Chalkédón 451

Autobus číslo 14 si to šinul sychravou podzimní nocí. Ve tmě působil jako pohyblivé akvárium osvětlené mírně nažloutlou zářivkou. Z hlediska vlhkosti to však bylo naopak. Zatímco za okny čtrnáctky se z nebe řinuly proudy vody, uvnitř vozu vládlo sucho. Kromě řidiče v něm seděl jen jeden cestující. Byl to chlap kolem třiceti s delšími vlasy v džínách a mikině s kapucí. Choulil se v poslední řadě sedaček, hned napravo u okna. Kreslil si cosi prstem na orosené plexisklo.

Vozidlo zpomalilo. Ozvalo se hlášení:

„Pod Lípou. Příští zastávka Benešova.“

Dveře se otevřely. Nastoupila parta čtyř mladíků v širokých kalhotách a čepicích s rovným kšiltem. Jeden z nich, v červené pokrývce hlavy New Era, vytáhl malý kulatý reproduktor a zavěsil ho na tyč k přidržování za jízdy. Vyndal z kapsy mobil a chvíli na něm něco kutil. Kabinou se rozlehl hip hop.

Já tě mám rád, jako lízátko

Jako lollipop, jsi moje kopyto

„Ty vole, dej tam už něco jinýho,“ prohlásil další z mladíků v šedivé kšiltovce LA. „Pouštíš to furt dokola.“

„No a? Mně se to líbí.“

„Jenže mě to sere,“ prohlásil jinoch v šedivé kšiltovce.

Zároveň do mladíka v červené čepici strčil. Ten ztratil rovnováhu. Praštil se do žeber o opěradlo jedné ze sedaček. Hned se ale postavil zase na nohy. Rozmáchl se a uštědřil soupeři ránu pěstí. Šedá čepice skončila na kovové podlaze.

Řidič na potyčku nereagoval. Nejspíš se bál, že přijde k úhoně.

„Ses posral, ty čuráku,“ prohlásil bývalý nositel šedé kšiltovky. Chystal se ránu vrátit. Jenže pak se do věci vložil jediný další cestující autobusu.

„Hej,“ zvolal.

Vstal a došel ke skupince.

„Neser, geronte,“ řekl mu mladík v červené kšiltovce. „Nic ti do nás není.“

„Právě že je,“ prohlásil chlápek. „Cokoliv děláte jednomu z mých nejmenších bratří, udělali jste mně.“

„Ty vole, co je tohle za magora?“ prohlásil další z mladíků. Jeho kšiltovka byla tmavě modrá.

„Jednejte s ostatními vždycky stejně, jak byste chtěli, aby jednali oni s vámi,“ pokračoval chlap. „Jestliže odpustíte lidem jejich provinění, odpustí i vám váš nebeský Otec.“

Autobus zase zpomalil.

„Benešova,“ ozvalo se.

Vůz zastavil a dveře se otevřely.

„Víš co?“ prohlásil mladík v červené kšiltovce. „Běž do prdele.“

Uštědřil neznámému silný kopanec. Muž zavrávoral a vypadl po zádech ven z vozu. Zůstal ležet na dešti.

„Creep,“ prohlásil mladík v červené kšiltovce.

Dveře autobusu se zavřely. Vůz se dal do pohybu.

Ježíš Kristus se ztěžka postavil na nohy. Vytáhl z kapsy obstarožní mobil. Oživil ho a podíval se, kolik je hodin. Pak údaj zkonzultoval s jízdním řádem. Další spoj mu jel za tři čtvrtě hodiny.

Ředitelská

V plotu školního pozemku zela díra. Michal odhrnul drátěné pletivo a přidržel ho. Pavel s Kristýnou a Jitkou prolezli. Michal se pak protáhl za nimi. Venkovní basketbalové hřiště osvětlovaly lampy veřejného osvětlení z ulice. Sítě košů se lehce pohybovaly ve větru. Vrhaly groteskní stíny. Michal se rozběhl napříč modře a červeně pomalovanou plochou ke vchodu do šatem. Zbytek skupinky ho následoval.

U dveří vzal Michal za kliku.

„Přesně jak jsem říkal,“ prohlásil. „Není zamčeno.“

Pavel se usmál a vyhrabal z kapsy baterku. Ostatní měli mobily.

Celá budova gymplu byla jejich. Mohli se dostat kamkoliv, kromě zamčených kabinetů, sborovny a ředitelny.

„Tak kde to uděláme?“ zeptal se Pavel.

