V plotu školního pozemku zela díra. Michal odhrnul drátěné pletivo a přidržel ho. Pavel s Kristýnou a Jitkou prolezli. Michal se pak protáhl za nimi. Venkovní basketbalové hřiště osvětlovaly lampy veřejného osvětlení z ulice. Sítě košů se lehce pohybovaly ve větru. Vrhaly groteskní stíny. Michal se rozběhl napříč modře a červeně pomalovanou plochou ke vchodu do šatem. Zbytek skupinky ho následoval.
U dveří vzal Michal za kliku.
„Přesně jak jsem říkal,“ prohlásil. „Není zamčeno.“
Pavel se usmál a vyhrabal z kapsy baterku. Ostatní měli mobily.
Celá budova gymplu byla jejich. Mohli se dostat kamkoliv, kromě zamčených kabinetů, sborovny a ředitelny.
„Tak kde to uděláme?“ zeptal se Pavel.
„Co před ředitelnou?“ navrhl Michal.
„Podle mě bychom se na to měli vykašlat,“ snažila se je odradit Jitka.
„Nikdo to nepozná,“ uklidňoval ji Michal. „Kdo by chodil do školy v sobotu večer? Navíc o Halloweenu?“
„Když už jsme tu, tak to pojďme na to,“ přimlouvala se Kristýna.
***
Interiéru třípatrové školní budovy vévodilo mramorové schodiště. Měla půdorys ve tvaru široce rozkročeného písmene V. Ředitelna se rozkládala na jeho špičce v prvním poschodí. Napravo od ředitelských dveří stála kopírka. Nalevo se tyčila skříň se sportovními trofejemi studentů získanými v barvách školy. Ze stropu visel masivní křišťálový lustr.
Michal vytáhl uhel a nakreslil před vchodem do kanceláře pět bodů. Pak je propojil do tvaru rozměrného pentagramu. Nakonec do nich umístil svíčky.
„Pěkný,“ prohlásila Jitka. „Co teď?“
„Teď proneseme kletbu,“ řekla Kristýna.
„Ale jak?“
„Napřed musíme přivolat démona, aby nám pomohl,“ vysvětlil Pavel. „Mám tady napsanou. Pojďte všichni dovnitř obrazce.“
„Proč?“ zeptala se Jitka.
„Až se démon zjeví, přece nechceš být v jeho moci,“ poučovala ji Kristýna. „Pentagram tě ochrání.“
Michalovi se to zdálo dobré. Sám by na takovou kravinu asi nepřišel. S Kristýnou byla daleko větší zábava než s Jitkou. Škoda, že byla trochu tlustá. Jitka ho zajímala víc. Mrkl na Pavla.
Všichni se namačkali do středu pentagramu. Pavel vytáhl z kapsy kus papíru. Posvítil si baterkou. Pak začal číst.
„Ve jménu prince temnot, vládce podsvětí, přijď, mocný Azazele. Voláme tě.“
Plameny svíček se zachvěly. Poháry v polici se zatřásly. Zároveň se rozsvítila ovládací tlačítka kopírky.
„Ty kokso!“ prohlásila Kristýna. „Sem se lekla.“
„Pojďte fakt radši pryč, než nás někdo chytí,“ řekla Jitka.
„To jsou jen automatický aktualizace,“ řekl Michal. „Všechny tyhle stroje jsou dneska připojený k internetu.“
Věděl, to, poněvadž byl vítěz okresního kola olympiády v programování. S počítači si rozuměl líp než s lidmi.
Pavel pozvedl papír a začal zase číst:
„Přijď, ó nejmocnější z démonů. Otevři brány mezi světy.“
Zvedl se závan vzduchu. Ozdoby lustru se rozcinkaly. Jedna svíčka zhasla.
„Shit,“ prohlásil Michal. „Je tu průvan, no.“
Vytáhl z kapsy zapalovač a znova svíčku zapálil.
Pavel si odkašlal a pokračoval:
„Zjev se, Azazeli!“
Následoval zase průvan. Lustr začal znovu cinkat. Jenže tentokrát se i rozhoupal a zřítil. Dopadl těsně před pentagram. Po podlaze se rozletěly kousky skla. Co bylo ale horší, na schodech se zjevil chlap v modrých montérkách.
„Co tady děláte, vy smradi,“ zařval.
Byl to školník Kedlubna.
***
Ředitelna Gymnázia Coralie Westerlyové se nedala popsat jinak než jako velkolepá. Stoly, židle i skříně byly z tmavého leštěného dřeva. Na stěnách visely historické plány budovy. U okna stály další sportovní poháry a naleštěný funkční model parního stroje.
