Karty nelžou

Kadeřnice Hana Šimková vstoupila do pracovny jedné ze svých věrných zákaznic Evelyn Morenové. Místo se od Hanina kadeřnického salónu dost lišilo. Ze své vlastní provozovny byla zvyklá na lehce chemickou vůni šampónů a barev na vlasy, spoustu světla, fotky modelek s prudce elegantními sestřihy podle poslední módy a samozřejmě zrcadla.

V Evelynině působišti panovalo přítmí. Světlo vydávaly jen strategicky rozmístěné svíčky. Ve vzduchu bylo cítit kadidlo. Stěny zakrývaly závěsy z těžkého fialového sametu. Evelyn si totiž vydělávala na živobytí jako kartářka.

Už na Hanu čekala. Měla na sobě dlouhé tmavé splývavé šaty. Ve vlasech se jí leskla tenká stříbrná čelenka. Ukázala své přítelkyni stolek pokrytý tmavomodrým ubrusem s hvězdami a astrologickými symboly. Stály u něj dvě židle.

„Posaď se u mě,“ vybídla ji.

Hana si vybrala jednu z židlí. Evelyn se posadila do druhé.

„Tak co to bude?“ zeptala se věštkyně. „Láska, peníze, rodina nebo snad práce?“

„Ehm,“ odkašlala si Hana. „Asi láska.“

„A kde je problém?“

„Můj přítel mě nejspíš nemiluje. Možná má jinou. Už měsíc mi nekoupil ani blbou kytku. Jmenuje se Miloš.“

„Tak se na to podíváme,“ prohlásila kartářka. „Přinesla jsi fotku?“

Hana jí podala portrét mladého usměvavého muže s blond vlasy.

„Fešák,“ pochválila ji věštkyně.

„No právě,“ řekla zákaznice. „Mám obavy, že mi ho přebere nějaká mladší.“

Věštkyně položila fotografii doprostřed stolu lícem dolů. Pak vytáhla balíček ohmataných karet.

„Zamíchej je.“

Hana udělala, co se po ní chtělo. Kartářka rozložila jednotlivé listy do složitého symetrického obrazce kolem fotografie. Stejně jako foto ležely na stole rubem vzhůru.

„Tak jdeme na to,“ prohlásila.

Obrátila napřed fotku a po ní první kartu. Byli na ní namalovaní muž a žena. Oba byli nazí.

„Milenci,“ vysvětlila věštkyně.

„To je dobře, ne?“ řekla kadeřnice. V jejím hlasu byla slyšet naděje.

„Ale kdepak,“ uzemnila ji kartářka. „Může to být i velký špatný. Kde Miloš pracuje?“

„Je manažer v HyperMegaGlobe corp. Sídlí kousek od metra Jinonice.“

Evelyn otočila další kartu. Vyobrazovala vysokou stavbu obklopenou mraky. Vznášel se nad ní symbol oka, ze kterého se do stran rozbíhaly paprsky.

„Věž,“ řekla. „Znamená náhlou změnu, pošlapanou pýchu, strach nebo utrpení. To nevypadá dobře. Jak jste se vůbec seznámili?“

„Potkala jsem ho na akci pro fanoušky Stranger Things,“ vysvětlila kadeřnice. „Oba ten seriál milujeme.“

Kartářka přikývla a otočila další list.

Byla na něm opět nahá žena. Stála po kolena ve vodě. Nad hlavou měla sedm hvězd.

„Tahle by měla znamenat naději,“ prohlásila Evelyn.

„Tak prima,“ řekla Hanka.

„Jenže je hlavou dolů. Takhle karta značí nevěru, nebo nejistotu. Máte nějaké oblíbené jídlo?“

„Vždycky jsme si spolu kupovali gumové medvídky,“ popsala Kadeřnice. „Proč?“

„Karty tyhle věci občas ovlivňují,“ vysvětlila Evelyn. „Jsou hodně citlivé. Nechci ale moc zabíhat do detailů. Je to technické.“

Následující list zobrazoval dvojramenné váhy. Ležel ale na stole zase hlavou dolů.

