Štítek: apokalypsa

Experiment

Daniel Vrána se pohodlně rozvalil ve své polstrované židli. Měl nejlepší job ve známém vesmíru. Většinou času totiž nemusel pracovat. Byl zástupcem ředitele Institutu pro experimentální statistiku. Měl na starosti hlavně pokus č. 14. Ten ostatně zabíral naprostou většinu aktivit ústavu. Skutečnou práci na něm ovšem odvedli zaměstnanci na nižších pozicích. Nejdůležitější bylo zajistit přísun banánů. O ten se ale Vávra nemusel starat. Měl na to lidi. Jeho povinnost byla kontrolovat výsledky. Vzhledem k povaze experimentu jich bylo velice málo.

Vávra otevřel horní šuplík svého stolu a vytáhl krabici doutníků. Jeden vybral a labužnicky k němu přičichl. Pak vzal ze stolu miniaturní gilotinu a zkušeným pohybem uřízl špičku. Začal se rozhlížet po sirkách. V tom se ale ozvalo zaklepání na dveře. Vávra doutník odložil a řekl:

„Dále.“

Vešla vedoucí chovatelka ze sekce 9863 Tereza Štěpánková. Působila rozrušeně.

„Máme výsledek!“

„Fakt?“ zeptal se Vávra.

Zpráva ho překvapila jen málo. Kdysi dávno už podobnou situaci zažil. Šlo o pouhý jeden verš, navíc s překlepem. I tak to bylo velice neobvyklé.

„A kolik toho je?“ zeptal se.

„Je to úplně celý,“ odpověděla Štěpánková.

„Jako kompletní sonet?“

„Ne, všechno.“

„Celé dějství? Nebo snad hra?“

„Říkám: všechno.“

Tohle Vávru opravdu zaujalo. Bylo extrémně nepravděpodobné, že by se taková věc během jeho působení v institutu stala. Kdysi si dokonce pamatoval konkrétní čísla. Za ta léta nicnedělání se mu však vykouřila z hlavy. Vstal a vydal se společně se Štěpánkovou do hlubin ústavu.

Sekce 9863 zabírala část čtvrtého patra v severovýchodním křídle. Chovatelka vedla Vávru dlouhou chodbou k bílým dveřím. Byly to jedny z deseti milionů. Všechny byly naprosto stejné. Vedly do naprosto stejných čtvercových místností. Na těchhle konkrétních dveřích stálo:

Subjekt 575789

Pongo

Uprostřed místnosti seděl na podlaze mírně obtloustlý šimpanz. Před ním stál psací stroj. Místo u stěny zabíralo několik sloupců papírů. Byly pečlivě rozdělné do množství svazků.

Vávra vytáhl z kapsy svého bílého pláště banán. Při práci v Institutu jste museli mít pořád nějaké po ruce, i když jste působili na vedoucí pozici. Podal ovoce Pongovi. Po krátké úvaze ho ještě pohladil po hlavě.

Přistoupil k produktu šimpanzovy práce. Namátkou vybral jeden svazek. Prolistoval ho. Přečetl si první větu, která mu padla do oka. Zněla:

„Pravou metlou je nezřízený chtíč, a často pro něj předčasně uprázdnil se šťastný trůn a padli králové.“

Vávra svazek zase zavřel a vrátil na místo. Pak se podíval na Štěpánkovou.

„Je celý a bez chyby,“ prohlásila. „Už tady byla Máňa z filologického. Potvrdila to. Pongo napsal kompletního Shakespeara náhodným bušením do kláves psacího stroje.“

Šimpanz dojedl banán a odhodil slupku na zem. Štěpánková ji automaticky sebrala.

