Nekráče

Redaktor Michal Kučera se pustil do svého obvyklého čtvrtečního úkolu. Spočíval v nalezení dostatečného množství důležitých, známých nebo alespoň něčím zajímavých lidí, kteří od minulého čtvrtka zemřeli. Jejich nekrology pak měl sepsat na poslední stránku týdeníku Fakta, ve kterém pracoval. Ještě předtím ale musel zajít se seznamem kandidátů za svým šéfem, editorem Pavlem Králem.

Zásadní bylo vybrat jednoho z nebožtíků. Pojednával o něm pak otvírák stránky. Zabíral celou její horní polovinu. Doprovázela ho fotka dotyčného. Ostatní nekrology mívaly jen jeden odstavec. Fotky u nich většinou nebyly. Pokud přece jen ano, tak maličké.

Po zhruba hodině a půl hledání na zpravodajských webech a ve svodkách z agentur shromáždil Kučera šestnáct kousků. K zaplnění stránky jich potřeboval okolo osmi. Poslal si seznam s poznámkami do tiskárny. Vyzvedl si ho cestou ke Královu stolu.

„Čau Pavle,“ oslovil ho. „Mám návrhy na nekráče.“

„Jasně, sem s nima.“

„Tak na velkej může být Maria Rossi, italská herečka.“

„Kolik jí bylo?“

„Osmdesát devět.“

„Tu už si lidi nepamatujou. Nebo si myslí, že je dávno mrtvá. Co tam máš dál?“

Tomáš se zadíval do svého papíru. Tyhle debaty byly vždycky jako přes kopírák.

„Kareem Johnson,“ zkusil Tomáš. „Hrál basket. Měl zlatou z olympiády.“

„Dobrý, ale basket u nás lidi nesledujou. Ještě někdo další?“

„Nelson Mwangi, aktivista a filantrop. Zasvětil život boji s rasizmem, za lidský práva a charitě.“

„A někdo od nás?“

„Akorát biofyzička Hana Kovářová.“

„Tak to je teda bída,“ prohlásil Král. „Hele, víš co. Napiš tu herečku. Dáme tam s klukama nějakou její fotku zamlada. Čtenáři ji asi už moc neznaj. Určitě ale vypadala dobře.“

***

Editor Král zůstal v kanceláři do deseti večer. Přečetl a upravil posledních pět stránek papírového časopisu. Zároveň je rovnou připravil k vydání na webu. Zkontroloval návrhy grafik. Četl i ty zatracené nekráče, které Michal Kučera napsal a uložil do redakčního systému.

Italská herečka nakonec nebyla špatná. Nekrolog obsahoval i pikantnosti z jejího bohatého milostného života. Takhle se to musí, pochválil Král v duchu autora.

Nakonec vypnul počítač. Cestou z redakční budovy si pípnul čipovou kartu. Blond recepční ho sledovala se znuděným výrazem. Řekl jí „Dobrou noc“ a vykročil do rušné metropole.

Měl to z práce domů jen tři stanice metrem. Cestou na podzemku musel přejít silnici. Přecházel na stejném místě nejméně desetkrát týdně. Zrovna ten večer ale zapomněl rozhlédnout. Přejela ho tramvaj. Byl okamžitě mrtvý. Jako když najednou v domě zhasnou všechna světla.

***

O týden později přišel redaktor konkurenčního týdeníku Čas Martin Dvořák za editorem Lukášem Černým. Stejně jako Kučera s Králem řešili stránku s nekrology.

„Tak co tam máš?“ zeptal se editor. „Nějakej Čech nebo Češka?“

„Jeden jo,“ prohlásil Dvořák. „Umřel novinář Pavel Král.“

„Ale nepovídej,“ divil se editor. Takovej mladej kluk. Co se mu stalo.“

„Přejela ho tramvaj.“

„To je smůla,“ odtušil Dvořák. „Já ho znal. Pracoval jsem s ním v Deníku 24. V poslední době ale dělal editora. Lidi si ho už nepamatujou. Někdo další?“

První den

Když novinář Karel Kříž ráno sjížděl výtahem z pátého patra, zdálo se mu, že kabina zabrzdila o něco prudčeji než obvykle. Nevěnoval tomu ale pozornost. Vyšel z domu na ulici jako každý jiný den. Na chodníku před činžákem si všiml neobvykle vyhlížející dívky. Měla na sobě dlouhé šaty. V jejích jako uhel černých vlasech zahlédl věnec. Držela zapálenou svíčku. Byla bosa. Karlovi to ale nepřipadalo zvlášť divné. Bylo léto, boty nenosil kdekdo. Možná dívce i trochu záviděl. Třeba je z nějaké sekty, pomyslel si, asi Hare Krišna nebo něco na ten způsob.

Jako každý den se vydal do redakce. Když měl čas, chodil pěšky. Měl vyzkoušeno, že chůze do práce a zase zpátky bohatě stačí ke splnění denního cíle deseti tisíc kroků. Jedna cesta dokonce vycházela okolo šesti a půl tisíc. Když přes den ještě trochu nachodil, měl večer jistých patnáct.

