Štítek: bohové

Hra

Xbalanque si pečlivě nasadil své chrániče. Používal jich hned několik. Nejdůležitější byla ochrana pánve. Další kus tvrdé hovězí kůže obepínal jeho hrudník. Menší chrániče nosil i na loktech a kolenech. Všemi těmihle částmi těla mohl během Hry zasáhnout gumový míč. Nesměl se ho ovšem dotknout rukou nebo chodidlem. Kdyby to udělal, znamenalo by to pro Xbalanqueův tým ztrátu bodů. To by mladý mayský bojovník nepřenesl přes srdce. Fandil Yaxchilánským hadům ještě dřív, než se sám stal členem týmu. Dlouho si myslel, že nemá šanci.

V posledních několika měsících však Hadi zažívali vítěznou sérii. Vyhráli dvacet zápasů za sebou. Ve Hře proti Takalským jaguárům proto došlo i Xbalanqueho.

Bojovník se rozhlédl po ostatních příslušnících šestičlenného manšaftu. Nepůsobili příliš zkušeně. Zato ale měli v očích odhodlání. Do místnosti vešel rozhodčí.

„Je čas,“ prohlásil.

„Natrhneme jim prdele!“ zařval Xbalanqueův spoluhráč Kukulkan.

Xbalanque souhlasně zamručel. Kukulkana znal od dětství. Popravdě ho neměl moc v lásce. Během Hry ale musely jít všechny spory stranou.

Hřiště mělo půdorys velkého písmene I. Jeho střední část lemovala dvojice strmých stěn. Sloužily jako odrazové plochy pro gumový míč. Na dvou místech z nich čněly kamenné kruhy. Koruny obou zdí obsadili nadšení diváci. Týmy se shromáždily v prostoru mezi stěnami.

Rozhodčí napřed zamával kadidelnicí. Xbalanque ucítil závan posvátného dýmu. Pak sudí nádobu odložil a vyhodil do vzduchu míč. Hra začala.

Cestou zpět k zemi se balón ocitl v Xbalanqueho dosahu. Bojovník ho obratně odrazil pravým bokem směrem na spoluhráče Ixchela. Publikum je odměnilo hlasitým zabouřením.

Stačilo několik výměn a Hadi měli v kapse první bod. Podařilo se jim totiž dostat míč na konec hřiště patřící Jaguárům, aniž by se dotkl země.

Další dvě rozehrávky dopadly stejně. Jaguáry zřejmě trápila nervozita. Jedno kolo dokonce ztratili kvůli školácké chybě. Míč jim upadl na zem.

„Máme to v kapse,“ zavolal Ixchel na Xbalanqueho.

Xbalanque se v odpověď jen zazubil. Měl stejný dojem. Opravdu to vypadalo na snadný zápas. Jenže pak přišla katastrofa.

Jeden z Jaguárů – byl to menší šlachovitý chlapík jménem Hunahpu – chtěl Kukulkanovi překazit přihrávku. Míč se odrazil od jeho hrudního chrániče a shodou okolností proletěl kamenným kruhem.

„Konec Hry,“ zvolal rozhodčí.

Sudí vzal za ruku kapitána Takalských jaguárů. Zvedl ji vysoko do vzduchu. Bylo rozhodnuto.

Xbalanqueho se cítil, jako by někdo polil vědrem ledové vody. Vypadalo to tak nadějně! Nakonec ale prohráli po několika málo minutách kvůli náhodnému odrazu. Nedalo se nic dělat. Hra je Hra. Čeká ho posměch a opovržení.

Závistivě se podíval na vítězné soupeře. Kupodivu se netvářili příliš nadšeně. Xbalanque je nechápal. Vždyť kněží už chystali své obsidiánové nože. Za několik desítek minut budou všichni Jaguáři ležet na obětních stolech. Po vyjmutí srdce z těla zaživa se setkají se svými bohy. Jak moc jim Xbalanque záviděl!

