Magické potřeby s. r. o.

Dveře obchodu se otevřely s tajemným zaskřípěním. Byl to ten druh skřípotu, jaký z obyčejných tajemně skřípajících dveří jen tak nedostanete. V táhlém kvílení tak akorát zrezivělých pantů a drhnutí dřeva o dřevo bylo slyšet, že si kdosi dal několik hodin práce se šroubovákem, hoblíkem a hrncem horké vody.

Do krámu vstoupila drobná černě oblečená žena. Na hlavě jí seděl špičatý klobouk se širokou krempou. Prohlašoval svou nositelku za čarodějku. Měl sklon trochu laškovně sjíždět na pravé ucho. V pravé ruce nesla zákaznice koženou brašnu.

„Dobré odpoledne,“ oslovil ji Křídomil Lustr, prodavač magických potřeb. „Jak vám mohu pomoci?“

„Dobrý den,“ prohlásila návštěvnice. „Mám od vás křišťálovou kouli. Zdá se ale, že nefunguje. Chtěla bych ji vrátit.“

„Tak se na to podíváme. Můžete mi ji ukázat?“

Zákaznice vytáhla ze své brašny rozměrný předmět působící těžkým dojmem. Postavila ho před Křídomila na pult a stáhla z něj hedvábný přehoz. Byla to koule z namodralého křišťálu.

Křídomil magickou pomůcku zběžně prohlédl. Pak do koule zkušeným pohybem zlehka klepl kloubem pravého ukazováku. Vydala tiché „Pong.“.

„Zdá se mi v pořádku.“

„Včera za mnou přišla paní Tydlitíková, jestli bych ji nenašla kočku. Použila jsem správné zaklínadlo a koule ukazovala jen mlhu.“

„Mohl bych znát vaše jméno a číslo objednávky?“

„Belladonna Skřípalová, 9876364.“

„OK,“ prohlásil Křídomil a obojí si poznamenal. „Jste si jistá tím zaklínadlem?“

„Samozřejmě,“ dušovala se čarodějka. „Kočka se pak naštěstí vrátila sama. Koule je ale ještě v záruce. Koupila jsem ji teprve před třemi měsíci. Chci ji reklamovat.“

„Jakým směrem na ní utíráte prach?“ zajímal se Křídomil.

„Proti hodinovým ručičkám,“ prohlásila čarodějka. „Vypadám snad snad jako nějaká amatérka?“

„Není třeba se rozčilovat,“ uklidňoval ji prodavač. „Vaši žádost samozřejmě vyřídíme. Chtěla byste kouli raději seřídit, vyměnit, nebo rovnou vrátit peníze?“

„Chci zpátky svých třináct dukátů,“ dupla si čarodějnice.

„Dobrá. Musím ale kouli odeslat do centrály. Nebude to hned.“

Prodavač vytáhl husí brk. Namočil jeho špičku v kalamáři a napsal cosi na kus pergamenu.

„Vezměte si tenhle lísteček a přijďte s ním za čtrnáct dní během běžné otvírací doby. Určitě to bude v pořádku.“

„Fajn,“ prohlásila čarodějka. „Přijdu.“

Otočila se ke Křídomilovi zády a vyrazila ven ze dveří. Pořádně s nimi bouchla.

Prodavač si povýšeně odfrkl.

„Já ti dám, ježibabo,“ zabručel. „Když si něco koupím, tak s tím mám umět zacházet. Nebo si aspoň přečtu návod. Beztak mě tahle dimenze už štvala.“

Odhrnul pestrobarevný závěs za pultem. Skrýval rozměrný stroj plný ozubených kol a stupnic popsaných exotickými znaky a magickými symboly. Křídomil na něm chvíli cosi nastavoval. Pak zatáhl za mosaznou páku. Ozval se zvuk připomínající vytažení korkové zátky z láhve, jen o dost hlasitější.

