Prastarým lesem se rozlehl zpěv. Princ Fineas opatrně poodhrnul hustý závoj hlohu. Ležel na plochém kameni nad lesní bystřinou. Pátral po zdroji zvuku. Slovům nerozuměl, pokud píseň vůbec nějaká měla. Její uhrančivá melodie jakoby přidávala druhý hlas k šumění říčky. Před jeho duševním zrakem se malé potůčky spojovaly v mocný proud, schopný měnit tvář země. V nápěvu se ozývalo i vzdálené šumění moře a chechot racků.
Fineas se přinutil soustředit. Polapit lesní nymfu chce prvotřídního lovce. Fineas přesně takovým lovcem byl. Vyznal se ve stopách, pastech i nástrahách. Jeho šípy vždy zasáhly svůj cíl.
Když se dozvěděl, že v hvozdu na úpatí Měsíčních hor jedna nymfa přebývá, vydal se situaci prozkoumat. Pátral po tajemné bytosti už třetí měsíc. Teď ji konečně spatřil.
Seděla na mechem obrostlém balvanu uprostřed proudu a zpívala. Na sobě měla dlouhé splývavé roucho v barvě letní oblohy bez mráčku. Do zlatých vlasů si vpletla věnec z lesního kvítí.
Princ zkontroloval, zda má v kapse kouzelnou pásku. Byla z obvyklého materiálu: zvuku kočičích šlépějí, ženského vousu, kořenů hor, medvědích šlach, rybího dechu a ptačích slin. Nedala se přetrhnout. Až nymfu chytí, páskou ji sváže.
Když se ujistil, že je materiál k výrobě pout na svém místě, pustil se opatrně do plížení. Pomalu a beze spěchu se doplazil zhruba patnáct stop od nic netušící krasavice. Hustá vegetace ho naštěstí dokonale kryla. Nakroutil si knír a odepnul od pasu vrhací síť.
Teď nebo nikdy, pomyslel si.
Rychle se vztyčil a zkušeným pohybem hodil. Nymfa však síť koutkem oka zahlédla. Vyhnula se jí. Seskočila z balvanu na břeh a dala se do běhu.
„Do háje,“ ulevil si princ a dodal, spíš pro sebe: „Máš to marné. Stejně tě dostanu.“
Překonal po kamenech řeku a pustil se do pronásledování. Do obličeje ho šlehaly větve. Jeho ruce i lovecký kabátec drásalo trní. Ignoroval obojí. Soustředil se jen na modré záblesky nymfina šatu před sebou.
Zhruba po hodině pronásledování si všiml, že dívka náhle zastavila. Obrátila se k princi. Zvedla ruce k obloze.
Zahřmělo. V korunách stromů zaburácel vítr. Spustil se hustý déšť, který rychle přešel v krupobití. Viditelnost klesla na pouhých několik kroků. Princ byl ale připravený.
„Umíš ovládat počasí,“ zabručel. „Na mě si ale nepřijdeš.“
Vytáhl ze záňadří talisman a pevně ho stiskl. Zároveň vyslovil slova v prastarém jazyce, která zde raději nebudeme uvádět. Kroupy i vítr rázem ustaly. Princ se dal znovu do běhu.
***
Nymfa Nerissa si začínala zoufat. Většiny lovců se dokázala snadno zbavit. Ten chlápek s knírkem a zlýma očima se však ne a ne nechat setřást. Docházely jí síly. Nohy ji zanesly na stinný palouk porostlý vlhkou trávou a kapradím. Popadla dech a zavolala svého otce, říčního boha:
„Pomoz mi. Zbav mě mé krásy.“
Sotva jí výkřik vyšel z úst, ucítila, jak její údy zachvátila těžká otupělost. Její jemná pokožka se změnila v hladkou bílou kůru. Vlasy na sebe vzaly podobu listů. Z rukou se staly větve. Nohy, před chvílí tak lehké, uvízly v zemi. Proměnily se v kořeny.
***
Když dorazil na mýtinu princ Fineas, našel na ní jen útlou osaměle stojící břízu. Na jedné z jejích větví se visel nymfin věnec.
Z dubu na kraji palouku přeskočila do koruny břízy veverka. V předních tlapkách držela žalud. Princ sejmul ze zad luk, vložil na tětivu šíp a natáhl ji. Zamířil na veverku. Pak se ale rozmyslel a luk sklonil.
Byla to chyba. Veverka později žalud upustila. Vyrostl z něj dub, který porazil hrdina Sigurd Rudý. Z jeho dřeva vytesal kolébku pro svého syna Hákona. Ten pak Finea zabil v bitvě na Křídových polích.
To ale princ nemohl vědět. Natáhl se pro věnec. Chvíli si ho zamyšleně prohlížel. Nakonec ho dlouhým plochým obloukem odhodil do lesa. V větvích břízy zaševelil vítr. Znělo to jako úlevný povzdech.