Štítek: sci-fi

Pravda

Učitelka matematiky Michaela Horáková chodila kolem stánku Hvězdných strážců každý den cestou na první ranní vyučovací hodinu. Stával na svém místě za každého počasí. Obsluhovali ho vždycky muži v čistých, staromódně střižených oblecích, případně ženy v kostýmcích a lodičkách. Nabízeli příručky s názvy jako Jsme ve vesmíru sami?, Kosmická Harmonie: Jak komunikovat s mimozemskými průvodci, případně Moudrost našich přátel z Tau Ceti. Jednoho upršeného dne se Michaela smilovala nad mladým mužem od Hvězdných strážců a přijala od něj leták. Psalo se na něm:

CHODÍTE K VOLBÁM?

Přednáška o celoplanetárním spiknutí

19.00, Kulturní dům T. G. Masaryka, malý sál

Michaelu pozvánka zaujala. Když večer doma opravila poslední várku písemek, oblékla se a vyrazila. Účast nebyla velká. V sálu, do kterého se vešlo okolo osmdesáti lidí, jich sedělo sotva dvacet. Řečník byl hubený šedovlasý pán s brýlemi nepřítomného vzezření. Představil se jako inženýr Křovák.

Před několika lety se prý setkal s vysoce inteligentními mimozemskými bytostmi. Říkali si Nexariané. Pocházeli totiž z planety Nexar obíhající hvězdu Tau Ceti. Přišli varovat lidstvo před jinými mimozemšťany. Ti zase pocházeli z jedné z oběžnic hvězdy Wolf 1061. Jmenovala se Xylothia. Jejím obyvatelům proto říkal Xylothiané.

Dokázali na sebe pomocí technologie brát lidskou podobu. Podle ing. Křováka infiltrovali lidskou společnost. V současnosti už zaujímají většinu významných postů, včetně politických. V demokratických státech je jedno, koho volíte. Ať hodíte hlas jedné nebo druhé straně, vždycky vybíráte Xylothiany.

Tohle už někteří lidé v publiku nevydrželi. Začali se smát nahlas.

„Já to věděl!“ vykřikl nějaký chlápek.

Další slečna nebo paní zvedla ruku a přihlásila se jako ve škole. Řečník to zpozoroval.

„Ano?“ zeptal se.

„Jsou nějací Xylothiané teď s námi v místnosti?“ chtěla vědět.

Dotaz vyvolal další výbuch smíchu. Inženýr Křovák začal cosi drmolit. Nebylo mu ale rozumět. Celkově bylo jasné, že svoje posluchače pobavil. Nepodařilo se mu je ale přesvědčit.

Inženýr Křovák zjevně nebyl z přijetí své přednášky nadšený. Vypadal, že se ho posměch dost dotkl. Lidé se pomalu vytráceli. Michaela zůstala v místnosti jako poslední.

„Mohla bych s vámi mluvit někde v soukromí?“ oslovila ing. Křováka.

„Leda v šatně.“

Ukázal jí kumbál propojený s přednáškovým sálem. Na věšáku u vchodu si všimla ošuntělého kabátu. Část stolku zabíral obstarožní notebook. Zřejmě v něm ještě běžel operační systém Windows XP.

„Tak co pro vás mohu udělat?“ začal Inženýr Křovák.

Michaela sáhla do kabelky. Vytáhla z ní paprskomet a přesně mířeným výbojem ho na místě usmažila. Pak si stáhla odpornou lidskou masku a pustila se do konzumace inženýrova těla. Byl to nejlepší způsob, jak se zbavit důkazů. Maso navíc krásně křupalo. Skoro jako jídla doma na Xylothii.

Rána

Na asteroidu K87776 by nejspíš nezačínal den šálkem dobré kávy ani ten největší kofeinový fanatik. Hrozilo by mu totiž předávkování. Zhruba kilometrový balvan se otočil kolem své osy za jednu hodinu a 33 minut. Rána proto nastávala prakticky neustále. Stejně jako večery a poledne. Poblíž jednoho z pólů planetky seděla poloautomatická těžební stanice firmy Belt Mining Corp. Vzhledem připomínala zvětšeninu mořské hvězdice. Vlastní důlní operace probíhala v jejím středu. Obytná část zabírala jedno z ramen. Stanice měla dvoučlennou posádku.

Navigátorka Yuki Nakamuro pocházela z Pásu. Důlní inženýr Marcus Silva vyrostl na Zemi. Dávno už ale přivykl spartánskému životu prospektora. Nakamuro a Silva měli většinou oddělené směny. Jednou za 24 hodin se ale sešli v centrále kombinované s kuchyňkou ke společnému jídlu a na kus řeči.

