První den

Když novinář Karel Kříž ráno sjížděl výtahem z pátého patra, zdálo se mu, že kabina zabrzdila o něco prudčeji než obvykle. Nevěnoval tomu ale pozornost. Vyšel z domu na ulici jako každý jiný den. Na chodníku před činžákem si všiml neobvykle vyhlížející dívky. Měla na sobě dlouhé šaty. V jejích jako uhel černých vlasech zahlédl věnec. Držela zapálenou svíčku. Byla bosa. Karlovi to ale nepřipadalo zvlášť divné. Bylo léto, boty nenosil kdekdo. Možná dívce i trochu záviděl. Třeba je z nějaké sekty, pomyslel si, asi Hare Krišna nebo něco na ten způsob.

Jako každý den se vydal do redakce. Když měl čas, chodil pěšky. Měl vyzkoušeno, že chůze do práce a zase zpátky bohatě stačí ke splnění denního cíle deseti tisíc kroků. Jedna cesta dokonce vycházela okolo šesti a půl tisíc. Když přes den ještě trochu nachodil, měl večer jistých patnáct.

Cestou pravidelně míjel opuštěné dětské hřiště. Stála na něm klasická prolézačka ve tvaru zeměkoule. Místy ji začínala užírat rez. Karel občas uvažoval, že na ni vyleze. Zatím to ale neudělal.

Toho rána si všiml, že prolézačka je obsazená. Trůnila na ní dívka, kterou zahlédl ráno před domem. Jednou rukou svírala trubku prolézačky. Ve druhé držela svou svíčku. Klimbala nohama. Karlovi se zdálo, že ho dívčiny modré oči sledují. Náhoda, říkal si.

U vlakového nádraží si měl ve zvyku kupovat párek v rohlíku. Nedělal to každý den. Zrovna dnes měl na něj ale chuť. Postavil se k okénku a řekl prodavačce:

„Jeden s hořčicí, prosím.“

Žena nereagovala. Zkusil to ještě jednou. Nic. Chtěl se rozhlédnout, jestli párkařka ignoruje i další zákazníky. Byl ale u stánku sám. Kupodivu až na svoji známou z rána. Stála několik metrů od okénka a nepřítomně se usmívala. Nevšímal si jí. Začínala ho trochu štvát.

Když Karel dorazil do redakční budovy, prosklené dveře se nechtěly otevřít. Pak ale prošla nějaká ženská, kterou neznal. Dveře se před ní rozestoupily. Zvláštní, pomyslel si Karel a rychle se dveřmi prosmýkl.

Pozdravil recepční. Žádná reakce. Dneska je nějaká zamyšlená, uvažoval Karel. Vystoupal schody. Před vchodem do redakce zkontroloval svůj fitness náramek. Od rána ukazoval jen 250 kroků! To bylo zhruba stejně, kolik Karel obvykle udělal, než se oblékl, vyčistil si zuby a nastoupil do výtahu.

„Krám,“ zabučel Karel. Nebylo to ale důležité. Kroky opravdu udělal. Jestli se někam započítají, není podstatné.

Ve dveřích se minul s kolegyní z ekonomické rubriky. Nepozdravila ho. Studovala za chůze nějaké papíry.

Redakce byla velká sdílená kancelář. Karel nahlas řekl „Dobrý den“. Těch několik kolegů, kteří dnes nepracovali z domova, však mělo na uších sluchátka. Zírali do obrazovek svých počítačů a nereagovali.

Karel se posadil ke svému stolu a zapnul počítač. Nasadil si vlastní sluchátka. Pustil si do nich bílý šum a nastartoval textový editor. Chtěl ten den vytvořit dlouhý rozhovor. Měl ho nahrubo přespaný od umělé inteligence.

Přepis byl ale nepublikovatelný. Aby se dal vydat, musel ho upravit. Karel se zabral do editování. Po chvíli zaznamenal, že se poblíž nahlas baví dvě kolegyně z přílohy s televizním programem.

Kvůli sluchátkům s bílým šumem jim nerozuměl. Zdálo se mu, že dívají k jeho stolu. Uvažoval, že si sluchátka na chvíli sundá a zeptá se, jak se mají. Potřeboval ale s tím rozhovorem pohnout. Raději proto pokračoval v práci.

Po nějaké době sluchátka přece jen odložil a vstal, aby se protáhl. Kancelář byla prázdná. Všichni nejspíš odešli na oběd. Karel do firemní jídelny nechodil. Odnesl si totiž doživotní trauma z té školní. Už už se chtěl znovu posadit, když si všiml něčeho divného.

