Articles – jaUzFaktNevim.cz

Ora et labora

Bratr Gregor z Tarentu, iluminátor, vystoupal po točitém schodišti na své nové pracoviště. Bylo jím skriptorium v opatství Svatého Marka. Gregor přicestoval teprve včera. Chtěl se však pustit do svého zdejšího úkolu co nejdříve. Měl pořídit bohatě zdobený opis knihy Zjevení Janova určený pro osobní knihovnu jistého nechutně zazobaného vévody. Výměnou za něj dostane Gregorův domovský klášter úrodnou vinici.

„Vítej,“ oslovil iluminátora shrbený šedovlasý a šedovousý mnich, kterého dosud nepotkal. „Jmenuji se Hugo z Klagenfurtu. Jsem zdejší scriptorarius. Cokoliv bys při opisování potřeboval, stačí říct. Pokusím se ti to opatřit.“

Skriptorium už bylo plné pilně pracujících mnichů. Hugo z Klagenfurtu ukázal Gregorovi jeho stůl. Byl vybaven vším, co je ke kopírování a zdobení knih třeba. Našel na něm pemzu na uhlazování pergamenu, kalamáře, zásobu barevných inkoustů, jemné brky, nožíky k jejich přiřezávání, nádobku se zlatým prachem, pravítka a tak dále.

Bratr Gregor se usadil na tvrdou a nepohodlnou trojnožku. Otevřel krásně zpracovanou kopii Zjevení. Bude mu sloužit jako předloha. Připravil si list pergamenu. Šídlem na něm naznačil linky. Pak si tužkou předkreslil obrys iniciály A ve slově „Apocalypsis“.

Měla zabírat skoro pětinu stránky. Následně načtrl Gregor kolem obrovského písmene i uvnitř něj doprovodné výjevy. Ve středu iniciály si připravil Beránka božího. Bude ho lemovat kruh světla, symbolizující vítězství Krista. Okolo špičky znaku předkreslil sedm hvězd.

Po okrajích litery rozmístil postavy Čtyř jezdců. Nad ní se vznášeli andělé s trumpetami. Úplně vespod požíral písmeno drak.

Do jeho vybarvování se chtěl pustit jako první. Jenže se mu začalo zdát, že ubývá světla. Pokynul proto Hugovi z Klagenfurtu.

„Neměl bys lampu?“ zeptal se ho.

Scriptorarius mu přinesl olejovou svítilnu a křesadlo. Bratr Gregor lampu zapálil a opatrně umístil na kraj stolu. Pustil se do vybarvování.

Rozhodl se dát šupinám draka karmínově rudou barvu. V poslední době ho občas vídal i zeleného nebo modrého. Sám se ale chtěl přidržet textu Zjevení doslova. Jan přece píše:

Hle, veliký rudý drak, mající sedm hlav a deset rohů, a na těch hlavách sedm diadémů.

Gregor nabral na špičku štětce trochu příslušného inkoustu. Začal jím šupiny jednu po druhé vyplňovat. Jenže pak se se událo něco podivného.

Šupiny se z těla příšery uvolnily. Začaly kroužit kolem iluminátorovy hlavy.

Zvedl oči ke stropu. Na jeho klenbě se mu zjevila žena světlem oděná, s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy a s měsícem pod nohama. Porodila dítě, které se jí Gregorův drak snažil sežrat. Žena natáhla k mnichovi ruku.

Iluminátor ucukl. Převrhl přitom kalamář s modrým inkoustem. Když se na vzniklou miniaturní kaluž podíval, zdálo se mu, že se mění v moře. Vynořila se z něj dravá šelma o deseti rozích a sedmi hlavách. Na svých rozích nesla deset královských korun a na hlavách jména urážející Boha.

Gregor z Tarentu vykřikl hrůzou. Propadal se do nekonečné tmy, která se pod ním víc a víc rozevírala. Pak už o sobě nevěděl.