„Mám novej nápad, jak utratit svoje prachy, “ prohlásil Silva.

„Jakej?“ Chtěla vědět Nakamuro.

Byla to jejich oblíbená hra. Až svoji práci dokončí, budou z nich boháči. Plánováním, co udělají s odměnou, si zpříjemňovali čas.

„Vrátím se na Zemi a koupím si námořní jachtu,“ líčil Silva. „Nebudu si pořizovat dům na jednom místě. Budu se plavit kolem světa.“

Nakamuro znala oceán z knih a obrázků. Sama ho ale v životě neviděla. S větším množstvím kapalné vody se setkávala jen jako s vzácnou surovinou uloženou v nádržích kosmických lodí.

„To zní dobře,“ řekla.

„Víš, co mě nejvíc štve?“ pokračoval Silva.

Nakamuro si mohla snadno tipnout. Podobný rozhovor absolvovala už víckrát. Samotnou ji samozřejmě štvala stejná věc. Raději se ale zeptala. Byla to součást hry.

„Co?“

„Že dostaneme každý deset milionů, ale firma vydělá miliardu. Nejradši bych ten nikl nějak střelil sám.“

„Nemáš jak,“ usadila ho Nakamuro.

„Hm,“ zabručel Silva.

Na jednom z ovládacích panelů se rozsvítilo červené světlo.

„Mám tady pohotovost,“ změnila oznámila Nakamuro. „Vypadá to na drobnou trhlinu po nárazu mikrometeoritu.“

„Dojdu to zalepit,“ povzdychl si Silva.

Opravy pláště stanice byly obvykle jeho práce. Nasoukal se do skafandru. Připravil si soupravu se záplatami. Vystoupil na povrch planetky a opatrně se vydal k poškozenému místu.

Pohyb v nízké gravitaci planetky nebyl snadný. Když se konečně dostal, kam potřeboval, ztuhl překvapením. Zhruba dvě stě metrů od stanice trůnila cizí loď. Kde se vzala?

Silva se zabýval hlavně důlním vybavením a technickým stavem stanice. Sledování oblohy měla na starosti Yuki. Chtěl ji zavolat vysílačkou. Už to nestihl.

Za dvacet minut stoupala Silvova mrtvola ke hvězdám. Její vzestup poháněl raketový motor skafandru spuštěný na plný výkon. Až dohoří, Silvovo tělo začne obíhat po vlastní dráze okolo Slunce. Přidá se k 1,7 milionu planetek v Pásu.

Yuki Nakamuro mezitím otevírala přechodovou komoru svým kumpánům z pásu Andrejovi Petrovovi a Hiroši Tanakovi.

„Jak je na tom zboží?“ zeptal se Petrov.

„Domluvený objem bude připravený k expedici za sedmnáct hodin.“

„Fajn,“ pochválil ji Petrov. „Zákazník už čeká.“

Návštěva

Primátor Českých Budějovic Karel Veselý si upravil vázanku. Když nastupoval do úřadu, nečekal, že mezi jeho povinnosti bude spadat i vítání delegace mimozemšťanů. Kosmická loď návštěvníků z hvězd však z důvodů známých jen jim přistála v lesoparku na území jihočeské metropole. Starousedlíci mu říkali Dlouhá louka. Kosmopolitní obyvatelé města, například ti, kteří někdy v životě navštívili Prahu, ho označovali jako Stromovku. Vesmírné plavidlo mělo tvar doutníku. Stálo na vysokých vzpěrách. Černému připomínalo zvětšeninu nějakého hmyzu.

Z boku lodě se spustila rampa. K Černému a dalším členům narychlo svolaného uvítacího výboru po ní sjelo pásové vozítko. Jeho horní část zabíral prosklený válec vyplněný namodralou kapalinou. Uvnitř se vznášela podivná bytost. Vyhlížela trochu jako pozemská medúza.

„Gratuluji k výhře,“ ozvalo se odněkud ze spodní části vozítka.

„Ehm… cože?“ vypadlo z Černého. „Vy umíte česky?“

„Samozřejmě že ne,“ prohlásila medúza. „Máme přístroj podobný univerzálnímu překladači z vašeho seriálu Star Trek.“

„Vy znáte naše televizní pořady?“

„Ovšemže,“ prohlásil mimozemšťan. Nebo možná mimozemšťanka. Černý se neodvažoval hádat. „Sledování kultury je součástí soutěže.“

„Jaké soutěže?“ nechápal starosta. Všiml si, že bytost ovládá s vozítko panelem s několika postranními páčkami.

