Erlkönig

Byla to zlá noc. V korunách olší svištěl vítr. Cáry mračen se táhly přes bledý srpek měsíce. Po stezce kráčela plavá klisna. Nesla muže zachumlaného do otrhaného kabátce. Před sebou vezl dítě, svého syna. Malý Hans měl už dávno ležet v posteli. Jeho otec se však zdržel ve městě. Teď spěchali domů. Chlapec napřed na koňském hřbetě usnul. Probudil ho ale zlý sen. Nevzpomínal si, o čem noční můra pojednávala. Zanechala v něm však ochromující strach. Když Hans otevřel oči, nebyl si jistý, zda ještě sní nebo už bdí.

Náhle se zachvěl zděšením. Koutkem oka zahlédl vysokou korunovanou postavu v dlouhém splývavém rouchu. Po stranách hlavy jí trčely parohy podobné jelením. Když se za ní pokusil ohlédnout, zmizela.

„Co je?“ zeptal se otec, který cítil, jak s sebou jeho ratolest trhla. „Čeho se bojíš?“

„Nevidíš, že tam stojí král duchů?“ odpověděl Hans. „Má dlouhý plášť a korunu.“

„To se ti jen zdálo,“ uklidňoval ho otec. „Zahlédl jsi mlhu. Převaluje se mezi stromy.“

Byla to zlá noc. V korunách olší svištěl vítr. Cáry mračen se táhly přes bledý srpek měsíce.

Hans si přitáhl svůj vlněný šál. Cítil, jak se mu ježí vlasy v zátylku. Mezi lopatkami mu stékal studený pot. Když míjeli nevelkou mýtinu osvětlenou neduživými měsíčními paprsky, spatřil přízračnou postavu znova. Byla vysoká a strašlivá.

„Pojď se mnou, chlapečku,“ promluvila. „Vezmu tě k nám. Budeme se mít dobře. Všechno ti dám. Moje země je plná květů. Plášť mojí matky hýří barvami.“

Její hlas nebyl z tohoto světa. Hans z ní měl smrtelnou hrůzu. Přesto však cítil touhu ji poslechnout.

„Tati,“ prohlásil. „Copak neslyšíš. Král duchů mě volá.“

„Klid,“ chlácholil ho otec. „Jen seď. To jen šustí listí.“

Byla to zlá noc. V korunách olší svištěl vítr. Cáry mračen se táhly přes bledý srpek měsíce.

Hans zkusil zavřít oči. Když usnu, myslel si, tak to zjevení zaspím. Až se probudím, budu doma v teple. Na spánek byl ale moc vystrašený. Zanedlouho zahlédl strašidlo podruhé. Tentokrát stálo vedle kmene prastarého dubu.

„Pojď se mnou, hezký chlapečku,“ zasyčela. „Mé dcery tě chtějí za bratra. Budou s tebou tančit celou noc. Nakonec tě uspí písničkami.“

Hans sebou trhl a šťouchl otce loktem.

„Podívej se do tmy, táto!“ zvolal. „Stojí tam král duchů obklopený princeznami.“

„Už se dívám,“ uklidňoval ho otec. „Nemusíš se bát. To jsou jen vrby. Jejich větve se klátí ve větru.“

Byla to zlá noc. V korunách olší svištěl vítr. Cáry mračen se táhly přes bledý srpek měsíce.

Malý Hans úzkostlivě sledoval temná zákoutí podél cesty. Snažil se je prohlédnout a přesvědčit sám sebe, že otec má pravdu. Bázeň ho ale neopouštěla. Když klisna míjela dutý pahýl ohořelý po zásahu bleskem, zahlédl příšeru potřetí.

„Chci tvoje tělíčko,“ promluvila. „Mám tě rád. Pojď se mnou po dobrém. Nebo budeš litovat!“

Po tomhle k němu bytost vztáhla ruku. Ucítil její ledový dotek na hrudi.

„Tatínku,“ vyhrkl Hans strachy. „Sáhl na mě král. Co mi udělal?“

Tentokrát mu otec uvěřil. Pobídl klisnu a zbytek cesty urazil cvalem. Nedbal na větve, které ho šlehaly do obličeje. Už když míjel bránu svého rodného dvorce, věděl, že spěch je marný. Tělo jeho syna bylo bez dechu. Život z něj vyprchal.