***

„Bratře, jsi v pořádku?“ ptal se Gregora Hugo z Klagenfurtu „Ztratil jsi vědomí.“

„Mulier amicta sole, drak, šelma …“

„Měl jsi vidění,“ vysvětlil scriptorarius. „Vyvolaly ho byliny rozpuštěné v oleji. Připravil si je do něj náš bratr herbarista. Já jsem s ním pak omylem naplnil lampu, kterou jsem ti půjčil.“

„Takže Antikrist nepřijde?“

„Dnes nejspíš ještě ne,“ uklidňoval Gregora jeho spolubratr. „Konec tisíciletí se však blíží. Čas se naplňuje.“

Náročná četba

Knihovnice Petúnie Podpantoflová si navyklým pohybem poupravila svůj ocelově šedý drdol. Podívala se na hodiny naproti výpůjčnímu pultu. Byly zdobené řezbami gryfů, draků, goblinů a dalších stvoření Chaosu. V magické knihovně by ostatně člověk těžko mohl čekat dejme tomu květinové vzory. Ručičky ukazovaly za pět minut půl šesté. Výpůjční doba byla do šesti.

Petúnie sáhla do kapsy svého pracovního pláště. Nahmatala v něm těžký svazek klíčů. Zamyšleně ho uchopila. Chystala se vyrazit na poslední prohlídku pracoviště. V tom ale zaslechla klapot korkových pantoflí.

Směrem od studovny vícerozměrných transmutací běžela její kolegyně Drahomíra Chroustová. Nastoupila teprve před půl rokem. Přišla rovnou ze školy. Hromada věcí pro ni byla ještě nových.

Cípy Drahomířina pláště vlály. Oči za tlustými skly brýlí s kulatými obroučkami měly vyděšený výraz. V ruce svírala čtenářskou legitimaci.

„Jeden se nevrátil!“ oznámila.

„Už zase?“ ujišťovala se Petúnie. „Co když jen někde usnul? Nebo si u tebe zapomněl průkazku vyzvednout a odešel.“

„Tak možné to je,“ připustila Drahomíra.

„Zajdeme se na to podívat spolu,“ snažila se Petúnie svou mladou spolupracovnici uklidnit.

Jak řekla, tak udělaly. Vydaly se mezi regály. Čarodějové si na paperbacky nepotrpí. Naprostá většina knih vězela v těžkých dřevěných deskách potažených usní.

Prastaré grimoáry ve svých policích výhružně šustily. Sem tam z některého vyšlehl namodralý záblesk přebytečné magie a neškodně se uzemnil po jedné ze strategicky rozmístěných kovových tyčí.

Studovna vícerozměrných transmutací se rozkládala ve věži přiléhající k východnímu křídlu hlavní budovy. Drahomířin pult stál v jejím nejspodnějším patře. Místnost osvětlovaly louče.

Zájemci o čtení některé z knih museli u pultu nechat své čtenářské průkazky. Když legitimace na konci výpůjční doby přebývala, bylo jasné, že její držitel ještě studovnu neopustil.

Petúnie vzala z výklenku ve stěně rozměrnou petrolejovou lampu. Na Drahomířině stole našla křesadlo. Zapálila knot a pozvedla světlo před sebe.

„Tak která kniha by to mohla být?“ zeptala se své vyděšené spolupracovnice.

„Jako vždycky. Necromantia Proficientium,“ odpověděla Drahomíra. „Byl to ještě študák. Prý se do ní potřeboval na něco podívat kvůli zkoušce u starého Zadrhela. Říkala jsem mu, že nesmí přečíst moc velký kus.“

Obě knihovnice se vydaly vzhůru po temném starobylém schodišti. Jeho kamenné stupně byly ošoupány do hladka nohama nesčetných čtenářů. Ze stěn věže čišel chlad a siroba. V nejvyšším poschodí otevřela Drahomíra bytelné dubové dveře.

Vedly do kruhové místnosti. V jejím středu stál čtecí pultík. Ležel na něm objemný grimoár. Byl otevřený. Petúnii připomněly jeho zažloutlé stránky květ masožravé rostliny, která se snaží nalákat mouchu. Mimoděk se otřásla.

Před pultíkem stál opuštěný pár bot. Stoupal z nich dým.

Vzchop se, ženská, říkala si v duchu Petúnie. Jsi přece knihovnice. Je to tvoje práce.

„OK,“ prohlásila. „Kolik měla ta zatracená věc včera stránek?“

„Dva tisíce osm set čtrnáct,“ pípla Drahomíra.

Potíž s magickými spisy je, že se snaží přečíst svého čtenáře, stejně jako se čtenář snaží přečíst je. Zrovna Necromantia Proficientium byla tímhle chováním proslulá.

Petúnie opatrně nalistovala poslední číslovanou stranu. Na vlastní text knihy se raději nedívala.

