Stařec a Lipno, třetí díl

Jestli to tu někdo čte, asi si všiml, že jsem ještě nenapsal druhý díl své lipenské odyseje. Chtěl jsem v něm popsat všemožné potíže, kterým jsem čelil první rok, co jsem měl loď na vodě. Ještě ho sem někdy hodím. Dneska ale napíšu rovnou třetí pokračování. Bude o letošní sezóně. Loď se během ní bohužel vůbec nedostala na vodu. Vloni v srpnu jsem se rozhodl, že plachetnici letos umístím na bójku v Hůrce. Vyhlédl jsem si zátoku kousek od nádraží. Bál jsem se, že by zařizovaní mohlo být komplikované. Proto jsem se do něj pustil s předstihem.

Jako první jsem potřeboval úřední povolení k umístění bójky a smlouvu na pronájem místa. Napsal jsem proto na Povodí Vltavy. Odepsal mi chlápek jménem Milan Mráz. Řekl, že umístění bójky je OK. Kvůli administrativní stránce mám ale kontaktovat jeho kolegyni jménem Eva Honsová. Udělal jsem to. Podle jejího názoru s bójkou nebyl problém. Stačí, když zavolám na začátku roku.

Druhá věc byla sehnat někoho, kdo mi k bójce vyrobí kotvu, hodí ji na místo a tak podobně. Zavolal jsem chlápkovi jménem Jan Kotisa. Znal jsem ho, poněvadž mi převážel loď z Bruntálu na Lipno. Podle Kotisy rovněž nebylo co řešit. Prý mi bójku připraví a umístí. Počítá s tím. Mám se ozvat, jakmile vyřídím úřední stránku.

Třetí věc byla sehnat něco, na čem se budu přepravovat mezi bójkou a břehem. Koupil jsem přes inzerát starou kánoi. Vypadala odpudivě. To by záměr. Chtěl jsem ji totiž nechávat na břehu. Prodejce kánoe ji měl na Lipně. Říkal, že nevadí, když si ji vyzvednu, až budu svoji bójku mít.

Na začátku roku jsem znovu zavolal paní Honzové. Řekla, že s bójkou není problém. Mám ale zavolat později. Je totiž nemocná a není v kanceláři. Zavolal jsem další týden. Znovu stejná odpověď. To se opakovalo zhruba do března.

Pak se paní Honzová vyjádřila, že se mám domluvit s kolegou Mrázem. Ano. To je ten, s nímž jsem mluvil úplně na začátku. Zavolal jsem mu. Řekl, že s bójkou není problém.

Musím ale počkat, až přestane mrznout a bude moci hodit motorák na vodu. Vzniklo tak další zdržení okolo dvou až tří týdnů. Nakonec jsem se s chlápkem sešel. Společně jsme na jeho motoráku vypluli na hladinu zátoky a vybrali místo. Hodili jsme na něj provizorní značku.

Když byla značka na místě, zavolal jsem J. Kotisovi, že se může pustit do umístění bójky. Odpověděl, že je na čtrnáct dní pryč. Slíbil ale, že až přijede, dá se do toho.

Po třech týdnech se mi ho povedlo znovu sehnat. Prý už na bójce dělá. Zrovna hledá někoho, kdo mu odleje betonový kotevní blok. To mě zarazilo. Myslel jsem, že plánovací fáze už proběhla.

Po dalších zhruba třech týdnech se Jan Kotisa znovu ozval. Instalace bójky prý není v jeho silách. Má ale kamaráda, který to zvládne. Jmenoval se Dominik Kubovský. Tak jsem mu zavolal. Říkal, že s bójkou není problém.

Zpočátku to vypadalo dobře. Hned se do úkolu pustil. Sehnal betonovou kotvu. Objednal bójku. Koupil řetěz. Dokonce se mnou zajel do Kovářova zkouknout loď. Slíbil, že na ní opraví jednu nebo dvě drobnosti.

