Domů jen na vlastní nebezpečí

Učitel zeměpisu Emanuel Včelák věřil celý svůj život na převtělování duší. Proto ho nepřekvapilo, že se po smrti probral v novém těle. Trochu ho však zklamalo, o jaké tělo šlo. Měl dojem, že se zaživa choval vcelku obstojně. V trolejbusu pouštěl staré báby sednout. Jako pedagog se snažil nerozdávat moc pětek. Šetřil dokonce i čtyřkami. Když ho na ulici zastavil nějaký bezďák, dal mu bez dlouhých řečí pár korun na pivo nebo rum.

Za tohle všechno si rozhodně nezasloužil, aby se znovu narodil jako hmyz. Sám si nebyl jistý, jaký přesně. O entomologii se ve svém předchozím životě zajímal leda okrajově. Mělo to ovšem i své světlé stránky.

V nové existenci trávil hromadu času bezcílným poletováním sem a tam. Létání ho vždycky přitahovalo. Už od dětství si chtěl udělat pilotní průkaz. Nakonec se k tomu nedostal. Teď však papíry nepotřeboval.

Udělal lopink, ze kterého přešel do strmého stoupání zakončeného výkrutem. Byla to nádhera. Pak ale zahlédl koutkem jednoho ze svých dvou složených očí* povědomý tvar. Změnil ve vzduchu kurz, aby si ho lépe prohlédl.

Ano, nemohl se mýlit. Poletoval nedaleko svého bývalého domu. Okno do kuchyně bylo otevřené. Napadlo ho, že se zaletí podívat do svého vlastního bytu. Za několik vteřin se vznášel poblíž ledničky, kterou míval ve zvyku otvírat a zírat do ní, i když věděl, že už všechny své oblíbené laskominy dávno spořádal.

U stolu seděla Včelákova žena. Byla učitelkou češtiny a základů společenských věd na stejné škole jako on. Společnost jí dělala matikářka Plháková. Bývalý zeměpisář neměl tu ženskou moc rád. Jeho choť si s ní ale rozuměla.

Obě ženy měly na sobě černé šaty. Učiteli v hmyzím těle připadalo, že jeho drahá polovička má oči zarudlé pláčem. Rozhodl se, že se ji pokusí rozveselit. Předvede jí nějaký akrobatický kousek. Vlétl nad stůl a zakroužil kolem mísy s ovocem, která na něm stála.

„Ježišikriste!“ vykřikla matikářka. „Mol!“

„Kde?“ odpověděla jí její zkroušená kolegyně. „Sežere mi svetr, co jsem si včera koupila. Zab ho!“

Obě ženy vstaly ze židlí a začaly kolem sebe tleskat jako smyslů zbavené. Zesnulý učitel Včelák musel vynaložit veškerý letecký um, aby vyvázl.

„Vem si utěrku,“ slyšel matikářku, jak navrhuje jeho vlastní vdově účinnější vražednou zbraň.

Po dvou nebo třech opravdu nepříjemných okamžicích vykličkoval Včelák z nejhoršího.. Vznesl se ke stropu nad hlavy obou žen. Zdálo se mu, že je v bezpečí. Alespoň zatím. Evidentně ho ztratily z očí.

Opatrně se klouzavým letem přemístil ke kredenci. Ještě si pamatoval, jak ho naposledy natíral. Nebude to ani dva roky. Usadil se na jeho stěně.

Takže jsem mol, pomyslel si. Beztak je zajímavé jak z nich ženské ženské šílí. Jeden pozná, co je pro ně v životě opravdu důleži –

Vítězný výkřik „A mám tě!“ už neslyšel. Dobře mířená rána utěrkou rozmázla jeho křehké tělo na placku. V následujícím životě se pak narodil jako dub v městském parku. Alespoň měl pár století klid.

*Matně si vzpomínal, že těm malým kouskům se říká cizím slovem ommatidia. Úplný entomologický ignorant zase nebyl, pozn. aut

Nepříjemnost

Tak nakonec ten posmrtný život nevypadá zle, pomyslela si knihovnice Anna Novotná. Před deseti minutami zemřela, když jí v práci spadl na hlavu tlustý Atlas světa z roku 1993. Rázem se ocitla v rozlehlém klientském centru plném elegantních stolků s přepážkami a počítači. Slyšela zvonění telefonů, cvakání klávesnic a tlumené hovory. Zdálo se jí, že ve vzduchu cítí slabou vůni jablek.

