Pěsťovka

Marketingový specialista Michal Jiránek neměl dobrý den. Při ranní prezentaci před šéfy všech nejdůležitějších oddělení mu chcípnul dataprojektor. Když ho rozběhl, zjistil, že si připravil nesprávný powerpointový soubor. Po poradě za ním přišel nějaký magor z účtárny. Chtěl jakousi debilní tabulku. Měl ji prý dodat už minulý týden. Michal netušil, o čem je řeč. Nakonec musel nějaká čísla narychlo schrastit. Samozřejmě si je všechna vymyslel. Hned potom zase odešla tiskárna. Michal přičítal problémy novému pracovišti.

Firma se před časem přestěhovala do budovy na periferii. Kolem se nedalo zajít na oběd. Jediná možnost byla divná knajpa u malého zimního stadionu hned vedle. Jídlo nestálo za nic. Kuchař ho nejspíš ohříval v mikrovlnce.

Podobné to bylo s parkováním. Pořádné stání u domu chybělo. Šéfové mohli odstavit své vozy na menším vyasfaltovaném prostranství v zadním traktu. Pro ostatní zbýval zabahněný plácek vedle. Když konečně padla, Michal si z něj šel vyzvednout svoje auro.

Před stadionem pokuřovalo několik chlápků. Zřejmě bývalí hráči nebo trenéři. Teď ale asi místo na ledě trávili svůj čas v hospodě. Na jejich pupcích to bylo vidět.

„S parkováním je to tu úplně na píču,“ prohlásil jeden z nich. „Co se sem nastěhovali ty buzeranti z těch kanceláří, normální člověk se nevejde.“

Michal toho měl plné zuby. Udělal k borci dva rychlé kroky a povídá:

„Kdo je u tebe buzerant, ty mrdko vyžraná.“

No a pak mu jednu napálil. Slyšel, jak chlapovi křupl nos.

Popotáhl si kravatu. Došel k autu, nastoupil a odjel. Za volantem si uvědomil, že si prudkým pohybem roztrhl drahou košili. Klouby na pravé ruce ho bolely. Přesto měl dobrý pocit. Pěsťovka mu spravila náladu.

Cestou se zastavil na odběrovém místě doručovací firmy pro balíček. Dojel domů a zaparkoval na svém obvyklém placu. Vchod do domu otevřel kódem. Vyjel výtahem do čtvrtého patra, vytáhl z kapsy klíče a odemkl svůj byt.

Jakmile za ním zaklaply dveře, zapnul počítač a pustil si výběr největších hitů Haničky Zagorové. Rozbalil balíček. Obsahoval poslední přírůstek do jeho sbírky barbín. Vytáhl panenku z krabice a pečlivě ji usadil na čestném místě. Pak se uvelebil před zrcadlem lemovaným řadou žárovek. Kriticky si prohlédl vlastní obličej a dal se do líčení.

Novej podnik

Po úterní józe jsem se vždycky chodil najíst do čínský knajpy v pasáži kousek od studia. Pak mi ji ale zavřeli. Po jedný lekci jsem musel dokonce do Mekáče. Další týden naštěstí hned vedle otevřeli novou. Cestou z vinyjásy jsem ji vyzkoušel. Uvnitř vládlo přítmí. Světlo se linulo jen z hromady pestrobarevných lampiónů. Menu vypadalo OK. Považuju se za něco jako znalce čínskýho jídla. Ne že bych ho sám uměl vařit. Jím ho ale prakticky pořád. K prvnímu testu jsem si vybral kuře kung-pao. Přinesl ho menší chlápek s dlouhou šedivou bradkou.

Umím samozřejmě jíst hůlkama. Nechtěl jsem ale zbytečně machrovat. Vzal jsem příbor a pustil se do toho. Byla to bomba. Říkal jsem si, že kuchař musí bejt snad Bůh nebo co. Když jsem dojed, zaplatil jsem a nechal dýško. Chlápek se uklonil se sepjatýma rukama.

„Děkuju,“ prohlásil. „Chceš koláček?“

Nevěděl jsem, co přesně myslí. Řekl jsem ale, že chci.

Chlapík mi podal klasický koláček štěstí ve tvaru krabího klepeta.

„Rozlomit až venku,“ povídá.

