Nepříjemnost

Tak nakonec ten posmrtný život nevypadá zle, pomyslela si knihovnice Anna Novotná. Před deseti minutami zemřela, když jí v práci spadl na hlavu tlustý Atlas světa z roku 1993. Rázem se ocitla v rozlehlém klientském centru plném elegantních stolků s přepážkami a počítači. Slyšela zvonění telefonů, cvakání klávesnic a tlumené hovory. Zdálo se jí, že ve vzduchu cítí slabou vůni jablek.

Kdo by řekl, že to na druhém břehu bude jako v bance nebo na sociálce, napadlo ji.

Ve vzdálenosti několika málo kroků zahlédla terminál. Přistoupila k němu a dotkla se obrazovky. Objevil se nápis:

VÍTEJTE V PODSVĚTÍ. S ČÍM VÁM MŮŽEME POMOCI?

Následovala nabídka služeb: Registrace nově zemřelých, Přehled karmy, Změna úrovně existence, Převtělování, Komunikace s živými a tak dál. U spousty z nich neměla Anna ponětí, co znamenají.

Zbytečně ale nespekulovala. Vybrala první možnost. Terminál vyplivl lístek s pořadovým číslem. Bylo to 674. Podívala se na velkou světelnou tabuli, které si dosud vůbec nevšimla. U čísla 674 naskočila přepážka 11.

Anna se rozhlédla a hned příslušné stanoviště zaregistrovala. Seděla u něj přívětivě vyhlížející operátorka ve střízlivém kostýmku. Husté kaštanové vlasy měla v týlu sepnuté sponou.

„Dobrý den,“ oslovila ji Anna, zatímco se usazovala na pohodlně vyhlížející židli. „Asi bych se u vás měla zaregistrovat. Nebo aspoň myslím. Moc se v tom nevyznám. Jsem mrtvá poprvé v životě.“

„To je v pořádku,“ usmála se pracovnice podsvětí. „Jen mi prosím nadiktujte své úmrtní číslo.“

„Ale to já neznám.“

„Je na vaší uživatelské kartičce. Měla byste ji mít v náprsní kapse.“

Bývalá knihovnice kapsu zkontrolovala. Opravdu v ní našla průkazku s vlastní fotkou, jménem, datem úmrtí a dalšími údaji.

„245831/0003,“ přečetla.

„Výborně,“ odpověděla operátorka a naťukala numerický identifikátor do počítače.

Anna si svou kartičku zamyšleně prohlížela. Zaujala ji kolonka Vyznání.

„Ehm,“ začala. „Nevadí, že jsem ateistka? Popravdě jsem nevěřila ani na život po životě.“

„No, nejsme moc rádi,“ přiznala operátorka. „V poslední době jsme ovšem dost zvyklí. Je tu ale jiný drobný problém. Zdá se, že se z vás má stát duch. Nejspíš se budete muset na několik století ještě vrátit na Zem.“

„To mám jako strašit?“

„Není to nutné. Můžete se ale strašením zabavit. Nevíte, jaký byste mohla mít důvod?“

„To byste snad měli vědět vy, ne?“

„Nejsem si jistá. Co nějaká znamení? Nepředpověděla vám náhodou něco tajemná vrásčitá stará cikánka? Nemáte s někým nevyřízené účty? Lidé, kteří se stanou duchy, k tomu obvykle musí mít opravdu silné pohnutky.“

„Hm … nemám ponětí,“ uvažovala Anna nahlas. „I když … Může to být i absolutní kravina?“

„Záleží jen na vašem subjektivním vnímání. Nemusí to být něco objektivně důležitého.“

„Celou dobu, co jsem mrtvá, mám pocit, že jsem doma zapomněla vypnout troubu. Co když vyhořím?“

Operátorka se znovu zahleděla do monitoru. Vyťukala několik příkazů. Pak vytáhla ze šuplíku tlustou ohmatanou knihu s obálkou potištěnou astrologickými symboly. Zalistovala v ní a zkonzultovala s ní výpis z informačního systému na obrazovce.