Novej podnik

Po úterní józe jsem se vždycky chodil najíst do čínský knajpy v pasáži kousek od studia. Pak mi ji ale zavřeli. Po jedný lekci jsem musel dokonce do Mekáče. Další týden naštěstí hned vedle otevřeli novou. Cestou z vinyjásy jsem ji vyzkoušel. Uvnitř vládlo přítmí. Světlo se linulo jen z hromady pestrobarevných lampiónů. Menu vypadalo OK. Považuju se za něco jako znalce čínskýho jídla. Ne že bych ho sám uměl vařit. Jím ho ale prakticky pořád. K prvnímu testu jsem si vybral kuře kung-pao. Přinesl ho menší chlápek s dlouhou šedivou bradkou.

Umím samozřejmě jíst hůlkama. Nechtěl jsem ale zbytečně machrovat. Vzal jsem příbor a pustil se do toho. Byla to bomba. Říkal jsem si, že kuchař musí bejt snad Bůh nebo co. Když jsem dojed, zaplatil jsem a nechal dýško. Chlápek se uklonil se sepjatýma rukama.

„Děkuju,“ prohlásil. „Chceš koláček?“

Nevěděl jsem, co přesně myslí. Řekl jsem ale, že chci.

Chlapík mi podal klasický koláček štěstí ve tvaru krabího klepeta.

„Rozlomit až venku,“ povídá.

Strčil jsem koláček do kapsy kabátu. Málem jsem na něj zapomněl. Při čekání na metro jsem ho ale nahmatal rozhodl se ho prubnout. Myslel jsem, že v něm najdu nějakou věštbu jako „Ať jdeš kamkoliv, jsi kde jsi.“ nebo „Štěstí je cesta, ne cíl.“ Zkrátka nějakou podobnou píčovinu.

Jenže v tomhle koláčku stálo: „Vyhrát ve Sportce 134 000.“

Ha ha, říkal jsem si. To určitě. Ve středu ráno jsem ale šel kolem trafiky. Zastavil jsem se tam a vsadil Sportku.

„Kolik chcete sloupečků?“ ptala se trafikantka.

Bylo mi to dost jetel. Chtěl jsem jen ověřit účinky koláčku. Nakonec jsem vsadil jeden sloupeček. Zvolil jsem náhodnej tip. Ve čtvrtek jsem se v trafice stavil znova. Podal jsem paní tiket, ať ho zkontroluje.

„Muj ty Tondo kolenatej!“ povídá. „Máte štěstí. Je tu výhra 134 tisíc.“

Bylo mi to dost divný. Říkal jsem si ale, že takový věci nejsou úplně nemožný. Jen nepravděpodobný.

Další úterý jsem měl zase jógu. Jako obvykle jsem se po ní šel najíst. Zamířil jsem do stejný hospody jako posledně.

Tentokrát jsem si objednal kuře ša-čcha. Bylo zase božský. Stejně jako o týden dřív jsem dal pořádný dýško. Chlápek se opět uklonil se sepjatýma rukama.

„Chceš koláček,“ povídá.

Zase jsem řekl, že chci.

„Rozlomit venku,“ poradil mi Číňan.

Samozřejmě jsem tu zatracenou věc vytáhl z kapsy hned, jak se za mnou zavřely dveře knajpy. Na lístečku stálo: „Přidáno v práci 15 000.“

No a opravdu. Druhej den si mě zavolal šéf.

„Jsme na tom za poslední rok dobře,“ povídá. „Můžu ti přihodit tři pětky.“

„Tak dík,“ odpověděl jsem.

Další úterý jsem se už na jógu jako takovou skoro netěšil. Zajímala mě hlavně večeře. Tentokrát jsem se rozšoupnul. Dal jsem si pekingskou kachnu. Lepší jsem v životě nejed.

„Chceš koláček?“ zeptal se borec.

„Jasně, dík,“ odpověděl jsem.

Třetí proroctví ale nebylo zdaleka tak příjemný jako první dvě. Bylo dost na hovno. Na lístečku stálo: „V pátek dostat infarkt a umřít.“

No, nebudu vám lhát. Měl jsem nahnáno. Jako já vím, že infarkty jsou dneska v pohodě, pokud se zachytí včas. Přesto ale ta představa nezněla moc dobře.