„Co budeme dělat?“ ptala se. „Znamená to, že jsme všichni bez práce? Experiment skončil?“

„Já bych to zatím neřešil,“ prohlásil Vávra. „Je pátek, poledne pryč. Na hlavním ředitelství už nebude ani noha. Necháme to na pondělí.“

„Ty si šéf,“ prohlásila chovatelka. „Není to ale zvláštní? Myslela jsem, že z počtu pravděpodobnosti plyne, že to nestihnou sepsat dřív, než skončí vesmír.“

„Jenže to je právě ta pravděpodobnost,“ poučil ji Vávra. „Tady Pongo měl jednoduše štěstí.“

„Tak jo.“

Zástupce ředitele se podrbal na hlavě. Sám nečekal, že by pokus mohl někdy skončit. Co se dá ale dělat? Rozhodl se vrátit do kanceláře a vykouřit svůj doutník. Vzal za kliku a otevřel dveře. Chodba za nimi už ale přestala existovat.

Devět

Soukromý kryptograf Pokorný nebyl na výstřední požadavky klientů zvyklý. Jeho práce byla vesměs rutina. Jednotlivcům většinou pomáhal s obranou před odposlechy. Mezi jeho zákazníky patřili vrcholoví politici i mafiáni. Podle kryptografových zkušeností byl mezi oběma těmito skupinami poměrně slušný průnik. Většina zakázek ale přicházela od velkých společností. Nejčastěji pro ně navrhoval strategie ochrany citlivých dat. Jindy naopak hledal zranitelnosti v jejich informačních systémech. Někdy dokonce školil zaměstnance.

Ono čtvrteční odpoledne měl ale schůzku s bezkonkurenčně nejpodivnějším zákazníkem své kariéry. Do křesla v Pokorného kanceláři se totiž posadil prošedivělý muž v dlouhé černé kutně s červeným lemováním přepásané širokým červeným opaskem. Na hlavě mu seděla červená čapka. Zkrátka kardinál. Představil se jako Vlček.

„Co pro vás mohu udělat, Vaše Eminence?“ zeptal se Pokorný.

„Máme jistý zašifrovaný text, který bychom potřebovali přečíst,“ řekl Kardinál. „Pochází z devíti svitků, které získal v předminulém století jeden z našich misionářů, Bratr Kovařík, v buddhistickém klášteře na hranici dnešního Tibetu s Nepálem. Ty svitky jsou staré zhruba dva tisíce let. Rádi bychom věděli, co se v nich píše.“

„A nemůžete se zeptat svých tibetských kolegů?“

„Buddhističtí mniši nejsou naši kolegové!“ zdůraznil kardinál. „Navíc řekněme, že Bratr Kovařík si mohl během své misijní cesty trochu volně vyložit osmé přikázání. Po návratu se z hříchu samozřejmě vyzpovídal. Klášter pořád ještě stojí. Buddhisté ale hlavně sami nevěděli, co se ve svitcích píše. Nechtěli je rozluštit.“

„Proč?“ divil se Pokorný.

„Podle našich záznamů věřili, že kdyby se svitky podařilo přečíst, vesmír přestane existovat. Já vím. Je to absurdní. Nezapomínejte ale, že jde o nevzdělané pohany.“

„Dobrá,“ souhlasil Pokorný. Původ materiálu nebyl jeho byznys. Pokud ho Bratr Kovařík lohnul, beztak by to bylo už promlčené. „Máte ty svitky v nějaké elektronické formě?“

„Připravil jsem je pro vás jako čistý text,“ řekl kardinál a podal kryptografovi flash disk.

Pokorný ho zasunul do volného portu ve svém počítači. Obsahoval jediný textový soubor. Kryptograf ho otevřel. Znaky nepoznával.

„Co je to za jazyk?“ zeptal se.

„Sanskrt, zapsaný v písmu dévanágarí.“

Kryptograf o tom písmu slyšel prvně. Zjevně pro něj ale existovala znaková sada. Kryptografický software s ní neměl problém. Pokorný data programem zběžně projel. Jak předpokládal, šifra byla z moderního pohledu primitivní.