„To by mohlo být ono,“ prohlásila nakonec. „Až se to vyřeší, rádi vás u nás znovu přivítáme.“

„Ale jak vyřeší?“

„Nemám ponětí. Není to v mé kompetenci. Tyhle věci většinou vyplynou ze situace přímo na místě.“

„Takže se budu pět set let zjevovat u sebe doma v kuchyni?“

„Je to možné,“ přitakala operátorka a ukázala: „Kdybyste pokračovala tamhle těmi dveřmi …“

„Počkejte, já přece nevím, jak být duchem!“

„Není na tom nic těžkého,“ uklidnila ji pracovnice podsvětí. „Teď mě prosím omluvte. Musím se věnovat dalším zákazníkům.“

Jedničkou

Reklamní textař Jan Kovář se pohodlně uvelebil v kupé. Jezdil první třídou. Jedničkové vagóny byly na jeho obvyklé trase starší a v horším stavu než ve dvojce. Wi-Fi fungovala jen každou druhou cestu. Možná jen každou třetí. Za vyšší cenu a s horšími službami by první třídou jezdil jen blázen. Proto byla pravidelně skoro úplně prázdná.

Téměř pokaždé tak měl celý osmimístný oddíl pro sebe. Mohl si natáhnout nohy. V cestování vlakem se vyznal. Dojížděl do práce přes půl republiky.

Bundu si pověsil na věšák vedlejšího sedadla. Vytáhl čtečku. Oživil ji, a pustil se do třetího dílu Harryho Pottera. Za oknem vlaku už totiž začínal být cítit podzim.

Kniha se k počasí skvěle hodila. Četl ji mockrát. Vůbec mu ale nevadilo si ji přečíst znova.

Zrovna se dostal k okamžiku, v němž vlak do Bradavic náhle zastavil a po uličkách začali levitovat mozkomoři. Když v tom ho vyrušila průvodčí. Otevřela dveře a prohlásila:

„Dobrý večer, kontrola jízdních dokladů.“

Kovář se natáhl k bundě. Začal šmátrat po kapsách a hledat mobil. Během své činnosti si průvodčí důkladně prohlédl.

Odhadoval, že mu bude vysoká tak po bradu. Byla štíhlá, pružná a rovná jako meč. Měla hnědé středně dlouhé vlasy a brýle s výraznými obroučkami. Určitě ji na trati viděl prvně. Zdálo se mu, že si jeho zkoumavého pohledu všimla. Trochu se začervenala.

Konečně našel telefon. Spustil aplikaci dopravce a ukázal průvodčí QR kód. Ta ho načetla ve svém přenosném terminálu.

„Díky,“ prohlásila. „Příjemnou cestu.“

„Rádo se stalo,“ odpověděl. „Vám také.“

Když jel na konci týdne na víkend domů, na novou průvodčí si vzpomněl. Říkal si, že by ji třeba mohl zase potkat. Lístky ale kontroloval tlustý fousatý chlapík. Jan ho na trati vídal často. Na pěknou průvodčí znovu narazil až po čtrnácti dnech.

Se čtením se dostal do čtvrtého dílu. Zrovna se prokousával první disciplínou Poháru tří kouzelníků. Nemohl si pomoci, ale tahle část Harryho ho nudila. Připadala mu jako vata.

Odložil čtečku na stolek a rozhlédl se z okna. Zaujala ho souprava čtyř lokomotiv, zařazených za sebou jako obyčejný vlak. Zatímco si ho prohlížel, zaslechl, jak se otevírají dveře kupé.

„Dobrý večer, kontrola jízdních dokladů.“ prohlásila průvodčí.