„Co před ředitelnou?“ navrhl Michal.

„Podle mě bychom se na to měli vykašlat,“ snažila se je odradit Jitka.

„Nikdo to nepozná,“ uklidňoval ji Michal. „Kdo by chodil do školy v sobotu večer? Navíc o Halloweenu?“

„Když už jsme tu, tak to pojďme na to,“ přimlouvala se Kristýna.

***

Interiéru třípatrové školní budovy vévodilo mramorové schodiště. Měla půdorys ve tvaru široce rozkročeného písmene V. Ředitelna se rozkládala na jeho špičce v prvním poschodí. Napravo od ředitelských dveří stála kopírka. Nalevo se tyčila skříň se sportovními trofejemi studentů získanými v barvách školy. Ze stropu visel masivní křišťálový lustr.

Michal vytáhl uhel a nakreslil před vchodem do kanceláře pět bodů. Pak je propojil do tvaru rozměrného pentagramu. Nakonec do nich umístil svíčky.

„Pěkný,“ prohlásila Jitka. „Co teď?“

„Teď proneseme kletbu,“ řekla Kristýna.

„Ale jak?“

„Napřed musíme přivolat démona, aby nám pomohl,“ vysvětlil Pavel. „Mám tady napsanou. Pojďte všichni dovnitř obrazce.“

„Proč?“ zeptala se Jitka.

„Až se démon zjeví, přece nechceš být v jeho moci,“ poučovala ji Kristýna. „Pentagram tě ochrání.“

Michalovi se to zdálo dobré. Sám by na takovou kravinu asi nepřišel. S Kristýnou byla daleko větší zábava než s Jitkou. Škoda, že byla trochu tlustá. Jitka ho zajímala víc. Mrkl na Pavla.

Všichni se namačkali do středu pentagramu. Pavel vytáhl z kapsy kus papíru. Posvítil si baterkou. Pak začal číst.

„Ve jménu prince temnot, vládce podsvětí, přijď, mocný Azazele. Voláme tě.“

Plameny svíček se zachvěly. Poháry v polici se zatřásly. Zároveň se rozsvítila ovládací tlačítka kopírky.

„Ty kokso!“ prohlásila Kristýna. „Sem se lekla.“

„Pojďte fakt radši pryč, než nás někdo chytí,“ řekla Jitka.

„To jsou jen automatický aktualizace,“ řekl Michal. „Všechny tyhle stroje jsou dneska připojený k internetu.“

Věděl, to, poněvadž byl vítěz okresního kola olympiády v programování. S počítači si rozuměl líp než s lidmi.

Pavel pozvedl papír a začal zase číst:

„Přijď, ó nejmocnější z démonů. Otevři brány mezi světy.“

Zvedl se závan vzduchu. Ozdoby lustru se rozcinkaly. Jedna svíčka zhasla.

„Shit,“ prohlásil Michal. „Je tu průvan, no.“

Vytáhl z kapsy zapalovač a znova svíčku zapálil.

Pavel si odkašlal a pokračoval:

„Zjev se, Azazeli!“

Následoval zase průvan. Lustr začal znovu cinkat. Jenže tentokrát se i rozhoupal a zřítil. Dopadl těsně před pentagram. Po podlaze se rozletěly kousky skla. Co bylo ale horší, na schodech se zjevil chlap v modrých montérkách.

„Co tady děláte, vy smradi,“ zařval.

Byl to školník Kedlubna.

***

Ředitelna Gymnázia Coralie Westerlyové se nedala popsat jinak než jako velkolepá. Stoly, židle i skříně byly z tmavého leštěného dřeva. Na stěnách visely historické plány budovy. U okna stály další sportovní poháry a naleštěný funkční model parního stroje.

Ředitel Kamil Dráb si čtveřici dlouze prohlédl. Měl už jen pět let do důchodu. Připadalo mu, že za časů jeho mládí byli studenti hodnější. Vloupat se do školy a zničit lustr. Něco takového si za celou svojí kariéru nepamatoval.

„Nový bude stát sto padesát tisíc. Budete se o to muset podělit, respektive asi spíš vaši rodiče.“

„Ale my jsme se ho ani nedotkli,“ prohlásila Kristýna. „Spadl sám od sebe. Vážně.“

„Tak to mi tedy řekni, proč spadl zrovna, když jste byli v celé škole jen vy,“ prohlásila zástupkyně Marie Kučerová.

„To netušíme,“ řekl po pravdě Michal.

