Učitel zeměpisu Emanuel Včelák věřil celý svůj život na převtělování duší. Proto ho nepřekvapilo, že se po smrti probral v novém těle. Trochu ho však zklamalo, o jaké tělo šlo. Měl dojem, že se zaživa choval vcelku obstojně. V trolejbusu pouštěl staré báby sednout. Jako pedagog se snažil nerozdávat moc pětek. Šetřil dokonce i čtyřkami. Když ho na ulici zastavil nějaký bezďák, dal mu bez dlouhých řečí pár korun na pivo nebo rum.
Za tohle všechno si rozhodně nezasloužil, aby se znovu narodil jako hmyz. Sám si nebyl jistý, jaký přesně. O entomologii se ve svém předchozím životě zajímal leda okrajově. Mělo to ovšem i své světlé stránky.
V nové existenci trávil hromadu času bezcílným poletováním sem a tam. Létání ho vždycky přitahovalo. Už od dětství si chtěl udělat pilotní průkaz. Nakonec se k tomu nedostal. Teď však papíry nepotřeboval.
Udělal lopink, ze kterého přešel do strmého stoupání zakončeného výkrutem. Byla to nádhera. Pak ale zahlédl koutkem jednoho ze svých dvou složených očí* povědomý tvar. Změnil ve vzduchu kurz, aby si ho lépe prohlédl.
Ano, nemohl se mýlit. Poletoval nedaleko svého bývalého domu. Okno do kuchyně bylo otevřené. Napadlo ho, že se zaletí podívat do svého vlastního bytu. Za několik vteřin se vznášel poblíž ledničky, kterou míval ve zvyku otvírat a zírat do ní, i když věděl, že už všechny své oblíbené laskominy dávno spořádal.
U stolu seděla Včelákova žena. Byla učitelkou češtiny a základů společenských věd na stejné škole jako on. Společnost jí dělala matikářka Plháková. Bývalý zeměpisář neměl tu ženskou moc rád. Jeho choť si s ní ale rozuměla.
Obě ženy měly na sobě černé šaty. Učiteli v hmyzím těle připadalo, že jeho drahá polovička má oči zarudlé pláčem. Rozhodl se, že se ji pokusí rozveselit. Předvede jí nějaký akrobatický kousek. Vlétl nad stůl a zakroužil kolem mísy s ovocem, která na něm stála.
„Ježišikriste!“ vykřikla matikářka. „Mol!“
„Kde?“ odpověděla jí její zkroušená kolegyně. „Sežere mi svetr, co jsem si včera koupila. Zab ho!“
Obě ženy vstaly ze židlí a začaly kolem sebe tleskat jako smyslů zbavené. Zesnulý učitel Včelák musel vynaložit veškerý letecký um, aby vyvázl.
„Vem si utěrku,“ slyšel matikářku, jak navrhuje jeho vlastní vdově účinnější vražednou zbraň.
Po dvou nebo třech opravdu nepříjemných okamžicích vykličkoval Včelák z nejhoršího.. Vznesl se ke stropu nad hlavy obou žen. Zdálo se mu, že je v bezpečí. Alespoň zatím. Evidentně ho ztratily z očí.
Opatrně se klouzavým letem přemístil ke kredenci. Ještě si pamatoval, jak ho naposledy natíral. Nebude to ani dva roky. Usadil se na jeho stěně.
Takže jsem mol, pomyslel si. Beztak je zajímavé jak z nich ženské ženské šílí. Jeden pozná, co je pro ně v životě opravdu důleži –
Vítězný výkřik „A mám tě!“ už neslyšel. Dobře mířená rána utěrkou rozmázla jeho křehké tělo na placku. V následujícím životě se pak narodil jako dub v městském parku. Alespoň měl pár století klid.
*Matně si vzpomínal, že těm malým kouskům se říká cizím slovem ommatidia. Úplný entomologický ignorant zase nebyl, pozn. aut