Ten den jí to slušelo snad ještě víc než minule. Jan vytáhl mobil, našel aplikaci a ukázal QR kód. Pak se zeptal:

„Nevíte, proč jsou ty čtyři mašinky seřazené takhle za sebou? Ještě jsem něco takového neviděl.“

Hned se zastyděl za použití infantilní zdrobněliny. Průvodčí se ale usmála.

„Ty jsou konkurence, takže toho moc nevím,“ vysvětlila. „Zjevně je ale potřebují někam přepravit. Možná do depa k opravě.“

„Díky.“

„Není zač. Příjemnou cestu.“

Když se za ní zavřely dveře kupé, pokoušel se dál pokračovat v knize. První úkol turnaje se zoufale vlekl. (Byl to ten s draky hlídajícími vejce.) Po chvíli zase odložil Kindle a zamyslel se.

Všiml si, že má na ruce několik prstýnků. Mohl být některý snubní? Vůbec se v těchhle rituálech nevyznal. Oživil mobil, aby se podíval na Wikipedii. Musí tam přece být heslo Snubní prsten, nebo tak nějak. Ta zatracená Wi-Fi už ale zase nešla.

Měl matné povědomí, že by se měl nosit prsteníčku levé ruky. Zdálo se mu, že to není případ průvodčí. Nebyl si jistý na sto procent. Odhadoval to ale přes devadesát. Rozhodl se. Až ji příště potká, zapřede rozhovor a někam ji pozve.

Když na ni natrefil počtvrté, četl zrovna o staré učebnici lektvarů, která patřila tajemnému Princi dvojí krve. Harmiona zrovna přesvědčovala Harryho, že kniha patřila studentce jménem Eileen Princová. Harry a Ron jí ale odporovali. Poznámky v knize podle nich musel napsat mladý muž.

„Dobrý den, kontrola jízdních dokladů,“ pozdravila průvodčí.

„Moment, už to hledám,“ odpověděl.

Vytáhl telefon a ukázal ho jako obvykle. Průvodčí zkontrolovala QR kód.

„Díky. Příjemnou cestu,“ prohlásila.

„Není zač. Rádo se stalo.“

Průvodčí zavřela dveře do kupé a vyrazila dál chodbičkou.

Jan se vzpamatoval. Teď nebo nikdy, řekl si. Znovu dveře otevřel a zavolal na ni:

„Poslyšte?“

„Ano.“

„Ehm … nefunguje Wi-Fi. Nevíte, čím by to mohlo být?“

„Zkusím ji vypnout a zase zapnout, snad se umoudří,“ slíbila.

Od toho dne Jan už jen ukazoval kód.

Princ a nymfa

Prastarým lesem se rozlehl zpěv. Princ Fineas opatrně poodhrnul hustý závoj hlohu. Ležel na plochém kameni nad lesní bystřinou. Pátral po zdroji zvuku. Slovům nerozuměl, pokud píseň vůbec nějaká měla. Její uhrančivá melodie jakoby přidávala druhý hlas k šumění říčky. Před jeho duševním zrakem se malé potůčky spojovaly v mocný proud, schopný měnit tvář země. V nápěvu se ozývalo i vzdálené šumění moře a chechot racků.

Fineas se přinutil soustředit. Polapit lesní nymfu chce prvotřídního lovce. Fineas přesně takovým lovcem byl. Vyznal se ve stopách, pastech i nástrahách. Jeho šípy vždy zasáhly svůj cíl.

Když se dozvěděl, že v hvozdu na úpatí Měsíčních hor jedna nymfa přebývá, vydal se situaci prozkoumat. Pátral po tajemné bytosti už třetí měsíc. Teď ji konečně spatřil.

Seděla na mechem obrostlém balvanu uprostřed proudu a zpívala. Na sobě měla dlouhé splývavé roucho v barvě letní oblohy bez mráčku. Do zlatých vlasů si vpletla věnec z lesního kvítí.