„Co že jste to přesně dělali?“ chtěl vědět ředitel.

„Snažili se o nějaké magické rituály,“ vysvětlila mu zástupkyně.

„A co přesně?“ zajímal se Dráb.

„Chtěli proklít paní profesorku Procházkovou,“ prozradila Jitka.

Kristýna ji zpražila pohledem.

Ředitel dráb se zamyslel. Sám tu ženskou taky nemohl vystát. Byla předsedkyní učitelské odborové organizace. Během posledních protestů pedagogů po něm chtěla zvýšení platů.

Kde měl ale ty prachy vzít? Copak je tiskne? Měl ji rád asi jako osinu v prdeli. Kletba mu nepřipadala jako špatný nápad.

„Byla to jen hra,“ obhajoval se Pavel. „O satanizmu nemáme ponětí. Chtěli jsme je jen sbalit.“

„Já ti to říkala,“ prohlásila Jitka směrem ke Kristýně.

Dráb nějakou dobu mlčel. Řešit se to musí, pomyslel si. Ne že by se mu do podobných věcí chtělo.

„Hrozí vám vyloučení,“ prohlásil nakonec. „Rozhodne se na zítřejší poradě všech pedagogů.“

***

Do sborovny dorazila skoro kompletní sestava osmačtyřiceti učitelů gymnázia. Omluvili se jen chemikářka Tláskalová a tělocvikář Chvátal. Porada trvala přes dvě hodiny. Řešila se hlavně oprava učebny na výtvarnou výchovu, nové počítače a automat v přízemí. Hlavně s tím automatem byl problém.

Rodiče si stěžovali, že jsou potraviny z něj nezdravé. Chodili do něj ale i učitelé. Nakonec přišla řada na situaci s lustrem.

„Já bych je vyhodil,“ prohlásil Fyzikář Křepelka. „Nemají sem co lézt, ať už ten lustr shodili nebo ne.“

„Ale to jim zničíš život,“ odporovala mu češtinářka Tydlitátová.

„Proč?“ nedal se fyzikář. „Skončí na obchodce nebo na stavárně. Budou na tom líp než s gymplem.“

„Nezapomeňte, že mě chtěli proklít,“ přidala se matykářka Procházková.“

„Podle mě bychom to měli brát s nadhledem,“ řekla němčinářka Freimanová. „Jsou to jen děti.“

„Spratci to jsou,“ nedala se málem prokletá matikářka.

„Hlavní problém je fakt ten lustr,“ prohlásil ředitel.

„Ten zaplatí město,“ uklidňovala ho němčinářka.

Ředitel Dráb se na na kolegyni podíval. Byla ve škole celkem nová. Měla se studenty soucit. Měli ji rádi. Byla blond, hubená a hezká. Vedla dobrovolný seminář o německé literatuře. Četli v něm Fausta. Dráb se rozhodl.

„Na vyloučení to není,“ prohlásil. „Kdo je pro ředitelskou důtku pro všechny čtyři, ať zvedne ruku.“

***

Němčinářka Freimanová dobře věděla, proč si gymnázium Coralie Westerlyové vybrala. Po poradě zůstala v práci přes čas. Oficiálně proto, že potřebovala opravit nějaké písemky. Její kabinet sousedil se školní knihovou, o kterou se zároveň i starala. Mělo to spoustu výhod. Největší z nich byla rozměrná podlaha.

Když si byla absolutně jistá, že všichni učitelé i žáci opustili budovu a školník si pustil ve svém bytě detektivku, vytáhla ze spodního šuplete masivního psacího stolku křídu. Jakmile byl pentagram hotový, zapálila svíce. Papír nepotřebovala. Slova rituálu znala zpaměti.

Propustka

Matějův otec se vrátil domů za tmy. Matěj měl už dávno spát. Místo toho seděl na podlaze v obýváku. Hrál si s angličáky. Byli tři. Policejní auto, cisterna a odtahová služba. Z celého setkání to později byla jeho nejasnější vzpomínka.

Když Matěj zaslechl, jak se otvírají dveře od bytu, prudce se mu rozbušilo srdce. Chtěl zvednout cisternu a položit ji na nízký stolek. Jenže mu upadla. Ruce se mu třásly.

Jako první vstoupila do pokoje matka. Měla na sobě dlouhou květovanou sukni a svetr. Za ní vešel vysoký muž v khaki bundě s kapsami a džínách.

„Matěji, tohle je taťka,“ řekla matka.

„Jak se máš?“ zeptal se muž.

