Novej podnik

Po úterní józe jsem se vždycky chodil najíst do čínský knajpy v pasáži kousek od studia. Pak mi ji ale zavřeli. Po jedný lekci jsem musel dokonce do Mekáče. Další týden naštěstí hned vedle otevřeli novou. Cestou z vinyjásy jsem ji vyzkoušel. Uvnitř vládlo přítmí. Světlo se linulo jen z hromady pestrobarevných lampiónů. Menu vypadalo OK. Považuju se za něco jako znalce čínskýho jídla. Ne že bych ho sám uměl vařit. Jím ho ale prakticky pořád. K prvnímu testu jsem si vybral kuře kung-pao. Přinesl ho menší chlápek s dlouhou šedivou bradkou.

Umím samozřejmě jíst hůlkama. Nechtěl jsem ale zbytečně machrovat. Vzal jsem příbor a pustil se do toho. Byla to bomba. Říkal jsem si, že kuchař musí bejt snad Bůh nebo co. Když jsem dojed, zaplatil jsem a nechal dýško. Chlápek se uklonil se sepjatýma rukama.

„Děkuju,“ prohlásil. „Chceš koláček?“

Nevěděl jsem, co přesně myslí. Řekl jsem ale, že chci.

Chlapík mi podal klasický koláček štěstí ve tvaru krabího klepeta.

„Rozlomit až venku,“ povídá.

Strčil jsem koláček do kapsy kabátu. Málem jsem na něj zapomněl. Při čekání na metro jsem ho ale nahmatal rozhodl se ho prubnout. Myslel jsem, že v něm najdu nějakou věštbu jako „Ať jdeš kamkoliv, jsi kde jsi.“ nebo „Štěstí je cesta, ne cíl.“ Zkrátka nějakou podobnou píčovinu.

Jenže v tomhle koláčku stálo: „Vyhrát ve Sportce 134 000.“

Ha ha, říkal jsem si. To určitě. Ve středu ráno jsem ale šel kolem trafiky. Zastavil jsem se tam a vsadil Sportku.

„Kolik chcete sloupečků?“ ptala se trafikantka.

Bylo mi to dost jetel. Chtěl jsem jen ověřit účinky koláčku. Nakonec jsem vsadil jeden sloupeček. Zvolil jsem náhodnej tip. Ve čtvrtek jsem se v trafice stavil znova. Podal jsem paní tiket, ať ho zkontroluje.

„Muj ty Tondo kolenatej!“ povídá. „Máte štěstí. Je tu výhra 134 tisíc.“

Bylo mi to dost divný. Říkal jsem si ale, že takový věci nejsou úplně nemožný. Jen nepravděpodobný.

Další úterý jsem měl zase jógu. Jako obvykle jsem se po ní šel najíst. Zamířil jsem do stejný hospody jako posledně.

Tentokrát jsem si objednal kuře ša-čcha. Bylo zase božský. Stejně jako o týden dřív jsem dal pořádný dýško. Chlápek se opět uklonil se sepjatýma rukama.

„Chceš koláček,“ povídá.

Zase jsem řekl, že chci.

„Rozlomit venku,“ poradil mi Číňan.

Samozřejmě jsem tu zatracenou věc vytáhl z kapsy hned, jak se za mnou zavřely dveře knajpy. Na lístečku stálo: „Přidáno v práci 15 000.“

No a opravdu. Druhej den si mě zavolal šéf.

„Jsme na tom za poslední rok dobře,“ povídá. „Můžu ti přihodit tři pětky.“

„Tak dík,“ odpověděl jsem.

Další úterý jsem se už na jógu jako takovou skoro netěšil. Zajímala mě hlavně večeře. Tentokrát jsem se rozšoupnul. Dal jsem si pekingskou kachnu. Lepší jsem v životě nejed.

„Chceš koláček?“ zeptal se borec.

„Jasně, dík,“ odpověděl jsem.