„Vy o ní nevíte?“ divila se bytost v akváriu. „Občas se to stává. Přece jen sto tisíc vašich let je dlouhá doba.“

Starosta začínal pochybovat o vlastní příčetnosti. Jeho důvěra v ni ostatně nebyla příliš silná ani za běžných okolností. Není to nějaký sen? Nebo halucinace? Nedělá si z něj někdo jen prdel?

„V životě jsem o vaší soutěži neslyšel,“ řekl nakonec.

„Planeta Země se účastní reality show Válka světů,“ vysvětlil mimozemšťan. „Producenti v ní na začátku vyberou deset planet, na nichž se zrovna vyvinul inteligentní život. Poradí jim s nějakými základními vynálezy typu ohně a pěstního klínu. Vývoj civilizace se pak přenáší online. Obecenstvo jednou za čas hlasuje, který svět se vyvíjí nejzajímavěji. Hodnotí je na škále od jedné do deseti. Planeta, která dostane nejméně bodů je vždycky anihilována.“

„Takže jsme si vedli dobře?“ zeptal se Černý.

„Abych řekl pravdu, bylo to dost těsné,“ vyprávěla medúza. „Antares 647 měl před vámi dost náskok. Pak jste ale vymysleli sociální sítě. To všechny pobavilo. Diváci se mohli potrhat smíchy. Popravdě, na mojí vlastní planetě k jednomu takovému incidentu došlo.“

„K jakému?“ zeptal se starosta.

„Jeden z mých spoluobčanů se ve své nádobě na udržování životních funkcí smíchy rozpadl na šest kusů,“ popsal mimozemšťan. „Naštěstí jsme schopni vegetativního rozmnožování. Skončilo to jen pěti přírůstky do rodiny. Uvažovali jsme dokonce, že váš vynález zavedeme v celogalaktickém měřítku.“

„A proč jste to neudělali?“

„Takoví magoři zase nejsme,“ odpověděl mimozemšťan.

Devět

Soukromý kryptograf Pokorný nebyl na výstřední požadavky klientů zvyklý. Jeho práce byla vesměs rutina. Jednotlivcům většinou pomáhal s obranou před odposlechy. Mezi jeho zákazníky patřili vrcholoví politici i mafiáni. Podle kryptografových zkušeností byl mezi oběma těmito skupinami poměrně slušný průnik. Většina zakázek ale přicházela od velkých společností. Nejčastěji pro ně navrhoval strategie ochrany citlivých dat. Jindy naopak hledal zranitelnosti v jejich informačních systémech. Někdy dokonce školil zaměstnance.

Ono čtvrteční odpoledne měl ale schůzku s bezkonkurenčně nejpodivnějším zákazníkem své kariéry. Do křesla v Pokorného kanceláři se totiž posadil prošedivělý muž v dlouhé černé kutně s červeným lemováním přepásané širokým červeným opaskem. Na hlavě mu seděla červená čapka. Zkrátka kardinál. Představil se jako Vlček.

„Co pro vás mohu udělat, Vaše Eminence?“ zeptal se Pokorný.

„Máme jistý zašifrovaný text, který bychom potřebovali přečíst,“ řekl Kardinál. „Pochází z devíti svitků, které získal v předminulém století jeden z našich misionářů, Bratr Kovařík, v buddhistickém klášteře na hranici dnešního Tibetu s Nepálem. Ty svitky jsou staré zhruba dva tisíce let. Rádi bychom věděli, co se v nich píše.“

„A nemůžete se zeptat svých tibetských kolegů?“

„Buddhističtí mniši nejsou naši kolegové!“ zdůraznil kardinál. „Navíc řekněme, že Bratr Kovařík si mohl během své misijní cesty trochu volně vyložit osmé přikázání. Po návratu se z hříchu samozřejmě vyzpovídal. Klášter pořád ještě stojí. Buddhisté ale hlavně sami nevěděli, co se ve svitcích píše. Nechtěli je rozluštit.“

„Proč?“ divil se Pokorný.

„Podle našich záznamů věřili, že kdyby se svitky podařilo přečíst, vesmír přestane existovat. Já vím. Je to absurdní. Nezapomínejte ale, že jde o nevzdělané pohany.“

„Dobrá,“ souhlasil Pokorný. Původ materiálu nebyl jeho byznys. Pokud ho Bratr Kovařík lohnul, beztak by to bylo už promlčené. „Máte ty svitky v nějaké elektronické formě?“

„Připravil jsem je pro vás jako čistý text,“ řekl kardinál a podal kryptografovi flash disk.