„Nepoctivost nebo nespravedlnost,“ povzdechla si kartářka. „Hele, to nemá cenu. Na tvém místě bych to ukončila.“

„Hm, dobře,“ povzdechla si Hanka. „Bude mi to líto, ale co se dá dělat.“

***

O čtrnáct dní později se Evelyn potulovala před sídlem HyperMegaGlobe. Na sobě měla džínovou sukni, triko Upside Down a Mikinu Hawkins High. Strávila v okolí prosklené budovy už víc něž dvě hodiny. Snažila se ale být v pohybu, aby nepůsobila příliš nápadně. Konečně Miloše zahlédla.

„Dobrý den,“ pozdravila ho. „Nevíte, kudy se dostanu na metro?“

„Jasně, je to tak pět minut,“ dopověděl. „Dobrá mikina.“

„Díky. Já ten seriál zbožňuju,“ svěřila se Evelin. „Chodila jsem na střední tady kousek. Radši bych ale Hawkins High.“

„I když jsou tam příšery?“ zeptal se Miloš.

„I tak.“

„Víte co,“ navrhl. „Taky jdu na metro. Ukážu vám cestu.“

„Cool,“ prohlásila Evelyn

Vytáhla z kapsy barevný plastový sáček a jedním trhnutím ho otevřela.

„Dáš si gumídka?“

Magické potřeby s. r. o.

Dveře obchodu se otevřely s tajemným zaskřípěním. Byl to ten druh skřípotu, jaký z obyčejných tajemně skřípajících dveří jen tak nedostanete. V táhlém kvílení tak akorát zrezivělých pantů a drhnutí dřeva o dřevo bylo slyšet, že si kdosi dal několik hodin práce se šroubovákem, hoblíkem a hrncem horké vody.

Do krámu vstoupila drobná černě oblečená žena. Na hlavě jí seděl špičatý klobouk se širokou krempou. Prohlašoval svou nositelku za čarodějku. Měl sklon trochu laškovně sjíždět na pravé ucho. V pravé ruce nesla zákaznice koženou brašnu.

„Dobré odpoledne,“ oslovil ji Křídomil Lustr, prodavač magických potřeb. „Jak vám mohu pomoci?“

„Dobrý den,“ prohlásila návštěvnice. „Mám od vás křišťálovou kouli. Zdá se ale, že nefunguje. Chtěla bych ji vrátit.“

„Tak se na to podíváme. Můžete mi ji ukázat?“

Zákaznice vytáhla ze své brašny rozměrný předmět působící těžkým dojmem. Postavila ho před Křídomila na pult a stáhla z něj hedvábný přehoz. Byla to koule z namodralého křišťálu.

Křídomil magickou pomůcku zběžně prohlédl. Pak do koule zkušeným pohybem zlehka klepl kloubem pravého ukazováku. Vydala tiché „Pong.“.

„Zdá se mi v pořádku.“

„Včera za mnou přišla paní Tydlitíková, jestli bych ji nenašla kočku. Použila jsem správné zaklínadlo a koule ukazovala jen mlhu.“

„Mohl bych znát vaše jméno a číslo objednávky?“

„Belladonna Skřípalová, 9876364.“

„OK,“ prohlásil Křídomil a obojí si poznamenal. „Jste si jistá tím zaklínadlem?“

„Samozřejmě,“ dušovala se čarodějka. „Kočka se pak naštěstí vrátila sama. Koule je ale ještě v záruce. Koupila jsem ji teprve před třemi měsíci. Chci ji reklamovat.“

„Jakým směrem na ní utíráte prach?“ zajímal se Křídomil.

„Proti hodinovým ručičkám,“ prohlásila čarodějka. „Vypadám snad snad jako nějaká amatérka?“

„Není třeba se rozčilovat,“ uklidňoval ji prodavač. „Vaši žádost samozřejmě vyřídíme. Chtěla byste kouli raději seřídit, vyměnit, nebo rovnou vrátit peníze?“

„Chci zpátky svých třináct dukátů,“ dupla si čarodějnice.

