Formule

Mág Pískomil Činčila přistoupil k pultíku s textem zaklínadla a odkašlal si. V místnosti hořel bezpočet svící. Pod stropem se houpal vycpaný krokodýl. Jeho výraz říkal, že TOHLE si někdo jednou pěkně odskáče. Na podlaze se rozkládal křídou namalovaný rozměrný osmiúhelník. Okolo jeho vrcholů i stran napsal mág množství nápisů tajemným písmem v neznámém jazyce. Ačkoliv písmo našlo přečíst, působilo, že kdyby se vám to přece jen podařilo, byli byste raději, kdyby zůstalo nečitelné. A ano, na to nezapomínejme: vzduch byl cítit roztaveným cínem.

Uprostřed osmiúhelníku se povalovala bota. Vypadala celkem obyčejně. Nejdůležitější na ní byla tkanička. Byla rozvázaná. Činčila pozvedl ruku v magickém gestu. Začal číst.

„Zarapa, dabraflon, kumilifuri, kaduvria,“ prohlásil. Jednotlivá slova zaklínadla se zhmotňovala nad jeho hlavou. Jak pokračoval, tvořila okolo vrcholu jeho špičatého klobouku pestrobarevný oblak.

Ze země se zvedaly prachové víry. Ty se tedy v Pískomilově pracovně zvedaly i za nemagických okolností. Uklízečka paní Strašfleková totiž odmítala do místnosti od té nešťastné záležitosti s prachovkou a knihou Nekromancie pro samouky vstoupit. Tyhle prachové víry ale působily hrozivěji než obvykle.

„… gobblequack, dingleberry, frazzlewizzle!“ dokončil Pískomil.

Plný očekávání se podíval na botu. Vypadala však stejně jako na začátku zaklínání. Slova zaklínadla navíc dál poletovala místností. Mág si je pečlivě prohlédl.

Všechna až na jedno svítlia jasnými barvami. Pískomil se vrátil ke svému pergamenu a odlišné slovo našel. Nemělo by se číst jinak? Znovu si odkašlal a místo „snazzlekrump“ zkusil:

„Snazzlewump.“

Slovní roj se rozzářil, udělal „puf“ a zmizel. Bota vzplála fialovým plamenem. Pískomil ho překotně udupal a povzdechl si. Magická formule na zavazování tkaniček musí být asi ještě nějak nijak.

Co Terry Pratchett nestihl

Životopisy nejsou můj oblíbený žánr. Nepamatuji si, že bych nějaký četl. Tedy až do minulého měsíce. Dostal jsem k narozeninám biografii Terryho Pratchetta, autora série Úžasná Zeměplocha. Jelikož jsem její velký fanoušek, jako dárek to byla asi logická volba. Životopis sepsal Pratchettův dlouholetý asistent Rob Wilkins. Použil přitom jeho vlastní poznámky. Terry Pratchett totiž chystal autobiografii. Kvůli spisovatelovu zhoršujícímu se zdraví však už nevznikla.

V životopisu z pera Roba Wilkinse občas narazíte na přímé citace z téhle plánované knihy. Není jich ale mnoho. Ačkoliv jsem dosud žánru vyhýbal, jedna věc je mi jasná. Terry Pratchett: Život v poznámkách pod čarou (Tak se životopis jmenuje), asi nebude typický vzorek.

Je napsaný poměrně svérázně. Rob Wilkins měl totiž k Terrymu osobní vztah. Mimo jiné to byl on, kdo napsal na jejich společný Twitterový účet poslední zprávu „AT LAST, SIR TERRY, WE MUST WALK TOGETHER.“

Co znamenají na Zeměploše velká písmena, není třeba rozebírat. Rob Wilkins varuje čtenáře před vlastním zaujatým pohledem hned na začátku. Přesto si nejsem jistý, jestli je taková perspektiva vhodná.

Přijde mi, že by podobnému úkolu slušel naopak odstup. Možná, že takový životopis už vznikl. Možná vzniká zrovna teď. Možná jen nejsem cílová skupina. (Téměř jistě nejsem. Jak píšu, životopisy nečtu.) Možná jsem deformovaný svojí prací.

Další věc, která mi úplně nevyhovovala je, že Rob Wilkins začal pro Terryho Pratchetta pracovat až v roce 2000. Ze Zeměplochy se mi totiž nejvíc líbí knihy, které vycházely zhruba od poloviny osmdesátých do poloviny devadesátých let. Nejraději mám asi Soudné sestry, Morta, Pyramidy, Stráže! Stráže!, Sekáče a Malé bohy. U jejich vzniku Rob Wilkins nefiguroval. V Životu v poznámkách pod čarou je toho o nich jen málo.

Životopis také zmiňuje mnoho osobností a děl z britské kultury, které Čech nemá šanci znát. Dost možná je neznají ani dnešní mladí Britové. Kulturu myslím v širším smyslu slova. Počítám do ní třeba i televizi a rádio. Překladatel Tomáš Jeník se snažil všechny možné mezery vyplnit. Beztak jsem se ale místy nechytal.

Abych si jen nestěžoval. Život v poznámkách pod čarou je samozřejmě ohromně zajímavý. Hodně mě zaujala, fakta z Pratchettovy novinářské dráhy. Překvapilo mě, jak málo se profese od šedesátých let minulého století změnila. V Česku to samozřejmě platí jen omezeně. Po roce 1989 se v novinách muselo změnit všechno.

Terry Pratchett si prošel poměrně klasickou novinářskou kariérou. Po několika denících zamířil na pozici mluvčího. Většina fanoušků asi dávno ví z předsádek, že pracoval pro provozovatele atomových elektráren. Některé historky z té doby nejsou špatné.

Beru to jako světlo na konci tunelu. Na druhém břehu to jednou pravděpodobně nebude zlé. Abych úplně nekecal – sám jsem už nějaké PR taky dělal.

Další věc, která mě hodně zaujala, byla, že Terry Pratchett aspoň zpočátku své spisovatelské dráhy nepsal moc rychle. Stanovil si cíl 250 slov za večer. Článek, který zrovna čtete jich má 543. Jestli tedy tenhle blog vůbec někdo čte. Hodně poučné bylo i nahlédnutí do nakladatelského byznysu.

Na konci knihy píše Rob Wilkins o postupující Terryho nemoci. I když jsem o onemocnění svého oblíbeného spisovatele něco četl v minulosti, dané pasáže se mi nelouskaly zrovna příjemně. Přes všechno, co jsem zmínil, kniha rozhodně není špatná. Doporučoval bych ji ale spíš hardcore fanouškům Zeměplochy. Nečtenáře série určitě nezaujme.