Strčil jsem koláček do kapsy kabátu. Málem jsem na něj zapomněl. Při čekání na metro jsem ho ale nahmatal rozhodl se ho prubnout. Myslel jsem, že v něm najdu nějakou věštbu jako „Ať jdeš kamkoliv, jsi kde jsi.“ nebo „Štěstí je cesta, ne cíl.“ Zkrátka nějakou podobnou píčovinu.

Jenže v tomhle koláčku stálo: „Vyhrát ve Sportce 134 000.“

Ha ha, říkal jsem si. To určitě. Ve středu ráno jsem ale šel kolem trafiky. Zastavil jsem se tam a vsadil Sportku.

„Kolik chcete sloupečků?“ ptala se trafikantka.

Bylo mi to dost jetel. Chtěl jsem jen ověřit účinky koláčku. Nakonec jsem vsadil jeden sloupeček. Zvolil jsem náhodnej tip. Ve čtvrtek jsem se v trafice stavil znova. Podal jsem paní tiket, ať ho zkontroluje.

„Muj ty Tondo kolenatej!“ povídá. „Máte štěstí. Je tu výhra 134 tisíc.“

Bylo mi to dost divný. Říkal jsem si ale, že takový věci nejsou úplně nemožný. Jen nepravděpodobný.

Další úterý jsem měl zase jógu. Jako obvykle jsem se po ní šel najíst. Zamířil jsem do stejný hospody jako posledně.

Tentokrát jsem si objednal kuře ša-čcha. Bylo zase božský. Stejně jako o týden dřív jsem dal pořádný dýško. Chlápek se opět uklonil se sepjatýma rukama.

„Chceš koláček,“ povídá.

Zase jsem řekl, že chci.

„Rozlomit venku,“ poradil mi Číňan.

Samozřejmě jsem tu zatracenou věc vytáhl z kapsy hned, jak se za mnou zavřely dveře knajpy. Na lístečku stálo: „Přidáno v práci 15 000.“

No a opravdu. Druhej den si mě zavolal šéf.

„Jsme na tom za poslední rok dobře,“ povídá. „Můžu ti přihodit tři pětky.“

„Tak dík,“ odpověděl jsem.

Další úterý jsem se už na jógu jako takovou skoro netěšil. Zajímala mě hlavně večeře. Tentokrát jsem se rozšoupnul. Dal jsem si pekingskou kachnu. Lepší jsem v životě nejed.

„Chceš koláček?“ zeptal se borec.

„Jasně, dík,“ odpověděl jsem.

Třetí proroctví ale nebylo zdaleka tak příjemný jako první dvě. Bylo dost na hovno. Na lístečku stálo: „V pátek dostat infarkt a umřít.“

No, nebudu vám lhát. Měl jsem nahnáno. Jako já vím, že infarkty jsou dneska v pohodě, pokud se zachytí včas. Přesto ale ta představa nezněla moc dobře.

Naštěstí mám kámoše srdcaře. Nechal jsem se od něj proklepnout. Udělal i ultrazvuk a kdoví, co všechno ještě.

„Máš srdce úplně v pohodě,“ prohlásil. „Na tvým místě bych neměl obavy.“

Trochu mě uklidnil, i když zase ne moc. V pátek jsem si vzal volno. Zůstal jsem doma. Byl jsem připravenej si sofort zavolat záchranku. A nic. Celej den jsem se cítil úplně normálně. Koláček kecal.

Další úterý jsem šel zase na jógu. Po závěrečném Óm jsem jako obvykle zamířil k Číňanovi. Knajpa ale byla zavřená. Nahlédl jsem přes prosklený dveře dovnitř. Všechno bylo pryč – židle, stoly i lampióny.

Jak jsem tak zkoumal dveře, všiml jsem si, že je na nich přilepená obálka. Byla nadepsaná mým jménem. To už bylo fakt divný. Kde ho ten chlap mohl vzít? Po nějakým tom váhání jsem ji ze dveří odlepil a otevřel. Obsahovala kartičku s krátkým vzkazem:

Sorry, byl to jen fór. Bůh.