Na jednom ze stolů na opačném konci místnosti opět seděla dívka se svíčkou. Když se dostala do kanceláře, musí mít vstupní kartu, říkal si Karel. Asi tu pracuje. To by vysvětlilo, proč se na něj venku usmívala. Zná ho. Uvažoval, že dívce alespoň zamává. Pak se ale zase posadil ke svému rozhovoru.

Když už měl psaní plné zuby, bezmyšlenkovitě zapnul internetový prohlížeč. Spustil se na poslední stránce, kterou Karel včera četl. Byl to web regionálních novin. Málokdy na něm bylo něco zajímavého. Karel ho kontroloval jen ze zvyku. Tentokrát ho však jeden z titulků zaujal.

„V Ančerlově ulici se utrhl výtah, jeden mrtvý,“ psal web. Karel bydlel taky v Ančerlově. Se sousedy se moc nebavil. Pochopitelně byl ale zvědavý. Letmo článek přelétl. Nebyl dlouhý.

V předposledním odstavci stálo: „Při nehodě zemřel jediný cestující výtahu, známý novinář Karel Kříž.“

Vyjádření šéfa hasičského sboru a starosty už nečetl. Nenamáhal se ani vypínat počítač. Sešel po schodech a prošel vrátnicí na dlážděné prostranství před redakční budovou. Čekala tam na něj dívka z rána. Karel k ní přistoupil. Smrt ho vzala za ruku.

Perníček

Koště Kmotry Přetrhdílové se plynule sneslo do zeleninové zahrádky za domkem. Stará čarodějka z něj sestoupila a zkoumavě se rozhlédla. Přemýšlela, kam ho uložit. O dům své kolegyně Tetky Zagroškudlové koště opřít nechtěla. Nakonec ho postavila ke kadibudce. Nebylo to zvlášť důstojné. Kmotra Přetrhdílová si ale na důstojnost nepotrpěla. Příbytek její kolegyně vypadal přesně, jak si ho pamatovala. Každý má svůj vkus, o tom žádná. Co čarodějka, to výrazná osobnost. Tetka Zagroškudlová byla ale opravdu výstřední i na poměry své profese.

Ozvalo se zakrákání. Kmotra Přetrhdílová vzhlédla k nebi. Uviděla dvě košťata, jejichž majitelky letěly bok po boku. Společně zakroužily nad domkem. Pak jedna vedle druhé dosedly ve stejných místech jako před nimi Kmotra Přetrhdílová.

„Dobré odpoledne,“ přivítala je.

„Buď zdráva“ odpověděla jí Babička Šnuptychlová, starší ze dvou nově příchozích.

Mladší, začínající čarodějka Belladonna Skřípalová, měla oči navrch hlavy.

„V tom opravdu někdo bydlí?“ prohlásila nevěřícně.

„Zvláštní, co?“ odpověděla Kmotra Přetrhdílová. „Vždycky mě zajímalo, jak to dělá, že jí to zvěř z okolí neokusuje. Nejsem si jistá ani, jak se ta věc chová, když prší. O zimě ani nemluvě.“

„Myslíte, že umrzla?“

„Každopádně už o ní dlouho nebylo slyšet,“ vložila se do hovoru Babička Šnuptychlová. „Určitě je lepší se podívat, jestli se jí něco nestalo.“

Tři čarodějky se opatrně pustily do průzkumu neobvyklého domku. Setnici kdosi pečlivě uklidil. Hrnce a pánve se leskly čistotou. Na posteli ležela tlustá duchna. Byla však studená. Vedle pece se tyčila rozměrná dřevěná klec. Na jejím dvě se válelo seno. Na poličce vedle klece stál jehelníček s několika jehlami.

„Vypadá to, jako kdyby si jen tak odskočila,“ prohlásila Babička Šnuptychlová.

„Neuvaříme si šálek čaje?“ navrhla Kmotra Přetrhdílová. „Tetce Zagroškudlové to určitě nebude vadit.“

„Moje řeč,“ souhlasila Babička Šnuptychlová. „Belladonno, ujmeš se toho?“

Mladá čarodějka se pustila do práce. Najít konvici i čajový servis bylo snadné. Za pecí objevila i zásobu třísek vhodných k rozdělání ohně. Když otevřela dveře pece, zděšením vyjekla.

„Asi jsem ji našla,“ prohlásila po chvíli.