„Dva tisíce osm set sedmnáct,“ prohlásila. „Je to jasný. Schlamstla ho.“

„To je hrozný,“ postěžovala si Drahomíra. „Stalo se to už potřetí.“

„Nesmíš si to tak brát,“ utěšovala ji její zkušenější spolupracovnice. „Čtenářů je jako máku. Navíc beztak pořád jen otravujou.“

„Myslíš?“

„Že váháš. Kašli na něj. Pojď se mnou radši zavřít. Když si pospíšíme, stihneme se ještě zastavit v kantýně. Koupím ti horkou čokoládu na uklidnění.“

Experiment

Daniel Vrána se pohodlně rozvalil ve své polstrované židli. Měl nejlepší job ve známém vesmíru. Většinou času totiž nemusel pracovat. Byl zástupcem ředitele Institutu pro experimentální statistiku. Měl na starosti hlavně pokus č. 14. Ten ostatně zabíral naprostou většinu aktivit ústavu. Skutečnou práci na něm ovšem odvedli zaměstnanci na nižších pozicích. Nejdůležitější bylo zajistit přísun banánů. O ten se ale Vávra nemusel starat. Měl na to lidi. Jeho povinnost byla kontrolovat výsledky. Vzhledem k povaze experimentu jich bylo velice málo.

Vávra otevřel horní šuplík svého stolu a vytáhl krabici doutníků. Jeden vybral a labužnicky k němu přičichl. Pak vzal ze stolu miniaturní gilotinu a zkušeným pohybem uřízl špičku. Začal se rozhlížet po sirkách. V tom se ale ozvalo zaklepání na dveře. Vávra doutník odložil a řekl:

„Dále.“

Vešla vedoucí chovatelka ze sekce 9863 Tereza Štěpánková. Působila rozrušeně.

„Máme výsledek!“

„Fakt?“ zeptal se Vávra.

Zpráva ho překvapila jen málo. Kdysi dávno už podobnou situaci zažil. Šlo o pouhý jeden verš, navíc s překlepem. I tak to bylo velice neobvyklé.

„A kolik toho je?“ zeptal se.

„Je to úplně celý,“ odpověděla Štěpánková.

„Jako kompletní sonet?“

„Ne, všechno.“

„Celé dějství? Nebo snad hra?“

„Říkám: všechno.“

Tohle Vávru opravdu zaujalo. Bylo extrémně nepravděpodobné, že by se taková věc během jeho působení v institutu stala. Kdysi si dokonce pamatoval konkrétní čísla. Za ta léta nicnedělání se mu však vykouřila z hlavy. Vstal a vydal se společně se Štěpánkovou do hlubin ústavu.

Sekce 9863 zabírala část čtvrtého patra v severovýchodním křídle. Chovatelka vedla Vávru dlouhou chodbou k bílým dveřím. Byly to jedny z deseti milionů. Všechny byly naprosto stejné. Vedly do naprosto stejných čtvercových místností. Na těchhle konkrétních dveřích stálo:

Subjekt 575789

Pongo

Uprostřed místnosti seděl na podlaze mírně obtloustlý šimpanz. Před ním stál psací stroj. Místo u stěny zabíralo několik sloupců papírů. Byly pečlivě rozdělné do množství svazků.

Vávra vytáhl z kapsy svého bílého pláště banán. Při práci v Institutu jste museli mít pořád nějaké po ruce, i když jste působili na vedoucí pozici. Podal ovoce Pongovi. Po krátké úvaze ho ještě pohladil po hlavě.

Přistoupil k produktu šimpanzovy práce. Namátkou vybral jeden svazek. Prolistoval ho. Přečetl si první větu, která mu padla do oka. Zněla:

„Pravou metlou je nezřízený chtíč, a často pro něj předčasně uprázdnil se šťastný trůn a padli králové.“

Vávra svazek zase zavřel a vrátil na místo. Pak se podíval na Štěpánkovou.

„Je celý a bez chyby,“ prohlásila. „Už tady byla Máňa z filologického. Potvrdila to. Pongo napsal kompletního Shakespeara náhodným bušením do kláves psacího stroje.“

Šimpanz dojedl banán a odhodil slupku na zem. Štěpánková ji automaticky sebrala.