Nocleženka

Vojtěch Svoboda se prodíral mezi vánočními stánky. Zabíraly většinu malého náměstí. Byla půlka prosince. Výjimečně napadly hromady sněhu. Dokonce slušně mrzlo. Odněkud hrála směs koled a sezónních hitů od Narodil se Kristus pán, přes Last Christmas až po Tichou noc a Let It Snow!. Vojta cítil vůně opékaných buřtů, smažených bramboráků a skořice z trdelníků. Minul betlém v životní velikosti. Stála vedle něj dřevěná zvonice. Kdo chtěl, mohl si v ní zazvonit na bronzový zvon a něco si přát.

Vojtu Vánoce nebraly. Potřeboval se jen dostat z jedné strany náměstí na druhou. Měl ho už skoro za sebou.

V tom ho oslovila pihatá slečna se zelenýma očima. Byla zachumlaná do tlusté červené bundy. Kolem krku měla bílou šálu. Na hlavu si narazila čepici s bambulí. V ruce svírala kasičku se symbolem červeného kříže.

„Dobrý den,“ řekla. „Nechcete koupit nocleženku pro lidi bez domova.“

„Ani ne,“ odpověděl Vojta. „Nemám čas.“

„Nezabere to ani dvacet sekund.“

„Já jsem dárce krve,“ vymlouval se Vojta. „Mám tři medaile. Peníze nedávám. Nemůžu vyřešit všechny problémy světa.“

„Stačí ale jen stovka a jeden náš klient se vyspí v teple,“ zkoušela to slečna.

„Kdybyste aspoň vybírali na nějaký psí útulek,“ prohlásil Vojta. „Lidí je moc. Pejsky mám radši.“

Po téhle poznámce se výběrčí vzdala.

Vojta šel dál svou cestou. Chodil většinou pěšky. Minul vlakové nádraží, několik hospod, McDonalda a okénko s kebabem. Vstoupil až do vietnamského krámku.

Dobře to v něm znal. Kupoval si tam něco skoro každou cestu do práce i z práce. Našel obvyklý regál a vzal z něj malou půllitrovou lahev Kofoly.

Cestou k pokladně narazil na dva chlápky ve špinavých hadrech. Nebyli o moc starší než on sám. Větší nosil kapuci staženou do čela. Menší měl ošuntělou kšiltovku Los Angeles Lakers a dredy. Oba si nesli igelitky nacpané věcmi. Evidentně bezdomovci. Ten s dredy Vojtu oslovil.

„Chlape,“ povídá. „Stala se nám taková věc. Chybí nám dvacka na víno. Neměl bys tam jednu?“

Vojta rozepnul vnitřní kapsu svého zimního kabátu. Vytáhl z ní peněženku. Podal bezdomovci zelenou bankovku.

„Tady máš kilo,“ prohlásil.

Úlovek

Rybář Ali se už několik týdnů vracel z moře s prázdnou. Hrozilo mu, že bude muset prodat svoji stařičkou dhau a hledat si jiné zaměstnání. Rozhodl se proto vyplout na mělčinu asi tři míle od města. Za lepších časů bývala plná ryb. Když dorazil na místo, stáhl plachtu a z přídě vyhodil kotvu. Hlasitě žbluňkla. Ze zakotvené lodě pak Ali vypustil dlouhou udici s mnoha návnadami. Čekal celé odpoledne. Nic. Po několika hodinách začal tahat šňůru zpět do lodě. Všiml si při tom, že se na jednom z háků zachytil starý džbán.

Pokrýval ho sliz. Přisálo se na něj i několik mušlí. Musel plavat v moři velmi dlouho. Ali džbán opatrně očistil. Vypadal draze. Rybář pookřál. Určitě ho snadno prodá a bude mít co jíst několik dalších měsíců. Další průzkum ukázal, že nádoba je zapečetěná. Pečeť obsahovala podivné cizokrajné znaky.

Co když je uvnitř něco cenného? Ali neodolal a pečeť rozlomil. Z hrdla džbánu se vyvalila namodralá mlha. Zformovala se do podoby obtloustlého chlapíka v širokých kalhotách a turbanu ozdobeného diamantem. Vznášel se se zkříženýma nohama asi metr a půl nad mořskou hladinou. Klasický džin.