„Šifrovací algoritmus není složitý,“ prohlásil. „Text se dá snadno rozluštit.“

„A kolik byste za to chtěl?“

„To nestojí za řeč,“ prohlásil Pokorný a zároveň odklikl příslušný příkaz. „Můžete mě třeba pozvat na oběd. Vaše svitky se už dešifruji za deset sekund to bude hoto –“

Trolejbus

Před kolapsem muselo to místo sloužit jako točna městské hromadné dopravy. Většina silnice se dala ještě rozpoznat. Asfalt ale dávno popraskal. Z bývalého chodníku se tyčil zbytek zrezivělého přístřešku pro cestující. O kus dál odpočíval starobylý trolejbus. Bylo jasné, že jízdní řád se ho dávno netýká. Neměl kola. Obrůstal ho břečťan a psí víno. Evidentně sloužil jako příbytek. Majitel mu vybudoval několik přístavků. Poblíž kabiny řidiče se tyčil stožár zakončený větrnou turbínou. Její listy se neslyšně otáčely.

Enola dlouho uvažovala, jak se přiblížit co nejnenápadněji. Nakonec ale zvolila opačný přístup. Vzala ze země suchý klacek a zlomila ho. Prasknutí muselo být slyšet na čtvrt kilometru. Teprve pak vylezla z křovin na cestu. Vydala se přímo k trolejbusu. Ve dveřích vozidla se ukázal hubený šedovlasý muž. Držel brokovnici s upilovanou hlavní.

„Vypadni,“ řekl, aniž by se namáhal zvýšit hlas.

„Mám zakázku,“ nedala se Enola. „Potřebuju odeslat asi 13,7 exa.“

Muže ten objem nejspíš překvapil.

„A na čem je máš?“

„Enola se zlehka dotkla týlu vlastní hlavy.“

Pochopil.

„Moc profíků jako ty sem nechodí,“ řekl.

„Musím se toho zbavit. Máš kapacitu?“

„Jo,“ přisvědčil.

„A co za to?“

Muž se na ni podíval. Došlo jí to. Nebylo to poprvé, co po ní někdo chtěl tenhle druh platby.

„Dobře,“ souhlasila. „Kdy můžeš začít s přenosem?“

„Hned. Zrovna jsem dobil baterku.“

Labo měl v zadní části trolejbusu. Jedna jeho stěna byla plná monitorů. Uprostřed stálo křeslo. Enola si ho prohlížela. Našla připojovací kabel a chtěla se na hned uvelebit. Chlápek ji ale zadržel.

„Musím napřed připravit anténu.“

Vzal za jakousi kliku a začal s ní točit. Enole došlo, že na střeše vozu se zvedá jeho bývalý sběrač. Když byl chlap spokojený, pustil se přepínání řady spínačů. Monitory se probouzely k životu. Nakonec ukázal na křeslo:

„Prosím.“

Položila se. Chlap jí zavedl do hlavy konektor. Ocitnout se v síti bylo jako vrátit se domů. Rychle kontaktovala server zákazníka a zahájila přenos. Cítila, jak data opouští její implantát. Nakonec to dopadne dobře, říkala si. Až dostanu peníze, udělám ještě dva nebo tři joby a nechám si tu zatracenou věc vyndat.

Když se probrala, muž seděl u jednoho z monitorů a zíral do nepravidelných řádků kódu. Odkašlala si. Muž vstal a odpojil ji.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala se.

„Asi hodinu.“ odpověděl. „Cítíš se dobře?“

„Jasně,“ prohlásila.

„Takže můžeš zaplatit?“

„Určitě,“ ujistila ho. „Mohl by ses prosím otočit, než se svléknu?“

„Klidně.“

Trochu poodstoupil a zadíval se z okna trolejbusu do bujného listoví. Enola neváhala. Bleskurychle vytáhla z boty nůž a vrazila mu ho do zad. Když ho překračovala, ještě chroptěl.

„Leda ve snu, slizoune,“ ulevila si.