„Co budeme dělat?“ ptala se. „Znamená to, že jsme všichni bez práce? Experiment skončil?“

„Já bych to zatím neřešil,“ prohlásil Vávra. „Je pátek, poledne pryč. Na hlavním ředitelství už nebude ani noha. Necháme to na pondělí.“

„Ty si šéf,“ prohlásila chovatelka. „Není to ale zvláštní? Myslela jsem, že z počtu pravděpodobnosti plyne, že to nestihnou sepsat dřív, než skončí vesmír.“

„Jenže to je právě ta pravděpodobnost,“ poučil ji Vávra. „Tady Pongo měl jednoduše štěstí.“

„Tak jo.“

Zástupce ředitele se podrbal na hlavě. Sám nečekal, že by pokus mohl někdy skončit. Co se dá ale dělat? Rozhodl se vrátit do kanceláře a vykouřit svůj doutník. Vzal za kliku a otevřel dveře. Chodba za nimi už ale přestala existovat.

Stavební řízení

Ortoped Karel Steiner vystoupil z tramvaje. V pravé ruce nesl rozměrné desky. Na opačné straně ulice se tyčila vysoká prosklená budova. Nad jejími dveřmi stálo velkým písmem STAVEBNÍ ÚŘAD. Steiner našel přechod pro chodce. Přešel po něm. Následně zdolal několik schodů.

Skleněné dveře úřadu se před ním rozestoupily. Jen kousek od nich zahlédl Steiner okénko s nápisem Podatelna. Seděla za ním žena ve středních letech s účesem typu květák a tlustými brýlemi.

„Dobrý den,“ oslovil ji Karel. „Chtěl bych si k domu přistavět garáž. Přinesl jsem projektovou dokumentaci.“

„Ukažte,“ odpověděla úřednice.

Karel vtáhl ze svých desek tlustý štos papírů. Žena ho zběžně prolistovala.

„Potřebujete ještě vyplněný formulář T-438.“

„A kde ho seženu?“

„V Oddělení malých staveb. Nevím, kde teď přesně sídlí. Bude to ale napsáno na plánu v šestém patře.“

Karel řekl úřednici, že se hned vrátí. Když došel k výtahu po straně prostorné haly, zjistil, že na jeho dveřích visí rukou napsaná cedule MIMO PROVOZ. Vydal se proto po schodech vedle.

První tři patra zvládl bez potíží. Ve čtvrtém už ho začínaly trochu bolet nohy. V pátém se musel na chvíli zastavit, aby popadl dech. V šestém už byl pořádně zpocený.

Plán visel na konci dlouhé chodby označené písmenem K. Byla plná číslovaných dveří. Karel nějakou dobu schéma zkoumal. Nakonec Oddělení malých staveb našel. Podle nákresu sídlilo ve druhém patře, na chodbě E, dveře číslo 37.

Cesta ze schodů mu šla rychleji než do nich. I tak se ale koupal v potu. Chodbu E našel až na druhý pokus. Dveře č. 37 byly zase až úplně na konci. Vzal za kliku.

Uvnitř stály dvě přepážky podobné té v Podatelně. Za každou z nich seděla jedna úřednice. První měla delší vlasy sepnuté do drdolu, druhá mikádo. Byly zabrané do hovoru.

„Nemůžu ji vystát,“ řekla ta první. „Občas je ale navštěvujeme. Minulý týden jsme u nich byli na obědě.“

„Aspoň nemusíš vyvářet,“ řekla druhá.

„Jenže ona je úplně nemožná,“ řekla zase první. „Snažila se o svíčkovou. Nějak se jí ale zdrcla. Nedala se jíst.“

Karel si odkašlal:

„Ehm.“

„Co chcete?“ utrhla se na něj první úřednice. „Nevidíte, že tady pracujeme?“

„Potřeboval bych formulář T-438.“

„A máte vyplněnou žádanku Q-15?“

„Ne.“

„Tak jak chcete dostat formulář T-438?“ divila se úřednice.

„A kde seženu žádanku Q-15?“

„V Oddělení žádostí, přece. To dá rozum.“

„A kde najdu Oddělení žádostí?“

„Co já vím, podívejte se na plán.“

Tentokrát začal Karel zpomalovat už po prvním zdolaném poschodí. V šestém patře vytáhl z kapsy kapesník a otřel si čelo. Když se znovu podíval na ten zatracený plánek, zasténal. Oddělení žádostí sídlilo v přízemí, dveře č. 4, hned vedle podatelny.

Pomalu sešel schody. Ve druhém patře Karel zakopl. Málem se přizabil. Nakonec ale udržel rovnováhu.

