Štítek: fantasy

Kocour

Angorák Felda bydlel u jedné rodiny ve starobylé vilce obrostlé břečťanem. Milovník koček by možná řekl, že rodina bydlí u něj. Felda se každopádně často potuloval po okolí. Jedno z jeho oblíbených míst byla lavička pod košatou smuteční vrbou v městském parčíku. Jakmile se udělalo dost teplo, Felda na ní lehával stočený do klubíčka. Většinou nebyl sám. Na lavičku si totiž chodívala sednout s knížkou nebo pletením stará paní Marešová z blízkého bytového domku. Felda jí dělal společnost a předl.

Jenže pak paní umřela. Stalo se to na Štědrý den. Vnuci její byt zrekonstruovali a pronajali. Následující jaro se Felda jako každý rok objevil na své lavičce. Všimla si ho paní Černá, která šla kolem s nákupem.

„Ale čičí, kdo tady spinká,“ oslovila kocoura. „Ty jsi chudák kočička, přišel jsi o kamarádku.“

„Tomu je to fuk,“ prohlásila další sousedka. Jmenovala se Procházková. Byla zrovna na cestě ke kadeřnici. „Kočky jsou vázané na místo, ne na lidi.“

„To bych neřekla,“ odporovala paní Černá. „Určitě se mu po Růžence Marešové stýská. Proseděli tady spolu celé dny.“

„Kočky berou lidi jen jako otroky, co jim plní misku,“ nedala se Procházková. „Sama jednu mám.“

„Stejně je to mazel,“ rozplývala se paní Černá. „No pojď sem, já si tě pohladím.“

Kocour se nehýbal. Proti hlazení ovšem neprotestoval. Pak si ale paní Černá položila tašku na trávník a pokusila se usednout vedle něj. Felda se naježil začal prskat.

„No vždyť nemusí být hned zle,“ řekla paní Černá. „Tak já zase jdu.“

Obě sousedky se rozloučily. Felda tu ženskou s nákupní taškou ještě dlouho pozoroval. Pokusila se zasednout jeho kamarádku. Copak ji nevidí? Duch paní Marešové na druhém konci lavičky se usmál. Průsvitná stařenka odložila své pletení na chvíli do košíku a vytáhla z něj knížku. Felda začal spokojeně příst.

Krize

Olympská zasedačka se pomalu plnila. Dress code pojali účastnici porady vesměs civilně. Artemis přišla v maskáčové zelené. U dveří si odložila moderní reflexní luk. Poseidón dorazil v nepromokavých jachtařských lacláčích. Dionýsos se ukázal v havajské košili a kraťasech. Pallas Athéna zvolila bílý plášť, zápisník a brýle s výraznými obroučkami. Alespoň Hádés přišel v černém obleku. Ladil se svou ženou Persefoné v krátkých šatech stejné barvy. Apollón si naopak oblékl oslnivě bílou. Jeho oči kryly černé sluneční brýle. Afrodíté to jako obvykle neřešila.

„Nevadí, když nastavím na klimošce o stupeň víc?“ zeptala se.

„Klidně dva,“ řekl Apollón.

Bohyně lásky vstala a pustila se do mačkání tlačítek. Hádés ji chvíli sledoval. Pak ho ale Persefoné dloubla loktem do žeber.

„Už je jedenáct deset,“ oznámil Poseidón. Dal si přitom pozor, aby všichni viděli, že odečetl čas ze svých nových rolexek Yacht-Master 42. „Nevykašleme se na to?“

„Moje řeč,“ souhlasil Hádés. „Dal bych mu maximálně pět minut.“

Jen co domluvil, dveře se otevřely. Vstoupil vládce všech bohů, Zeus. Měl na sobě elegantní tmavomodrý oblek. Vavřínový věnec v poslední době ve svých šedých kudrnatých vlasech moc nenosil. V klopě saka měl ale připjatou jeho zlatou zmenšeninu.

„Dobré odpoledne,“ prohlásil.

Ostatní bohové sborově zabručeli na pozdrav.

