jitka.

„Až se démon zjeví, přece nechceš být v jeho moci,“ poučovala ji Kristýna. „Pentagram tě ochrání.“

Michalovi se to zdálo dobré. Sám by na takovou kravinu asi nepřišel. S Kristýnou byla daleko větší zábava než s Jitkou. Škoda, že byla trochu tlustá. Jitka ho zajímala víc. Mrkl na Pavla.

Všichni se namačkali do středu pentagramu. Pavel vytáhl z kapsy kus papíru. Posvítil si baterkou. Pak začal číst.

„Ve jménu prince temnot, vládce podsvětí, přijď, mocný Azazele. Voláme tě.“

Plameny svíček se zachvěly. Poháry v polici se zatřásly. Zároveň se rozsvítila ovládací tlačítka kopírky.

„Ty kokso!“ prohlásila Kristýna. „Sem se lekla.“

„Pojďte fakt radši pryč, než nás někdo chytí,“ řekla Jitka.

„To jsou jen automatický aktualizace,“ řekl Michal. „Všechny tyhle stroje jsou dneska připojený k internetu.“

Věděl, to, poněvadž byl vítěz okresního kola olympiády v programování. S počítači si rozuměl líp než s lidmi.

Pavel pozvedl papír a začal zase číst:

„Přijď, ó nejmocnější z démonů. Otevři brány mezi světy.“

Zvedl se závan vzduchu. Ozdoby lustru se rozcinkaly. Jedna svíčka zhasla.

„Shit,“ prohlásil Michal. „Je tu průvan, no.“

Vytáhl z kapsy zapalovač a znova svíčku zapálil.

Pavel si odkašlal a pokračoval:

„Zjev se, Azazeli!“

Následoval zase průvan. Lustr začal znovu cinkat. Jenže tentokrát se i rozhoupal a zřítil. Dopadl těsně před pentagram. Po podlaze se rozletěly kousky skla. Co bylo ale horší, na schodech se zjevil chlap v modrých montérkách.

„Co tady děláte, vy smradi,“ zařval.

Byl to školník Kedlubna.

***

Ředitelna Gymnázia Coralie Westerlyové se nedala popsat jinak než jako velkolepá. Stoly, židle i skříně byly z tmavého leštěného dřeva. Na stěnách visely historické plány budovy. U okna stály další sportovní poháry a naleštěný funkční model parního stroje.

Ředitel Kamil Dráb si čtveřici dlouze prohlédl. Měl už jen pět let do důchodu. Připadalo mu, že za časů jeho mládí byli studenti hodnější. Vloupat se do školy a zničit lustr. Něco takového si za celou svojí kariéru nepamatoval.

„Nový bude stát sto padesát tisíc. Budete se o to muset podělit, respektive asi spíš vaši rodiče.“

„Ale my jsme se ho ani nedotkli,“ prohlásila Kristýna. „Spadl sám od sebe. Vážně.“

„Tak to mi tedy řekni, proč spadl zrovna, když jste byli v celé škole jen vy,“ prohlásila zástupkyně Marie Kučerová.

„To netušíme,“ řekl po pravdě Michal.

„Co že jste to přesně dělali?“ chtěl vědět ředitel.

„Snažili se o nějaké magické rituály,“ vysvětlila mu zástupkyně.

„A co přesně?“ zajímal se Dráb.

„Chtěli proklít paní profesorku Procházkovou,“ prozradila Jitka.

Kristýna ji zpražila pohledem.

Ředitel dráb se zamyslel. Sám tu ženskou taky nemohl vystát. Byla předsedkyní učitelské odborové organizace. Během posledních protestů pedagogů po něm chtěla zvýšení platů.

Kde měl ale ty prachy vzít? Copak je tiskne? Měl ji rád asi jako osinu v prdeli. Kletba mu nepřipadala jako špatný nápad.

„Byla to jen hra,“ obhajoval se Pavel. „O satanizmu nemáme ponětí. Chtěli jsme je jen sbalit.“

„Já ti to říkala,“ prohlásila Jitka směrem ke Kristýně.

Dráb nějakou dobu mlčel. Řešit se to musí, pomyslel si. Ne že by se mu do podobných věcí chtělo.

