Štítek: fantasy

Gris-gris

Mike Garcia se proplétal uličkami trhu v Port-au-Prince. Střechy jednotlivých stánků byly často propojené. Bylo to jako bloudit nekonečným klikatým podchodem. Občas se ze změti dřeva a plátna vynořily stěny nebo dveře budov. Mike hledal konkrétní dům. Měl mít červený vchod označený symbolem nakresleným křídou. Mike zašmátral v kapse u kalhot. Vytáhl mnohokrát přeložený cár papíru. Než vyrazil, značku si na něj obkreslil. Asi tak posté si ji prohlédl.

Vypadala jako malý kopec se stylizovaným křížem a dvěma protáhlými šestiúhelníky. Mike se nemohl zbavit dojmu, že jde o hrob a dvě rakve.

Tyhle věci patřily k byznysu. Bylo putna, jestli šlo o koks, hero nebo třeba LSD. Vždycky hrozilo, že se vás někdo pokusí obrat. Člověk u sebe musel neustále nosit bouchačku. Většinou totiž přepravoval buď hotovost, nebo zboží.

Borci z Haiti měli v kšeftu celkem solidní pověst. Zároveň ale měli i svoje drobné zvláštnosti. Jako tyhle bizarní obrázky.

Na pultech stánků se rozkládalo ledacos. U některých šly koupit, banány nebo avokádo. Jinde visely kožené bubínky ozdobené třásněmi, hrnky a šperky. Další stánkaři prodávali kohoutí pařáty nebo nádobky na svěcenou vodu.

„Monsieur,“ oslovila Mika cizí žena. „Chceš koupit gris-gris?“

Mike si ji prohlédl.

Měla dlouhé barevné šaty a turban. Kolem pasu jí splýval šátek. Na krku se houpaly korálky a další ozdoby. Seděla na dřevěné bedně. Za zády jí čněla bílá zeď.

U nohou měla rozprostřený kus látky. Leželo na něm množství podivných předmětů. Byly to pomalované mušle, svazky peří, kožené váčky a podobný bordel.

„Ne, díky.“ odmítl ji Mike. „Potřeboval bych ale najít dům s červenými dveřmi. Měl by na nich být namalovaný tenhle symbol.“

Vytáhl svůj papír z kapsy. Podal ho trhovkyni. Žena si ho prohlédla.

„Baron Samedi,“ prohlásila.

„Jo, to by mohlo být ono. Tak si tak říká chlápek, za kterým jdu.“

„Pořád rovně,“ ukázala mu žena. „Asi deset minut.“

„Díky,“ utrousil Mike. Chystal se vyrazit.

„Počkej,“ zadržela ho žena.

Sejmula s krku koženou šňůrku. Visel na ní jen jeden předmět. Byla to mušle popsaná drobnými symboly.

„Pwoteksyon,“ sklouzla do kreolštiny.

Mike po mušli sáhl. Žena ale ucukla.

„Dvacet dolarů.“

Mikovi byl amulet volný. Chtěl se ale ženě odvděčit za pomoc. Navíc, až se z tohohle výletu vrátí, bude boháč. Dvacet dolarů ho nevytrhne. Vytáhl peněženku a našel v ní bankovku. Pak strčil mušli do kapsy.

***

Dům stál zhruba na místě, kde trhovkyně řekla. Mike pečlivě srovnal symbol na dveřích se svým papírem. Pak zaklepal.

„Ki moun la? Kdo tam?“ ozvalo se.

Mike se představil. Dveře se otevřely. Vykoukl hubený dredař.

„Pojď dál. Jsem Pierre.“

Uvnitř domu byla tma. Světlo pronikalo jen dřevěnými žaluziemi. Ze stěn byl cítit chlad a siroba.

„Máte zboží?“ šel Mike rovnou na věc.

„Tři kila, jak bylo domluveno,“ odpověděl Pierre. Ukázal na stůl.

Ležel na něm kufřík se sáčky vyplněnými bílým práškem.

Mike vytáhl z pravé kapsy u kalhot zavírací nůž. Otevřel ho a jeden sáček rozřízl.

Pak zalovil v levé náprsní kapse svého bílého saka. Vytáhl z ní plastovou epruvetu se šroubovacím uzávěrem vyplněnou čirým roztokem. Odšrouboval uzávěr.

Nabral na špičku nože špetku prášku. Nasypal vzorek do epruvety. Pak zkumavku zase zavřel a důkladně s ní zatřepal. Roztok se zbarvil modře.