Matěj mlčel. Svého otce poznal. Chtěl polknout, ale nedařilo se mu to.

„Je na něj už moc pozdě,“ řekla matka. „Vezmu ho do postele.“

Matěj ji chytil za ruku. Odvedla ho do jeho pokoje. Počkala, až si obleče pyžamo a vleze si pod peřinu. Pak ho pohladila po vlasech a popřála mu dobrou noc.

Za oknem pršelo. Na sklo dopadaly kapky deště. Matějův tep se pomalu vrátil k normálu. Propadal se do sna.

***

Když ho matka vzbudila, připadalo mu, že ještě nespal. Déšť ustal. Venku byla ale pořád tma.

„Musíme jít,“ řekla. „Chvátej. Vezmeš si jen kecky a bundu. Pojedeme k bavičce.“

V předsíni mu pomohla s neposednými rukávy a zavázala mu tkaničky. Matěj se je nedávno naučil zavazovat sám. Trvalo mu to ale dlouho. Na ponožky nebyl čas. Pootevřenými kuchyňskými dveřmi zahlédl Matěj nějaký pohyb. Znovu ucítil, jak se mu rozbušilo srdce.

Matka vedla Matěje po schodech a ven z domu. Pak šli liduprázdnou ulicí v naoranžovělém světle lamp. Mladá žena chvátala. Nakonec vzala dítě do náručí. Na zastávce ho postavila na zem .

Babička bydlela v malém domku jen s fenkou jezevčíka. Matěj byl zvyklý za ní jezdit autobusem. Potmě ale jel poprvé. Vůz dorazil úplně prázdný. Seděli v první řadě hned u řidiče. Matěj pozoroval svůj vlastní odraz v zaprášeném okenním plexisklu.

V domku se ještě svítilo. Babička měla na sobě župan a chlupaté bačkory. V předsíni se Matěj přivítal se psem.

„Ahoj, Pegginko,“ řekl.

Fenka vrtěla ocasem. Olízla Matějovi obličej. Měla hebkou srst. Hřála. Na krku jí Matěj nahmatal obojek proti klíšťatům.

„Dopadlo to blbě,“ řekla matka. „Můžeme tu do rána zůstat?“

Spali v pokoji s oknem do zahrady. Babička měla ráda staré natahovací hodiny. Jedny tikaly naproti posteli. Matěj se jich většinou trochu bál. Teď byl ale moc unavený. Brzo usnul.

***

Probudil ho zvuk psích drápků na parketách. Pegginka chodila po místnosti a čmuchala. Matěj se protáhl a přejel rukou po peřině. U babičky byla povlečení i prostěradla jiná než doma. Byla tvrdší, méně poddajná. Matějovi se to líbilo.

„Pojď sem, pejsku,“ řekl a natáhl ruku k podlaze.

Pegginka se jí dotkla vlhkým čenichem. Pak se nechala podrbat za uchem. Do místnosti vstoupila babička. Nesla podnos s čajem.

„Mamka šla do pekárny pro koblihy,“ prohlásila. „Přinese je za chvíli.“

„Pak pojedeme zase domů?“ zeptal se Matěj.

„Nevím, možná.“

„Je tam ještě taťka?“

Babička si sedla k němu na postel.

„Ty se ho bojíš?“

Matěj mlčel.

„On není zlý,“ vysvětlovala. „Je jen nemocný. Vidí a slyší věci, které nejsou. Nemůže za to.“

Matěj si přitáhl peřinu pod bradu. Ten večer, noc i ráno si pak pamatoval celý zbytek života. Svého otce totiž tenkrát viděl naposledy.

Gris-gris

Mike Garcia se proplétal uličkami trhu v Port-au-Prince. Střechy jednotlivých stánků byly často propojené. Bylo to jako bloudit nekonečným klikatým podchodem. Občas se ze změti dřeva a plátna vynořily stěny nebo dveře budov. Mike hledal konkrétní dům. Měl mít červený vchod označený symbolem nakresleným křídou. Mike zašmátral v kapse u kalhot. Vytáhl mnohokrát přeložený cár papíru. Než vyrazil, značku si na něj obkreslil. Asi tak posté si ji prohlédl.

Vypadala jako malý kopec se stylizovaným křížem a dvěma protáhlými šestiúhelníky. Mike se nemohl zbavit dojmu, že jde o hrob a dvě rakve.

