Štítek: sci-fi

Lopatka

Prospektorská loď Mazel tov klesala k povrchu planetky. Těleso mělo přibližně kulový tvar o průměru něco přes 200 kilometrů. Gravitační zrychlení na něm vycházelo okolo jednoho a půl procenta pozemského. Úniková rychlost odpovídala asi dvěma. Přistání proto byla delikátní záležitost. V poslední fázi manévru se vzdálenost Mazel tov od povrchu planetky měnila o jednotky centimetrů za sekundu. Vesmírné plavidlo připomínalo monstrózního kovového pavouka. Z jeho boků vyčnívalo osm teleskopických noh.

Podobně jako končetiny opravdového členovce měly několik kloubů. Dokázaly tak pohltit energii nárazu. Zároveň se snadno přizpůsobily nerovnostem. Pilotka Mazel Tov Yuki Sato řídila manévr se zatajeným dechem.

„Jsme dobrý,“ prohlásila nakonec. „Sedíme.“

„OK, jdu na druhou fázi,“ odpověděl jí navigátor Nathan Bennett.

Jenom teleskopické nohy nedokázaly loď na lehoučkém asteroidu udržet. Z trupu bylo třeba vystřelit kotvy. Nathan je vypouštěl v přesně daném pořadí. Procedura trvala asi půl hodiny.

„Tak jo,“ řekl, když byly všechny kotvy venku. „Zkus zatahat.“

Yuki spustila program, který zlehka pohyboval nohami lodě. Umožňovalo to ověřit, nakolik jednotlivé kotvy drží. Nathan pečlivě sledoval svoji sadu přístrojů.

„Všechny jsou v pořádku až na čtrnáctku,“ řekl, když test skončil. „Budu ji muset ručně posunout o kus vedle.“

Nasoukal se do skafandru a vystoupil z lodě. Klasická chůze nepřicházela na planetce úvahu. Pohyboval se pomocí sady slabých raketových motorků. Když dorazil ke zlobivé kotvě, jako první se sám ukotvil k povrchu planetky pomocí čtveřice nylonových lan. Jinak mu hrozilo, že se odrazí do kosmického prostoru.

Teprve pak se pustil do práce. Napřed musel kotvu uvolnit. Šlo to pomalu. K hrabání používal univerzální prospektorskou lopatku Victorinox. Stejné se houpaly z opasků stovek dalších astronautů v Pásu.

Hornina se pod ostřím lopatky rozpadala. Konzistencí připomínala zpuchřelé dřevo. Po chvíli hrabání narazil Nathan na něco daleko tvrdšího. Nechtěl věřit svým očím. Na kotvu rázem zapomněl.

Těstě pod povrchem asteroidu objevil hladký kovový povrch. Postupně odkryl kruh o průměru asi jeden a půl metru. Jeho středem vedla rýha. Dělila ho na dvě chlopně. Nathan do rýhy strčil špičku lopatky, zapřel se a zlehka zapáčil. Chlopně rozestoupily. Nathan zapnul vysílačku.

„Yuki,“ řekl do ní. „Hoď na sebe skafandr a pojď sem. Tohle musíš vidět.“

Asteroid byl dutý. Světelný kužel z LED lampy na astronautově přilbě mířil do obrovské umělé jeskyně. Její vnitřní stěny tvořil stejný dokonale hladký kov jako vstup. Mazel tov však byla první loď ze Země, která kdy planetku navštívila. Dveře nemohli postavit lidé. Musel to být někdo jiný.

Žehlit

Kyselinový déšť na jižní části kontinentu Drkrchkr planety Blkrmp byl toho odpoledne obzvlášť silný. Nižší zástupce sekčního podadministrátora Douphost Kofrchochouc byl rád, že je doma. Jen co se za ním hermeticky uzavřela vrata jejich obytné kapsule, zamířil do kuchyně. Vytáhl z ledničky lahev se svým oblíbeným nutričním doplňkem č. 329841. Popolezl do obývacího pokoje. Pohodlně se usadil před obrazovkou televizního přijímače. Sedm ze svých čtrnácti unavených chapadel si hodil na stůl. Otevřel staré dobré č. 329841 a naladil sportovní kanál.

Těšil se na klidný večer. Hlavně, aby nemusel něco dělat nebo někam chodit. V tom ale do místnosti vstoupila jeho choť Krafasimeta.

Nižší zástupce sekčního podadministrátora Douphost Kofrchochouc měl podezření, že musela čekat, až se pohodlně usadí a otevře si svůj doplněk. Lehce purpurové zbarvení jejích tvářových laloků prozrazovalo, že je rozzlobená. V jednom ze svých chapadel svírala cylindrickou rotační pomůcku na zplošťování jedlé hmoty před její tepelnou úpravou.

„Jak ses dneska měl?“ zeptala se bez pozdravu.

„Ale to víš, normálně,“ odpověděl nižší zástupce sekčního podadministrátora Douphost Kofrchochouc. Nebyl si jistý proč, ale tušil zradu.

„Měli jste hodně práce?“ vyptávala se.

„Touhle dobou je jí jako na kapsuli určené k náboženským rituálům,“ svěřil se sekční podadministrátor Douphost Kofrchochouc. „Mezihvězdný provoz je šílený.“

„Tak to se nedivím, že jsi zapomněl,“ prohlásila Krafasimeta.