Kdo by řekl, že to na druhém břehu bude jako v bance nebo na sociálce, napadlo ji.

Ve vzdálenosti několika málo kroků zahlédla terminál. Přistoupila k němu a dotkla se obrazovky. Objevil se nápis:

VÍTEJTE V PODSVĚTÍ. S ČÍM VÁM MŮŽEME POMOCI?

Následovala nabídka služeb: Registrace nově zemřelých, Přehled karmy, Změna úrovně existence, Převtělování, Komunikace s živými a tak dál. U spousty z nich neměla Anna ponětí, co znamenají.

Zbytečně ale nespekulovala. Vybrala první možnost. Terminál vyplivl lístek s pořadovým číslem. Bylo to 674. Podívala se na velkou světelnou tabuli, které si dosud vůbec nevšimla. U čísla 674 naskočila přepážka 11.

Anna se rozhlédla a hned příslušné stanoviště zaregistrovala. Seděla u něj přívětivě vyhlížející operátorka ve střízlivém kostýmku. Husté kaštanové vlasy měla v týlu sepnuté sponou.

„Dobrý den,“ oslovila ji Anna, zatímco se usazovala na pohodlně vyhlížející židli. „Asi bych se u vás měla zaregistrovat. Nebo aspoň myslím. Moc se v tom nevyznám. Jsem mrtvá poprvé v životě.“

„To je v pořádku,“ usmála se pracovnice podsvětí. „Jen mi prosím nadiktujte své úmrtní číslo.“

„Ale to já neznám.“

„Je na vaší uživatelské kartičce. Měla byste ji mít v náprsní kapse.“

Bývalá knihovnice kapsu zkontrolovala. Opravdu v ní našla průkazku s vlastní fotkou, jménem, datem úmrtí a dalšími údaji.

„245831/0003,“ přečetla.

„Výborně,“ odpověděla operátorka a naťukala numerický identifikátor do počítače.

Anna si svou kartičku zamyšleně prohlížela. Zaujala ji kolonka Vyznání.

„Ehm,“ začala. „Nevadí, že jsem ateistka? Popravdě jsem nevěřila ani na život po životě.“

„No, nejsme moc rádi,“ přiznala operátorka. „V poslední době jsme ovšem dost zvyklí. Je tu ale jiný drobný problém. Zdá se, že se z vás má stát duch. Nejspíš se budete muset na několik století ještě vrátit na Zem.“

„To mám jako strašit?“

„Není to nutné. Můžete se ale strašením zabavit. Nevíte, jaký byste mohla mít důvod?“

„To byste snad měli vědět vy, ne?“

„Nejsem si jistá. Co nějaká znamení? Nepředpověděla vám náhodou něco tajemná vrásčitá stará cikánka? Nemáte s někým nevyřízené účty? Lidé, kteří se stanou duchy, k tomu obvykle musí mít opravdu silné pohnutky.“

„Hm … nemám ponětí,“ uvažovala Anna nahlas. „I když … Může to být i absolutní kravina?“

„Záleží jen na vašem subjektivním vnímání. Nemusí to být něco objektivně důležitého.“

„Celou dobu, co jsem mrtvá, mám pocit, že jsem doma zapomněla vypnout troubu. Co když vyhořím?“

Operátorka se znovu zahleděla do monitoru. Vyťukala několik příkazů. Pak vytáhla ze šuplíku tlustou ohmatanou knihu s obálkou potištěnou astrologickými symboly. Zalistovala v ní a zkonzultovala s ní výpis z informačního systému na obrazovce.

„To by mohlo být ono,“ prohlásila nakonec. „Až se to vyřeší, rádi vás u nás znovu přivítáme.“

„Ale jak vyřeší?“

„Nemám ponětí. Není to v mé kompetenci. Tyhle věci většinou vyplynou ze situace přímo na místě.“

„Takže se budu pět set let zjevovat u sebe doma v kuchyni?“

„Je to možné,“ přitakala operátorka a ukázala: „Kdybyste pokračovala tamhle těmi dveřmi …“

„Počkejte, já přece nevím, jak být duchem!“

„Není na tom nic těžkého,“ uklidnila ji pracovnice podsvětí. „Teď mě prosím omluvte. Musím se věnovat dalším zákazníkům.“

Princ a nymfa

Prastarým lesem se rozlehl zpěv. Princ Fineas opatrně poodhrnul hustý závoj hlohu. Ležel na plochém kameni nad lesní bystřinou. Pátral po zdroji zvuku. Slovům nerozuměl, pokud píseň vůbec nějaká měla. Její uhrančivá melodie jakoby přidávala druhý hlas k šumění říčky. Před jeho duševním zrakem se malé potůčky spojovaly v mocný proud, schopný měnit tvář země. V nápěvu se ozývalo i vzdálené šumění moře a chechot racků.