Zaslechla ho i nespokojená zákaznice Belladonna Skřípalová venku na ulici. Ohlédla se zpátky k obchodu. Stačila už ale jen zvolat:

„Hej!“

V místech, kde se ještě před chvíli leskl vývěsní štít s nápisem MAGICKÉ POTŘEBY, vyvedeným ozdobným písmem, viděla jen holou zeď. Čarodějce něco říkalo, že reklamce bude složitější, než si původně myslela.

Tam o‘ Shanter

Trh v Ayru už dávno skončil. Tom o‘ Shanter, ve Skotsku známý spíš jako Tam, se však neměl k odjezdu. Seděl v hospodě s ševcem Johnnym a popíjeli ale. Tam už měl notně připito. Dokonce se osmělil a plácl švarnou hospodskou po zadku. Hospodskému to nejspíš bylo putna. Poslouchal ševcovy historky a smál se. Občas si Tam vzpomněl na svoji ženu Kate. Určitě na něj doma v Alloway naštvaně čeká. Často mu říkala, že je opilec a darmošlap a že špatně skončí. Předpovídala, že se utopí v řece Doon nebo se připlete do reje čarodějnic v opuštěném allowayském kostele.

Tam na její hubování obvykle nedbal. Musel ale uznat, že za oknem krčmy to opravdu vypadalo, jako by se čerti ženili. Lilo, hřmělo a nebe křižovaly blesky. V hospodě utíkal čas příjemně. Tamovi ale bylo jasné, že ji bude muset dřív nebo později opustit. Nakonec se zvedl a prohlásil:

„Tak já razím.“

Hodil na stůl nějaké peníze, nasadil si svůj modrý baret s bambulí a nejistým krokem zamířil do stájí. Čekala tam na něj jeho šedá klisna Meg. Když ho viděla, zafrkala na uvítanou.

Sedlání se protáhlo. Meg však byla na neobratné pohyby svého jezdce po večeru stráveném v krčmě zvyklá. Tam se usadil na jejím hřbetě až na druhý pokus. Společně zamířili k domovu.

Mokřady mezi Ayrem a Alloway měly špatnou pověst. Na jednom místě si kmotr jménem Charlie zlomil cestou z hospody vaz. O kus dál kdysi našli v mělkém hrobu zakopanou mrtvolku nemluvněte. Nedaleko se zase jedna místní žena oběsila. Nejstrašidelnější místo byl ale bezkonkurenčně opuštěný kostel.

A vskutku. Když se k němu Tam přiblížil, všiml si, že jeho pobořenými zdmi prosvítá bledá záře. Většina lidí by se asi snažila co nejrychleji zmizet.

Tamovi však dodala vypitá ale odvahy. Pobídl Meg ke kostelíku. Klisna měla víc rozumu než jezdec. K ruinám se jí nechtělo. Neměla ovšem na vybranou.

Když Tam nahlédl přes zeď bývalého hřbitova, překvapením zalapal po dechu. V ruinách Allowayského kostela byl v plném proudu čarodějnický sabat. Jednotlivé bosorky se střídaly o hrůzostrašně vyhlížejícího tanečníka. Na římse seděl sám ďábel v podobě chlupatého kozla a hrál jim k tomu na dudy.

Rej sledovali nebožtíci se svícemi v rukou. Jejich otevřené rakve se povalovaly opodál. Na oltáři ležela kostra vraha s rukama zakovanýma v železech, dvě malé kostřičky ubohých nekřtěňátek, pět zkrvavených tomahavků, pět mečů, podvazek použitý k zardoušeni malého dítěte a nůž, který nabrousil syn na svého nebohého otce.

Tama ale víc zajímaly tanečnice. Když odložily většinu svršků až na košilky, pocítil mírné zklamání. Vesměs už byly dost v letech. Některé dokonce poznával z okolních vesnic. Jedna mezi ně ale nezapadala. Byla to mladá dívka Nannie. Její košilka byla neobvykle krátká. Možná ji nosila od dětství. V chudém kraji se to mohlo stát. Dnes toho moc nezakrývala. Podle Tama to Nannie seklo.

„Výborně, krátká košilko!“ pochválil ji nahlas.

Udělal by lépe, kdyby mlčel.