Třetí proroctví ale nebylo zdaleka tak příjemný jako první dvě. Bylo dost na hovno. Na lístečku stálo: „V pátek dostat infarkt a umřít.“

No, nebudu vám lhát. Měl jsem nahnáno. Jako já vím, že infarkty jsou dneska v pohodě, pokud se zachytí včas. Přesto ale ta představa nezněla moc dobře.

Naštěstí mám kámoše srdcaře. Nechal jsem se od něj proklepnout. Udělal i ultrazvuk a kdoví, co všechno ještě.

„Máš srdce úplně v pohodě,“ prohlásil. „Na tvým místě bych neměl obavy.“

Trochu mě uklidnil, i když zase ne moc. V pátek jsem si vzal volno. Zůstal jsem doma. Byl jsem připravenej si sofort zavolat záchranku. A nic. Celej den jsem se cítil úplně normálně. Koláček kecal.

Další úterý jsem šel zase na jógu. Po závěrečném Óm jsem jako obvykle zamířil k Číňanovi. Knajpa ale byla zavřená. Nahlédl jsem přes prosklený dveře dovnitř. Všechno bylo pryč – židle, stoly i lampióny.

Jak jsem tak zkoumal dveře, všiml jsem si, že je na nich přilepená obálka. Byla nadepsaná mým jménem. To už bylo fakt divný. Kde ho ten chlap mohl vzít? Po nějakým tom váhání jsem ji ze dveří odlepil a otevřel. Obsahovala kartičku s krátkým vzkazem:

Sorry, byl to jen fór. Bůh.

Nocleženka

Vojtěch Svoboda se prodíral mezi vánočními stánky. Zabíraly většinu malého náměstí. Byla půlka prosince. Výjimečně napadly hromady sněhu. Dokonce slušně mrzlo. Odněkud hrála směs koled a sezónních hitů od Narodil se Kristus pán, přes Last Christmas až po Tichou noc a Let It Snow!. Vojta cítil vůně opékaných buřtů, smažených bramboráků a skořice z trdelníků. Minul betlém v životní velikosti. Stála vedle něj dřevěná zvonice. Kdo chtěl, mohl si v ní zazvonit na bronzový zvon a něco si přát.

Vojtu Vánoce nebraly. Potřeboval se jen dostat z jedné strany náměstí na druhou. Měl ho už skoro za sebou.

V tom ho oslovila pihatá slečna se zelenýma očima. Byla zachumlaná do tlusté červené bundy. Kolem krku měla bílou šálu. Na hlavu si narazila čepici s bambulí. V ruce svírala kasičku se symbolem červeného kříže.

„Dobrý den,“ řekla. „Nechcete koupit nocleženku pro lidi bez domova.“

„Ani ne,“ odpověděl Vojta. „Nemám čas.“

„Nezabere to ani dvacet sekund.“

„Já jsem dárce krve,“ vymlouval se Vojta. „Mám tři medaile. Peníze nedávám. Nemůžu vyřešit všechny problémy světa.“

„Stačí ale jen stovka a jeden náš klient se vyspí v teple,“ zkoušela to slečna.

„Kdybyste aspoň vybírali na nějaký psí útulek,“ prohlásil Vojta. „Lidí je moc. Pejsky mám radši.“

Po téhle poznámce se výběrčí vzdala.

Vojta šel dál svou cestou. Chodil většinou pěšky. Minul vlakové nádraží, několik hospod, McDonalda a okénko s kebabem. Vstoupil až do vietnamského krámku.

Dobře to v něm znal. Kupoval si tam něco skoro každou cestu do práce i z práce. Našel obvyklý regál a vzal z něj malou půllitrovou lahev Kofoly.