„Neni špatnej,“ prohlásil.

„Máš love?“ zeptal se Pierre.

Mike mu podal svazek bankovek. Dredař je začal pečlivě počítat. V tom Mikeovi někdo poklepal na rameno.

Otočil se. Pohlédl do očí muži ve fraku s cylindrem na hlavě. Foukl Mikeovi do tváře jakýsi prach. Mike se zhroutil na kolena.

Nebyl si jistý, co se s přesně ním děje. Jedno mu ale bylo jasné. Je to podraz. Vezmou prachy a oddělají ho.

„Vídíš loa,“ prohlásil chlap. „Nemůžeš se ho dotknout. Nemáš ruce.“

Mike zkusil vstát. Jeho tělo ho ale neposlouchalo.

„Nemůžeš utéct,“ pokračoval chlap. „Nemáš nohy.“

Mikovo vidění se rozostřilo. Místo jednoho chlapa v cylindru navíc vnímal čtyři.

„Nemáš vůli,“ prohlásil chlap. Odněkud vytáhl nůž a zvedl ho vysoko do vzduchu.

Mike si vzpomněl na amulet, který mu prodala trhovkyně. Nahmatal ho v kapse a sevřel. Pak přišla tma.

***

Mike se probudil. Ležel na studené podlaze. Chlápek v cylindru i Pierre byli pryč. Kus od něj se válely peníze. Přepočítal je. Byly všechny. Mike vstal a vyšel z domu. Vracel se stejnou cestou, kterou přišel.

Pomalu došel k bílé zdi. Ženina bedna byla prázdná. Ve zdi se otvírala litinová brána. Mike ji zkusil otevřít. Byla odemčená. Vedla na hřbitov.

Našel ji brzo. Černobílá fotka trhovkyně byla připevněná na jednom z náhrobků. Stálo na ní:

Véronique Lafleur

(13. 4. 1926 – 5. 8. 2002)

Svitek

Komisařka Adéla Jarošová vystoupala po schodech Národního muzea. Na dlažbě před vchodem zabíraly místo dvě policejní oktávky. Modré světlo jejich majáků olizovalo nedávno opravenou fasádu. Čas od času se ozvalo chrčení rádia. Adéla Jarošová se ohlédla. Na Václavském náměstí, které se táhlo do dále pod monumentální novorenesanční budovou, panoval klid. U koně zevlovalo několik posledních hloučků účastníků jakési odpolední demonstrace. Komisařka neměla ponětí, proti čemu nebo komu protestovali. Teď se mísili s asijskými turisty.

Typický nedělní provoz, pomyslela si Jarošová. Jako kdyby nemohli počkat do pondělka. Ne, že by měla na večer nějaké velké plány. Povzdechla si a vzala za kliku. Koutkem oka stačila ještě zahlédnout plakát. Stálo na něm:

TAJEMSTVÍ FARAÓNŮ

Ve vestibulu ji nasměrovali k plešatému chlápkovi v ošoupaném manšestrovém saku s koženými chrániči loktů. Měl na nose tlusté brýle.

„Doktor Slepička, egyptolog,“ představil se. „Dělám kurátora výstavy.“

„Tak kolik se vám toho tedy ztratilo?“ zeptala se Adéla.

„Postrádáme jen jeden předmět. Byl to papyrus ze třináctého století před naším letopočtem.“

Dr. Slepička pokynul k poškozené vitríně o kus dál. Evidentně ještě donedávna obsahovala ukradený svitek. Adéla se zamyšleně rozhlédla.

Za skly ostatních vitrín se leskly zlaté masky a šperky. Jiné obsahovaly prastaré nádoby. Zahlédla i něco, co vypadalo jako slonovinový hřeben. Okolo stěn stály mramorové sarkofágy.

„Všechny tyhle věci vypadají celkem draze,“ odtušila komisařka.

„Mají nevyčíslitelnou hodnotu,“ potvrdil jí archeolog.

„Proč potom někdo krade nějaký svitek? Neprodal by snáz třeba támhletu masku?“

„Nebyli to obyčejní zloději,“ prohlásil vědec. „Působili fakt zvláště.“

„Vy jste je viděl?“

„Máme je na videu,“ prohlásil Slepička.

Vytáhl z tašky notebook. Probral ho a pustil komisařce záběry z několika bezpečnostních kamer umístěných v různých částech muzea. Zachycovaly skupinku mužů v tmavých hábitech zdobených podivnými symboly. Hlavy měli zabalené v turbanech. Za pasem se jim houpaly šavle.