„Hrozí vám vyloučení,“ prohlásil nakonec. „Rozhodne se na zítřejší poradě všech pedagogů.“

***

Do sborovny dorazila skoro kompletní sestava osmačtyřiceti učitelů gymnázia. Omluvili se jen chemikářka Tláskalová a tělocvikář Chvátal. Porada trvala přes dvě hodiny. Řešila se hlavně oprava učebny na výtvarnou výchovu, nové počítače a automat v přízemí. Hlavně s tím automatem byl problém.

Rodiče si stěžovali, že jsou potraviny z něj nezdravé. Chodili do něj ale i učitelé. Nakonec přišla řada na situaci s lustrem.

„Já bych je vyhodil,“ prohlásil Fyzikář Křepelka. „Nemají sem co lézt, ať už ten lustr shodili nebo ne.“

„Ale to jim zničíš život,“ odporovala mu češtinářka Tydlitátová.

„Proč?“ nedal se fyzikář. „Skončí na obchodce nebo na stavárně. Budou na tom líp než s gymplem.“

„Nezapomeňte, že mě chtěli proklít,“ přidala se matykářka Procházková.“

„Podle mě bychom to měli brát s nadhledem,“ řekla němčinářka Freimanová. „Jsou to jen děti.“

„Spratci to jsou,“ nedala se málem prokletá matikářka.

„Hlavní problém je fakt ten lustr,“ prohlásil ředitel.

„Ten zaplatí město,“ uklidňovala ho němčinářka.

Ředitel Dráb se na na kolegyni podíval. Byla ve škole celkem nová. Měla se studenty soucit. Měli ji rádi. Byla blond, hubená a hezká. Vedla dobrovolný seminář o německé literatuře. Četli v něm Fausta. Dráb se rozhodl.

„Na vyloučení to není,“ prohlásil. „Kdo je pro ředitelskou důtku pro všechny čtyři, ať zvedne ruku.“

***

Němčinářka Freimanová dobře věděla, proč si gymnázium Coralie Westerlyové vybrala. Po poradě zůstala v práci přes čas. Oficiálně proto, že potřebovala opravit nějaké písemky. Její kabinet sousedil se školní knihovou, o kterou se zároveň i starala. Mělo to spoustu výhod. Největší z nich byla rozměrná podlaha.

Když si byla absolutně jistá, že všichni učitelé i žáci opustili budovu a školník si pustil ve svém bytě detektivku, vytáhla ze spodního šuplete masivního psacího stolku křídu. Jakmile byl pentagram hotový, zapálila svíce. Papír nepotřebovala. Slova rituálu znala zpaměti.

Propustka

Matějův otec se vrátil domů za tmy. Matěj měl už dávno spát. Místo toho seděl na podlaze v obýváku. Hrál si s angličáky. Byli tři. Policejní auto, cisterna a odtahová služba. Z celého setkání to později byla jeho nejasnější vzpomínka.

Když Matěj zaslechl, jak se otvírají dveře od bytu, prudce se mu rozbušilo srdce. Chtěl zvednout cisternu a položit ji na nízký stolek. Jenže mu upadla. Ruce se mu třásly.

Jako první vstoupila do pokoje matka. Měla na sobě dlouhou květovanou sukni a svetr. Za ní vešel vysoký muž v khaki bundě s kapsami a džínách.

„Matěji, tohle je taťka,“ řekla matka.

„Jak se máš?“ zeptal se muž.

Matěj mlčel. Svého otce poznal. Chtěl polknout, ale nedařilo se mu to.

„Je na něj už moc pozdě,“ řekla matka. „Vezmu ho do postele.“

Matěj ji chytil za ruku. Odvedla ho do jeho pokoje. Počkala, až si obleče pyžamo a vleze si pod peřinu. Pak ho pohladila po vlasech a popřála mu dobrou noc.

Za oknem pršelo. Na sklo dopadaly kapky deště. Matějův tep se pomalu vrátil k normálu. Propadal se do sna.

***

Když ho matka vzbudila, připadalo mu, že ještě nespal. Déšť ustal. Venku byla ale pořád tma.

„Musíme jít,“ řekla. „Chvátej. Vezmeš si jen kecky a bundu. Pojedeme k bavičce.“

V předsíni mu pomohla s neposednými rukávy a zavázala mu tkaničky. Matěj se je nedávno naučil zavazovat sám. Trvalo mu to ale dlouho. Na ponožky nebyl čas. Pootevřenými kuchyňskými dveřmi zahlédl Matěj nějaký pohyb. Znovu ucítil, jak se mu rozbušilo srdce.