Cestou k pokladně narazil na dva chlápky ve špinavých hadrech. Nebyli o moc starší než on sám. Větší nosil kapuci staženou do čela. Menší měl ošuntělou kšiltovku Los Angeles Lakers a dredy. Oba si nesli igelitky nacpané věcmi. Evidentně bezdomovci. Ten s dredy Vojtu oslovil.

„Chlape,“ povídá. „Stala se nám taková věc. Chybí nám dvacka na víno. Neměl bys tam jednu?“

Vojta rozepnul vnitřní kapsu svého zimního kabátu. Vytáhl z ní peněženku. Podal bezdomovci zelenou bankovku.

„Tady máš kilo,“ prohlásil.

Úlovek

Rybář Ali se už několik týdnů vracel z moře s prázdnou. Hrozilo mu, že bude muset prodat svoji stařičkou dhau a hledat si jiné zaměstnání. Rozhodl se proto vyplout na mělčinu asi tři míle od města. Za lepších časů bývala plná ryb. Když dorazil na místo, stáhl plachtu a z přídě vyhodil kotvu. Hlasitě žbluňkla. Ze zakotvené lodě pak Ali vypustil dlouhou udici s mnoha návnadami. Čekal celé odpoledne. Nic. Po několika hodinách začal tahat šňůru zpět do lodě. Všiml si při tom, že se na jednom z háků zachytil starý džbán.

Pokrýval ho sliz. Přisálo se na něj i několik mušlí. Musel plavat v moři velmi dlouho. Ali džbán opatrně očistil. Vypadal draze. Rybář pookřál. Určitě ho snadno prodá a bude mít co jíst několik dalších měsíců. Další průzkum ukázal, že nádoba je zapečetěná. Pečeť obsahovala podivné cizokrajné znaky.

Co když je uvnitř něco cenného? Ali neodolal a pečeť rozlomil. Z hrdla džbánu se vyvalila namodralá mlha. Zformovala se do podoby obtloustlého chlapíka v širokých kalhotách a turbanu ozdobeného diamantem. Vznášel se se zkříženýma nohama asi metr a půl nad mořskou hladinou. Klasický džin.

„Díky za osvobození,“ prohlásil. „Za odměnu si smíš vybrat způsob smrti. Nabízím utopení, přetržení vejpůl nebo uškrcení.“

„Jak to?“ divil se Ali. „Neplníte vy hoši spíš tři přání?“

„Kdysi dávno jo,“ vysvětloval džin. „Byl jsem ale v té zatracené věci osm set let. To si člověk ledacos rozmyslí.“

„Máš problém se stísněnými prostory?“

„Ani ne,“ odpověděl džin. „Navíc vevnitř je to věší než venku. Chceš se mrknout?“

„Hm, proč ne,“ souhlasil rybář.

Džin luskl prsty. Oba dva se ocitli v prostorné místnosti. Na podlaze se rozprostíraly pestrobarevné vlněné koberce. Povalovaly se na nich polštáře. Tu a tam stál nízký stolek. Zaoblené stěny pokrývaly tapety s tradičními vzory.

„Jsme uvnitř džbánu?“ zeptal se Ali.

„Přesně tak,“ přitakal džin. „Neptej se mě, jak to funguje. Zaklel mě sem jeden čaroděj. Prodal jsem mu chromého velblouda. Dáš si datli?“

„Jasně,“ souhlasil Ali.

Džin podruhé luskl prsty. Na jednom ze stolků se objevil podnos plný datlí a kávová konvice se dvěma šálky.

„Nejsou špatné,“ prohlásil rybář, když dva plody ochutnal. „Odkud se berou?“

„Nemám ponětí,“ odpověděl džin. „Za osm století se ale jednomu dost přejí.“

Alimu připadal obyvatel džbánu celkem sympatický. Nesedělo mu, že se ho chystá zabít. Možná to opravdu souvisí s dobou strávenou uvnitř nádoby, uvažoval rybář. Taková věc může jednomu vlézt na mozek.