Fineas se přinutil soustředit. Polapit lesní nymfu chce prvotřídního lovce. Fineas přesně takovým lovcem byl. Vyznal se ve stopách, pastech i nástrahách. Jeho šípy vždy zasáhly svůj cíl.

Když se dozvěděl, že v hvozdu na úpatí Měsíčních hor jedna nymfa přebývá, vydal se situaci prozkoumat. Pátral po tajemné bytosti už třetí měsíc. Teď ji konečně spatřil.

Seděla na mechem obrostlém balvanu uprostřed proudu a zpívala. Na sobě měla dlouhé splývavé roucho v barvě letní oblohy bez mráčku. Do zlatých vlasů si vpletla věnec z lesního kvítí.

Princ zkontroloval, zda má v kapse kouzelnou pásku. Byla z obvyklého materiálu: zvuku kočičích šlépějí, ženského vousu, kořenů hor, medvědích šlach, rybího dechu a ptačích slin. Nedala se přetrhnout. Až nymfu chytí, páskou ji sváže.

Když se ujistil, že je materiál k výrobě pout na svém místě, pustil se opatrně do plížení. Pomalu a beze spěchu se doplazil zhruba patnáct stop od nic netušící krasavice. Hustá vegetace ho naštěstí dokonale kryla. Nakroutil si knír a odepnul od pasu vrhací síť.

Teď nebo nikdy, pomyslel si.

Rychle se vztyčil a zkušeným pohybem hodil. Nymfa však síť koutkem oka zahlédla. Vyhnula se jí. Seskočila z balvanu na břeh a dala se do běhu.

„Do háje,“ ulevil si princ a dodal, spíš pro sebe: „Máš to marné. Stejně tě dostanu.“

Překonal po kamenech řeku a pustil se do pronásledování. Do obličeje ho šlehaly větve. Jeho ruce i lovecký kabátec drásalo trní. Ignoroval obojí. Soustředil se jen na modré záblesky nymfina šatu před sebou.

Zhruba po hodině pronásledování si všiml, že dívka náhle zastavila. Obrátila se k princi. Zvedla ruce k obloze.

Zahřmělo. V korunách stromů zaburácel vítr. Spustil se hustý déšť, který rychle přešel v krupobití. Viditelnost klesla na pouhých několik kroků. Princ byl ale připravený.

„Umíš ovládat počasí,“ zabručel. „Na mě si ale nepřijdeš.“

Vytáhl ze záňadří talisman a pevně ho stiskl. Zároveň vyslovil slova v prastarém jazyce, která zde raději nebudeme uvádět. Kroupy i vítr rázem ustaly. Princ se dal znovu do běhu.

***

Nymfa Nerissa si začínala zoufat. Většiny lovců se dokázala snadno zbavit. Ten chlápek s knírkem a zlýma očima se však ne a ne nechat setřást. Docházely jí síly. Nohy ji zanesly na stinný palouk porostlý vlhkou trávou a kapradím. Popadla dech a zavolala svého otce, říčního boha:

„Pomoz mi. Zbav mě mé krásy.“

Sotva jí výkřik vyšel z úst, ucítila, jak její údy zachvátila těžká otupělost. Její jemná pokožka se změnila v hladkou bílou kůru. Vlasy na sebe vzaly podobu listů. Z rukou se staly větve. Nohy, před chvílí tak lehké, uvízly v zemi. Proměnily se v kořeny.

***

Když dorazil na mýtinu princ Fineas, našel na ní jen útlou osaměle stojící břízu. Na jedné z jejích větví se visel nymfin věnec.

Z dubu na kraji palouku přeskočila do koruny břízy veverka. V předních tlapkách držela žalud. Princ sejmul ze zad luk, vložil na tětivu šíp a natáhl ji. Zamířil na veverku. Pak se ale rozmyslel a luk sklonil.

Byla to chyba. Veverka později žalud upustila. Vyrostl z něj dub, který porazil hrdina Sigurd Rudý. Z jeho dřeva vytesal kolébku pro svého syna Hákona. Ten pak Finea zabil v bitvě na Křídových polích.