Pokorný ho zasunul do volného portu ve svém počítači. Obsahoval jediný textový soubor. Kryptograf ho otevřel. Znaky nepoznával.

„Co je to za jazyk?“ zeptal se.

„Sanskrt, zapsaný v písmu dévanágarí.“

Kryptograf o tom písmu slyšel prvně. Zjevně pro něj ale existovala znaková sada. Kryptografický software s ní neměl problém. Pokorný data programem zběžně projel. Jak předpokládal, šifra byla z moderního pohledu primitivní.

„Šifrovací algoritmus není složitý,“ prohlásil. „Text se dá snadno rozluštit.“

„A kolik byste za to chtěl?“

„To nestojí za řeč,“ prohlásil Pokorný a zároveň odklikl příslušný příkaz. „Můžete mě třeba pozvat na oběd. Vaše svitky se už dešifruji za deset sekund to bude hoto –“

Trolejbus

Před kolapsem muselo to místo sloužit jako točna městské hromadné dopravy. Většina silnice se dala ještě rozpoznat. Asfalt ale dávno popraskal. Z bývalého chodníku se tyčil zbytek zrezivělého přístřešku pro cestující. O kus dál odpočíval starobylý trolejbus. Bylo jasné, že jízdní řád se ho dávno netýká. Neměl kola. Obrůstal ho břečťan a psí víno. Evidentně sloužil jako příbytek. Majitel mu vybudoval několik přístavků. Poblíž kabiny řidiče se tyčil stožár zakončený větrnou turbínou. Její listy se neslyšně otáčely.

Enola dlouho uvažovala, jak se přiblížit co nejnenápadněji. Nakonec ale zvolila opačný přístup. Vzala ze země suchý klacek a zlomila ho. Prasknutí muselo být slyšet na čtvrt kilometru. Teprve pak vylezla z křovin na cestu. Vydala se přímo k trolejbusu. Ve dveřích vozidla se ukázal hubený šedovlasý muž. Držel brokovnici s upilovanou hlavní.

„Vypadni,“ řekl, aniž by se namáhal zvýšit hlas.

„Mám zakázku,“ nedala se Enola. „Potřebuju odeslat asi 13,7 exa.“

Muže ten objem nejspíš překvapil.

„A na čem je máš?“

„Enola se zlehka dotkla týlu vlastní hlavy.“

Pochopil.

„Moc profíků jako ty sem nechodí,“ řekl.

„Musím se toho zbavit. Máš kapacitu?“

„Jo,“ přisvědčil.

„A co za to?“

Muž se na ni podíval. Došlo jí to. Nebylo to poprvé, co po ní někdo chtěl tenhle druh platby.

„Dobře,“ souhlasila. „Kdy můžeš začít s přenosem?“

„Hned. Zrovna jsem dobil baterku.“

Labo měl v zadní části trolejbusu. Jedna jeho stěna byla plná monitorů. Uprostřed stálo křeslo. Enola si ho prohlížela. Našla připojovací kabel a chtěla se na hned uvelebit. Chlápek ji ale zadržel.

„Musím napřed připravit anténu.“

Vzal za jakousi kliku a začal s ní točit. Enole došlo, že na střeše vozu se zvedá jeho bývalý sběrač. Když byl chlap spokojený, pustil se přepínání řady spínačů. Monitory se probouzely k životu. Nakonec ukázal na křeslo:

„Prosím.“

Položila se. Chlap jí zavedl do hlavy konektor. Ocitnout se v síti bylo jako vrátit se domů. Rychle kontaktovala server zákazníka a zahájila přenos. Cítila, jak data opouští její implantát. Nakonec to dopadne dobře, říkala si. Až dostanu peníze, udělám ještě dva nebo tři joby a nechám si tu zatracenou věc vyndat.

Když se probrala, muž seděl u jednoho z monitorů a zíral do nepravidelných řádků kódu. Odkašlala si. Muž vstal a odpojil ji.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala se.

„Asi hodinu.“ odpověděl. „Cítíš se dobře?“

„Jasně,“ prohlásila.

„Takže můžeš zaplatit?“

„Určitě,“ ujistila ho. „Mohl by ses prosím otočit, než se svléknu?“

„Klidně.“

Trochu poodstoupil a zadíval se z okna trolejbusu do bujného listoví. Enola neváhala. Bleskurychle vytáhla z boty nůž a vrazila mu ho do zad. Když ho překračovala, ještě chroptěl.

„Leda ve snu, slizoune,“ ulevila si.