Svitek

Komisařka Adéla Jarošová vystoupala po schodech Národního muzea. Na dlažbě před vchodem zabíraly místo dvě policejní oktávky. Modré světlo jejich majáků olizovalo nedávno opravenou fasádu. Čas od času se ozvalo chrčení rádia. Adéla Jarošová se ohlédla. Na Václavském náměstí, které se táhlo do dále pod monumentální novorenesanční budovou, panoval klid. U koně zevlovalo několik posledních hloučků účastníků jakési odpolední demonstrace. Komisařka neměla ponětí, proti čemu nebo komu protestovali. Teď se mísili s asijskými turisty.

Typický nedělní provoz, pomyslela si Jarošová. Jako kdyby nemohli počkat do pondělka. Ne, že by měla na večer nějaké velké plány. Povzdechla si a vzala za kliku. Koutkem oka stačila ještě zahlédnout plakát. Stálo na něm:

TAJEMSTVÍ FARAÓNŮ

Ve vestibulu ji nasměrovali k plešatému chlápkovi v ošoupaném manšestrovém saku s koženými chrániči loktů. Měl na nose tlusté brýle.

„Doktor Slepička, egyptolog,“ představil se. „Dělám kurátora výstavy.“

„Tak kolik se vám toho tedy ztratilo?“ zeptala se Adéla.

„Postrádáme jen jeden předmět. Byl to papyrus ze třináctého století před naším letopočtem.“

Dr. Slepička pokynul k poškozené vitríně o kus dál. Evidentně ještě donedávna obsahovala ukradený svitek. Adéla se zamyšleně rozhlédla.

Za skly ostatních vitrín se leskly zlaté masky a šperky. Jiné obsahovaly prastaré nádoby. Zahlédla i něco, co vypadalo jako slonovinový hřeben. Okolo stěn stály mramorové sarkofágy.

„Všechny tyhle věci vypadají celkem draze,“ odtušila komisařka.

„Mají nevyčíslitelnou hodnotu,“ potvrdil jí archeolog.

„Proč potom někdo krade nějaký svitek? Neprodal by snáz třeba támhletu masku?“

„Nebyli to obyčejní zloději,“ prohlásil vědec. „Působili fakt zvláště.“

„Vy jste je viděl?“

„Máme je na videu,“ prohlásil Slepička.

Vytáhl z tašky notebook. Probral ho a pustil komisařce záběry z několika bezpečnostních kamer umístěných v různých částech muzea. Zachycovaly skupinku mužů v tmavých hábitech zdobených podivnými symboly. Hlavy měli zabalené v turbanech. Za pasem se jim houpaly šavle.

Postupovali metodicky a profesionálně. Nevšímali si ostatních exponátů. Jakmile se vlámali do muzejní budovy, zamířili ke konkrétní vitríně.

„Co na tom papyru vůbec stálo?“ zeptala se Adéla Jarošová.

„Měla by to být prastará kletba, schopná zasáhnout celou zemi,“ vysvětloval Slepička. „Tyhle věci jsou dost na jedno brdo. Jestli jste četla o deseti ranách egyptských, máte představu.“

Komisařka si pečlivě uložila všechna videa na vlastní flash disk. Pak ještě společně se Slepičkou vyslechla podrobnou zprávu kolegů z kriminalistické laboratoře o způsobu otevření vitríny. Šlo o čistou práci. Pachatelé rozřezali tvrzené sklo diamantem.

„Dobrá, pane doktore,“ prohlásila nakonec. „Tak vám zatím děkuji. Uděláme, co budeme moci. Jakmile něco zjistíme, ozvu se vám.“

Adéla Jarošová pracovala většinou na vraždách. Krádeže byly trochu pod její úroveň. Když odcházela z muzea, nepřikládala případu velký význam. Hned v pondělí ráno ale změnila názor. Řeky v celém Česku se totiž zbarvily krví.