Princ zkontroloval, zda má v kapse kouzelnou pásku. Byla z obvyklého materiálu: zvuku kočičích šlépějí, ženského vousu, kořenů hor, medvědích šlach, rybího dechu a ptačích slin. Nedala se přetrhnout. Až nymfu chytí, páskou ji sváže.

Když se ujistil, že je materiál k výrobě pout na svém místě, pustil se opatrně do plížení. Pomalu a beze spěchu se doplazil zhruba patnáct stop od nic netušící krasavice. Hustá vegetace ho naštěstí dokonale kryla. Nakroutil si knír a odepnul od pasu vrhací síť.

Teď nebo nikdy, pomyslel si.

Rychle se vztyčil a zkušeným pohybem hodil. Nymfa však síť koutkem oka zahlédla. Vyhnula se jí. Seskočila z balvanu na břeh a dala se do běhu.

„Do háje,“ ulevil si princ a dodal, spíš pro sebe: „Máš to marné. Stejně tě dostanu.“

Překonal po kamenech řeku a pustil se do pronásledování. Do obličeje ho šlehaly větve. Jeho ruce i lovecký kabátec drásalo trní. Ignoroval obojí. Soustředil se jen na modré záblesky nymfina šatu před sebou.

Zhruba po hodině pronásledování si všiml, že dívka náhle zastavila. Obrátila se k princi. Zvedla ruce k obloze.

Zahřmělo. V korunách stromů zaburácel vítr. Spustil se hustý déšť, který rychle přešel v krupobití. Viditelnost klesla na pouhých několik kroků. Princ byl ale připravený.

„Umíš ovládat počasí,“ zabručel. „Na mě si ale nepřijdeš.“

Vytáhl ze záňadří talisman a pevně ho stiskl. Zároveň vyslovil slova v prastarém jazyce, která zde raději nebudeme uvádět. Kroupy i vítr rázem ustaly. Princ se dal znovu do běhu.

***

Nymfa Nerissa si začínala zoufat. Většiny lovců se dokázala snadno zbavit. Ten chlápek s knírkem a zlýma očima se však ne a ne nechat setřást. Docházely jí síly. Nohy ji zanesly na stinný palouk porostlý vlhkou trávou a kapradím. Popadla dech a zavolala svého otce, říčního boha:

„Pomoz mi. Zbav mě mé krásy.“

Sotva jí výkřik vyšel z úst, ucítila, jak její údy zachvátila těžká otupělost. Její jemná pokožka se změnila v hladkou bílou kůru. Vlasy na sebe vzaly podobu listů. Z rukou se staly větve. Nohy, před chvílí tak lehké, uvízly v zemi. Proměnily se v kořeny.

***

Když dorazil na mýtinu princ Fineas, našel na ní jen útlou osaměle stojící břízu. Na jedné z jejích větví se visel nymfin věnec.

Z dubu na kraji palouku přeskočila do koruny břízy veverka. V předních tlapkách držela žalud. Princ sejmul ze zad luk, vložil na tětivu šíp a natáhl ji. Zamířil na veverku. Pak se ale rozmyslel a luk sklonil.

Byla to chyba. Veverka později žalud upustila. Vyrostl z něj dub, který porazil hrdina Sigurd Rudý. Z jeho dřeva vytesal kolébku pro svého syna Hákona. Ten pak Finea zabil v bitvě na Křídových polích.

To ale princ nemohl vědět. Natáhl se pro věnec. Chvíli si ho zamyšleně prohlížel. Nakonec ho dlouhým plochým obloukem odhodil do lesa. V větvích břízy zaševelil vítr. Znělo to jako úlevný povzdech.

Nekráče

Redaktor Michal Kučera se pustil do svého obvyklého čtvrtečního úkolu. Spočíval v nalezení dostatečného množství důležitých, známých nebo alespoň něčím zajímavých lidí, kteří od minulého čtvrtka zemřeli. Jejich nekrology pak měl sepsat na poslední stránku týdeníku Fakta, ve kterém pracoval. Ještě předtím ale musel zajít se seznamem kandidátů za svým šéfem, editorem Pavlem Králem.

