Mula

Derek Mitchell otřel rukávem bundy zamlžené sklo taxíku. Prorezlý Chevrolet Bel Air dýchavičně stoupal úzkými uličkami slumu. Válely se v nich odpadky. Pobíhaly mezi nimi bosé děti. Sem tam se dalo zahlédnout i prase. Pod okny trčely sušáky s prádlem. Derek zkontroloval, jestli má pod sedačkou svůj ruksak. Zbývalo už jen několik hodin a pomůže mu ke slušnému balíku peněz. Taxík nakonec zastavil před polorozpadlou barabiznou. Postrádala omítku. Střechu měla z vlnitého plechu. Taxikář zatáhl ruční brzdu. Ozvalo se zaskřípění.

„Estamos aquí,“ prohlásil šofér. Jsme tu.

Derek mu řekl, ať počká. Vystoupil a zabouchl za sebou dveře. Pak několikrát udeřil na plechová vrata chatrče. Všiml si, že jsou zrezivělá podobně jako kastle taxíku. V tom městě pokrýval rez snad úplně všechno.

Otevřel černovlasý muž s knírkem v tričku Chiquita. Zběžně si Dereka prohlédl a pustil ho dovnitř.

„Máš peníze?“ zeptal se.

„Jo.“

Derek vytáhl svazek bankovek a chlapovi ho podal. Ten škváru přepočítal. Svazek obsahoval pět tisíc dolarů. Borec se zasmál:

„Jsem José. Když to převezeš, dostaneš čtyřikrát tolik.“

Ukázal Derekovi řadu keramických sošek indiánských bůžků. Každá byla trochu jiná. Všechny byly ale náležitě odporné. Na stole se připravovala další. Derek pochopil, že sošky jsou duté. Byly slepené ze dvou kusů.

Diego vytáhl z přepravky čtyři sáčky s bílým práškem. Pečlivě je přimáčkl do jedné poloviny sošky. Pak si vzal rukavice a namočil si ukazováček pravé ruky do hnědé pasty.

„Potřeš hranu lepidlem,“ popisoval a zároveň názorně předváděl. „Pak přitlačíš vršek a necháš deset minut zaschnout. To je celý.“

„A co když mě chytnou?“ strachoval se Derek.

„Tak jsi v prdeli,“ přiznal Diego. „Šance je ale malá. Dělají jen namátkový kontroly. Četl jsem, že chtějí zavádět na letiště rentgeny. Před rokem 1990 to ale nebude. Možná až v jednadvacátým století.“

***

Cestou na letiště se rozpršelo. Děti v ulicích ale déšť neodradil. Natožpak čuníky. Když Derek ukazoval před nástupem do letadla pas, trochu v něm hrklo. Kulumbijský celník naznačil, ať otevře ruksak. Sošku si ale prohlédl jen zběžně.

„Suvenýr, co?“ optal se. „Takových jsem už dneska viděl pět. Já bych si to domů nepostavil.“

Let do Miami proběhl v klidu. Sedm-dva-sedmička ho zvládla za tři a půl hodiny. Američtí celníci chtěli vidět jen pas. Za terminálem si Derek oddechl. Má to za sebou.

Jenže pak ho oslovil chlápek v oslnivě bílém saku a kalhotách stejné barvy. Pod sakem měl světle modré triko bez kravaty. Opíral se o stěnu vedle plakátu na nový film s Billem Murrayem Krotitelé duchů. Derek už na něj několik dní chtěl zajít.

„Letíš z Bogoty, kámo?“

„Jo,“řekl Derek. „Ne že by ti do toho něco bylo.“

„Právě že je,“ prohlásil ten chlápek a vytáhl z kapsy odznak. „Detektiv Eddiie Rivera, Mravnostní oddělení. Ukaž ruksak.“

Dereka polil studený pot. Během vteřiny ale věděl, co má dělat. Sundal batoh s těžkou soškou. Místo aby ho ale Riverovi podal, praštil ho s ním vší silou do břicha. Polda se zlomil v pase. Derek Hodil ruksak zase na záda a zdrhal.

Vyběhl eskalátor. Dostal se až ke dveřím letištní budovy. Tam najednou ztratil rovnováhu. Nějaký borec ve šedém kvádru mu totiž nastavil nohu. Derek se rozplácl na mramorové podlaze. Cítil, jak ho na zápěstí zastudila želízka.

„Ústava vyžaduje, abych vám přečetl vaše práva,“ prohlásil chlap. „Máte právo nevypovídat. Pokud se ho vzdáte, cokoliv řeknete, může být u soudu použito proti vám. Máte právo na advokáta. Pokud si ho nemůžete dovolit, …“

***

Chlápek v šedém obleku se představil jako Tony Cortez. Společně Riverou, který se po několika minutách ukázal, naložili Dereka do auta a odvezli ho na stanici.