Pak ale přestal komunikovat. Po čase se ozval, že bójku nainstaluje 20. června. Připadalo mi to jako hodně pozdě. Pořád to ale mělo smysl. Dvacátého jsem mu zavolal a nedovolal se. Po několika dalších pokusech o kontakt, se ukázalo, že bójka pořád ještě v zátoce není. Takhle to probíhalo celý zbytek léta.

Vždycky, když jsem mu napsal, nebo se mu dovolal řekl, že zrovna nemá čas, ale že bójku brzo umístí. Na začátku srpna jsem mu poslal dotaz, zda má ještě o zakázku zájem. Prý má, ale trochu se zpozdil. Pak zase přestal komunikovat.

Nakonec se ozval 16. srpna. Je prý zase pryč. Ptal se, jestli myslím, že má ještě smysl bójku na místo dávat. Odpověděl jsem mu, že už asi ne. Chtěl bych ji ale hodit do vody příští rok. To prý udělá. Jako záruku se mnou podepíše smlouvu s datem provedení práce. Jelikož nevím o někom dalším, souhlasil jsem. Loď zůstala na suchu celou sezónu. V životě jsem ale něco takového nezažil. Pořád přemýšlím, kde jsem udělal chybu.

Stařec a Lipno, první díl

Předloni na podzim jsem si pořídil loď. Mám ji na Lipně. Je úžasná. Zároveň mi ale přinesla hromadu starostí. Jachtingu jsem se věnoval od dětství. Jezdil jsem na okruhových plachetnicích. Byl jsem členem YC Slavoj na Bezdrevu. Někdy na koncem gymplu jsem na jachting přestal mít čas a peníze. Stále jsem ale měl lodě rád. Aspoň jsem o nich občas četl. Zhruba před pěti lety mě napadlo, že se k plachtění vrátím. Udělal jsem si papíry na námořní jachtu a podnikl několik charterových plaveb. Začal jsem psát do jachtařského časopisu.

Pořád to ale nebylo ono. K moři je od nás daleko. Předminulý rok na jaře mě napadlo, že si pořídím nějakou starší kajutovou plachetnici. Chtěl jsem si ji dát si ji na Lipno. Začal jsem procházet inzeráty. Jednu pěknou jsem našel.

Dokonce už na Lipně byla. Jmenovala se NAO. Znamená to loď. Nepřipadalo mi to jako úplně dobré jméno. Jachta se mi ale líbila. Zavolal jsem na číslo u inzerátu. Jenže loď už byla prodaná. Mohl být třeba květen. Místo shánění vlastní lodě jsem jel na moře v charterovce. Inzeráty jsem ale nepřestal sledovat.

Koncem srpna jsem loď, která se mi líbila na jaře, našel na jednom inzertním serveru znova. Byla dost hnusně vyfocená. Na základě fotek by si ji asi nikdo nekoupil. Byla to ale ona. Navíc byla na prodej v Bruntálu. Zase jsem zavolal na číslo u inzerátu.

Ukázalo se, že si loď koupil nějaký starší pán. Chtěl ji požívat na ryby na Slezské Hartě. Nestihl si ji ale užít. Umřel totiž na covid. Byl to smutný příběh. Loď prodával jeho syn.

Měl už rozjednané s nějakým místním chlápkem, že ji koupí. Nebylo to ale jisté. Zájemce o koupi neměl ani papíry. Prodejce řekl, že se mám ozvat za měsíc. Když jsem to udělal, vyšlo najevo, že z koupě sešlo.

Řekl jsem, že loď beru, aniž bych ji viděl. Prodej byl poměrně komplikovaný. Bylo třeba obstarat nějaké plné moci a sehnat předchozího majitele. S papíry jsem pak musel na plavební správu v Praze. Nakonec se to povedlo. Zbývaly dva problémy: jak NAO dopravit z Bruntálu na Lipno a kam ji dát.