„Myslel jsi to s tou smrtí vážně?“ zeptal se džina.

„Napřed jo,“ ujistil ho tlouštík. „Teď jsem ale dostal lepší nápad. Sleduj.“

Džin luskl prsty potřetí a zmizel. Ali zůstal v lampě sám. Seshora zaslechl šramocení. Zaklonil hlavu. Zjistil, že se dívá do velkého kruhového otvoru. Zjevně šlo o hrdlo džbánu. Po několika okamžicích se nádobou rozlehl džinův hlas, třebaže podivně zkreslený:

„Je mi to trochu líto, ale musíš mě pochopit. Buď ty nebo já. Zkusím džbán co nejdřív prodat, aby ho otevřel někdo další. S těmi prsty to není složité. Rychle se to naučíš.“

Nad Alim zaklaplo víko. V místnosti se automaticky rozžehly ozdobné lampy. Svým tvarem připomínaly zvětšeninu kuchyňské cibule. Bývalý rybář si všiml, že má na sobě stejné kalhoty a turban jako před ním džin. Zkusil lusknout prsty. Na stolku se zhmotnila další miska datlí.

Přijďte se ohřát

Marek Dvořák, šéf agentury Brand Harmony s. r. o. se v přítomnosti nového zákazníka necítil úplně dobře. Nevěděl proč. Když ten chlap vstoupil do jeho kanceláře, marketéra přepadl záchvat smrtelného strachu. Zákazník přitom působil vcelku obyčejně. Nebyl to dlouhán ani skrček. Byl průměrné výšky. Nosil šedý oblek a baret posunutý na ucho. V ruce držel hůlku zakončenou ornamentem ve tvaru pudlí hlavy. Až na pečlivě pěstěný knírek byl hladce oholený.

Jeden neobvyklý rys se na zákazníkově zevnějšku přece jen najít dal. Každé jeho oko mělo jinou barvu. Pravé bylo černé, levé zelené. Barvu vlastních očí ale člověk neovlivní. To dá rozum.

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se ho Dvořák.

„Šéfuji organizaci, která nemá nejlepší image,“ popsal chlapík. „Chtěl bych to změnit.“

„A jaká organizace to je?“

„Peklo,“ odpověděl chlápek.

Dvořák se na něj podíval ještě jednou. Vysvětlovalo by to divný pocit. Možná opravdu nekecá.

„Ehm … to jste asi nadnárodní firma,“ nebyl si jistý Dvořák. „Nejsem si jistý, jestli bychom vám mohli pomoci. Nemáme celosvětový dosah.“

„Chceme začít s jedním státem,“ prohlásil zákazník. „Česko je pro nás ideální. Máte 33 procent ateistů a jen 25 procent věřících. Spousta vašich občanů tvrdí, že jsou spirituální. Věří ale jen v neurčité něco.“

„Já jsem se vždycky považoval za buddhistu,“ svěřil se Dvořák.

„To je přesně, o čem mluvím,“ prohlásil chlapík. „Navíc od vás máme hodně zákazníků. Končí u nás až 94,6 procenta Čechů a Češek.“

„Takže i ti křesťané?“

„Mezi ateisty, křesťany a něcisty u vás není podle našich čísel statisticky významný rozdíl,“ potvrdil zákazník.

No a tak si plácli. Byla z toho kampaň Peklo 3.0. Jako u všech klientů byl největší problém podsvětí přesvědčit, že se musí vzdát starých vizuálů a sloganů. Ten nápis „Naděje zanech, kdo mnou ubírá se!“ dal Dvořákovi zvlášť zabrat.

Přišel místo něj s vlastními nápady. Zvlášť pyšný byl třeba na „Peklo není konec světa,“ „Peklo: příležitost začít znova“ a „Přijďte se ohřát.“

Rozjeli i příběhy influencerů mezi klienty. V kampani využili Kleopatru, Bruta, Richarda Nixona, Matu Hari, Lenina, Lucrezii Borgii, Gustáva Husáka a samozřejmě Sisifa. Hitler spolupráci odmítl. Beztak by ale byl až moc kontroverzní. S Předsedou Maem se nedalo domluvit.

