Revizory má rád jen málokdo. Je to ale potřebná práce. Někdo ji dělat musí. Padesátník Ondřej Hořejší se v zaměstnání přepravního kontrolora našel. Mezi mastnými tyčemi si připadal jako nimrod někde v hlubokém hvozdu. Než začal kontrolovat lístky, prošel několika zaměstnáními. Ani v jednom z nich se necítil tak dobře jako při popojíždění autobusy a trolejbusy mezi zastávkami. Díky svému jobu se naučil pozorovat lidi. Černého pasažéra většinou poznal dřív, než na něj vytáhl svoji revizorskou průkazku. Byl to i případ vyhublého chlápka v černém Parkeru.
Určitě nejel načerno schválně. Ze způsobu, jakým se po autobusu rozhlížel, bylo Hořejšímu jasné, že městskou hromadnou dopravu příliš nevyužívá. Posadil se na sedačku a zamyšleně se díval z okna. Pak se najednou prudce zvedl a zamířil k platebnímu terminálu. Jenže Hořejší na něj okamžitě udeřil.
„Dobrý den, revize jízdenek.“
„Zrovna si ji jdu koupit,“ prohlásil chlápek.
„Už je pozdě. Máte to za šest set,“ usadil ho revizor.
„Hm, tak dobře,“ pokrčil chlápek rameny. „Mně je to fuk. Peněz mám dost. Ať si paní primátorka koupí něco na sebe. Vy se ale budete smažit v pekle.“
Ondřej Hořejší byl na podobné slovní výpady od cestujících zvyklý. Vybral pokutu a dal chlápkovi stvrzenku. Cestou z práce mu ten úlovek trochu vrtal hlavou. Uvažoval, jestli přece jen neměl borce nechat, ať si tu zatracenou jízdenku koupí. Dlouho si toho konkrétního černého pasažéra pamatoval.
Dělal revizora ještě dalších dvacet let. Pokračoval v práci, i když už dávno mohl odejít do důchodu. Pak jednou, bylo to několik málo dní po Novém roce, odklízel před domem sníh. Jak už se starším mužům stává, dostal při odhrabávání toho bílého svinstva masivní infarkt a zemřel.
Probral se v bílé místnosti plné světla. Kam až dohlédl, viděl řadu přepážek. Zdála se mu nekonečná. Kousek od něj stál lístkový automat, jaké bývají na poště nebo v bance. Bývalý revizor se dotkl obrazovky. Objevil se nápis:
„Vítejte v klientském centru Podsvětí. Odeberte si lístek s číslem. Až na vás přijde řada, náš pracovník se vám bude věnovat.“
Ze spodní strany přístroje vypadl lísteček. Bylo na něm číslo 48687 Ondřej Hořejší se posadil na pohovku vedle terminálu. Přísahal by, že na svém místě ještě před chvílí nestála. Stejný dojem měl v případě tabule ukazující vytíženost jednotlivých přepážek.
Netrvalo dlouho a ozval se oznamovací tón. Revizorovo číslo naskočilo u přepážky 414. Neměl k ní daleko. Pracovník za sklem mu byl povědomý. Když si ho důkladně prohlédl, hned mu to docvaklo. Byl to černý pasažér, kterého před dvaceti lety nenechal, ať si koupí jízdenku.
„Dobrý den,“ prohlásil pekelný úředník. „My se známe, že? Takže jak jsem už naznačil, bude to pro začátek tři tisíce let ve vroucím oleji.“