Toho dne se rozhodla, že perník už v životě nepozře.

Devět

Soukromý kryptograf Pokorný nebyl na výstřední požadavky klientů zvyklý. Jeho práce byla vesměs rutina. Jednotlivcům většinou pomáhal s obranou před odposlechy. Mezi jeho zákazníky patřili vrcholoví politici i mafiáni. Podle kryptografových zkušeností byl mezi oběma těmito skupinami poměrně slušný průnik. Většina zakázek ale přicházela od velkých společností. Nejčastěji pro ně navrhoval strategie ochrany citlivých dat. Jindy naopak hledal zranitelnosti v jejich informačních systémech. Někdy dokonce školil zaměstnance.

Ono čtvrteční odpoledne měl ale schůzku s bezkonkurenčně nejpodivnějším zákazníkem své kariéry. Do křesla v Pokorného kanceláři se totiž posadil prošedivělý muž v dlouhé černé kutně s červeným lemováním přepásané širokým červeným opaskem. Na hlavě mu seděla červená čapka. Zkrátka kardinál. Představil se jako Vlček.

„Co pro vás mohu udělat, Vaše Eminence?“ zeptal se Pokorný.

„Máme jistý zašifrovaný text, který bychom potřebovali přečíst,“ řekl Kardinál. „Pochází z devíti svitků, které získal v předminulém století jeden z našich misionářů, Bratr Kovařík, v buddhistickém klášteře na hranici dnešního Tibetu s Nepálem. Ty svitky jsou staré zhruba dva tisíce let. Rádi bychom věděli, co se v nich píše.“

„A nemůžete se zeptat svých tibetských kolegů?“

„Buddhističtí mniši nejsou naši kolegové!“ zdůraznil kardinál. „Navíc řekněme, že Bratr Kovařík si mohl během své misijní cesty trochu volně vyložit osmé přikázání. Po návratu se z hříchu samozřejmě vyzpovídal. Klášter pořád ještě stojí. Buddhisté ale hlavně sami nevěděli, co se ve svitcích píše. Nechtěli je rozluštit.“

„Proč?“ divil se Pokorný.

„Podle našich záznamů věřili, že kdyby se svitky podařilo přečíst, vesmír přestane existovat. Já vím. Je to absurdní. Nezapomínejte ale, že jde o nevzdělané pohany.“

„Dobrá,“ souhlasil Pokorný. Původ materiálu nebyl jeho byznys. Pokud ho Bratr Kovařík lohnul, beztak by to bylo už promlčené. „Máte ty svitky v nějaké elektronické formě?“

„Připravil jsem je pro vás jako čistý text,“ řekl kardinál a podal kryptografovi flash disk.

Pokorný ho zasunul do volného portu ve svém počítači. Obsahoval jediný textový soubor. Kryptograf ho otevřel. Znaky nepoznával.

„Co je to za jazyk?“ zeptal se.

„Sanskrt, zapsaný v písmu dévanágarí.“

Kryptograf o tom písmu slyšel prvně. Zjevně pro něj ale existovala znaková sada. Kryptografický software s ní neměl problém. Pokorný data programem zběžně projel. Jak předpokládal, šifra byla z moderního pohledu primitivní.

„Šifrovací algoritmus není složitý,“ prohlásil. „Text se dá snadno rozluštit.“

„A kolik byste za to chtěl?“

„To nestojí za řeč,“ prohlásil Pokorný a zároveň odklikl příslušný příkaz. „Můžete mě třeba pozvat na oběd. Vaše svitky se už dešifruji za deset sekund to bude hoto –“

Kocour

Angorák Felda bydlel u jedné rodiny ve starobylé vilce obrostlé břečťanem. Milovník koček by možná řekl, že rodina bydlí u něj. Felda se každopádně často potuloval po okolí. Jedno z jeho oblíbených míst byla lavička pod košatou smuteční vrbou v městském parčíku. Jakmile se udělalo dost teplo, Felda na ní lehával stočený do klubíčka. Většinou nebyl sám. Na lavičku si totiž chodívala sednout s knížkou nebo pletením stará paní Marešová z blízkého bytového domku. Felda jí dělal společnost a předl.

Jenže pak paní umřela. Stalo se to na Štědrý den. Vnuci její byt zrekonstruovali a pronajali. Následující jaro se Felda jako každý rok objevil na své lavičce. Všimla si ho paní Černá, která šla kolem s nákupem.