„Dobrá. Musím ale kouli odeslat do centrály. Nebude to hned.“

Prodavač vytáhl husí brk. Namočil jeho špičku v kalamáři a napsal cosi na kus pergamenu.

„Vezměte si tenhle lísteček a přijďte s ním za čtrnáct dní během běžné otvírací doby. Určitě to bude v pořádku.“

„Fajn,“ prohlásila čarodějka. „Přijdu.“

Otočila se ke Křídomilovi zády a vyrazila ven ze dveří. Pořádně s nimi bouchla.

Prodavač si povýšeně odfrkl.

„Já ti dám, ježibabo,“ zabručel. „Když si něco koupím, tak s tím mám umět zacházet. Nebo si aspoň přečtu návod. Beztak mě tahle dimenze už štvala.“

Odhrnul pestrobarevný závěs za pultem. Skrýval rozměrný stroj plný ozubených kol a stupnic popsaných exotickými znaky a magickými symboly. Křídomil na něm chvíli cosi nastavoval. Pak zatáhl za mosaznou páku. Ozval se zvuk připomínající vytažení korkové zátky z láhve, jen o dost hlasitější.

Zaslechla ho i nespokojená zákaznice Belladonna Skřípalová venku na ulici. Ohlédla se zpátky k obchodu. Stačila už ale jen zvolat:

„Hej!“

V místech, kde se ještě před chvíli leskl vývěsní štít s nápisem MAGICKÉ POTŘEBY, vyvedeným ozdobným písmem, viděla jen holou zeď. Čarodějce něco říkalo, že reklamce bude složitější, než si původně myslela.

Domů jen na vlastní nebezpečí

Učitel zeměpisu Emanuel Včelák věřil celý svůj život na převtělování duší. Proto ho nepřekvapilo, že se po smrti probral v novém těle. Trochu ho však zklamalo, o jaké tělo šlo. Měl dojem, že se zaživa choval vcelku obstojně. V trolejbusu pouštěl staré báby sednout. Jako pedagog se snažil nerozdávat moc pětek. Šetřil dokonce i čtyřkami. Když ho na ulici zastavil nějaký bezďák, dal mu bez dlouhých řečí pár korun na pivo nebo rum.

Za tohle všechno si rozhodně nezasloužil, aby se znovu narodil jako hmyz. Sám si nebyl jistý, jaký přesně. O entomologii se ve svém předchozím životě zajímal leda okrajově. Mělo to ovšem i své světlé stránky.

V nové existenci trávil hromadu času bezcílným poletováním sem a tam. Létání ho vždycky přitahovalo. Už od dětství si chtěl udělat pilotní průkaz. Nakonec se k tomu nedostal. Teď však papíry nepotřeboval.

Udělal lopink, ze kterého přešel do strmého stoupání zakončeného výkrutem. Byla to nádhera. Pak ale zahlédl koutkem jednoho ze svých dvou složených očí* povědomý tvar. Změnil ve vzduchu kurz, aby si ho lépe prohlédl.

Ano, nemohl se mýlit. Poletoval nedaleko svého bývalého domu. Okno do kuchyně bylo otevřené. Napadlo ho, že se zaletí podívat do svého vlastního bytu. Za několik vteřin se vznášel poblíž ledničky, kterou míval ve zvyku otvírat a zírat do ní, i když věděl, že už všechny své oblíbené laskominy dávno spořádal.

U stolu seděla Včelákova žena. Byla učitelkou češtiny a základů společenských věd na stejné škole jako on. Společnost jí dělala matikářka Plháková. Bývalý zeměpisář neměl tu ženskou moc rád. Jeho choť si s ní ale rozuměla.

Obě ženy měly na sobě černé šaty. Učiteli v hmyzím těle připadalo, že jeho drahá polovička má oči zarudlé pláčem. Rozhodl se, že se ji pokusí rozveselit. Předvede jí nějaký akrobatický kousek. Vlétl nad stůl a zakroužil kolem mísy s ovocem, která na něm stála.