„Máme problém,“ prohlásil Zeus. „Lidi v nás přestávají věřit.“

„Mrdky nevděčný,“ zhodnotila to Athéna.

„Přesně tak,“ řekl Zeus. „Minulej tejden jsem chytil borce, co nám tu chtěl ukrást oheň.“

„Už zase?“ zeptal se Apollón. „Přikoval jsi ho ke skále vedle toho posledního?“

„Moc práce,“ odpověděl mu Zeus. „Jednoduše jsem ho sejmul bleskem.“

„Správně,“ souhlasil Poseión. „Takhle se na ně musí. Nesrat se s nima.“

„Volal jsem kvůli tomu i Ódinovi,“ pokračoval Zeus.

„Ty se s těma klaunama bavíš?“ chtěla vědět Afrodíté.

„Máme korektní pracovní vztahy,“ vysvětlil Zeus.

„O co teda ten smradlavej kyklop říkal?“ chtěl vědět Poseidón.

„Že je to u nich nachlup stejný,“ prohlásil Zeus. „Oni potřebujou, aby lidi stříhali mrtvým nehty. Já vím, je to nechutný. Z těch nehtů si totiž staví koráb obři. Za posledních sto let prej přistavěli víc než za poslední dvě tisíciletí.“

„A co budeme dělat?“ zeptala se Afrodíté.

„Proto jsem vás svolal,“ odpověděl Zeus. „Máte nějaký návrhy?“

Police

Démon Belfegor si hodil nohy na stůl a podíval se na velké ručičkové hodiny visící na stěně kanceláře. Ještě dvacet minut a má padla. Modernizace pekla měla svoje nesporné výhody. Jeden se dostal dřív domů. Na druhou stranu přinesla i spoustu novot, které se Belfegorovi příliš nezamlouvaly. Hříšníkům se teď muselo říkat klienti. Přidělování konkrétních mučení dostalo na starosti Oddělení karmických zodpovědností. Efektivitu procedur měřili kluci z marketingu. Zároveň hledali způsoby, jak zvýšit utrpení klientů a snížit náklady.

Nové formy tortury navrhovali projektoví manažeři. Od začátku se starali i o finanční stránku věci. Na smlouvy dohlíželo právní oddělení. Když dneska chcete upsat duši Ďáblu, můžete být rádi, pokud bude kontrakt připravený do čtrnácti dnů. Realističtější je počítat s měsícem nebo ještě delší dobou.

Nárůst administrativy byl hlavní důvod, proč se teoreticky mohla stát chyba. Proto vzniklo i reklamační oddělení. Belfegor v něm dělal šéfa. Jeho práce byla reklamace zamítat.

Za sedm tisíc let neschválil ani jednu. Když za ním těsně před koncem pracovní doby dorazila kolegyně Nyx provázená drobnou blondýnkou, věděl předem, o co půjde. Všichni klienti přicházeli se stejným požadavkem.

„Tady slečna Pospíšilová říká, že k nám nepatří,“ oznámila Nyx. „Prý je v pekle omylem. Chtěla by … no, však víš kam.“

„Žila jsem mravně,“ prohlásila zákaznice. „Nanejvýš jsem v kvartě ukradla třídnici. To bičování jsem si možná ještě mohla zasloužit. Kotel s vroucím olejem se mi ale zdá moc.“

„Peklo se nemýlí,“ poučil ji Belfegor. „Raději se na to ale podíváme. Znáte své úmrtní číslo?“

„230301/4654,“ přečetla ze svých poznámek Nyx.

Belfegor pečlivě přepsal identifikátor do počítače. Nic. Že by se skutečně někde stala chyba?

„Nějak vás tu nevidím,“ prohlásil. „Budeme se muset podívat do papírové kartotéky. Posaďte se zatím tady do křesla. Hned tam s kolegyní skočíme.“

Démon otevřel nenápadné dveře vedle kopírky. Vedly do temné místnosti vyplněné řadami vysokých regálů. Zdálo se, že se táhnou do nekonečna. Byla to taky pravda. V pekle si přece jen můžete dovolit jeden nebo dva topologické triky, které by vám jinde neprošly. Najít příslušný regál jim zabralo zhruba deset minut.