Zásadní bylo vybrat jednoho z nebožtíků. Pojednával o něm pak otvírák stránky. Zabíral celou její horní polovinu. Doprovázela ho fotka dotyčného. Ostatní nekrology mívaly jen jeden odstavec. Fotky u nich většinou nebyly. Pokud přece jen ano, tak maličké.

Po zhruba hodině a půl hledání na zpravodajských webech a ve svodkách z agentur shromáždil Kučera šestnáct kousků. K zaplnění stránky jich potřeboval okolo osmi. Poslal si seznam s poznámkami do tiskárny. Vyzvedl si ho cestou ke Královu stolu.

„Čau Pavle,“ oslovil ho. „Mám návrhy na nekráče.“

„Jasně, sem s nima.“

„Tak na velkej může být Maria Rossi, italská herečka.“

„Kolik jí bylo?“

„Osmdesát devět.“

„Tu už si lidi nepamatujou. Nebo si myslí, že je dávno mrtvá. Co tam máš dál?“

Tomáš se zadíval do svého papíru. Tyhle debaty byly vždycky jako přes kopírák.

„Kareem Johnson,“ zkusil Tomáš. „Hrál basket. Měl zlatou z olympiády.“

„Dobrý, ale basket u nás lidi nesledujou. Ještě někdo další?“

„Nelson Mwangi, aktivista a filantrop. Zasvětil život boji s rasizmem, za lidský práva a charitě.“

„A někdo od nás?“

„Akorát biofyzička Hana Kovářová.“

„Tak to je teda bída,“ prohlásil Král. „Hele, víš co. Napiš tu herečku. Dáme tam s klukama nějakou její fotku zamlada. Čtenáři ji asi už moc neznaj. Určitě ale vypadala dobře.“

***

Editor Král zůstal v kanceláři do deseti večer. Přečetl a upravil posledních pět stránek papírového časopisu. Zároveň je rovnou připravil k vydání na webu. Zkontroloval návrhy grafik. Četl i ty zatracené nekráče, které Michal Kučera napsal a uložil do redakčního systému.

Italská herečka nakonec nebyla špatná. Nekrolog obsahoval i pikantnosti z jejího bohatého milostného života. Takhle se to musí, pochválil Král v duchu autora.

Nakonec vypnul počítač. Cestou z redakční budovy si pípnul čipovou kartu. Blond recepční ho sledovala se znuděným výrazem. Řekl jí „Dobrou noc“ a vykročil do rušné metropole.

Měl to z práce domů jen tři stanice metrem. Cestou na podzemku musel přejít silnici. Přecházel na stejném místě nejméně desetkrát týdně. Zrovna ten večer ale zapomněl rozhlédnout. Přejela ho tramvaj. Byl okamžitě mrtvý. Jako když najednou v domě zhasnou všechna světla.

***

O týden později přišel redaktor konkurenčního týdeníku Čas Martin Dvořák za editorem Lukášem Černým. Stejně jako Kučera s Králem řešili stránku s nekrology.

„Tak co tam máš?“ zeptal se editor. „Nějakej Čech nebo Češka?“

„Jeden jo,“ prohlásil Dvořák. „Umřel novinář Pavel Král.“

„Ale nepovídej,“ divil se editor. Takovej mladej kluk. Co se mu stalo.“

„Přejela ho tramvaj.“

„To je smůla,“ odtušil Dvořák. „Já ho znal. Pracoval jsem s ním v Deníku 24. V poslední době ale dělal editora. Lidi si ho už nepamatujou. Někdo další?“

Laborantka

Tomáš Zeman si bez velkého zájmu prohlížel nástěnku s nápisem „Daruj, krev, daruješ život.“. Visely na ní vesměs nabídky všelijakých slev a bonusů od zdravotních pojišťoven. Ta Tomášova samozřejmě nenabízela vůbec nic. Bylo mu to jedno. Na transfuzní stanici chodil kvůli vlastnímu dobrému pocitu. Někdy se ale procedura hrozně vlekla.