„Ale čičí, kdo tady spinká,“ oslovila kocoura. „Ty jsi chudák kočička, přišel jsi o kamarádku.“

„Tomu je to fuk,“ prohlásila další sousedka. Jmenovala se Procházková. Byla zrovna na cestě ke kadeřnici. „Kočky jsou vázané na místo, ne na lidi.“

„To bych neřekla,“ odporovala paní Černá. „Určitě se mu po Růžence Marešové stýská. Proseděli tady spolu celé dny.“

„Kočky berou lidi jen jako otroky, co jim plní misku,“ nedala se Procházková. „Sama jednu mám.“

„Stejně je to mazel,“ rozplývala se paní Černá. „No pojď sem, já si tě pohladím.“

Kocour se nehýbal. Proti hlazení ovšem neprotestoval. Pak si ale paní Černá položila tašku na trávník a pokusila se usednout vedle něj. Felda se naježil začal prskat.

„No vždyť nemusí být hned zle,“ řekla paní Černá. „Tak já zase jdu.“

Obě sousedky se rozloučily. Felda tu ženskou s nákupní taškou ještě dlouho pozoroval. Pokusila se zasednout jeho kamarádku. Copak ji nevidí? Duch paní Marešové na druhém konci lavičky se usmál. Průsvitná stařenka odložila své pletení na chvíli do košíku a vytáhla z něj knížku. Felda začal spokojeně příst.

Krize

Olympská zasedačka se pomalu plnila. Dress code pojali účastnici porady vesměs civilně. Artemis přišla v maskáčové zelené. U dveří si odložila moderní reflexní luk. Poseidón dorazil v nepromokavých jachtařských lacláčích. Dionýsos se ukázal v havajské košili a kraťasech. Pallas Athéna zvolila bílý plášť, zápisník a brýle s výraznými obroučkami. Alespoň Hádés přišel v černém obleku. Ladil se svou ženou Persefoné v krátkých šatech stejné barvy. Apollón si naopak oblékl oslnivě bílou. Jeho oči kryly černé sluneční brýle. Afrodíté to jako obvykle neřešila.

„Nevadí, když nastavím na klimošce o stupeň víc?“ zeptala se.

„Klidně dva,“ řekl Apollón.

Bohyně lásky vstala a pustila se do mačkání tlačítek. Hádés ji chvíli sledoval. Pak ho ale Persefoné dloubla loktem do žeber.

„Už je jedenáct deset,“ oznámil Poseidón. Dal si přitom pozor, aby všichni viděli, že odečetl čas ze svých nových rolexek Yacht-Master 42. „Nevykašleme se na to?“

„Moje řeč,“ souhlasil Hádés. „Dal bych mu maximálně pět minut.“

Jen co domluvil, dveře se otevřely. Vstoupil vládce všech bohů, Zeus. Měl na sobě elegantní tmavomodrý oblek. Vavřínový věnec v poslední době ve svých šedých kudrnatých vlasech moc nenosil. V klopě saka měl ale připjatou jeho zlatou zmenšeninu.

„Dobré odpoledne,“ prohlásil.

Ostatní bohové sborově zabručeli na pozdrav.

„Máme problém,“ prohlásil Zeus. „Lidi v nás přestávají věřit.“

„Mrdky nevděčný,“ zhodnotila to Athéna.

„Přesně tak,“ řekl Zeus. „Minulej tejden jsem chytil borce, co nám tu chtěl ukrást oheň.“

„Už zase?“ zeptal se Apollón. „Přikoval jsi ho ke skále vedle toho posledního?“

„Moc práce,“ odpověděl mu Zeus. „Jednoduše jsem ho sejmul bleskem.“

„Správně,“ souhlasil Poseión. „Takhle se na ně musí. Nesrat se s nima.“

„Volal jsem kvůli tomu i Ódinovi,“ pokračoval Zeus.

„Ty se s těma klaunama bavíš?“ chtěla vědět Afrodíté.

„Máme korektní pracovní vztahy,“ vysvětlil Zeus.

„O co teda ten smradlavej kyklop říkal?“ chtěl vědět Poseidón.

„Že je to u nich nachlup stejný,“ prohlásil Zeus. „Oni potřebujou, aby lidi stříhali mrtvým nehty. Já vím, je to nechutný. Z těch nehtů si totiž staví koráb obři. Za posledních sto let prej přistavěli víc než za poslední dvě tisíciletí.“

„A co budeme dělat?“ zeptala se Afrodíté.

„Proto jsem vás svolal,“ odpověděl Zeus. „Máte nějaký návrhy?“