Brand Harmony navrhla také změnu informačního systému. Patřilo k ní i propojení s mobilní aplikací. Každý klient mohl už během života sledovat, jak se mu načítají hříchy. Byla možnost si předem zvolit z alternativních trestů, například vroucí olej, věčné mrazy, lámání kolem, bičování, valení balvanu do kopce atd.

Nově založené Oddělení karmických zodpovědností přišlo i s inovativními tresty. Bylo mezi nimi například osm tisíc let vyplňování daňového přiznání, nekonečná fronta na poště, dva tisíce let sledování fotbalu (pro zapřisáhlé nesportovce), nebo pět tisíc let poslechu kapely Kryštof.

Jenže pak se objevily problémy. Změnu image Češi přijali. Čísla z průzkumů říkala, že se jejich postoj k peklu změnil. Netěšili se do něj. To ale nebyl ani záměr. Potíž se objevila jinde.

„Zaměstnanci se nedokázali se změnou image sžít,“ popsal Satan na vyhodnocovací schůzce po půl roce. „V sekci s Kryštofem máme dva případy šílenství. Oba démoni skončili v dlouhodobé pracovní neschopnosti. A to se ten program ještě pořádně nerozběhl.“

„Možná jsme to přepískli,“ přiznal Dvořák. „Víc než hodinu té kapely bez újmy na duševním zdraví opravdu vydrží jen málokdo.“

„Není to jen to,“ pokračoval Satan. „Zdá se, že se démoni novou image značky nepřijali. Dokonce hrozí stávkou.“

„Nemůžete jich několik pro výstrahu vyhodit?“ napadlo marketéra.

„Máte představu, jak dlouho dneska trvá sehnat kvalifikovaného démona?“

„To ne.“

„Dlouho,“ řekl Satan. „Zkrátka: odvedli jste skvělou práci. Zatím ale nechceme v projektu pokračovat. Vaše služby samozřejmě zaplatíme. Uvidíme se za tři roky.“

„Tři roky? Proč zrovna – “ chtěl se ještě zeptal Dvořák.

Jenže jeho host s tichým „puf“ zmizel. Zůstal po něm jen lehký zápach síry.

Ty tři roky vrtaly expertovi na vztahy s veřejností hlavou. Že by Ďábel plánoval další pokus? Pak si ale Dvořák vzpomněl na zítřejší schůzku s lékařem. Měl se na ní dozvědět výsledky jaterních testů. Rychle zkontroloval aplikaci v telefonu. Když pošle něco na charitu, mohl by možná ušetřit nějakých těch tisíc let ve vroucím oleji.

Tam o‘ Shanter

Trh v Ayru už dávno skončil. Tom o‘ Shanter, ve Skotsku známý spíš jako Tam, se však neměl k odjezdu. Seděl v hospodě s ševcem Johnnym a popíjeli ale. Tam už měl notně připito. Dokonce se osmělil a plácl švarnou hospodskou po zadku. Hospodskému to nejspíš bylo putna. Poslouchal ševcovy historky a smál se. Občas si Tam vzpomněl na svoji ženu Kate. Určitě na něj doma v Alloway naštvaně čeká. Často mu říkala, že je opilec a darmošlap a že špatně skončí. Předpovídala, že se utopí v řece Doon nebo se připlete do reje čarodějnic v opuštěném allowayském kostele.