Naštěstí mám kámoše srdcaře. Nechal jsem se od něj proklepnout. Udělal i ultrazvuk a kdoví, co všechno ještě.

„Máš srdce úplně v pohodě,“ prohlásil. „Na tvým místě bych neměl obavy.“

Trochu mě uklidnil, i když zase ne moc. V pátek jsem si vzal volno. Zůstal jsem doma. Byl jsem připravenej si sofort zavolat záchranku. A nic. Celej den jsem se cítil úplně normálně. Koláček kecal.

Další úterý jsem šel zase na jógu. Po závěrečném Óm jsem jako obvykle zamířil k Číňanovi. Knajpa ale byla zavřená. Nahlédl jsem přes prosklený dveře dovnitř. Všechno bylo pryč – židle, stoly i lampióny.

Jak jsem tak zkoumal dveře, všiml jsem si, že je na nich přilepená obálka. Byla nadepsaná mým jménem. To už bylo fakt divný. Kde ho ten chlap mohl vzít? Po nějakým tom váhání jsem ji ze dveří odlepil a otevřel. Obsahovala kartičku s krátkým vzkazem:

Sorry, byl to jen fór. Bůh.

Kerbík

Doktor Josef Mašek, veterinář specializující se na malá zvířata, měl za sebou dlouhý den. Bylo to vesměs samé očkování, několik ošklivých odřenin a dokonce jedna zlomená tlapka. Úplně nejvíc zabrat mu dal zvracející papoušek. Teď to ale začínalo vypadat, že bude konečně moci zavřít. Stačilo už jen dodělat administrativu. Mašek prošel záznamy pacientů a doplnil do chorobopisů, co během vlastního ošetření nestihl. Zkontroloval také stav léků a účetnictví. Už se chystal vypnout počítač. Pak ale uslyšel zaklepání na dveře. Byla to sestra, slečna Černá.

„Máme ještě jednoho pacienta,“ oznámila.

„A je to něco akutního?“ zeptal se doktor Mašek. „Kdyby ne, řekněte jim, ať přijdou zítra. Už je po zavíračce.“

„Je teprve za deset půl,“ namítla sestra. „Tohle navíc určitě budete chtít vidět.“

Měla pravdu. Do ordinace vešel elegantní gentleman v tmavém obleku s dlouhými černými vlasy svázanými do ohonu. Na vodítku ho nepříliš nadšeně následoval velký obtloustlý pes. Měl tři hlavy.

Doktor Mašek překvapeně zamrkal. Byl ale profesionál. Nenechal se vyvést z míry.

„Tak co vás přivádí,“ zeptal se?

„Už několik dní kulhá,“ prohlásil majitel psa. „Asi má něco s pravou přední tlapkou. Nechce si na ní ale nechat sáhnout.“

„Hm, tak se podíváme, jak chodí,“ prohlásil veterinář. „Jak se jmenuje?“

„Kerberos,“ prohlásil chlápek. „Říkáme mu Kerbík.“

Doktor Mašek se předklonil, plácl se do stehen a zavolal:

„Kerbíku, pojď sem!“

Pes zavrtěl ocasem a popoběhl směrem k lékaři. Ve vzdálenosti okolo půl metru se ale zastavil. Nejspíš veterináři úplně nedůvěřoval. Maškovi to ale stačilo, aby se dozvěděl, že problém není příliš vážný.

„Můžete mi ho pomoci dát na stůl?“

Chlápek zvíře zvedl. Pes se chvíli snažil dostat dolů. Když zjistil, že si nepomůže, dřepl si na zadek.

„Kolik mu je?“ zajímal se veterinář.

„Asi čtyři tisíce let,“ prohlásil chlapík.

Doktor Mašek nehnul ani brvou. Místo toho zkusil prozkoumat kulhavou tlapku. Kerbík ale okamžitě uhnul.

„Můžete ho prosím podržet?“ požádal chovatele.

„Jasně,“ řekl chlápek. „Přesně tohle mi dělá taky.“

S pomocí majitele se lékaři povedlo končetinu prohlédnout.