Matka vedla Matěje po schodech a ven z domu. Pak šli liduprázdnou ulicí v naoranžovělém světle lamp. Mladá žena chvátala. Nakonec vzala dítě do náručí. Na zastávce ho postavila na zem .

Babička bydlela v malém domku jen s fenkou jezevčíka. Matěj byl zvyklý za ní jezdit autobusem. Potmě ale jel poprvé. Vůz dorazil úplně prázdný. Seděli v první řadě hned u řidiče. Matěj pozoroval svůj vlastní odraz v zaprášeném okenním plexisklu.

V domku se ještě svítilo. Babička měla na sobě župan a chlupaté bačkory. V předsíni se Matěj přivítal se psem.

„Ahoj, Pegginko,“ řekl.

Fenka vrtěla ocasem. Olízla Matějovi obličej. Měla hebkou srst. Hřála. Na krku jí Matěj nahmatal obojek proti klíšťatům.

„Dopadlo to blbě,“ řekla matka. „Můžeme tu do rána zůstat?“

Spali v pokoji s oknem do zahrady. Babička měla ráda staré natahovací hodiny. Jedny tikaly naproti posteli. Matěj se jich většinou trochu bál. Teď byl ale moc unavený. Brzo usnul.

***

Probudil ho zvuk psích drápků na parketách. Pegginka chodila po místnosti a čmuchala. Matěj se protáhl a přejel rukou po peřině. U babičky byla povlečení i prostěradla jiná než doma. Byla tvrdší, méně poddajná. Matějovi se to líbilo.

„Pojď sem, pejsku,“ řekl a natáhl ruku k podlaze.

Pegginka se jí dotkla vlhkým čenichem. Pak se nechala podrbat za uchem. Do místnosti vstoupila babička. Nesla podnos s čajem.

„Mamka šla do pekárny pro koblihy,“ prohlásila. „Přinese je za chvíli.“

„Pak pojedeme zase domů?“ zeptal se Matěj.

„Nevím, možná.“

„Je tam ještě taťka?“

Babička si sedla k němu na postel.

„Ty se ho bojíš?“

Matěj mlčel.

„On není zlý,“ vysvětlovala. „Je jen nemocný. Vidí a slyší věci, které nejsou. Nemůže za to.“

Matěj si přitáhl peřinu pod bradu. Ten večer, noc i ráno si pak pamatoval celý zbytek života. Svého otce totiž tenkrát viděl naposledy.

Gris-gris

Mike Garcia se proplétal uličkami trhu v Port-au-Prince. Střechy jednotlivých stánků byly často propojené. Bylo to jako bloudit nekonečným klikatým podchodem. Občas se ze změti dřeva a plátna vynořily stěny nebo dveře budov. Mike hledal konkrétní dům. Měl mít červený vchod označený symbolem nakresleným křídou. Mike zašmátral v kapse u kalhot. Vytáhl mnohokrát přeložený cár papíru. Než vyrazil, značku si na něj obkreslil. Asi tak posté si ji prohlédl.

Vypadala jako malý kopec se stylizovaným křížem a dvěma protáhlými šestiúhelníky. Mike se nemohl zbavit dojmu, že jde o hrob a dvě rakve.

Tyhle věci patřily k byznysu. Bylo putna, jestli šlo o koks, hero nebo třeba LSD. Vždycky hrozilo, že se vás někdo pokusí obrat. Člověk u sebe musel neustále nosit bouchačku. Většinou totiž přepravoval buď hotovost, nebo zboží.

Borci z Haiti měli v kšeftu celkem solidní pověst. Zároveň ale měli i svoje drobné zvláštnosti. Jako tyhle bizarní obrázky.

Na pultech stánků se rozkládalo ledacos. U některých šly koupit, banány nebo avokádo. Jinde visely kožené bubínky ozdobené třásněmi, hrnky a šperky. Další stánkaři prodávali kohoutí pařáty nebo nádobky na svěcenou vodu.

„Monsieur,“ oslovila Mika cizí žena. „Chceš koupit gris-gris?“

Mike si ji prohlédl.