Světlo okamžitě zmizelo. Celá pekelná smečka se na Tama a Meg vrhla. Připomínali roj rozzlobených včel. Tam si už říkal, že na tomto světě dlouho nepobude. Kate může začít shánět vdovský úbor.

„Chyťte ho,“ zvolala Nannie hlasem, při jehož zvuku tuhla krev v žilách.

Klisna Meg opět prokázala víc rozumu než její pán. Pustila se do cvalu k můstku přes Doon. Houf čarodějnic jim byl v patách. Nannie letěla v jeho čele. K mostu to naštěstí nebylo daleko. Meginy podkovy na něm zazvonily během několika okamžiků. Když to Nannie spatřila, vykřikla zklamáním.

Kořist jí unikla. Čarodějnice a jiná podobná havěť, nemohou, jak známo, překročit tekoucí vodu. Bosorka ještě naposled natáhla pařátu a pokusila se Tama uchvátit. Sevřela však jen Meginu oháňku. Klisna zaržála odrazila se k mocnému skoku. Dopadla na břeh za mostem. Jezdec i kůň se zachránili. Z Meginy oháňky však zůstala sotva polovina.

Perníček

Koště Kmotry Přetrhdílové se plynule sneslo do zeleninové zahrádky za domkem. Stará čarodějka z něj sestoupila a zkoumavě se rozhlédla. Přemýšlela, kam ho uložit. O dům své kolegyně Tetky Zagroškudlové koště opřít nechtěla. Nakonec ho postavila ke kadibudce. Nebylo to zvlášť důstojné. Kmotra Přetrhdílová si ale na důstojnost nepotrpěla. Příbytek její kolegyně vypadal přesně, jak si ho pamatovala. Každý má svůj vkus, o tom žádná. Co čarodějka, to výrazná osobnost. Tetka Zagroškudlová byla ale opravdu výstřední i na poměry své profese.

Ozvalo se zakrákání. Kmotra Přetrhdílová vzhlédla k nebi. Uviděla dvě košťata, jejichž majitelky letěly bok po boku. Společně zakroužily nad domkem. Pak jedna vedle druhé dosedly ve stejných místech jako před nimi Kmotra Přetrhdílová.

„Dobré odpoledne,“ přivítala je.

„Buď zdráva“ odpověděla jí Babička Šnuptychlová, starší ze dvou nově příchozích.

Mladší, začínající čarodějka Belladonna Skřípalová, měla oči navrch hlavy.

„V tom opravdu někdo bydlí?“ prohlásila nevěřícně.

„Zvláštní, co?“ odpověděla Kmotra Přetrhdílová. „Vždycky mě zajímalo, jak to dělá, že jí to zvěř z okolí neokusuje. Nejsem si jistá ani, jak se ta věc chová, když prší. O zimě ani nemluvě.“

„Myslíte, že umrzla?“

„Každopádně už o ní dlouho nebylo slyšet,“ vložila se do hovoru Babička Šnuptychlová. „Určitě je lepší se podívat, jestli se jí něco nestalo.“

Tři čarodějky se opatrně pustily do průzkumu neobvyklého domku. Setnici kdosi pečlivě uklidil. Hrnce a pánve se leskly čistotou. Na posteli ležela tlustá duchna. Byla však studená. Vedle pece se tyčila rozměrná dřevěná klec. Na jejím dvě se válelo seno. Na poličce vedle klece stál jehelníček s několika jehlami.

„Vypadá to, jako kdyby si jen tak odskočila,“ prohlásila Babička Šnuptychlová.

„Neuvaříme si šálek čaje?“ navrhla Kmotra Přetrhdílová. „Tetce Zagroškudlové to určitě nebude vadit.“

„Moje řeč,“ souhlasila Babička Šnuptychlová. „Belladonno, ujmeš se toho?“

Mladá čarodějka se pustila do práce. Najít konvici i čajový servis bylo snadné. Za pecí objevila i zásobu třísek vhodných k rozdělání ohně. Když otevřela dveře pece, zděšením vyjekla.

„Asi jsem ji našla,“ prohlásila po chvíli.

Toho dne se rozhodla, že perník už v životě nepozře.