„Je to jen zarostlý drápek,“ prohlásil nakonec doktor Mašek. „To hned vyřešíme.“

Ošetření netrvalo ani pět minut. Psovi se příliš nelíbilo. V ordinaci na něj ale byli tři lidé.

„Co jsem dlužný,“ ptal se majitel.

„Dneska to bude za dvě stovky,“ prohlásil veterinář. „Mám ale jinou věc. Váš pes má nadváhu. Nedáváte mu náhodou lidské jídlo?“

„Nikdy,“ dušoval se chlápek. „Dostává jen granule.“

„My tady poznáme, když páníčkové lžou,“ řekla sestra.

„No dobrá,“ přiznal chovatel. „Občas vyloudí nějaké zbytky. Beru ho doma v podsvětí na hostiny.“

„Jak často je občas?“ chtěla vědět sestra.

„Hostinu máme každý večer,“ vzdal to chovatel. „Taky s námi ráno snídá.“

„Tu musí přestat,“ prohlásil lékař. „Váš pes možná může být nesmrtelný. Pořád mu ale hrozí metabolický syndrom nebo rovnou cukrovka. Napíšu vám několik značek dietních granulí. Můžete vyzkoušet, které mu budou nejvíc chutnat. Dnes ho zvážíme. Sestřička vám založí kartu. Za měsíc přijdete na kontrolu.“

Kerbík je zvědavě pozoroval a kroutil u toho všemi svými hlavami. Věděl, že se o něm mluví. Neměl však tušení, že mu právě začaly krušné časy.

Krize

Olympská zasedačka se pomalu plnila. Dress code pojali účastnici porady vesměs civilně. Artemis přišla v maskáčové zelené. U dveří si odložila moderní reflexní luk. Poseidón dorazil v nepromokavých jachtařských lacláčích. Dionýsos se ukázal v havajské košili a kraťasech. Pallas Athéna zvolila bílý plášť, zápisník a brýle s výraznými obroučkami. Alespoň Hádés přišel v černém obleku. Ladil se svou ženou Persefoné v krátkých šatech stejné barvy. Apollón si naopak oblékl oslnivě bílou. Jeho oči kryly černé sluneční brýle. Afrodíté to jako obvykle neřešila.

„Nevadí, když nastavím na klimošce o stupeň víc?“ zeptala se.

„Klidně dva,“ řekl Apollón.

Bohyně lásky vstala a pustila se do mačkání tlačítek. Hádés ji chvíli sledoval. Pak ho ale Persefoné dloubla loktem do žeber.

„Už je jedenáct deset,“ oznámil Poseidón. Dal si přitom pozor, aby všichni viděli, že odečetl čas ze svých nových rolexek Yacht-Master 42. „Nevykašleme se na to?“

„Moje řeč,“ souhlasil Hádés. „Dal bych mu maximálně pět minut.“

Jen co domluvil, dveře se otevřely. Vstoupil vládce všech bohů, Zeus. Měl na sobě elegantní tmavomodrý oblek. Vavřínový věnec v poslední době ve svých šedých kudrnatých vlasech moc nenosil. V klopě saka měl ale připjatou jeho zlatou zmenšeninu.

„Dobré odpoledne,“ prohlásil.

Ostatní bohové sborově zabručeli na pozdrav.

„Máme problém,“ prohlásil Zeus. „Lidi v nás přestávají věřit.“

„Mrdky nevděčný,“ zhodnotila to Athéna.

„Přesně tak,“ řekl Zeus. „Minulej tejden jsem chytil borce, co nám tu chtěl ukrást oheň.“

„Už zase?“ zeptal se Apollón. „Přikoval jsi ho ke skále vedle toho posledního?“

„Moc práce,“ odpověděl mu Zeus. „Jednoduše jsem ho sejmul bleskem.“

„Správně,“ souhlasil Poseión. „Takhle se na ně musí. Nesrat se s nima.“

„Volal jsem kvůli tomu i Ódinovi,“ pokračoval Zeus.

„Ty se s těma klaunama bavíš?“ chtěla vědět Afrodíté.

„Máme korektní pracovní vztahy,“ vysvětlil Zeus.