Postupovali metodicky a profesionálně. Nevšímali si ostatních exponátů. Jakmile se vlámali do muzejní budovy, zamířili ke konkrétní vitríně.

„Co na tom papyru vůbec stálo?“ zeptala se Adéla Jarošová.

„Měla by to být prastará kletba, schopná zasáhnout celou zemi,“ vysvětloval Slepička. „Tyhle věci jsou dost na jedno brdo. Jestli jste četla o deseti ranách egyptských, máte představu.“

Komisařka si pečlivě uložila všechna videa na vlastní flash disk. Pak ještě společně se Slepičkou vyslechla podrobnou zprávu kolegů z kriminalistické laboratoře o způsobu otevření vitríny. Šlo o čistou práci. Pachatelé rozřezali tvrzené sklo diamantem.

„Dobrá, pane doktore,“ prohlásila nakonec. „Tak vám zatím děkuji. Uděláme, co budeme moci. Jakmile něco zjistíme, ozvu se vám.“

Adéla Jarošová pracovala většinou na vraždách. Krádeže byly trochu pod její úroveň. Když odcházela z muzea, nepřikládala případu velký význam. Hned v pondělí ráno ale změnila názor. Řeky v celém Česku se totiž zbarvily krví.

Erlkönig

Byla to zlá noc. V korunách olší svištěl vítr. Cáry mračen se táhly přes bledý srpek měsíce. Po stezce kráčela plavá klisna. Nesla muže zachumlaného do otrhaného kabátce. Před sebou vezl dítě, svého syna. Malý Hans měl už dávno ležet v posteli. Jeho otec se však zdržel ve městě. Teď spěchali domů. Chlapec napřed na koňském hřbetě usnul. Probudil ho ale zlý sen. Nevzpomínal si, o čem noční můra pojednávala. Zanechala v něm však ochromující strach. Když Hans otevřel oči, nebyl si jistý, zda ještě sní nebo už bdí.

Náhle se zachvěl zděšením. Koutkem oka zahlédl vysokou korunovanou postavu v dlouhém splývavém rouchu. Po stranách hlavy jí trčely parohy podobné jelením. Když se za ní pokusil ohlédnout, zmizela.

„Co je?“ zeptal se otec, který cítil, jak s sebou jeho ratolest trhla. „Čeho se bojíš?“

„Nevidíš, že tam stojí král duchů?“ odpověděl Hans. „Má dlouhý plášť a korunu.“

„To se ti jen zdálo,“ uklidňoval ho otec. „Zahlédl jsi mlhu. Převaluje se mezi stromy.“

Byla to zlá noc. V korunách olší svištěl vítr. Cáry mračen se táhly přes bledý srpek měsíce.

Hans si přitáhl svůj vlněný šál. Cítil, jak se mu ježí vlasy v zátylku. Mezi lopatkami mu stékal studený pot. Když míjeli nevelkou mýtinu osvětlenou neduživými měsíčními paprsky, spatřil přízračnou postavu znova. Byla vysoká a strašlivá.

„Pojď se mnou, chlapečku,“ promluvila. „Vezmu tě k nám. Budeme se mít dobře. Všechno ti dám. Moje země je plná květů. Plášť mojí matky hýří barvami.“

Její hlas nebyl z tohoto světa. Hans z ní měl smrtelnou hrůzu. Přesto však cítil touhu ji poslechnout.

„Tati,“ prohlásil. „Copak neslyšíš. Král duchů mě volá.“

„Klid,“ chlácholil ho otec. „Jen seď. To jen šustí listí.“

Byla to zlá noc. V korunách olší svištěl vítr. Cáry mračen se táhly přes bledý srpek měsíce.

Hans zkusil zavřít oči. Když usnu, myslel si, tak to zjevení zaspím. Až se probudím, budu doma v teple. Na spánek byl ale moc vystrašený. Zanedlouho zahlédl strašidlo podruhé. Tentokrát stálo vedle kmene prastarého dubu.

„Pojď se mnou, hezký chlapečku,“ zasyčela. „Mé dcery tě chtějí za bratra. Budou s tebou tančit celou noc. Nakonec tě uspí písničkami.“

Hans sebou trhl a šťouchl otce loktem.