Tyhle věci patřily k byznysu. Bylo putna, jestli šlo o koks, hero nebo třeba LSD. Vždycky hrozilo, že se vás někdo pokusí obrat. Člověk u sebe musel neustále nosit bouchačku. Většinou totiž přepravoval buď hotovost, nebo zboží.

Borci z Haiti měli v kšeftu celkem solidní pověst. Zároveň ale měli i svoje drobné zvláštnosti. Jako tyhle bizarní obrázky.

Na pultech stánků se rozkládalo ledacos. U některých šly koupit, banány nebo avokádo. Jinde visely kožené bubínky ozdobené třásněmi, hrnky a šperky. Další stánkaři prodávali kohoutí pařáty nebo nádobky na svěcenou vodu.

„Monsieur,“ oslovila Mika cizí žena. „Chceš koupit gris-gris?“

Mike si ji prohlédl.

Měla dlouhé barevné šaty a turban. Kolem pasu jí splýval šátek. Na krku se houpaly korálky a další ozdoby. Seděla na dřevěné bedně. Za zády jí čněla bílá zeď.

U nohou měla rozprostřený kus látky. Leželo na něm množství podivných předmětů. Byly to pomalované mušle, svazky peří, kožené váčky a podobný bordel.

„Ne, díky.“ odmítl ji Mike. „Potřeboval bych ale najít dům s červenými dveřmi. Měl by na nich být namalovaný tenhle symbol.“

Vytáhl svůj papír z kapsy. Podal ho trhovkyni. Žena si ho prohlédla.

„Baron Samedi,“ prohlásila.

„Jo, to by mohlo být ono. Tak si tak říká chlápek, za kterým jdu.“

„Pořád rovně,“ ukázala mu žena. „Asi deset minut.“

„Díky,“ utrousil Mike. Chystal se vyrazit.

„Počkej,“ zadržela ho žena.

Sejmula s krku koženou šňůrku. Visel na ní jen jeden předmět. Byla to mušle popsaná drobnými symboly.

„Pwoteksyon,“ sklouzla do kreolštiny.

Mike po mušli sáhl. Žena ale ucukla.

„Dvacet dolarů.“

Mikovi byl amulet volný. Chtěl se ale ženě odvděčit za pomoc. Navíc, až se z tohohle výletu vrátí, bude boháč. Dvacet dolarů ho nevytrhne. Vytáhl peněženku a našel v ní bankovku. Pak strčil mušli do kapsy.

***

Dům stál zhruba na místě, kde trhovkyně řekla. Mike pečlivě srovnal symbol na dveřích se svým papírem. Pak zaklepal.

„Ki moun la? Kdo tam?“ ozvalo se.

Mike se představil. Dveře se otevřely. Vykoukl hubený dredař.

„Pojď dál. Jsem Pierre.“

Uvnitř domu byla tma. Světlo pronikalo jen dřevěnými žaluziemi. Ze stěn byl cítit chlad a siroba.

„Máte zboží?“ šel Mike rovnou na věc.

„Tři kila, jak bylo domluveno,“ odpověděl Pierre. Ukázal na stůl.

Ležel na něm kufřík se sáčky vyplněnými bílým práškem.

Mike vytáhl z pravé kapsy u kalhot zavírací nůž. Otevřel ho a jeden sáček rozřízl.

Pak zalovil v levé náprsní kapse svého bílého saka. Vytáhl z ní plastovou epruvetu se šroubovacím uzávěrem vyplněnou čirým roztokem. Odšrouboval uzávěr.

Nabral na špičku nože špetku prášku. Nasypal vzorek do epruvety. Pak zkumavku zase zavřel a důkladně s ní zatřepal. Roztok se zbarvil modře.

„Neni špatnej,“ prohlásil.

„Máš love?“ zeptal se Pierre.

Mike mu podal svazek bankovek. Dredař je začal pečlivě počítat. V tom Mikeovi někdo poklepal na rameno.

Otočil se. Pohlédl do očí muži ve fraku s cylindrem na hlavě. Foukl Mikeovi do tváře jakýsi prach. Mike se zhroutil na kolena.

Nebyl si jistý, co se s přesně ním děje. Jedno mu ale bylo jasné. Je to podraz. Vezmou prachy a oddělají ho.

„Vídíš loa,“ prohlásil chlap. „Nemůžeš se ho dotknout. Nemáš ruce.“

Mike zkusil vstát. Jeho tělo ho ale neposlouchalo.

„Nemůžeš utéct,“ pokračoval chlap. „Nemáš nohy.“

Mikovo vidění se rozostřilo. Místo jednoho chlapa v cylindru navíc vnímal čtyři.