Měla dlouhé barevné šaty a turban. Kolem pasu jí splýval šátek. Na krku se houpaly korálky a další ozdoby. Seděla na dřevěné bedně. Za zády jí čněla bílá zeď.

U nohou měla rozprostřený kus látky. Leželo na něm množství podivných předmětů. Byly to pomalované mušle, svazky peří, kožené váčky a podobný bordel.

„Ne, díky.“ odmítl ji Mike. „Potřeboval bych ale najít dům s červenými dveřmi. Měl by na nich být namalovaný tenhle symbol.“

Vytáhl svůj papír z kapsy. Podal ho trhovkyni. Žena si ho prohlédla.

„Baron Samedi,“ prohlásila.

„Jo, to by mohlo být ono. Tak si tak říká chlápek, za kterým jdu.“

„Pořád rovně,“ ukázala mu žena. „Asi deset minut.“

„Díky,“ utrousil Mike. Chystal se vyrazit.

„Počkej,“ zadržela ho žena.

Sejmula s krku koženou šňůrku. Visel na ní jen jeden předmět. Byla to mušle popsaná drobnými symboly.

„Pwoteksyon,“ sklouzla do kreolštiny.

Mike po mušli sáhl. Žena ale ucukla.

„Dvacet dolarů.“

Mikovi byl amulet volný. Chtěl se ale ženě odvděčit za pomoc. Navíc, až se z tohohle výletu vrátí, bude boháč. Dvacet dolarů ho nevytrhne. Vytáhl peněženku a našel v ní bankovku. Pak strčil mušli do kapsy.

***

Dům stál zhruba na místě, kde trhovkyně řekla. Mike pečlivě srovnal symbol na dveřích se svým papírem. Pak zaklepal.

„Ki moun la? Kdo tam?“ ozvalo se.

Mike se představil. Dveře se otevřely. Vykoukl hubený dredař.

„Pojď dál. Jsem Pierre.“

Uvnitř domu byla tma. Světlo pronikalo jen dřevěnými žaluziemi. Ze stěn byl cítit chlad a siroba.

„Máte zboží?“ šel Mike rovnou na věc.

„Tři kila, jak bylo domluveno,“ odpověděl Pierre. Ukázal na stůl.

Ležel na něm kufřík se sáčky vyplněnými bílým práškem.

Mike vytáhl z pravé kapsy u kalhot zavírací nůž. Otevřel ho a jeden sáček rozřízl.

Pak zalovil v levé náprsní kapse svého bílého saka. Vytáhl z ní plastovou epruvetu se šroubovacím uzávěrem vyplněnou čirým roztokem. Odšrouboval uzávěr.

Nabral na špičku nože špetku prášku. Nasypal vzorek do epruvety. Pak zkumavku zase zavřel a důkladně s ní zatřepal. Roztok se zbarvil modře.

„Neni špatnej,“ prohlásil.

„Máš love?“ zeptal se Pierre.

Mike mu podal svazek bankovek. Dredař je začal pečlivě počítat. V tom Mikeovi někdo poklepal na rameno.

Otočil se. Pohlédl do očí muži ve fraku s cylindrem na hlavě. Foukl Mikeovi do tváře jakýsi prach. Mike se zhroutil na kolena.

Nebyl si jistý, co se s přesně ním děje. Jedno mu ale bylo jasné. Je to podraz. Vezmou prachy a oddělají ho.

„Vídíš loa,“ prohlásil chlap. „Nemůžeš se ho dotknout. Nemáš ruce.“

Mike zkusil vstát. Jeho tělo ho ale neposlouchalo.

„Nemůžeš utéct,“ pokračoval chlap. „Nemáš nohy.“

Mikovo vidění se rozostřilo. Místo jednoho chlapa v cylindru navíc vnímal čtyři.

„Nemáš vůli,“ prohlásil chlap. Odněkud vytáhl nůž a zvedl ho vysoko do vzduchu.

Mike si vzpomněl na amulet, který mu prodala trhovkyně. Nahmatal ho v kapse a sevřel. Pak přišla tma.

***

Mike se probudil. Ležel na studené podlaze. Chlápek v cylindru i Pierre byli pryč. Kus od něj se válely peníze. Přepočítal je. Byly všechny. Mike vstal a vyšel z domu. Vracel se stejnou cestou, kterou přišel.