Derek seděl na židli ve výslechové místnosti s bílými stěnami. Dělalo se mu šoufl. Slyšel bušení vlastního srdce. Měl strach.

U dveří hlídal policajt v uniformě. Mluvil Rivera.

„Čtyři kila znamenaj minimálně pět let natvrdo,“ prohlásil. „Když nám ale řekneš, komu jsi chtěl zboží prodat možná pro tebe můžeme něco udělat. Třeba bys mohl dostat jen podm –“

Ozvalo se zaklepání na dveře. Vstoupil Cortez.

„Eddie, můžu s tebou mluvit?“ zeptal se.

Oba detektivové opustili místnost. Derek zůstal mezi bílými stěnami jen s uniformovaným policajtem. Ten však dál zachoval své mlčení. Po chvíli se dveře zase otevřely. Vstoupil znovu Rivera.

„Sbal si svoje saky paky a vypadni,“ oslovil Dereka.

Ten na něj nechápavě zíral.

„No co čumíš,“ pokračoval policajt. „V těch pytlících byl jen škrob. Zmiz než si to rozmyslím.“

Svitek

Komisařka Adéla Jarošová vystoupala po schodech Národního muzea. Na dlažbě před vchodem zabíraly místo dvě policejní oktávky. Modré světlo jejich majáků olizovalo nedávno opravenou fasádu. Čas od času se ozvalo chrčení rádia. Adéla Jarošová se ohlédla. Na Václavském náměstí, které se táhlo do dále pod monumentální novorenesanční budovou, panoval klid. U koně zevlovalo několik posledních hloučků účastníků jakési odpolední demonstrace. Komisařka neměla ponětí, proti čemu nebo komu protestovali. Teď se mísili s asijskými turisty.

Typický nedělní provoz, pomyslela si Jarošová. Jako kdyby nemohli počkat do pondělka. Ne, že by měla na večer nějaké velké plány. Povzdechla si a vzala za kliku. Koutkem oka stačila ještě zahlédnout plakát. Stálo na něm:

TAJEMSTVÍ FARAÓNŮ

Ve vestibulu ji nasměrovali k plešatému chlápkovi v ošoupaném manšestrovém saku s koženými chrániči loktů. Měl na nose tlusté brýle.

„Doktor Slepička, egyptolog,“ představil se. „Dělám kurátora výstavy.“

„Tak kolik se vám toho tedy ztratilo?“ zeptala se Adéla.

„Postrádáme jen jeden předmět. Byl to papyrus ze třináctého století před naším letopočtem.“

Dr. Slepička pokynul k poškozené vitríně o kus dál. Evidentně ještě donedávna obsahovala ukradený svitek. Adéla se zamyšleně rozhlédla.

Za skly ostatních vitrín se leskly zlaté masky a šperky. Jiné obsahovaly prastaré nádoby. Zahlédla i něco, co vypadalo jako slonovinový hřeben. Okolo stěn stály mramorové sarkofágy.

„Všechny tyhle věci vypadají celkem draze,“ odtušila komisařka.

„Mají nevyčíslitelnou hodnotu,“ potvrdil jí archeolog.

„Proč potom někdo krade nějaký svitek? Neprodal by snáz třeba támhletu masku?“

„Nebyli to obyčejní zloději,“ prohlásil vědec. „Působili fakt zvláště.“

„Vy jste je viděl?“

„Máme je na videu,“ prohlásil Slepička.

Vytáhl z tašky notebook. Probral ho a pustil komisařce záběry z několika bezpečnostních kamer umístěných v různých částech muzea. Zachycovaly skupinku mužů v tmavých hábitech zdobených podivnými symboly. Hlavy měli zabalené v turbanech. Za pasem se jim houpaly šavle.

Postupovali metodicky a profesionálně. Nevšímali si ostatních exponátů. Jakmile se vlámali do muzejní budovy, zamířili ke konkrétní vitríně.

„Co na tom papyru vůbec stálo?“ zeptala se Adéla Jarošová.

„Měla by to být prastará kletba, schopná zasáhnout celou zemi,“ vysvětloval Slepička. „Tyhle věci jsou dost na jedno brdo. Jestli jste četla o deseti ranách egyptských, máte představu.“

Komisařka si pečlivě uložila všechna videa na vlastní flash disk. Pak ještě společně se Slepičkou vyslechla podrobnou zprávu kolegů z kriminalistické laboratoře o způsobu otevření vitríny. Šlo o čistou práci. Pachatelé rozřezali tvrzené sklo diamantem.

„Dobrá, pane doktore,“ prohlásila nakonec. „Tak vám zatím děkuji. Uděláme, co budeme moci. Jakmile něco zjistíme, ozvu se vám.“

Adéla Jarošová pracovala většinou na vraždách. Krádeže byly trochu pod její úroveň. Když odcházela z muzea, nepřikládala případu velký význam. Hned v pondělí ráno ale změnila názor. Řeky v celém Česku se totiž zbarvily krví.