Jako třeba zrovna toho dne. Byl už na oddělení půl hodiny a ještě na něj nepřišla řada ani s odběrem malého vzorku, ze kterého se stanovuje krevní obraz. Seděl na lavici před dveřmi s nápisem LABORATOŘ a čekal.

Vtom se na displeji informačního systému objevilo číslo 61. Tomáš se pro jistotu podíval na lísteček, který žmoulal v dlani. Byl na řadě. Zvedl se, zaklepal a rovnou vzal za kliku.

„Dobrý den,“ prohlásil.

„Dobrý den,“ odpověděla slečna za stolem. „Posaďte se, prosím.“

V místnosti panovalo přítmí. Žaluzie rozměrného okna byly úplně zatažené. Laborantka měla na sobě bílý plášť a kalhoty. Měla uhlově černé vlasy. Stejnou barvou si nalakovala nehty. Její oči pod dlouhými řasami byly smaragdově zelené. Tomášovi se líbila.

„Teď vás píchnu do prstu,“ prohlásila. Rozbalila žiletku na jedno použití.

Tomáš jí podal levou ruku. Trochu to zabolelo. Laborantka mu pak odebrala kapku krve.

„Jedl jste něco tučného?“ zeptala se.

„Ne,“ prohlásil. „Naposled včera zmrzlinu.“

„Kolik kopečků?“

„Jen dva.“

„Nelžete?“ pochybovala laborantka.

„Opravdu ne,“ dušoval se Tomáš. „Ani jiná zakázaná jídla.“

„Jaká zakázaná jídla?“

„Myslel jsem třeba česnek.“

„Proč?“ chtěla vědět laborantka.

„Přece odpuzuje upíry.“

Dívka se usmála. Tomášovi bylo jasné, že podobnou narážku už asi slyšela. Určitě víckrát než jednou.

„Vypadám snad jako upírka?“

Tomáš několik desetin vteřiny zaváhal. Pak se rozhodl, že nemá co ztratit.

„Docela ano,“ prohlásil. „Upíři jsou prý děsně šarmantní a sexuálně přitažliví.“

Laborantka se znovu usmála. Pak napsala na kus papírku telefonní číslo.

„Končím tady v pět,“ řekla, zatímco lísteček Tomášovi podávala. Když byl na odchodu, ještě dodala:

„A žádný česnek.“

***

Nakonec se dohodli až na devět hodin večer. Tomáš se pokusil obléct trochu víc fancy než obvykle. Po nějakém hrabání ve skříni si místo obvyklé khaki bundy navlékl bílé sako. Vyrazil z domova v osm dvacet. Šel pěšky.

Měli se setkat v poněkud zanedbané části městského parku. Místo srazu působilo ošuntěle. Lidé tam s výjimkou několika pejskařů prakticky nechodili. Volba ale dávala smysl v kontextu ranního rozhovoru. Uprostřed prostranství se totiž tyčila socha Brama Stokera.

Tomáš dorazil ve 20.53. Byla už tma. Jediná lampa pouličního osvětlení byla mimo provoz. Na nebi bledě zářil úzký srpek dorůstajícího Měsíce. Plácek by jednomu mohl připadat až strašidelný, pomyslel si Tomáš.

Stín, který se vynořil zpoza podstavce sochy, nezaregistroval. Kousnutí bylo zpočátku velmi bolestivé. Když však upírčiny tesáky vězely v jeho krční tepně několik minut, ztratil vědomí. Poslední Tomášova myšlenka byla, že si přece jen měl trochu toho česneku vzít.