To ale princ nemohl vědět. Natáhl se pro věnec. Chvíli si ho zamyšleně prohlížel. Nakonec ho dlouhým plochým obloukem odhodil do lesa. V větvích břízy zaševelil vítr. Znělo to jako úlevný povzdech.

Laborantka

Tomáš Zeman si bez velkého zájmu prohlížel nástěnku s nápisem „Daruj, krev, daruješ život.“. Visely na ní vesměs nabídky všelijakých slev a bonusů od zdravotních pojišťoven. Ta Tomášova samozřejmě nenabízela vůbec nic. Bylo mu to jedno. Na transfuzní stanici chodil kvůli vlastnímu dobrému pocitu. Někdy se ale procedura hrozně vlekla.

Jako třeba zrovna toho dne. Byl už na oddělení půl hodiny a ještě na něj nepřišla řada ani s odběrem malého vzorku, ze kterého se stanovuje krevní obraz. Seděl na lavici před dveřmi s nápisem LABORATOŘ a čekal.

Vtom se na displeji informačního systému objevilo číslo 61. Tomáš se pro jistotu podíval na lísteček, který žmoulal v dlani. Byl na řadě. Zvedl se, zaklepal a rovnou vzal za kliku.

„Dobrý den,“ prohlásil.

„Dobrý den,“ odpověděla slečna za stolem. „Posaďte se, prosím.“

V místnosti panovalo přítmí. Žaluzie rozměrného okna byly úplně zatažené. Laborantka měla na sobě bílý plášť a kalhoty. Měla uhlově černé vlasy. Stejnou barvou si nalakovala nehty. Její oči pod dlouhými řasami byly smaragdově zelené. Tomášovi se líbila.

„Teď vás píchnu do prstu,“ prohlásila. Rozbalila žiletku na jedno použití.

Tomáš jí podal levou ruku. Trochu to zabolelo. Laborantka mu pak odebrala kapku krve.

„Jedl jste něco tučného?“ zeptala se.

„Ne,“ prohlásil. „Naposled včera zmrzlinu.“

„Kolik kopečků?“

„Jen dva.“

„Nelžete?“ pochybovala laborantka.

„Opravdu ne,“ dušoval se Tomáš. „Ani jiná zakázaná jídla.“

„Jaká zakázaná jídla?“

„Myslel jsem třeba česnek.“

„Proč?“ chtěla vědět laborantka.

„Přece odpuzuje upíry.“

Dívka se usmála. Tomášovi bylo jasné, že podobnou narážku už asi slyšela. Určitě víckrát než jednou.

„Vypadám snad jako upírka?“

Tomáš několik desetin vteřiny zaváhal. Pak se rozhodl, že nemá co ztratit.

„Docela ano,“ prohlásil. „Upíři jsou prý děsně šarmantní a sexuálně přitažliví.“

Laborantka se znovu usmála. Pak napsala na kus papírku telefonní číslo.

„Končím tady v pět,“ řekla, zatímco lísteček Tomášovi podávala. Když byl na odchodu, ještě dodala:

„A žádný česnek.“

***

Nakonec se dohodli až na devět hodin večer. Tomáš se pokusil obléct trochu víc fancy než obvykle. Po nějakém hrabání ve skříni si místo obvyklé khaki bundy navlékl bílé sako. Vyrazil z domova v osm dvacet. Šel pěšky.

Měli se setkat v poněkud zanedbané části městského parku. Místo srazu působilo ošuntěle. Lidé tam s výjimkou několika pejskařů prakticky nechodili. Volba ale dávala smysl v kontextu ranního rozhovoru. Uprostřed prostranství se totiž tyčila socha Brama Stokera.

Tomáš dorazil ve 20.53. Byla už tma. Jediná lampa pouličního osvětlení byla mimo provoz. Na nebi bledě zářil úzký srpek dorůstajícího Měsíce. Plácek by jednomu mohl připadat až strašidelný, pomyslel si Tomáš.

Stín, který se vynořil zpoza podstavce sochy, nezaregistroval. Kousnutí bylo zpočátku velmi bolestivé. Když však upírčiny tesáky vězely v jeho krční tepně několik minut, ztratil vědomí. Poslední Tomášova myšlenka byla, že si přece jen měl trochu toho česneku vzít.

