Invalidní

Lukáše Jandu probudil vibrující telefon na nočním stolku. Sáhl po něm a deaktivoval budík. Pak vylezl z postele, oblékl se, vyčistil si zuby a vyrazil do kanceláře. V ulicích nebylo ani živáčka. Lukáše to zpočátku neudivilo. Jezdil do práce o něco později, než je zvykem. Pak ale vlezl do metra. Nástupiště zelo prázdnotou. Když přijela souprava a otevřely se dveře, Lukáš zjistil, že se ve vagónu neveze ani jeden další cestující.

Chvíli přemýšlel, kterou sedačku si vybrat. Nakonec zůstal stát. Opřel se ve dveřích na svém oblíbeném místě. Bylo pod nápisem NEOPÍREJTE SE O DVEŘE.

Metro stavělo ve třech stanicích. Na jejich perónech opět nezahlédl ani nohu. Ve čtvrté stanici Lukáš vystoupil. Vyjel po prázdném eskalátoru do vestibulu. Byl zase úplně prázdný. Lukáš měl ve zvyku si v místním občerstvení každé ráno kupovat roller s párkem.

Provozovna stála na svém místě. Za sklem vonělo zboží. Chyběla ale prodavačka. Tohle už bylo opravdu zvláštní. Že by město zasáhla nějaká bomba ničící vše živé? Lukáš měl na svůj roller chuť. Po krátké úvaze se rozhodl.

Vytáhl peněženku. Odpočítal peníze a položil je na pult. Pak se natáhl pro kleštičky. Jeden kousek pečiva si vzal. Když ho dojedl, odpočítal peníze ještě jednou a vzal si další, tentokrát se sýrem. Snědl i ten a pokračoval do práce.

Dveře firemní budovy reagovaly na Lukášovu vstupní kartu. Kancelář byla bez života. Lukáš zapnul svůj počítač. Přihlásil se jménem a heslem. Spustil Excel a chvíli pokračoval v práci na tabulce, kterou vytvořil o den dříve.

Brzo toho ale nechal. Připadal si jako idiot. Tenhle pocit má v práci samozřejmě kdekdo. V Lukášově případě byl ovšem trochu jiný než je běžné.

Vytáhl z kapsy telefon. Zkusil zavolat šéfovi. Přístroj vyzváněl naprázdno. Nakonec to vzdal a vyrazil do města. Došel na malé náměstí a posadil se na lavičku. Je opravdu poslední žijící člověk?

V tom mu mobil v kapse začal vibrovat. Číslo volajícího neznal. Přesto ho zvedl. Hlas na druhém konci linky zjevně patřil mladé ženě.

„Dobrý den, pane Janda, tady je Ariadne Dimitriadisová, zákaznická podpora, Olymp,“ prohlásila. „Velice se omlouváme, ale zdá se, že vám nedopatřením propadl interakční certifikát.“

„Co to je?“ divil se Lukáš. „V životě jsem o něm neslyšel.“

„Těžko se to vysvětluje,“ prohlásila operátorka. „Je to šifrovací technologie, kterou potřebujete pro komunikaci s jinými lidmi. Brání šíření malwaru. Asi jste si všiml, že je kolem vás prázdno.“

„To ano.“

„Ve skutečnosti jste obklopený lidmi jako obyčejně,“ vysvětlovala Ariadne. „Kvůli propadlému certifikátu je ale nevidíte a oni nevidí vás.“

„Aha. A co mám dělat?“ zeptal se Lukáš.

„Nedělejte si starosti, je to všechno na nás,“ uklidnila ho. „Takové věci by se ovšem neměly stávat. Nabídneme vám kompenzaci. Měl jste umřít za pět let na rakovinu. Co byste říkal dalším třiceti navíc?“

„Není to málo?“

„Dobře, tak pětačtyřicet.“

„Platí,“ řekl fascinovaný Lukáš. „Ale pořád mi vadí, že budu vědět, za jak dlouho zemřu.“

„Nebudete. Dnešek se z vašeho hlediska nestane. Všechno zapomenete.“

„Tak vám děkuji.“

***

Lukáše Jandu probudil vibrující telefon na nočním stolku. Sáhl po něm a deaktivoval budík. Pak vylezl z postele, oblékl se, vyčistil si zuby a vyrazil do kanceláře.

Krize

Olympská zasedačka se pomalu plnila. Dress code pojali účastnici porady vesměs civilně. Artemis přišla v maskáčové zelené. U dveří si odložila moderní reflexní luk. Poseidón dorazil v nepromokavých jachtařských lacláčích. Dionýsos se ukázal v havajské košili a kraťasech. Pallas Athéna zvolila bílý plášť, zápisník a brýle s výraznými obroučkami. Alespoň Hádés přišel v černém obleku. Ladil se svou ženou Persefoné v krátkých šatech stejné barvy. Apollón si naopak oblékl oslnivě bílou. Jeho oči kryly černé sluneční brýle. Afrodíté to jako obvykle neřešila.

„Nevadí, když nastavím na klimošce o stupeň víc?“ zeptala se.

„Klidně dva,“ řekl Apollón.

Bohyně lásky vstala a pustila se do mačkání tlačítek. Hádés ji chvíli sledoval. Pak ho ale Persefoné dloubla loktem do žeber.

„Už je jedenáct deset,“ oznámil Poseidón. Dal si přitom pozor, aby všichni viděli, že odečetl čas ze svých nových rolexek Yacht-Master 42. „Nevykašleme se na to?“

„Moje řeč,“ souhlasil Hádés. „Dal bych mu maximálně pět minut.“

Jen co domluvil, dveře se otevřely. Vstoupil vládce všech bohů, Zeus. Měl na sobě elegantní tmavomodrý oblek. Vavřínový věnec v poslední době ve svých šedých kudrnatých vlasech moc nenosil. V klopě saka měl ale připjatou jeho zlatou zmenšeninu.

„Dobré odpoledne,“ prohlásil.

Ostatní bohové sborově zabručeli na pozdrav.

„Máme problém,“ prohlásil Zeus. „Lidi v nás přestávají věřit.“

„Mrdky nevděčný,“ zhodnotila to Athéna.

„Přesně tak,“ řekl Zeus. „Minulej tejden jsem chytil borce, co nám tu chtěl ukrást oheň.“

„Už zase?“ zeptal se Apollón. „Přikoval jsi ho ke skále vedle toho posledního?“

„Moc práce,“ odpověděl mu Zeus. „Jednoduše jsem ho sejmul bleskem.“

„Správně,“ souhlasil Poseión. „Takhle se na ně musí. Nesrat se s nima.“

„Volal jsem kvůli tomu i Ódinovi,“ pokračoval Zeus.

„Ty se s těma klaunama bavíš?“ chtěla vědět Afrodíté.

„Máme korektní pracovní vztahy,“ vysvětlil Zeus.

„O co teda ten smradlavej kyklop říkal?“ chtěl vědět Poseidón.

„Že je to u nich nachlup stejný,“ prohlásil Zeus. „Oni potřebujou, aby lidi stříhali mrtvým nehty. Já vím, je to nechutný. Z těch nehtů si totiž staví koráb obři. Za posledních sto let prej přistavěli víc než za poslední dvě tisíciletí.“

„A co budeme dělat?“ zeptala se Afrodíté.

„Proto jsem vás svolal,“ odpověděl Zeus. „Máte nějaký návrhy?“