„Podívej se do tmy, táto!“ zvolal. „Stojí tam král duchů obklopený princeznami.“

„Už se dívám,“ uklidňoval ho otec. „Nemusíš se bát. To jsou jen vrby. Jejich větve se klátí ve větru.“

Byla to zlá noc. V korunách olší svištěl vítr. Cáry mračen se táhly přes bledý srpek měsíce.

Malý Hans úzkostlivě sledoval temná zákoutí podél cesty. Snažil se je prohlédnout a přesvědčit sám sebe, že otec má pravdu. Bázeň ho ale neopouštěla. Když klisna míjela dutý pahýl ohořelý po zásahu bleskem, zahlédl příšeru potřetí.

„Chci tvoje tělíčko,“ promluvila. „Mám tě rád. Pojď se mnou po dobrém. Nebo budeš litovat!“

Po tomhle k němu bytost vztáhla ruku. Ucítil její ledový dotek na hrudi.

„Tatínku,“ vyhrkl Hans strachy. „Sáhl na mě král. Co mi udělal?“

Tentokrát mu otec uvěřil. Pobídl klisnu a zbytek cesty urazil cvalem. Nedbal na větve, které ho šlehaly do obličeje. Už když míjel bránu svého rodného dvorce, věděl, že spěch je marný. Tělo jeho syna bylo bez dechu. Život z něj vyprchal.

Invalidní

Lukáše Jandu probudil vibrující telefon na nočním stolku. Sáhl po něm a deaktivoval budík. Pak vylezl z postele, oblékl se, vyčistil si zuby a vyrazil do kanceláře. V ulicích nebylo ani živáčka. Lukáše to zpočátku neudivilo. Jezdil do práce o něco později, než je zvykem. Pak ale vlezl do metra. Nástupiště zelo prázdnotou. Když přijela souprava a otevřely se dveře, Lukáš zjistil, že se ve vagónu neveze ani jeden další cestující.

Chvíli přemýšlel, kterou sedačku si vybrat. Nakonec zůstal stát. Opřel se ve dveřích na svém oblíbeném místě. Bylo pod nápisem NEOPÍREJTE SE O DVEŘE.

Metro stavělo ve třech stanicích. Na jejich perónech opět nezahlédl ani nohu. Ve čtvrté stanici Lukáš vystoupil. Vyjel po prázdném eskalátoru do vestibulu. Byl zase úplně prázdný. Lukáš měl ve zvyku si v místním občerstvení každé ráno kupovat roller s párkem.

Provozovna stála na svém místě. Za sklem vonělo zboží. Chyběla ale prodavačka. Tohle už bylo opravdu zvláštní. Že by město zasáhla nějaká bomba ničící vše živé? Lukáš měl na svůj roller chuť. Po krátké úvaze se rozhodl.

Vytáhl peněženku. Odpočítal peníze a položil je na pult. Pak se natáhl pro kleštičky. Jeden kousek pečiva si vzal. Když ho dojedl, odpočítal peníze ještě jednou a vzal si další, tentokrát se sýrem. Snědl i ten a pokračoval do práce.

Dveře firemní budovy reagovaly na Lukášovu vstupní kartu. Kancelář byla bez života. Lukáš zapnul svůj počítač. Přihlásil se jménem a heslem. Spustil Excel a chvíli pokračoval v práci na tabulce, kterou vytvořil o den dříve.

Brzo toho ale nechal. Připadal si jako idiot. Tenhle pocit má v práci samozřejmě kdekdo. V Lukášově případě byl ovšem trochu jiný než je běžné.

Vytáhl z kapsy telefon. Zkusil zavolat šéfovi. Přístroj vyzváněl naprázdno. Nakonec to vzdal a vyrazil do města. Došel na malé náměstí a posadil se na lavičku. Je opravdu poslední žijící člověk?

V tom mu mobil v kapse začal vibrovat. Číslo volajícího neznal. Přesto ho zvedl. Hlas na druhém konci linky zjevně patřil mladé ženě.

„Dobrý den, pane Janda, tady je Ariadne Dimitriadisová, zákaznická podpora, Olymp,“ prohlásila. „Velice se omlouváme, ale zdá se, že vám nedopatřením propadl interakční certifikát.“

„Co to je?“ divil se Lukáš. „V životě jsem o něm neslyšel.“

„Těžko se to vysvětluje,“ prohlásila operátorka. „Je to šifrovací technologie, kterou potřebujete pro komunikaci s jinými lidmi. Brání šíření malwaru. Asi jste si všiml, že je kolem vás prázdno.“

„To ano.“

„Ve skutečnosti jste obklopený lidmi jako obyčejně,“ vysvětlovala Ariadne. „Kvůli propadlému certifikátu je ale nevidíte a oni nevidí vás.“

„Aha. A co mám dělat?“ zeptal se Lukáš.