Došoural se k ošuntělým dveřím s plastovou čtyřkou. Zaklepal na ně a rovnou vstoupil. Uvnitř spatřil opět dvě okénka. Pravé neslo označení Žádosti. Levé bylo popsáno Evidence.

Židle za okénkem Žádosti zela prázdnotou. V okénku Evidence seděla starší šedovlasá paní a štrikovala. Když viděla, že Karel zkoumá pracoviště její sousedky, prohlásila:

„Má dolovenou. Obslouží vás okénko číslo 84.“

„A kde je?“

„Co já vím, podívejte se na plán.“

Karel si povzdechl a vyrazil znovu do schodů. Okénko č. 84 bylo podle plánu ve třetím patře. Našel ho bez potíží. Od drobné zrzky ve žlutém kostýmku u něj dostal zelený kus papíru.

Pečlivě ho vyplnil u šikmé psací desky. Pak se sesunul na mimořádně nepohodlnou židli uprostřed chodby a chvíli odpočíval. Nakonec se zvedl a vyrazil do druhého patra. Zaměstnankyně úřadu ze dveří č. 37 už si ho pamatovaly.

„Ježíšimarjá,“ vykřikla ta s drdolem. „To je zase ten otrava.“

„Co potřebujete?“ utrhla se na něj ta s brýlemi.

„Formulář T-438,“ prohlásil Karel. „Tady je žádanka Q-15.“

Úřednice si papír prohlédla.

„Prosím,“ řekla nakonec.

Podala mu žlutý tiskopis.

Karel sešel s papírem zpátky do přízemí. Vyplnil ho u další šikmé psací desky. Když byl hotov, odnesl výsledek svého snažení do podatelny.

„Co zase chcete?“ zeptala se ho žena s účesem typu květák.

„Přinesl jsem stavební dokumentaci k nové garáži,“ odpověděl Karel. „Tady je vyplněný formulář T-438.“

„Už je po úředních hodinách. Máme otevřeno do patnácti nula nula.“

Karel se podíval na rozměrný digitální časoměr opodál. Ukazoval 15.01.

„Tak snad byste to mohla ještě vzít.“

„Nemohla,“ prohlásila úřednice. „Přijďte příští pondělí.“

„Ale já už nemám dovolenou,“ stěžoval si Karel.

„To je váš problém.“

Teď už toho měl Karel dost.

„Vy snad nejste lidi,“ prohlásil. „Vy jste normální Ufoni.“

„No dovolte!“ urazila se úřednice.

Pak pověsila do okénka ceduli ZAVŘENO a zatáhla žaluzie. Karel opustil úřad a vydal se na tramvaj.

Jen několik minut po Karlově odchodu se na vnitřním nádvoří úřadu shromáždil dav zaměstnanců a zaměstnankyň. Většina vězela v sakách a kostýmcích. Byla mezi nimi paní s květákem na hlavě, slečna s drdolem i slečna brýlemi, šedovlasá dáma s košíkem plným pletení i drobná zrzka ve žluté.

Uprostřed nádvoří stál stříbřitý hvězdolet. Na jeho boku se otvíral vstup šestiúhelníkového tvaru. Vedla k němu dlouhá lesklá kovová rampa. Úředníci po ní spořádaně nastoupili. Pak všichni odletěli domů, na třetí planetu hvězdy Alfa Carinae.

Karty nelžou

Kadeřnice Hana Šimková vstoupila do pracovny jedné ze svých věrných zákaznic Evelyn Morenové. Místo se od Hanina kadeřnického salónu dost lišilo. Ze své vlastní provozovny byla zvyklá na lehce chemickou vůni šampónů a barev na vlasy, spoustu světla, fotky modelek s prudce elegantními sestřihy podle poslední módy a samozřejmě zrcadla.

V Evelynině působišti panovalo přítmí. Světlo vydávaly jen strategicky rozmístěné svíčky. Ve vzduchu bylo cítit kadidlo. Stěny zakrývaly závěsy z těžkého fialového sametu. Evelyn si totiž vydělávala na živobytí jako kartářka.

Už na Hanu čekala. Měla na sobě dlouhé tmavé splývavé šaty. Ve vlasech se jí leskla tenká stříbrná čelenka. Ukázala své přítelkyni stolek pokrytý tmavomodrým ubrusem s hvězdami a astrologickými symboly. Stály u něj dvě židle.