„230298, 230299, 230300…,“ četl Belfegor. „230301 – tady to je. Její karta by měla být v některé horní polici.“

Vrátil se na začátek řady pro žebřík. Důkladně si ho zapřel a pustil se do šplhání. Musel si vyčarovat kouli bílého světla, aby na záznamy viděl.

„To jsem blázen,“ řekl nakonec. „Její karta tu fakt není. Nejspíš je u nás opravdu špatně.“

„No potěš koště,“ řekla Nyx. „Tak to je průser. Co budeme dělat?“

Ponožky

Lekce neměla chybu. Tahle nová učitelka jógy byla perfektní. Říkala si Šivandžálí. Pocházela opravdu z Indie. Její hodiny byly dokonale vyvážené. Tomáš se po nich cítil příjemně unavený a relaxovaný. Zároveň ale věděl, že jeho svaly i šlachy dostaly pořádně zabrat. Jeho mysl byla dokonale prázdná. Jako stéblo rákosu. Před studiem se setkal se spolujógující Irenou. Mívali totiž společnou cestu na metro.

„Dneska to bylo dobrý, co?“ utrousil Tomáš, zatímco šli ztemnělou ulicí.

„Celkem jo,“ souhlasila Irena. „Akorát tu vránu fakt v životě nedám.“

„Časem určitě jo,“ uklidňoval ji Tomáš. „Musíš to zkoušet doma.“

„Když já se bojím, že se převážím a spadnu na hlavu.“

„Tak si dej před sebe polštář.“

„Hm,“ řekla irena. „To by možná šlo. Mimochodem, četl jsi o tom páterovi Minaříkovi?“

„Ne. Co je zač?“

„Je to nějaký inkvizitor,“ vysvětlovala Irena. „Já vím, v dnešní době to zní absurdně. Každopádně tvrdí, že jóga je satanismus a uctívání temných sil. Měla by se podle něj zakázat. Říkal to prý někde v televizi.“

„To se nedivím,“ odtušil Tomáš. „Křesťani jsou divný magoři. Měli by už konečně někam zalézt. Navíc, kdo má dneska ještě televizi?“

Najednou si uvědomil, že ho zebou kotníky. Podíval se na vlastní nohy. Rychle prohledal ruksak i všechny kapsy.

„Ty jo,“ prohlásil. „Asi jsem nechal ve studiu ponožky. Ještě se pro ně vrátím. Tak se měj.“

Dveře byly naštěstí pořád otevřené. Ponožky ležely na podlaze pánské šatny. Musely Tomášovi vypadnout, když cpal věci do ruksaku. Vzal je do ruky. Zatím je ale strčil jen do kapsy u bundy. Přišlo mu neslušné neříct Šivandžálí, že se pro ponožky vrátil.

Nekoukl proto do sálu. Byl prázdný. Srolované podložky ležely pečlivě uklizené v policích. Ozdobný přehoz se svastikami a dalšími indickými symboly na jedné ze stěn byl však odhrnutý. Tomáš ke svému překvapení zjistil, že celou dobu zakrýval dveře. Zul si kecky a přešel po důvěrně známé vyhřáté podlaze potemnělého studia až k nim.

Dveře byly pootevřené. Zkusil na ně zaklepat. Nic. Opatrně vstoupil. Ucítil závan prastaré siroby. Jako by se octl v nějaké jeskyni. Před sebou viděl dlouhou chodbu osvětlenou mihotavým světlem loučí. Prostorově to nedávalo smysl. Studio se nacházelo v přízemí obyčejného činžovního domu. Rozhodl se chodbu prozkoumat.

Na jejím konci narazil na větší místnost. Její stěny byly zbarvené rudě. Dominovala mu socha ženy se čtyřma rukama. V jedné z nich svírala mačetu. Tomášovi došlo, že se dívá na vyobrazení bohyně Kálí. Bylo už ale pozdě. Netrpěl. Dokonce ani nezahlédl ostří. Jeho hlava se odkutálela stranou. Jeho krev zbarvila podstavec sochy.