„Díky za osvobození,“ prohlásil. „Za odměnu si smíš vybrat způsob smrti. Nabízím utopení, přetržení vejpůl nebo uškrcení.“

„Jak to?“ divil se Ali. „Neplníte vy hoši spíš tři přání?“

„Kdysi dávno jo,“ vysvětloval džin. „Byl jsem ale v té zatracené věci osm set let. To si člověk ledacos rozmyslí.“

„Máš problém se stísněnými prostory?“

„Ani ne,“ odpověděl džin. „Navíc vevnitř je to věší než venku. Chceš se mrknout?“

„Hm, proč ne,“ souhlasil rybář.

Džin luskl prsty. Oba dva se ocitli v prostorné místnosti. Na podlaze se rozprostíraly pestrobarevné vlněné koberce. Povalovaly se na nich polštáře. Tu a tam stál nízký stolek. Zaoblené stěny pokrývaly tapety s tradičními vzory.

„Jsme uvnitř džbánu?“ zeptal se Ali.

„Přesně tak,“ přitakal džin. „Neptej se mě, jak to funguje. Zaklel mě sem jeden čaroděj. Prodal jsem mu chromého velblouda. Dáš si datli?“

„Jasně,“ souhlasil Ali.

Džin podruhé luskl prsty. Na jednom ze stolků se objevil podnos plný datlí a kávová konvice se dvěma šálky.

„Nejsou špatné,“ prohlásil rybář, když dva plody ochutnal. „Odkud se berou?“

„Nemám ponětí,“ odpověděl džin. „Za osm století se ale jednomu dost přejí.“

Alimu připadal obyvatel džbánu celkem sympatický. Nesedělo mu, že se ho chystá zabít. Možná to opravdu souvisí s dobou strávenou uvnitř nádoby, uvažoval rybář. Taková věc může jednomu vlézt na mozek.

„Myslel jsi to s tou smrtí vážně?“ zeptal se džina.

„Napřed jo,“ ujistil ho tlouštík. „Teď jsem ale dostal lepší nápad. Sleduj.“

Džin luskl prsty potřetí a zmizel. Ali zůstal v lampě sám. Seshora zaslechl šramocení. Zaklonil hlavu. Zjistil, že se dívá do velkého kruhového otvoru. Zjevně šlo o hrdlo džbánu. Po několika okamžicích se nádobou rozlehl džinův hlas, třebaže podivně zkreslený:

„Je mi to trochu líto, ale musíš mě pochopit. Buď ty nebo já. Zkusím džbán co nejdřív prodat, aby ho otevřel někdo další. S těmi prsty to není složité. Rychle se to naučíš.“

Nad Alim zaklaplo víko. V místnosti se automaticky rozžehly ozdobné lampy. Svým tvarem připomínaly zvětšeninu kuchyňské cibule. Bývalý rybář si všiml, že má na sobě stejné kalhoty a turban jako před ním džin. Zkusil lusknout prsty. Na stolku se zhmotnila další miska datlí.

Přijďte se ohřát

Marek Dvořák, šéf agentury Brand Harmony s. r. o. se v přítomnosti nového zákazníka necítil úplně dobře. Nevěděl proč. Když ten chlap vstoupil do jeho kanceláře, marketéra přepadl záchvat smrtelného strachu. Zákazník přitom působil vcelku obyčejně. Nebyl to dlouhán ani skrček. Byl průměrné výšky. Nosil šedý oblek a baret posunutý na ucho. V ruce držel hůlku zakončenou ornamentem ve tvaru pudlí hlavy. Až na pečlivě pěstěný knírek byl hladce oholený.

Jeden neobvyklý rys se na zákazníkově zevnějšku přece jen najít dal. Každé jeho oko mělo jinou barvu. Pravé bylo černé, levé zelené. Barvu vlastních očí ale člověk neovlivní. To dá rozum.

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se ho Dvořák.

„Šéfuji organizaci, která nemá nejlepší image,“ popsal chlapík. „Chtěl bych to změnit.“

„A jaká organizace to je?“

„Peklo,“ odpověděl chlápek.

Dvořák se na něj podíval ještě jednou. Vysvětlovalo by to divný pocit. Možná opravdu nekecá.