Cestou pravidelně míjel opuštěné dětské hřiště. Stála na něm klasická prolézačka ve tvaru zeměkoule. Místy ji začínala užírat rez. Karel občas uvažoval, že na ni vyleze. Zatím to ale neudělal.

Toho rána si všiml, že prolézačka je obsazená. Trůnila na ní dívka, kterou zahlédl ráno před domem. Jednou rukou svírala trubku prolézačky. Ve druhé držela svou svíčku. Klimbala nohama. Karlovi se zdálo, že ho dívčiny modré oči sledují. Náhoda, říkal si.

U vlakového nádraží si měl ve zvyku kupovat párek v rohlíku. Nedělal to každý den. Zrovna dnes měl na něj ale chuť. Postavil se k okénku a řekl prodavačce:

„Jeden s hořčicí, prosím.“

Žena nereagovala. Zkusil to ještě jednou. Nic. Chtěl se rozhlédnout, jestli párkařka ignoruje i další zákazníky. Byl ale u stánku sám. Kupodivu až na svoji známou z rána. Stála několik metrů od okénka a nepřítomně se usmívala. Nevšímal si jí. Začínala ho trochu štvát.

Když Karel dorazil do redakční budovy, prosklené dveře se nechtěly otevřít. Pak ale prošla nějaká ženská, kterou neznal. Dveře se před ní rozestoupily. Zvláštní, pomyslel si Karel a rychle se dveřmi prosmýkl.

Pozdravil recepční. Žádná reakce. Dneska je nějaká zamyšlená, uvažoval Karel. Vystoupal schody. Před vchodem do redakce zkontroloval svůj fitness náramek. Od rána ukazoval jen 250 kroků! To bylo zhruba stejně, kolik Karel obvykle udělal, než se oblékl, vyčistil si zuby a nastoupil do výtahu.

„Krám,“ zabučel Karel. Nebylo to ale důležité. Kroky opravdu udělal. Jestli se někam započítají, není podstatné.

Ve dveřích se minul s kolegyní z ekonomické rubriky. Nepozdravila ho. Studovala za chůze nějaké papíry.

Redakce byla velká sdílená kancelář. Karel nahlas řekl „Dobrý den“. Těch několik kolegů, kteří dnes nepracovali z domova, však mělo na uších sluchátka. Zírali do obrazovek svých počítačů a nereagovali.

Karel se posadil ke svému stolu a zapnul počítač. Nasadil si vlastní sluchátka. Pustil si do nich bílý šum a nastartoval textový editor. Chtěl ten den vytvořit dlouhý rozhovor. Měl ho nahrubo přespaný od umělé inteligence.

Přepis byl ale nepublikovatelný. Aby se dal vydat, musel ho upravit. Karel se zabral do editování. Po chvíli zaznamenal, že se poblíž nahlas baví dvě kolegyně z přílohy s televizním programem.

Kvůli sluchátkům s bílým šumem jim nerozuměl. Zdálo se mu, že dívají k jeho stolu. Uvažoval, že si sluchátka na chvíli sundá a zeptá se, jak se mají. Potřeboval ale s tím rozhovorem pohnout. Raději proto pokračoval v práci.

Po nějaké době sluchátka přece jen odložil a vstal, aby se protáhl. Kancelář byla prázdná. Všichni nejspíš odešli na oběd. Karel do firemní jídelny nechodil. Odnesl si totiž doživotní trauma z té školní. Už už se chtěl znovu posadit, když si všiml něčeho divného.

Na jednom ze stolů na opačném konci místnosti opět seděla dívka se svíčkou. Když se dostala do kanceláře, musí mít vstupní kartu, říkal si Karel. Asi tu pracuje. To by vysvětlilo, proč se na něj venku usmívala. Zná ho. Uvažoval, že dívce alespoň zamává. Pak se ale zase posadil ke svému rozhovoru.

Když už měl psaní plné zuby, bezmyšlenkovitě zapnul internetový prohlížeč. Spustil se na poslední stránce, kterou Karel včera četl. Byl to web regionálních novin. Málokdy na něm bylo něco zajímavého. Karel ho kontroloval jen ze zvyku. Tentokrát ho však jeden z titulků zaujal.

„V Ančerlově ulici se utrhl výtah, jeden mrtvý,“ psal web. Karel bydlel taky v Ančerlově. Se sousedy se moc nebavil. Pochopitelně byl ale zvědavý. Letmo článek přelétl. Nebyl dlouhý.

V předposledním odstavci stálo: „Při nehodě zemřel jediný cestující výtahu, známý novinář Karel Kříž.“

Vyjádření šéfa hasičského sboru a starosty už nečetl. Nenamáhal se ani vypínat počítač. Sešel po schodech a prošel vrátnicí na dlážděné prostranství před redakční budovou. Čekala tam na něj dívka z rána. Karel k ní přistoupil. Smrt ho vzala za ruku.