„Nemáš vůli,“ prohlásil chlap. Odněkud vytáhl nůž a zvedl ho vysoko do vzduchu.

Mike si vzpomněl na amulet, který mu prodala trhovkyně. Nahmatal ho v kapse a sevřel. Pak přišla tma.

***

Mike se probudil. Ležel na studené podlaze. Chlápek v cylindru i Pierre byli pryč. Kus od něj se válely peníze. Přepočítal je. Byly všechny. Mike vstal a vyšel z domu. Vracel se stejnou cestou, kterou přišel.

Pomalu došel k bílé zdi. Ženina bedna byla prázdná. Ve zdi se otvírala litinová brána. Mike ji zkusil otevřít. Byla odemčená. Vedla na hřbitov.

Našel ji brzo. Černobílá fotka trhovkyně byla připevněná na jednom z náhrobků. Stálo na ní:

Véronique Lafleur

(13. 4. 1926 – 5. 8. 2002)

Halza

Vyjížďka se šéfem na jachtě může vypadat jako dobrá náplň pracovního dne. Pokud si ale váš nadřízený vydělává prodejem kokainu, je třeba dávat bacha. Zvlášť, když vůči němu nemáte čisté svědomí. Zhruba tohle se honilo hlavou Tonimu Ledgerovi, zatímco mahagonová příď plachetnice Maive krájela modrozelenou vodu Atlantiku. Vítr byl čerstvý. Na vlnách se dělaly hřebínky. Maive ho ale měla v zádech a kousek z boku. Plula proto klidně a majestátně s pomalým podélným pohupováním.

Byla to krásná loď. Postavili ji v Dublinu v roce 1934. Do majetku Ledgerova bosse Vincenta DeLucy se dostala před třemi lety. Podstoupila důkladnou renovaci. Stéla balík. DeLuca na ni měl.

Když si někdo v okruhu tisíce námořních dal lajnu, peníze za ní nejspíš skončily na některém z DeLucových kont. Tony Ledger to dobře věděl. Počítání peněz byla jeho práce. Dělal DeLucovi účetního.

Mafián nevypadal jako hlava jednoho z největších drogových kartelů v okolí. Byl spíš menší, mírně obtloustlý, plešatý a nosil tlusté brýle.

„Nepozval jsem tě na tenhle vejlet jen tak,“ utrousil DeLuca.

Tonymu začal po zádech stékat studený pot.

„A proč teda?“

DeLuca se odmlčel. Namazal si kousek bílého chleba kaviárem.

Loďaři ve třicátých letech znali svoje řemeslo. Maive měla moderní navigační elektroniku včetně autopilota. Většinou si ale vystačila bez ní. Jako teď. Plula rovně jako když střelí jen s lehce zaaretovaným kormidelním kolem.

„Chybí mi třicet míčů,“ pokračoval konverzačním tónem DeLuca. „Vytáh jsem tě ze stoky. Dal jsem ti příležitost, o jaký se hromadě lidí ani nesní. Máš buchty, auta, makáš hodinu denně. A jak se mi odvděčíš? Okradeš mě.“

Boss dojedl kaviár. Zapil ho panákem vodky. Pak se protáhl a sedl si na hranu kokpitu. Zároveň zabouchal na strop kajuty.

Vylezl z ní třetí člen posádky Maive Frank Caruso. Dělal DeLucovi gorilu. Měl široká ramena a jizvu na pravé tváři. Posadil se na hranu kokpitu stejně jako jeho šéf. V pravé ruce svíral Glocka. DeLuca na něj kývl.

Tony zareagoval okamžitě. Natáhl se ke kormidelnímu kolu a prudce odpadl s lodí do závětří. Masivní ráhno z leštěného dřeva se přehouplo na opačný bok. Smetlo DeLucu i Carusa do vody.

Tony se za nimi neohlédl. Dotáhl otěže hlavní plachty i kosatky. Pak se postavil ke kormidlu a přistoupal. Maive ožila. Voda kolem jejích boků začala ševelit. Tonyho zasáhla do tváře sprška slané pěny.

Jachta se naklonila a vyrazila vpřed. Kurz na ostrov Rum Cay byl 95 stupňů. Tony ubral ještě deset kvůli snosu větrem. Měl to zhruba pětadvacet mil. Na místě vybere ze svého účtu nějakou hotovost. Pak se rozhodne, co dál. Loď se hodí.