Tam o‘ Shanter

Trh v Ayru už dávno skončil. Tom o‘ Shanter, ve Skotsku známý spíš jako Tam, se však neměl k odjezdu. Seděl v hospodě s ševcem Johnnym a popíjeli ale. Tam už měl notně připito. Dokonce se osmělil a plácl švarnou hospodskou po zadku. Hospodskému to nejspíš bylo putna. Poslouchal ševcovy historky a smál se. Občas si Tam vzpomněl na svoji ženu Kate. Určitě na něj doma v Alloway naštvaně čeká. Často mu říkala, že je opilec a darmošlap a že špatně skončí. Předpovídala, že se utopí v řece Doon nebo se připlete do reje čarodějnic v opuštěném allowayském kostele.

Tam na její hubování obvykle nedbal. Musel ale uznat, že za oknem krčmy to opravdu vypadalo, jako by se čerti ženili. Lilo, hřmělo a nebe křižovaly blesky. V hospodě utíkal čas příjemně. Tamovi ale bylo jasné, že ji bude muset dřív nebo později opustit. Nakonec se zvedl a prohlásil:

„Tak já razím.“

Hodil na stůl nějaké peníze, nasadil si svůj modrý baret s bambulí a nejistým krokem zamířil do stájí. Čekala tam na něj jeho šedá klisna Meg. Když ho viděla, zafrkala na uvítanou.

Sedlání se protáhlo. Meg však byla na neobratné pohyby svého jezdce po večeru stráveném v krčmě zvyklá. Tam se usadil na jejím hřbetě až na druhý pokus. Společně zamířili k domovu.

Mokřady mezi Ayrem a Alloway měly špatnou pověst. Na jednom místě si kmotr jménem Charlie zlomil cestou z hospody vaz. O kus dál kdysi našli v mělkém hrobu zakopanou mrtvolku nemluvněte. Nedaleko se zase jedna místní žena oběsila. Nejstrašidelnější místo byl ale bezkonkurenčně opuštěný kostel.

A vskutku. Když se k němu Tam přiblížil, všiml si, že jeho pobořenými zdmi prosvítá bledá záře. Většina lidí by se asi snažila co nejrychleji zmizet.

Tamovi však dodala vypitá ale odvahy. Pobídl Meg ke kostelíku. Klisna měla víc rozumu než jezdec. K ruinám se jí nechtělo. Neměla ovšem na vybranou.

Když Tam nahlédl přes zeď bývalého hřbitova, překvapením zalapal po dechu. V ruinách Allowayského kostela byl v plném proudu čarodějnický sabat. Jednotlivé bosorky se střídaly o hrůzostrašně vyhlížejícího tanečníka. Na římse seděl sám ďábel v podobě chlupatého kozla a hrál jim k tomu na dudy.

Rej sledovali nebožtíci se svícemi v rukou. Jejich otevřené rakve se povalovaly opodál. Na oltáři ležela kostra vraha s rukama zakovanýma v železech, dvě malé kostřičky ubohých nekřtěňátek, pět zkrvavených tomahavků, pět mečů, podvazek použitý k zardoušeni malého dítěte a nůž, který nabrousil syn na svého nebohého otce.

Tama ale víc zajímaly tanečnice. Když odložily většinu svršků až na košilky, pocítil mírné zklamání. Vesměs už byly dost v letech. Některé dokonce poznával z okolních vesnic. Jedna mezi ně ale nezapadala. Byla to mladá dívka Nannie. Její košilka byla neobvykle krátká. Možná ji nosila od dětství. V chudém kraji se to mohlo stát. Dnes toho moc nezakrývala. Podle Tama to Nannie seklo.

„Výborně, krátká košilko!“ pochválil ji nahlas.

Udělal by lépe, kdyby mlčel.

Světlo okamžitě zmizelo. Celá pekelná smečka se na Tama a Meg vrhla. Připomínali roj rozzlobených včel. Tam si už říkal, že na tomto světě dlouho nepobude. Kate může začít shánět vdovský úbor.

„Chyťte ho,“ zvolala Nannie hlasem, při jehož zvuku tuhla krev v žilách.

Klisna Meg opět prokázala víc rozumu než její pán. Pustila se do cvalu k můstku přes Doon. Houf čarodějnic jim byl v patách. Nannie letěla v jeho čele. K mostu to naštěstí nebylo daleko. Meginy podkovy na něm zazvonily během několika okamžiků. Když to Nannie spatřila, vykřikla zklamáním.

Kořist jí unikla. Čarodějnice a jiná podobná havěť, nemohou, jak známo, překročit tekoucí vodu. Bosorka ještě naposled natáhla pařátu a pokusila se Tama uchvátit. Sevřela však jen Meginu oháňku. Klisna zaržála odrazila se k mocnému skoku. Dopadla na břeh za mostem. Jezdec i kůň se zachránili. Z Meginy oháňky však zůstala sotva polovina.