Nižšímu zástupci sekčního podadministrátora Douphostovi Kofrchochoucovi se zdálo, že v jejím hlase slyší zadostiučinění. Pak mu to došlo. Zrovna dnes to bylo přesně sedmdesát planetárních cyklů, co s Krafasimetou uzavřeli manželství a začali obývat svojí útulnou ubytovací jednotku.

„No vidíš, máš pravdu nechal jsem tvůj dárek v práci,“ zalhal. Všechny tři jeho mozky zatím procovaly naplno. „Skočím pro něj.“

Rychle se vrátil na hlavní kosmodrom. Práce v mezihvězdném provozu má svoje výhody. Kofrchochouc mohl použít pracovní generátor červích děr. Návštěva Země a únos nějakého toho člověka byla otázka pěti minut. Preparace jater z žijícího subjektu byla ještě rychlejší. Do hodiny byl zpátky. Jeho lahev s č. 329841 ani nestačila příliš zteplat.

Strana

Celeste Vega pečlivě sledovala bledou lunární planinu. Dávala pozor na úlomky horniny a menší krátery. Osmikolový závodní speciál Toyota Regolit si dokázal s mnoha nerovnostmi poradit. Vzadu ve vozidle ale spal ve své kóji navigátor Sun Wei. Celeste mu chtěla dopřát co nejklidnější odpočinek, samozřejmě v rámci možností. Pořád jeli Rallye Ciolkovskij napříč odvrácenou stranou Měsíce. Šlo o obtížný závod. Celeste o tom věděla svoje. Účastnila se už potřetí. Její tým pokaždé patřil k favoritům. Zatím se jí ale nepodařilo rallye dokončit.

Poprvé vypadla kvůli prasklé nápravě, podruhé kvůli přetrženému pásu. Kromě terénu bedlivě sledovala i vozidla soupeřů. Před jejich Toyotou si to šinula jen pásová obluda BMW. Uvažovala, že jim zavolá vysílačkou a optá se, jak se mají. Rádio ale nakonec zapraskalo samo:

„Apex volá Glory, jste tam?“

Apex byl volací znak podpůrného týmu. Celeste uchopila mikrofon a stiskla tlačítko.

„Tady Glory, o co jde?“

„Nelíbí se nám tlak ve vaší kyslíkové nádrži číslo tři. Můžete ji promíchat?“

„Jasně,“ odpověděla Celeste. „Jdu na to.“

Spustila centrální ovládací panel vozidla. Navolila interface nádrží a našla příslušnou kolonku. Nabízela celkem čtyři programy. Lišily se délkou spuštění a rychlostí rotace míchací vrtulky uvnitř nádrže. Celeste vybrala program číslo dvě. Používala ho pokaždé. Monitor ukázal točící se kolečko. Mělo signalizovat, že míchání nádrže probíhá.

Najednou se ozvala hlasitá rána. Světlo v kokpitu zablikalo. Vozidlo ztratilo rychlost a zastavilo. Celeste si přesedla k periskopu vyčnívajícímu ze střechy. Natočila ho směrem k zádi. V místech, kde měla být nádrž číslo tři, viděla jen změť zmačkaného kovu. Znovu stiskla tlačítko vysílačky.

„Glory volá Apex,“ řekla do mikrofonu. „Máme problém.“

Nedokonalý

Petr vstoupil do zorného pole kamery. Prosklené dveře se před ním neslyšně rozevřely. Naskytl se mu pohled na rozlehlou halu s množstvím stolků. U každého z nich seděl pracovník či pracovnice agentury s klientem. Poblíž vstupních dveří stál panel vydávající lístečky. Petr k němu přistoupil. Z několika možností vybral volbu „Založení uživatelského účtu.“ Dostal číslo 74. Bylo před ním jen pět lidí. Dočkal se za čtvrt hodiny. U stolku ho očekávala drobná brunetka. Petr se posadil naproti ní a pozdravil:

„Dobrý den.“

„Dobrý den,“ odvětila brunetka. „Děkujeme, že jste si pro svůj virtuální posmrtný život zvolil náš systém Elysion. Kdy byste se zhruba chtěl zalogovat.“

„Asi brzo,“ odvětil Petr. „Mám rakovinu sleziny. Dávají mi půl roku.“

„Není problém,“ usmála se brunetka. „Máme zrovna volno. Své vědomí můžete přijít nahrát už během příštího týdne.“

„Co v pondělí v deset?“ zkusil Petr.

Prsty úřednice se rozběhly po klávesnici.

„Máte sjednanou schůzku,“ prohlásila. „Během víkendu se ale musíte rozhodnout o jedné důležité věci.“

„Jaké?“ zeptal se Petr.

„Zjistili jsme, že zesnulým na druhé straně nevyhovuje úplně bezproblémový život,“ vysvětlovala pracovnice. „Když jim všechno jde jako po másle, často po nějaké době volí úplné smazání profilu. Potřebujeme, abyste si vybral, ve které oblasti svého posmrtného života budete mít problémy. Nabídku najdete v naší brožuře.“

Podala Petrovi úhledný sešitek. Petr do něj udiveně nahlédl.

„Takže když si objednám třeba dluhy, budu je mít už celou věčnost?“

„To ne,“ odpověděla konzultantka. „Problémy můžete samozřejmě změnit. Jde to ale jen jednou za dvacet let.“

„Hm, tak vám děkuju,“ odpověděl Petr. „Přijdu v pondělí.“

Strčil brožuru do kapsy a vydal se volným krokem k domovu. Kdo by řekl, že posmrtný život bude tak složitý?