Ředitel Kamil Dráb si čtveřici dlouze prohlédl. Měl už jen pět let do důchodu. Připadalo mu, že za časů jeho mládí byli studenti hodnější. Vloupat se do školy a zničit lustr. Něco takového si za celou svojí kariéru nepamatoval.
„Nový bude stát sto padesát tisíc. Budete se o to muset podělit, respektive asi spíš vaši rodiče.“
„Ale my jsme se ho ani nedotkli,“ prohlásila Kristýna. „Spadl sám od sebe. Vážně.“
„Tak to mi tedy řekni, proč spadl zrovna, když jste byli v celé škole jen vy,“ prohlásila zástupkyně Marie Kučerová.
„To netušíme,“ řekl po pravdě Michal.
„Co že jste to přesně dělali?“ chtěl vědět ředitel.
„Snažili se o nějaké magické rituály,“ vysvětlila mu zástupkyně.
„A co přesně?“ zajímal se Dráb.
„Chtěli proklít paní profesorku Procházkovou,“ prozradila Jitka.
Kristýna ji zpražila pohledem.
Ředitel dráb se zamyslel. Sám tu ženskou taky nemohl vystát. Byla předsedkyní učitelské odborové organizace. Během posledních protestů pedagogů po něm chtěla zvýšení platů.
Kde měl ale ty prachy vzít? Copak je tiskne? Měl ji rád asi jako osinu v prdeli. Kletba mu nepřipadala jako špatný nápad.
„Byla to jen hra,“ obhajoval se Pavel. „O satanizmu nemáme ponětí. Chtěli jsme je jen sbalit.“
„Já ti to říkala,“ prohlásila Jitka směrem ke Kristýně.
Dráb nějakou dobu mlčel. Řešit se to musí, pomyslel si. Ne že by se mu do podobných věcí chtělo.
„Hrozí vám vyloučení,“ prohlásil nakonec. „Rozhodne se na zítřejší poradě všech pedagogů.“
***
Do sborovny dorazila skoro kompletní sestava osmačtyřiceti učitelů gymnázia. Omluvili se jen chemikářka Tláskalová a tělocvikář Chvátal. Porada trvala přes dvě hodiny. Řešila se hlavně oprava učebny na výtvarnou výchovu, nové počítače a automat v přízemí. Hlavně s tím automatem byl problém.
Rodiče si stěžovali, že jsou potraviny z něj nezdravé. Chodili do něj ale i učitelé. Nakonec přišla řada na situaci s lustrem.
„Já bych je vyhodil,“ prohlásil Fyzikář Křepelka. „Nemají sem co lézt, ať už ten lustr shodili nebo ne.“
„Ale to jim zničíš život,“ odporovala mu češtinářka Tydlitátová.
„Proč?“ nedal se fyzikář. „Skončí na obchodce nebo na stavárně. Budou na tom líp než s gymplem.“
„Nezapomeňte, že mě chtěli proklít,“ přidala se matykářka Procházková.“
„Podle mě bychom to měli brát s nadhledem,“ řekla němčinářka Freimanová. „Jsou to jen děti.“
„Spratci to jsou,“ nedala se málem prokletá matikářka.
„Hlavní problém je fakt ten lustr,“ prohlásil ředitel.
„Ten zaplatí město,“ uklidňovala ho němčinářka.
Ředitel Dráb se na na kolegyni podíval. Byla ve škole celkem nová. Měla se studenty soucit. Měli ji rádi. Byla blond, hubená a hezká. Vedla dobrovolný seminář o německé literatuře. Četli v něm Fausta. Dráb se rozhodl.
„Na vyloučení to není,“ prohlásil. „Kdo je pro ředitelskou důtku pro všechny čtyři, ať zvedne ruku.“
***
Němčinářka Freimanová dobře věděla, proč si gymnázium Coralie Westerlyové vybrala. Po poradě zůstala v práci přes čas. Oficiálně proto, že potřebovala opravit nějaké písemky. Její kabinet sousedil se školní knihovou, o kterou se zároveň i starala. Mělo to spoustu výhod. Největší z nich byla rozměrná podlaha.
Když si byla absolutně jistá, že všichni učitelé i žáci opustili budovu a školník si pustil ve svém bytě detektivku, vytáhla ze spodního šuplete masivního psacího stolku křídu. Jakmile byl pentagram hotový, zapálila svíce. Papír nepotřebovala. Slova rituálu znala zpaměti.