Ředitelská

V plotu školního pozemku zela díra. Michal odhrnul drátěné pletivo a přidržel ho. Pavel s Kristýnou a Jitkou prolezli. Michal se pak protáhl za nimi. Venkovní basketbalové hřiště osvětlovaly lampy veřejného osvětlení z ulice. Sítě košů se lehce pohybovaly ve větru. Vrhaly groteskní stíny. Michal se rozběhl napříč modře a červeně pomalovanou plochou ke vchodu do šatem. Zbytek skupinky ho následoval.

U dveří vzal Michal za kliku.

„Přesně jak jsem říkal,“ prohlásil. „Není zamčeno.“

Pavel se usmál a vyhrabal z kapsy baterku. Ostatní měli mobily.

Celá budova gymplu byla jejich. Mohli se dostat kamkoliv, kromě zamčených kabinetů, sborovny a ředitelny.

„Tak kde to uděláme?“ zeptal se Pavel.

„Co před ředitelnou?“ navrhl Michal.

„Podle mě bychom se na to měli vykašlat,“ snažila se je odradit Jitka.

„Nikdo to nepozná,“ uklidňoval ji Michal. „Kdo by chodil do školy v sobotu večer? Navíc o Halloweenu?“

„Když už jsme tu, tak to pojďme na to,“ přimlouvala se Kristýna.

***

Interiéru třípatrové školní budovy vévodilo mramorové schodiště. Měla půdorys ve tvaru široce rozkročeného písmene V. Ředitelna se rozkládala na jeho špičce v prvním poschodí. Napravo od ředitelských dveří stála kopírka. Nalevo se tyčila skříň se sportovními trofejemi studentů získanými v barvách školy. Ze stropu visel masivní křišťálový lustr.

Michal vytáhl uhel a nakreslil před vchodem do kanceláře pět bodů. Pak je propojil do tvaru rozměrného pentagramu. Nakonec do nich umístil svíčky.

„Pěkný,“ prohlásila Jitka. „Co teď?“

„Teď proneseme kletbu,“ řekla Kristýna.

„Ale jak?“

„Napřed musíme přivolat démona, aby nám pomohl,“ vysvětlil Pavel. „Mám tady napsanou. Pojďte všichni dovnitř obrazce.“

„Proč?“ zeptala se Jitka.

„Až se démon zjeví, přece nechceš být v jeho moci,“ poučovala ji Kristýna. „Pentagram tě ochrání.“

Michalovi se to zdálo dobré. Sám by na takovou kravinu asi nepřišel. S Kristýnou byla daleko větší zábava než s Jitkou. Škoda, že byla trochu tlustá. Jitka ho zajímala víc. Mrkl na Pavla.

Všichni se namačkali do středu pentagramu. Pavel vytáhl z kapsy kus papíru. Posvítil si baterkou. Pak začal číst.

„Ve jménu prince temnot, vládce podsvětí, přijď, mocný Azazele. Voláme tě.“

Plameny svíček se zachvěly. Poháry v polici se zatřásly. Zároveň se rozsvítila ovládací tlačítka kopírky.

„Ty kokso!“ prohlásila Kristýna. „Sem se lekla.“

„Pojďte fakt radši pryč, než nás někdo chytí,“ řekla Jitka.

„To jsou jen automatický aktualizace,“ řekl Michal. „Všechny tyhle stroje jsou dneska připojený k internetu.“

Věděl, to, poněvadž byl vítěz okresního kola olympiády v programování. S počítači si rozuměl líp než s lidmi.

Pavel pozvedl papír a začal zase číst:

„Přijď, ó nejmocnější z démonů. Otevři brány mezi světy.“

Zvedl se závan vzduchu. Ozdoby lustru se rozcinkaly. Jedna svíčka zhasla.

„Shit,“ prohlásil Michal. „Je tu průvan, no.“

Vytáhl z kapsy zapalovač a znova svíčku zapálil.

Pavel si odkašlal a pokračoval:

„Zjev se, Azazeli!“

Následoval zase průvan. Lustr začal znovu cinkat. Jenže tentokrát se i rozhoupal a zřítil. Dopadl těsně před pentagram. Po podlaze se rozletěly kousky skla. Co bylo ale horší, na schodech se zjevil chlap v modrých montérkách.

„Co tady děláte, vy smradi,“ zařval.

Byl to školník Kedlubna.

***

Ředitelna Gymnázia Coralie Westerlyové se nedala popsat jinak než jako velkolepá. Stoly, židle i skříně byly z tmavého leštěného dřeva. Na stěnách visely historické plány budovy. U okna stály další sportovní poháry a naleštěný funkční model parního stroje.