Větší

Senefru Khafrešetep, stavitel pyramid, si pečlivě uhladil bederní roušku. Vzal si toho dne svoji nejlepší. Pyramidy nebyly špatný byznys. Když už člověk jednou získal objednávku, dalo se vršením dvacetitunových žulových bloků na sebe relativně snadno uživit. Ne vždycky šlo všechno po másle. Otroků byl pořád nedostatek. Navíc byli drazí. Dozorci měli spotřebu nových bičů, jako kdyby ty zatracené věci snad jedli. Podkladových kulatin taky nebylo nazbyt. Všechny tyhle potíže se ale daly relativně snadno řešit.

Khafrešetepova rodina byla ve kšeftě už dva tisíce let. Věděli o vršení kvádrů ve vrstvách všechno. Khafrešetep měl svoji práci rád. Pohled na pomalu ale jistě rostoucí obří žulový jehlan ho uklidňoval. Jednání s faraóny ovšem nebyl jeho šálek datlového vína. Nejvíc mu vadil pozdrav.

„Jeho veličenstvo vás očekává,“ ozvalo se z vedlejší místnosti.

Khafrešetep prošel klenutým vchodem a spustil se na kolena. Tuhle část opravdu neměl rád. Na druhou stranu mu ale zajišťovala stabilní příjem.

„To nebude nutné,“ zaslechl mladě znějící hlas. Vzápětí se ozval hlasitý úder gongu.

„Akhetaten Sobekhotep, vládce západního i východního království, milovaný bohyní Anukhetrou, velký vychovatel paviánů, říká, že tři údery čelem o zem můžeme dnes vynechat,“ Khafrešetep poznal baryton nejvyššího kněze.

Stavitel zůstal klečet. Dovolil si ale zvednout hlavu. Na trůně před ním seděl vcelku sympatický mladík s korunou ve tvaru hadí hlavy na hlavě. Po jeho pravé ruce stál nejvyšší kněz v bílém rouchu. O kus dál se opíral o těžkou dřevěnou palici svalnatý otrok. Zřejmě čekal, až ji bude moci použít k dalšímu úderu do měděného gongu. Faraón na Sobekhotepa působil dojmem, že se s ním půjde domluvit.

„Ehm,“ prohlásil stavitel „Dobré odpoledne. Máte už nějaký nápad ohledně vaší budoucí hrobky?“

„Myslel jsem na něco čtyřbokého,“ pojal faraon jednání civilně.

Kněz dal znamení otrokovi. Ten znovu udeřil do gongu.

„Akhetaten Sobekhotep, vládce západního i východního království, milovaný bohyní Anukhetrou, velký vychovatel paviánů, říká, že k cestě do zásvětí využije tradiční hrobku, stejnou jako jeho vznešení předkové,“ zadeklamoval klerik.

„Jasně,“ souhlasil Sobekhotep. „Čtyři stěny a špičku nic nepřeková. A co velikost? Naše základní nabídka začíná na třech milionech tun. Další možnosti jsou čtyři a šest.“

„To zná dobře,“ prohlásil faraon. „Nešlo by i dvanáct?“

Stavitel se na chvíli zamyslel.

„No, proč ne,“ prohlásil nakonec. „Můžeme postavit dvanáctimilonku. Z technického hlediska to není problém. Jen mám obavy o cenu. Slyšel jsem, že si královská pokladnice nevede moc dobře. Jste si jistí, že si takovou pyramidu můžete dovo –“

Kněz dal další znamení otrokovi. Místností se znovu rozezněl gong. Když dovibroval, kněz pronesl:

„Staniž se. Senefru Khafrešetepe, staviteli. Raduj se z milosti Akhetatena Sobekhotepa, vládce západního i východního království, milovaného bohyní Anukhetrou, velkého vychovatele paviánů. Smíš mu postavit jeho posmrtný příbytek. Slyšení je u konce.“

Khafrešetep odcházel z královského paláce v dobré náladě. Audience nakonec nedopadla tak zle.