Edward Langley za sebou zavřel dveře svého nového domu na tropickém ostrově. Jeho jezevčice Molly se rozběhla na průzkum. Začala důkladně očichávat všechny místnosti jednu po druhé. Edward se napřed zastavil v kuchyni. Nalil si sklenici pomerančového džusu. Nasypal do ní nějaký led. Pak se vrátil do obýváku a rozvalil se na pohovce. Uprostřed místnosti čekala na vybalení hromada kufrů.
Nechal ji čekat dál. Po dlouhém letu byl unavený. Zavřel oči.
Z počínajícího spánku ho ale vytrhl Mollyin zuřivý štěkot.
Přicházel z vedlejší místnosti. Edward vstal a šel se na psa podívat. Fenka stála pod krbovou římsou ve vstupní hale a mohla si vyštěkat plíce. Římsa však byla úplně prázdná.
„Ale prosimtě,“ oslovil psa. „Vždyť tam nic není.“
Pak fenku vzal a odnesl ji k sobě na pohovku. Brzo usnul.
***
Probudil se až druhý den ráno. Došel se psem na procházku po ostrově. Zastavil se i v obchodě pro potraviny. Pak se pustil do vybalování. Byl u prvního kufru ze čtyř, když znovu zaslechl Molly štěkat.
Stála na stejném místě jako včera. Edward římsu znovu důkladně prohlédl. Výsledek byl stejný jako předchozí den.
Chystal se vrátit ke svým kufrům. Ozvalo se ale zaklepání na dveře. Edward vzal za kliku a otevřel. Před domem stála drobná černovlasá žena v dlouhých šatech širokém klobouku.
„Dobrý den, pane Langley,“ prohlásila. „Jsem Élise Duvallová. Dělám na ostrově starostku. Kdybyste něco potřeboval, jsem vám k dispozici.“
„Moc děkuji,“ začal Edward. „Zatím jsem v pohodě, ale možná se časem zastavím – pardon.“
Zuřivé štěkání pokračovalo.
Edward pro psa došel a vzal ho do náručí.
„Opravdu se omlouvám,“ pokračoval. „Co jsme se včera nastěhovali, sedí na jednom místě a štěká. Nevím, co tam má.“
„Možná ducha,“ prohlásila starostka. „To se tady stává. Dá se vyhnat.“
Duvallová vytáhla z kabelky malý kousek papíru a tužku. Opřela si lísteček o stěnu domu a něco na něj napsala.
„Tady je číslo místní znalkyně gris-gris. Je to něco jako ochranné čáry. Když vás duch bude obtěžovat, zavolejte jí.“
***
Edward si lístek schoval do peněženky. Návrh mu ale připadal absurdní. Považoval se za racionálního člověka. Duchařským historkám se smál. Jenže Molly se pořád vracela k římse a štěkala na ni. Dělala to jen čas od času. Edward si nevedl přesnou statistiku. Odhadoval ale, že se chování objevuje v průměru jednou za dva dny. Nakonec vzal telefon a vytočil číslo z papírku.
„Madame Zara,“ ozvalo se na druhém konci drátu. „Jak vám mohu pomoci?“
Edward řekl, že má možná v domě ducha a popsal chování svého psa.
„Pas de problème,“ prohlásila znalkyně nadpřirozena. „Přijdu a vyženu ho. Bude to ale stát pět set rupií.“
Edwardovi se to zdálo hodně. Říkal si ale, že jinou možnost asi nemá. Souhlasil.
***
Zhruba za hodinu dorazila starší opálená dáma důstojného vzezření. Na hlavě měla klobouk zdobený třešněmi. Kolem krku se jí houpaly korále a podivné amulety. Při chůzi i pohybu lehce cinkala. Jako první natáhla ruku.
„Peníze předem,“ prohlásila.
Edward jí podal bankovky a ukázal ji místo, na které pes štěkal.
Žena se se postavila doprostřed místnosti a zavřela oči. Bakšiš měla pořád v ruce. Najednou je upustila a vyběhla ven na ulici.
„Monsieur,“ prohlásila. „S tímhle vám nepomůžu ani za tisíc rupií. Duch je příliš mocný. Patří k domu. Musíte si na něj zvyknout nebo se odstěhovat.“
Edward pokrčil rameny a poděkoval jí. Stěhovat se nechtěl. Pes snad časem štěkání nechá.
Duch kocoura Marcela se mezitím na své krbové římse důkladně protáhl. Pak se stočil do klubíčka. Obýval dům už dvě století. Noví majitelé z jeho pohledu přicházeli a odcházeli skoro pořád. Už dávno si na jejich střídání zvykl.
Lajky