Opuštěná zahrada obehnaná oprýskanou zdí prý patřívala šílené kolotočářce. Měla vyvraždit celou svou rodinu zahradnickou motyčkou a zmizet neznámo kam. Podle některých v zahradě pořád ještě strašila. To byl taky důvod, proč Jasper a Isabella rozbili kamenem starý zrezivělý zámek na zahradní brance. Měli rádi napětí. Tráva za zdí jim sahala po pás. Ve vzduchu byl slyšet bzukot hmyzu. Pod zkroucenou meruňkou se povalovala hromada nahnilých plodů. Neměl je kdo sklidit. Hodovaly na nich jen vosy.
Uprostřed zahrady stával kdysi altán. Jeho stěny pořád ještě držely. Střecha se ale dávno propadla. O kus dál se nejspíš před mnoha lety rozkládalo dětské pískoviště. V písku však zapustila kořeny osika. Jasper a Isabella se prodírali vysokou travou.
„Támhle něco je!“ zvolal Jasper.
Na východní straně zahrady objevili starobylý kolotoč. Byl to ještě jeden z těch vyrobených ze dřeva. Figury koní a draků se zachovaly v překvapivě dobrém stavu.
„Pojď ho vyzkoušet,“ navrhla Isabella.
Vylezla na jednoho z koní. Jasper chvíli váhal. Nakonec pokrčil rameny.
„Proč ne,“ prohlásil.
Vlezl si na zeleného čínského draka. Jakmile nasedl, kolotoč se dal do pohybu. Neznámo odkud se začala ozývat pouťová hudba.
„Jak se může točit, když není připojený k elektrice?“ ptala se Isabella.
„Nemám páru,“ odpověděl po pravdě Jasper. „Radši bych ale vypadl.“
Jenže kolotoč zrychloval. Slézt z něj bylo o krk. Stejně zrychlovala i hudba. Nakonec se změnila v divoké kvílení. Poslední věc, kterou oba na tomto světě viděli, byla průsvitná postava, která se zhmotnila uprostřed kolotoče. V ruce s rudými nehty svírala motyčku.