Tam na její hubování obvykle nedbal. Musel ale uznat, že za oknem krčmy to opravdu vypadalo, jako by se čerti ženili. Lilo, hřmělo a nebe křižovaly blesky. V hospodě utíkal čas příjemně. Tamovi ale bylo jasné, že ji bude muset dřív nebo později opustit. Nakonec se zvedl a prohlásil:

„Tak já razím.“

Hodil na stůl nějaké peníze, nasadil si svůj modrý baret s bambulí a nejistým krokem zamířil do stájí. Čekala tam na něj jeho šedá klisna Meg. Když ho viděla, zafrkala na uvítanou.

Sedlání se protáhlo. Meg však byla na neobratné pohyby svého jezdce po večeru stráveném v krčmě zvyklá. Tam se usadil na jejím hřbetě až na druhý pokus. Společně zamířili k domovu.

Mokřady mezi Ayrem a Alloway měly špatnou pověst. Na jednom místě si kmotr jménem Charlie zlomil cestou z hospody vaz. O kus dál kdysi našli v mělkém hrobu zakopanou mrtvolku nemluvněte. Nedaleko se zase jedna místní žena oběsila. Nejstrašidelnější místo byl ale bezkonkurenčně opuštěný kostel.

A vskutku. Když se k němu Tam přiblížil, všiml si, že jeho pobořenými zdmi prosvítá bledá záře. Většina lidí by se asi snažila co nejrychleji zmizet.

Tamovi však dodala vypitá ale odvahy. Pobídl Meg ke kostelíku. Klisna měla víc rozumu než jezdec. K ruinám se jí nechtělo. Neměla ovšem na vybranou.

Když Tam nahlédl přes zeď bývalého hřbitova, překvapením zalapal po dechu. V ruinách Allowayského kostela byl v plném proudu čarodějnický sabat. Jednotlivé bosorky se střídaly o hrůzostrašně vyhlížejícího tanečníka. Na římse seděl sám ďábel v podobě chlupatého kozla a hrál jim k tomu na dudy.

Rej sledovali nebožtíci se svícemi v rukou. Jejich otevřené rakve se povalovaly opodál. Na oltáři ležela kostra vraha s rukama zakovanýma v železech, dvě malé kostřičky ubohých nekřtěňátek, pět zkrvavených tomahavků, pět mečů, podvazek použitý k zardoušeni malého dítěte a nůž, který nabrousil syn na svého nebohého otce.

Tama ale víc zajímaly tanečnice. Když odložily většinu svršků až na košilky, pocítil mírné zklamání. Vesměs už byly dost v letech. Některé dokonce poznával z okolních vesnic. Jedna mezi ně ale nezapadala. Byla to mladá dívka Nannie. Její košilka byla neobvykle krátká. Možná ji nosila od dětství. V chudém kraji se to mohlo stát. Dnes toho moc nezakrývala. Podle Tama to Nannie seklo.

„Výborně, krátká košilko!“ pochválil ji nahlas.

Udělal by lépe, kdyby mlčel.

Světlo okamžitě zmizelo. Celá pekelná smečka se na Tama a Meg vrhla. Připomínali roj rozzlobených včel. Tam si už říkal, že na tomto světě dlouho nepobude. Kate může začít shánět vdovský úbor.

„Chyťte ho,“ zvolala Nannie hlasem, při jehož zvuku tuhla krev v žilách.

Klisna Meg opět prokázala víc rozumu než její pán. Pustila se do cvalu k můstku přes Doon. Houf čarodějnic jim byl v patách. Nannie letěla v jeho čele. K mostu to naštěstí nebylo daleko. Meginy podkovy na něm zazvonily během několika okamžiků. Když to Nannie spatřila, vykřikla zklamáním.

Kořist jí unikla. Čarodějnice a jiná podobná havěť, nemohou, jak známo, překročit tekoucí vodu. Bosorka ještě naposled natáhla pařátu a pokusila se Tama uchvátit. Sevřela však jen Meginu oháňku. Klisna zaržála odrazila se k mocnému skoku. Dopadla na břeh za mostem. Jezdec i kůň se zachránili. Z Meginy oháňky však zůstala sotva polovina.