„Ježišikriste!“ vykřikla matikářka. „Mol!“

„Kde?“ odpověděla jí její zkroušená kolegyně. „Sežere mi svetr, co jsem si včera koupila. Zab ho!“

Obě ženy vstaly ze židlí a začaly kolem sebe tleskat jako smyslů zbavené. Zesnulý učitel Včelák musel vynaložit veškerý letecký um, aby vyvázl.

„Vem si utěrku,“ slyšel matikářku, jak navrhuje jeho vlastní vdově účinnější vražednou zbraň.

Po dvou nebo třech opravdu nepříjemných okamžicích vykličkoval Včelák z nejhoršího.. Vznesl se ke stropu nad hlavy obou žen. Zdálo se mu, že je v bezpečí. Alespoň zatím. Evidentně ho ztratily z očí.

Opatrně se klouzavým letem přemístil ke kredenci. Ještě si pamatoval, jak ho naposledy natíral. Nebude to ani dva roky. Usadil se na jeho stěně.

Takže jsem mol, pomyslel si. Beztak je zajímavé jak z nich ženské ženské šílí. Jeden pozná, co je pro ně v životě opravdu důleži –

Vítězný výkřik „A mám tě!“ už neslyšel. Dobře mířená rána utěrkou rozmázla jeho křehké tělo na placku. V následujícím životě se pak narodil jako dub v městském parku. Alespoň měl pár století klid.

*Matně si vzpomínal, že těm malým kouskům se říká cizím slovem ommatidia. Úplný entomologický ignorant zase nebyl, pozn. aut

Nepříjemnost

Tak nakonec ten posmrtný život nevypadá zle, pomyslela si knihovnice Anna Novotná. Před deseti minutami zemřela, když jí v práci spadl na hlavu tlustý Atlas světa z roku 1993. Rázem se ocitla v rozlehlém klientském centru plném elegantních stolků s přepážkami a počítači. Slyšela zvonění telefonů, cvakání klávesnic a tlumené hovory. Zdálo se jí, že ve vzduchu cítí slabou vůni jablek.

Kdo by řekl, že to na druhém břehu bude jako v bance nebo na sociálce, napadlo ji.

Ve vzdálenosti několika málo kroků zahlédla terminál. Přistoupila k němu a dotkla se obrazovky. Objevil se nápis:

VÍTEJTE V PODSVĚTÍ. S ČÍM VÁM MŮŽEME POMOCI?

Následovala nabídka služeb: Registrace nově zemřelých, Přehled karmy, Změna úrovně existence, Převtělování, Komunikace s živými a tak dál. U spousty z nich neměla Anna ponětí, co znamenají.

Zbytečně ale nespekulovala. Vybrala první možnost. Terminál vyplivl lístek s pořadovým číslem. Bylo to 674. Podívala se na velkou světelnou tabuli, které si dosud vůbec nevšimla. U čísla 674 naskočila přepážka 11.

Anna se rozhlédla a hned příslušné stanoviště zaregistrovala. Seděla u něj přívětivě vyhlížející operátorka ve střízlivém kostýmku. Husté kaštanové vlasy měla v týlu sepnuté sponou.

„Dobrý den,“ oslovila ji Anna, zatímco se usazovala na pohodlně vyhlížející židli. „Asi bych se u vás měla zaregistrovat. Nebo aspoň myslím. Moc se v tom nevyznám. Jsem mrtvá poprvé v životě.“

„To je v pořádku,“ usmála se pracovnice podsvětí. „Jen mi prosím nadiktujte své úmrtní číslo.“

„Ale to já neznám.“

„Je na vaší uživatelské kartičce. Měla byste ji mít v náprsní kapse.“

Bývalá knihovnice kapsu zkontrolovala. Opravdu v ní našla průkazku s vlastní fotkou, jménem, datem úmrtí a dalšími údaji.

„245831/0003,“ přečetla.