Ředitel Kamil Dráb si čtveřici dlouze prohlédl. Měl už jen pět let do důchodu. Připadalo mu, že za časů jeho mládí byli studenti hodnější. Vloupat se do školy a zničit lustr. Něco takového si za celou svojí kariéru nepamatoval.

„Nový bude stát sto padesát tisíc. Budete se o to muset podělit, respektive asi spíš vaši rodiče.“

„Ale my jsme se ho ani nedotkli,“ prohlásila Kristýna. „Spadl sám od sebe. Vážně.“

„Tak to mi tedy řekni, proč spadl zrovna, když jste byli v celé škole jen vy,“ prohlásila zástupkyně Marie Kučerová.

„To netušíme,“ řekl po pravdě Michal.

„Co že jste to přesně dělali?“ chtěl vědět ředitel.

„Snažili se o nějaké magické rituály,“ vysvětlila mu zástupkyně.

„A co přesně?“ zajímal se Dráb.

„Chtěli proklít paní profesorku Procházkovou,“ prozradila Jitka.

Kristýna ji zpražila pohledem.

Ředitel dráb se zamyslel. Sám tu ženskou taky nemohl vystát. Byla předsedkyní učitelské odborové organizace. Během posledních protestů pedagogů po něm chtěla zvýšení platů.

Kde měl ale ty prachy vzít? Copak je tiskne? Měl ji rád asi jako osinu v prdeli. Kletba mu nepřipadala jako špatný nápad.

„Byla to jen hra,“ obhajoval se Pavel. „O satanizmu nemáme ponětí. Chtěli jsme je jen sbalit.“

„Já ti to říkala,“ prohlásila Jitka směrem ke Kristýně.

Dráb nějakou dobu mlčel. Řešit se to musí, pomyslel si. Ne že by se mu do podobných věcí chtělo.

„Hrozí vám vyloučení,“ prohlásil nakonec. „Rozhodne se na zítřejší poradě všech pedagogů.“

***

Do sborovny dorazila skoro kompletní sestava osmačtyřiceti učitelů gymnázia. Omluvili se jen chemikářka Tláskalová a tělocvikář Chvátal. Porada trvala přes dvě hodiny. Řešila se hlavně oprava učebny na výtvarnou výchovu, nové počítače a automat v přízemí. Hlavně s tím automatem byl problém.

Rodiče si stěžovali, že jsou potraviny z něj nezdravé. Chodili do něj ale i učitelé. Nakonec přišla řada na situaci s lustrem.

„Já bych je vyhodil,“ prohlásil Fyzikář Křepelka. „Nemají sem co lézt, ať už ten lustr shodili nebo ne.“

„Ale to jim zničíš život,“ odporovala mu češtinářka Tydlitátová.

„Proč?“ nedal se fyzikář. „Skončí na obchodce nebo na stavárně. Budou na tom líp než s gymplem.“

„Nezapomeňte, že mě chtěli proklít,“ přidala se matykářka Procházková.“

„Podle mě bychom to měli brát s nadhledem,“ řekla němčinářka Freimanová. „Jsou to jen děti.“

„Spratci to jsou,“ nedala se málem prokletá matikářka.

„Hlavní problém je fakt ten lustr,“ prohlásil ředitel.

„Ten zaplatí město,“ uklidňovala ho němčinářka.

Ředitel Dráb se na na kolegyni podíval. Byla ve škole celkem nová. Měla se studenty soucit. Měli ji rádi. Byla blond, hubená a hezká. Vedla dobrovolný seminář o německé literatuře. Četli v něm Fausta. Dráb se rozhodl.

„Na vyloučení to není,“ prohlásil. „Kdo je pro ředitelskou důtku pro všechny čtyři, ať zvedne ruku.“

***

Němčinářka Freimanová dobře věděla, proč si gymnázium Coralie Westerlyové vybrala. Po poradě zůstala v práci přes čas. Oficiálně proto, že potřebovala opravit nějaké písemky. Její kabinet sousedil se školní knihovou, o kterou se zároveň i starala. Mělo to spoustu výhod. Největší z nich byla rozměrná podlaha.

Když si byla absolutně jistá, že všichni učitelé i žáci opustili budovu a školník si pustil ve svém bytě detektivku, vytáhla ze spodního šuplete masivního psacího stolku křídu. Jakmile byl pentagram hotový, zapálila svíce. Papír nepotřebovala. Slova rituálu znala zpaměti.