„Ehm … to jste asi nadnárodní firma,“ nebyl si jistý Dvořák. „Nejsem si jistý, jestli bychom vám mohli pomoci. Nemáme celosvětový dosah.“

„Chceme začít s jedním státem,“ prohlásil zákazník. „Česko je pro nás ideální. Máte 33 procent ateistů a jen 25 procent věřících. Spousta vašich občanů tvrdí, že jsou spirituální. Věří ale jen v neurčité něco.“

„Já jsem se vždycky považoval za buddhistu,“ svěřil se Dvořák.

„To je přesně, o čem mluvím,“ prohlásil chlapík. „Navíc od vás máme hodně zákazníků. Končí u nás až 94,6 procenta Čechů a Češek.“

„Takže i ti křesťané?“

„Mezi ateisty, křesťany a něcisty u vás není podle našich čísel statisticky významný rozdíl,“ potvrdil zákazník.

No a tak si plácli. Byla z toho kampaň Peklo 3.0. Jako u všech klientů byl největší problém podsvětí přesvědčit, že se musí vzdát starých vizuálů a sloganů. Ten nápis „Naděje zanech, kdo mnou ubírá se!“ dal Dvořákovi zvlášť zabrat.

Přišel místo něj s vlastními nápady. Zvlášť pyšný byl třeba na „Peklo není konec světa,“ „Peklo: příležitost začít znova“ a „Přijďte se ohřát.“

Rozjeli i příběhy influencerů mezi klienty. V kampani využili Kleopatru, Bruta, Richarda Nixona, Matu Hari, Lenina, Lucrezii Borgii, Gustáva Husáka a samozřejmě Sisifa. Hitler spolupráci odmítl. Beztak by ale byl až moc kontroverzní. S Předsedou Maem se nedalo domluvit.

Brand Harmony navrhla také změnu informačního systému. Patřilo k ní i propojení s mobilní aplikací. Každý klient mohl už během života sledovat, jak se mu načítají hříchy. Byla možnost si předem zvolit z alternativních trestů, například vroucí olej, věčné mrazy, lámání kolem, bičování, valení balvanu do kopce atd.

Nově založené Oddělení karmických zodpovědností přišlo i s inovativními tresty. Bylo mezi nimi například osm tisíc let vyplňování daňového přiznání, nekonečná fronta na poště, dva tisíce let sledování fotbalu (pro zapřisáhlé nesportovce), nebo pět tisíc let poslechu kapely Kryštof.

Jenže pak se objevily problémy. Změnu image Češi přijali. Čísla z průzkumů říkala, že se jejich postoj k peklu změnil. Netěšili se do něj. To ale nebyl ani záměr. Potíž se objevila jinde.

„Zaměstnanci se nedokázali se změnou image sžít,“ popsal Satan na vyhodnocovací schůzce po půl roce. „V sekci s Kryštofem máme dva případy šílenství. Oba démoni skončili v dlouhodobé pracovní neschopnosti. A to se ten program ještě pořádně nerozběhl.“

„Možná jsme to přepískli,“ přiznal Dvořák. „Víc než hodinu té kapely bez újmy na duševním zdraví opravdu vydrží jen málokdo.“

„Není to jen to,“ pokračoval Satan. „Zdá se, že se démoni novou image značky nepřijali. Dokonce hrozí stávkou.“

„Nemůžete jich několik pro výstrahu vyhodit?“ napadlo marketéra.

„Máte představu, jak dlouho dneska trvá sehnat kvalifikovaného démona?“

„To ne.“

„Dlouho,“ řekl Satan. „Zkrátka: odvedli jste skvělou práci. Zatím ale nechceme v projektu pokračovat. Vaše služby samozřejmě zaplatíme. Uvidíme se za tři roky.“

„Tři roky? Proč zrovna – “ chtěl se ještě zeptal Dvořák.

Jenže jeho host s tichým „puf“ zmizel. Zůstal po něm jen lehký zápach síry.

Ty tři roky vrtaly expertovi na vztahy s veřejností hlavou. Že by Ďábel plánoval další pokus? Pak si ale Dvořák vzpomněl na zítřejší schůzku s lékařem. Měl se na ní dozvědět výsledky jaterních testů. Rychle zkontroloval aplikaci v telefonu. Když pošle něco na charitu, mohl by možná ušetřit nějakých těch tisíc let ve vroucím oleji.