„Výborně,“ odpověděla operátorka a naťukala numerický identifikátor do počítače.

Anna si svou kartičku zamyšleně prohlížela. Zaujala ji kolonka Vyznání.

„Ehm,“ začala. „Nevadí, že jsem ateistka? Popravdě jsem nevěřila ani na život po životě.“

„No, nejsme moc rádi,“ přiznala operátorka. „V poslední době jsme ovšem dost zvyklí. Je tu ale jiný drobný problém. Zdá se, že se z vás má stát duch. Nejspíš se budete muset na několik století ještě vrátit na Zem.“

„To mám jako strašit?“

„Není to nutné. Můžete se ale strašením zabavit. Nevíte, jaký byste mohla mít důvod?“

„To byste snad měli vědět vy, ne?“

„Nejsem si jistá. Co nějaká znamení? Nepředpověděla vám náhodou něco tajemná vrásčitá stará cikánka? Nemáte s někým nevyřízené účty? Lidé, kteří se stanou duchy, k tomu obvykle musí mít opravdu silné pohnutky.“

„Hm … nemám ponětí,“ uvažovala Anna nahlas. „I když … Může to být i absolutní kravina?“

„Záleží jen na vašem subjektivním vnímání. Nemusí to být něco objektivně důležitého.“

„Celou dobu, co jsem mrtvá, mám pocit, že jsem doma zapomněla vypnout troubu. Co když vyhořím?“

Operátorka se znovu zahleděla do monitoru. Vyťukala několik příkazů. Pak vytáhla ze šuplíku tlustou ohmatanou knihu s obálkou potištěnou astrologickými symboly. Zalistovala v ní a zkonzultovala s ní výpis z informačního systému na obrazovce.

„To by mohlo být ono,“ prohlásila nakonec. „Až se to vyřeší, rádi vás u nás znovu přivítáme.“

„Ale jak vyřeší?“

„Nemám ponětí. Není to v mé kompetenci. Tyhle věci většinou vyplynou ze situace přímo na místě.“

„Takže se budu pět set let zjevovat u sebe doma v kuchyni?“

„Je to možné,“ přitakala operátorka a ukázala: „Kdybyste pokračovala tamhle těmi dveřmi …“

„Počkejte, já přece nevím, jak být duchem!“

„Není na tom nic těžkého,“ uklidnila ji pracovnice podsvětí. „Teď mě prosím omluvte. Musím se věnovat dalším zákazníkům.“

Jedničkou

Reklamní textař Jan Kovář se pohodlně uvelebil v kupé. Jezdil první třídou. Jedničkové vagóny byly na jeho obvyklé trase starší a v horším stavu než ve dvojce. Wi-Fi fungovala jen každou druhou cestu. Možná jen každou třetí. Za vyšší cenu a s horšími službami by první třídou jezdil jen blázen. Proto byla pravidelně skoro úplně prázdná.

Téměř pokaždé tak měl celý osmimístný oddíl pro sebe. Mohl si natáhnout nohy. V cestování vlakem se vyznal. Dojížděl do práce přes půl republiky.

Bundu si pověsil na věšák vedlejšího sedadla. Vytáhl čtečku. Oživil ji, a pustil se do třetího dílu Harryho Pottera. Za oknem vlaku už totiž začínal být cítit podzim.

Kniha se k počasí skvěle hodila. Četl ji mockrát. Vůbec mu ale nevadilo si ji přečíst znova.

Zrovna se dostal k okamžiku, v němž vlak do Bradavic náhle zastavil a po uličkách začali levitovat mozkomoři. Když v tom ho vyrušila průvodčí. Otevřela dveře a prohlásila:

„Dobrý večer, kontrola jízdních dokladů.“

Kovář se natáhl k bundě. Začal šmátrat po kapsách a hledat mobil. Během své činnosti si průvodčí důkladně prohlédl.