„Nedělejte si starosti, je to všechno na nás,“ uklidnila ho. „Takové věci by se ovšem neměly stávat. Nabídneme vám kompenzaci. Měl jste umřít za pět let na rakovinu. Co byste říkal dalším třiceti navíc?“

„Není to málo?“

„Dobře, tak pětačtyřicet.“

„Platí,“ řekl fascinovaný Lukáš. „Ale pořád mi vadí, že budu vědět, za jak dlouho zemřu.“

„Nebudete. Dnešek se z vašeho hlediska nestane. Všechno zapomenete.“

„Tak vám děkuji.“

***

Lukáše Jandu probudil vibrující telefon na nočním stolku. Sáhl po něm a deaktivoval budík. Pak vylezl z postele, oblékl se, vyčistil si zuby a vyrazil do kanceláře.

Načerno

Revizory má rád jen málokdo. Je to ale potřebná práce. Někdo ji dělat musí. Padesátník Ondřej Hořejší se v zaměstnání přepravního kontrolora našel. Mezi mastnými tyčemi si připadal jako nimrod někde v hlubokém hvozdu. Než začal kontrolovat lístky, prošel několika zaměstnáními. Ani v jednom z nich se necítil tak dobře jako při popojíždění autobusy a trolejbusy mezi zastávkami. Díky svému jobu se naučil pozorovat lidi. Černého pasažéra většinou poznal dřív, než na něj vytáhl svoji revizorskou průkazku. Byl to i případ vyhublého chlápka v černém Parkeru.

Určitě nejel načerno schválně. Ze způsobu, jakým se po autobusu rozhlížel, bylo Hořejšímu jasné, že městskou hromadnou dopravu příliš nevyužívá. Posadil se na sedačku a zamyšleně se díval z okna. Pak se najednou prudce zvedl a zamířil k platebnímu terminálu. Jenže Hořejší na něj okamžitě udeřil.

„Dobrý den, revize jízdenek.“

„Zrovna si ji jdu koupit,“ prohlásil chlápek.

„Už je pozdě. Máte to za šest set,“ usadil ho revizor.

„Hm, tak dobře,“ pokrčil chlápek rameny. „Mně je to fuk. Peněz mám dost. Ať si paní primátorka koupí něco na sebe. Vy se ale budete smažit v pekle.“

Ondřej Hořejší byl na podobné slovní výpady od cestujících zvyklý. Vybral pokutu a dal chlápkovi stvrzenku. Cestou z práce mu ten úlovek trochu vrtal hlavou. Uvažoval, jestli přece jen neměl borce nechat, ať si tu zatracenou jízdenku koupí. Dlouho si toho konkrétního černého pasažéra pamatoval.

Dělal revizora ještě dalších dvacet let. Pokračoval v práci, i když už dávno mohl odejít do důchodu. Pak jednou, bylo to několik málo dní po Novém roce, odklízel před domem sníh. Jak už se starším mužům stává, dostal při odhrabávání toho bílého svinstva masivní infarkt a zemřel.

Probral se v bílé místnosti plné světla. Kam až dohlédl, viděl řadu přepážek. Zdála se mu nekonečná. Kousek od něj stál lístkový automat, jaké bývají na poště nebo v bance. Bývalý revizor se dotkl obrazovky. Objevil se nápis:

„Vítejte v klientském centru Podsvětí. Odeberte si lístek s číslem. Až na vás přijde řada, náš pracovník se vám bude věnovat.“

Ze spodní strany přístroje vypadl lísteček. Bylo na něm číslo 48687 Ondřej Hořejší se posadil na pohovku vedle terminálu. Přísahal by, že na svém místě ještě před chvílí nestála. Stejný dojem měl v případě tabule ukazující vytíženost jednotlivých přepážek.

Netrvalo dlouho a ozval se oznamovací tón. Revizorovo číslo naskočilo u přepážky 414. Neměl k ní daleko. Pracovník za sklem mu byl povědomý. Když si ho důkladně prohlédl, hned mu to docvaklo. Byl to černý pasažér, kterého před dvaceti lety nenechal, ať si koupí jízdenku.

„Dobrý den,“ prohlásil pekelný úředník. „My se známe, že? Takže jak jsem už naznačil, bude to pro začátek tři tisíce let ve vroucím oleji.“