„O co teda ten smradlavej kyklop říkal?“ chtěl vědět Poseidón.

„Že je to u nich nachlup stejný,“ prohlásil Zeus. „Oni potřebujou, aby lidi stříhali mrtvým nehty. Já vím, je to nechutný. Z těch nehtů si totiž staví koráb obři. Za posledních sto let prej přistavěli víc než za poslední dvě tisíciletí.“

„A co budeme dělat?“ zeptala se Afrodíté.

„Proto jsem vás svolal,“ odpověděl Zeus. „Máte nějaký návrhy?“

Ponožky

Lekce neměla chybu. Tahle nová učitelka jógy byla perfektní. Říkala si Šivandžálí. Pocházela opravdu z Indie. Její hodiny byly dokonale vyvážené. Tomáš se po nich cítil příjemně unavený a relaxovaný. Zároveň ale věděl, že jeho svaly i šlachy dostaly pořádně zabrat. Jeho mysl byla dokonale prázdná. Jako stéblo rákosu. Před studiem se setkal se spolujógující Irenou. Mívali totiž společnou cestu na metro.

„Dneska to bylo dobrý, co?“ utrousil Tomáš, zatímco šli ztemnělou ulicí.

„Celkem jo,“ souhlasila Irena. „Akorát tu vránu fakt v životě nedám.“

„Časem určitě jo,“ uklidňoval ji Tomáš. „Musíš to zkoušet doma.“

„Když já se bojím, že se převážím a spadnu na hlavu.“

„Tak si dej před sebe polštář.“

„Hm,“ řekla irena. „To by možná šlo. Mimochodem, četl jsi o tom páterovi Minaříkovi?“

„Ne. Co je zač?“

„Je to nějaký inkvizitor,“ vysvětlovala Irena. „Já vím, v dnešní době to zní absurdně. Každopádně tvrdí, že jóga je satanismus a uctívání temných sil. Měla by se podle něj zakázat. Říkal to prý někde v televizi.“

„To se nedivím,“ odtušil Tomáš. „Křesťani jsou divný magoři. Měli by už konečně někam zalézt. Navíc, kdo má dneska ještě televizi?“

Najednou si uvědomil, že ho zebou kotníky. Podíval se na vlastní nohy. Rychle prohledal ruksak i všechny kapsy.

„Ty jo,“ prohlásil. „Asi jsem nechal ve studiu ponožky. Ještě se pro ně vrátím. Tak se měj.“

Dveře byly naštěstí pořád otevřené. Ponožky ležely na podlaze pánské šatny. Musely Tomášovi vypadnout, když cpal věci do ruksaku. Vzal je do ruky. Zatím je ale strčil jen do kapsy u bundy. Přišlo mu neslušné neříct Šivandžálí, že se pro ponožky vrátil.

Nekoukl proto do sálu. Byl prázdný. Srolované podložky ležely pečlivě uklizené v policích. Ozdobný přehoz se svastikami a dalšími indickými symboly na jedné ze stěn byl však odhrnutý. Tomáš ke svému překvapení zjistil, že celou dobu zakrýval dveře. Zul si kecky a přešel po důvěrně známé vyhřáté podlaze potemnělého studia až k nim.

Dveře byly pootevřené. Zkusil na ně zaklepat. Nic. Opatrně vstoupil. Ucítil závan prastaré siroby. Jako by se octl v nějaké jeskyni. Před sebou viděl dlouhou chodbu osvětlenou mihotavým světlem loučí. Prostorově to nedávalo smysl. Studio se nacházelo v přízemí obyčejného činžovního domu. Rozhodl se chodbu prozkoumat.

Na jejím konci narazil na větší místnost. Její stěny byly zbarvené rudě. Dominovala mu socha ženy se čtyřma rukama. V jedné z nich svírala mačetu. Tomášovi došlo, že se dívá na vyobrazení bohyně Kálí. Bylo už ale pozdě. Netrpěl. Dokonce ani nezahlédl ostří. Jeho hlava se odkutálela stranou. Jeho krev zbarvila podstavec sochy.