Pomalu došel k bílé zdi. Ženina bedna byla prázdná. Ve zdi se otvírala litinová brána. Mike ji zkusil otevřít. Byla odemčená. Vedla na hřbitov.

Našel ji brzo. Černobílá fotka trhovkyně byla připevněná na jednom z náhrobků. Stálo na ní:

Véronique Lafleur

(13. 4. 1926 – 5. 8. 2002)

Svitek

Komisařka Adéla Jarošová vystoupala po schodech Národního muzea. Na dlažbě před vchodem zabíraly místo dvě policejní oktávky. Modré světlo jejich majáků olizovalo nedávno opravenou fasádu. Čas od času se ozvalo chrčení rádia. Adéla Jarošová se ohlédla. Na Václavském náměstí, které se táhlo do dále pod monumentální novorenesanční budovou, panoval klid. U koně zevlovalo několik posledních hloučků účastníků jakési odpolední demonstrace. Komisařka neměla ponětí, proti čemu nebo komu protestovali. Teď se mísili s asijskými turisty.

Typický nedělní provoz, pomyslela si Jarošová. Jako kdyby nemohli počkat do pondělka. Ne, že by měla na večer nějaké velké plány. Povzdechla si a vzala za kliku. Koutkem oka stačila ještě zahlédnout plakát. Stálo na něm:

TAJEMSTVÍ FARAÓNŮ

Ve vestibulu ji nasměrovali k plešatému chlápkovi v ošoupaném manšestrovém saku s koženými chrániči loktů. Měl na nose tlusté brýle.

„Doktor Slepička, egyptolog,“ představil se. „Dělám kurátora výstavy.“

„Tak kolik se vám toho tedy ztratilo?“ zeptala se Adéla.

„Postrádáme jen jeden předmět. Byl to papyrus ze třináctého století před naším letopočtem.“

Dr. Slepička pokynul k poškozené vitríně o kus dál. Evidentně ještě donedávna obsahovala ukradený svitek. Adéla se zamyšleně rozhlédla.

Za skly ostatních vitrín se leskly zlaté masky a šperky. Jiné obsahovaly prastaré nádoby. Zahlédla i něco, co vypadalo jako slonovinový hřeben. Okolo stěn stály mramorové sarkofágy.

„Všechny tyhle věci vypadají celkem draze,“ odtušila komisařka.

„Mají nevyčíslitelnou hodnotu,“ potvrdil jí archeolog.

„Proč potom někdo krade nějaký svitek? Neprodal by snáz třeba támhletu masku?“

„Nebyli to obyčejní zloději,“ prohlásil vědec. „Působili fakt zvláště.“

„Vy jste je viděl?“

„Máme je na videu,“ prohlásil Slepička.

Vytáhl z tašky notebook. Probral ho a pustil komisařce záběry z několika bezpečnostních kamer umístěných v různých částech muzea. Zachycovaly skupinku mužů v tmavých hábitech zdobených podivnými symboly. Hlavy měli zabalené v turbanech. Za pasem se jim houpaly šavle.

Postupovali metodicky a profesionálně. Nevšímali si ostatních exponátů. Jakmile se vlámali do muzejní budovy, zamířili ke konkrétní vitríně.

„Co na tom papyru vůbec stálo?“ zeptala se Adéla Jarošová.

„Měla by to být prastará kletba, schopná zasáhnout celou zemi,“ vysvětloval Slepička. „Tyhle věci jsou dost na jedno brdo. Jestli jste četla o deseti ranách egyptských, máte představu.“

Komisařka si pečlivě uložila všechna videa na vlastní flash disk. Pak ještě společně se Slepičkou vyslechla podrobnou zprávu kolegů z kriminalistické laboratoře o způsobu otevření vitríny. Šlo o čistou práci. Pachatelé rozřezali tvrzené sklo diamantem.

„Dobrá, pane doktore,“ prohlásila nakonec. „Tak vám zatím děkuji. Uděláme, co budeme moci. Jakmile něco zjistíme, ozvu se vám.“

Adéla Jarošová pracovala většinou na vraždách. Krádeže byly trochu pod její úroveň. Když odcházela z muzea, nepřikládala případu velký význam. Hned v pondělí ráno ale změnila názor. Řeky v celém Česku se totiž zbarvily krví.