Odhadoval, že mu bude vysoká tak po bradu. Byla štíhlá, pružná a rovná jako meč. Měla hnědé středně dlouhé vlasy a brýle s výraznými obroučkami. Určitě ji na trati viděl prvně. Zdálo se mu, že si jeho zkoumavého pohledu všimla. Trochu se začervenala.

Konečně našel telefon. Spustil aplikaci dopravce a ukázal průvodčí QR kód. Ta ho načetla ve svém přenosném terminálu.

„Díky,“ prohlásila. „Příjemnou cestu.“

„Rádo se stalo,“ odpověděl. „Vám také.“

Když jel na konci týdne na víkend domů, na novou průvodčí si vzpomněl. Říkal si, že by ji třeba mohl zase potkat. Lístky ale kontroloval tlustý fousatý chlapík. Jan ho na trati vídal často. Na pěknou průvodčí znovu narazil až po čtrnácti dnech.

Se čtením se dostal do čtvrtého dílu. Zrovna se prokousával první disciplínou Poháru tří kouzelníků. Nemohl si pomoci, ale tahle část Harryho ho nudila. Připadala mu jako vata.

Odložil čtečku na stolek a rozhlédl se z okna. Zaujala ho souprava čtyř lokomotiv, zařazených za sebou jako obyčejný vlak. Zatímco si ho prohlížel, zaslechl, jak se otevírají dveře kupé.

„Dobrý večer, kontrola jízdních dokladů.“ prohlásila průvodčí.

Ten den jí to slušelo snad ještě víc než minule. Jan vytáhl mobil, našel aplikaci a ukázal QR kód. Pak se zeptal:

„Nevíte, proč jsou ty čtyři mašinky seřazené takhle za sebou? Ještě jsem něco takového neviděl.“

Hned se zastyděl za použití infantilní zdrobněliny. Průvodčí se ale usmála.

„Ty jsou konkurence, takže toho moc nevím,“ vysvětlila. „Zjevně je ale potřebují někam přepravit. Možná do depa k opravě.“

„Díky.“

„Není zač. Příjemnou cestu.“

Když se za ní zavřely dveře kupé, pokoušel se dál pokračovat v knize. První úkol turnaje se zoufale vlekl. (Byl to ten s draky hlídajícími vejce.) Po chvíli zase odložil Kindle a zamyslel se.

Všiml si, že má na ruce několik prstýnků. Mohl být některý snubní? Vůbec se v těchhle rituálech nevyznal. Oživil mobil, aby se podíval na Wikipedii. Musí tam přece být heslo Snubní prsten, nebo tak nějak. Ta zatracená Wi-Fi už ale zase nešla.

Měl matné povědomí, že by se měl nosit prsteníčku levé ruky. Zdálo se mu, že to není případ průvodčí. Nebyl si jistý na sto procent. Odhadoval to ale přes devadesát. Rozhodl se. Až ji příště potká, zapřede rozhovor a někam ji pozve.

Když na ni natrefil počtvrté, četl zrovna o staré učebnici lektvarů, která patřila tajemnému Princi dvojí krve. Harmiona zrovna přesvědčovala Harryho, že kniha patřila studentce jménem Eileen Princová. Harry a Ron jí ale odporovali. Poznámky v knize podle nich musel napsat mladý muž.

„Dobrý den, kontrola jízdních dokladů,“ pozdravila průvodčí.

„Moment, už to hledám,“ odpověděl.

Vytáhl telefon a ukázal ho jako obvykle. Průvodčí zkontrolovala QR kód.

„Díky. Příjemnou cestu,“ prohlásila.

„Není zač. Rádo se stalo.“

Průvodčí zavřela dveře do kupé a vyrazila dál chodbičkou.

Jan se vzpamatoval. Teď nebo nikdy, řekl si. Znovu dveře otevřel a zavolal na ni:

„Poslyšte?“

„Ano.“

„Ehm … nefunguje Wi-Fi. Nevíte, čím by to mohlo být?“

„Zkusím ji vypnout a zase zapnout, snad se umoudří,“ slíbila.

Od toho dne Jan už jen ukazoval kód.