„Posaď se u mě,“ vybídla ji.

Hana si vybrala jednu z židlí. Evelyn se posadila do druhé.

„Tak co to bude?“ zeptala se věštkyně. „Láska, peníze, rodina nebo snad práce?“

„Ehm,“ odkašlala si Hana. „Asi láska.“

„A kde je problém?“

„Můj přítel mě nejspíš nemiluje. Možná má jinou. Už měsíc mi nekoupil ani blbou kytku. Jmenuje se Miloš.“

„Tak se na to podíváme,“ prohlásila kartářka. „Přinesla jsi fotku?“

Hana jí podala portrét mladého usměvavého muže s blond vlasy.

„Fešák,“ pochválila ji věštkyně.

„No právě,“ řekla zákaznice. „Mám obavy, že mi ho přebere nějaká mladší.“

Věštkyně položila fotografii doprostřed stolu lícem dolů. Pak vytáhla balíček ohmataných karet.

„Zamíchej je.“

Hana udělala, co se po ní chtělo. Kartářka rozložila jednotlivé listy do složitého symetrického obrazce kolem fotografie. Stejně jako foto ležely na stole rubem vzhůru.

„Tak jdeme na to,“ prohlásila.

Obrátila napřed fotku a po ní první kartu. Byli na ní namalovaní muž a žena. Oba byli nazí.

„Milenci,“ vysvětlila věštkyně.

„To je dobře, ne?“ řekla kadeřnice. V jejím hlasu byla slyšet naděje.

„Ale kdepak,“ uzemnila ji kartářka. „Může to být i velký špatný. Kde Miloš pracuje?“

„Je manažer v HyperMegaGlobe corp. Sídlí kousek od metra Jinonice.“

Evelyn otočila další kartu. Vyobrazovala vysokou stavbu obklopenou mraky. Vznášel se nad ní symbol oka, ze kterého se do stran rozbíhaly paprsky.

„Věž,“ řekla. „Znamená náhlou změnu, pošlapanou pýchu, strach nebo utrpení. To nevypadá dobře. Jak jste se vůbec seznámili?“

„Potkala jsem ho na akci pro fanoušky Stranger Things,“ vysvětlila kadeřnice. „Oba ten seriál milujeme.“

Kartářka přikývla a otočila další list.

Byla na něm opět nahá žena. Stála po kolena ve vodě. Nad hlavou měla sedm hvězd.

„Tahle by měla znamenat naději,“ prohlásila Evelyn.

„Tak prima,“ řekla Hanka.

„Jenže je hlavou dolů. Takhle karta značí nevěru, nebo nejistotu. Máte nějaké oblíbené jídlo?“

„Vždycky jsme si spolu kupovali gumové medvídky,“ popsala Kadeřnice. „Proč?“

„Karty tyhle věci občas ovlivňují,“ vysvětlila Evelyn. „Jsou hodně citlivé. Nechci ale moc zabíhat do detailů. Je to technické.“

Následující list zobrazoval dvojramenné váhy. Ležel ale na stole zase hlavou dolů.

„Nepoctivost nebo nespravedlnost,“ povzdechla si kartářka. „Hele, to nemá cenu. Na tvém místě bych to ukončila.“

„Hm, dobře,“ povzdechla si Hanka. „Bude mi to líto, ale co se dá dělat.“

***

O čtrnáct dní později se Evelyn potulovala před sídlem HyperMegaGlobe. Na sobě měla džínovou sukni, triko Upside Down a Mikinu Hawkins High. Strávila v okolí prosklené budovy už víc něž dvě hodiny. Snažila se ale být v pohybu, aby nepůsobila příliš nápadně. Konečně Miloše zahlédla.

„Dobrý den,“ pozdravila ho. „Nevíte, kudy se dostanu na metro?“

„Jasně, je to tak pět minut,“ dopověděl. „Dobrá mikina.“

„Díky. Já ten seriál zbožňuju,“ svěřila se Evelin. „Chodila jsem na střední tady kousek. Radši bych ale Hawkins High.“

„I když jsou tam příšery?“ zeptal se Miloš.

„I tak.“

„Víte co,“ navrhl. „Taky jdu na metro. Ukážu vám cestu.“

„Cool,“ prohlásila Evelyn

Vytáhla z kapsy barevný plastový sáček a jedním trhnutím ho otevřela.

„Dáš si gumídka?“