Karty nelžou

Kadeřnice Hana Šimková vstoupila do pracovny jedné ze svých věrných zákaznic Evelyn Morenové. Místo se od Hanina kadeřnického salónu dost lišilo. Ze své vlastní provozovny byla zvyklá na lehce chemickou vůni šampónů a barev na vlasy, spoustu světla, fotky modelek s prudce elegantními sestřihy podle poslední módy a samozřejmě zrcadla.

V Evelynině působišti panovalo přítmí. Světlo vydávaly jen strategicky rozmístěné svíčky. Ve vzduchu bylo cítit kadidlo. Stěny zakrývaly závěsy z těžkého fialového sametu. Evelyn si totiž vydělávala na živobytí jako kartářka.

Už na Hanu čekala. Měla na sobě dlouhé tmavé splývavé šaty. Ve vlasech se jí leskla tenká stříbrná čelenka. Ukázala své přítelkyni stolek pokrytý tmavomodrým ubrusem s hvězdami a astrologickými symboly. Stály u něj dvě židle.

„Posaď se u mě,“ vybídla ji.

Hana si vybrala jednu z židlí. Evelyn se posadila do druhé.

„Tak co to bude?“ zeptala se věštkyně. „Láska, peníze, rodina nebo snad práce?“

„Ehm,“ odkašlala si Hana. „Asi láska.“

„A kde je problém?“

„Můj přítel mě nejspíš nemiluje. Možná má jinou. Už měsíc mi nekoupil ani blbou kytku. Jmenuje se Miloš.“

„Tak se na to podíváme,“ prohlásila kartářka. „Přinesla jsi fotku?“

Hana jí podala portrét mladého usměvavého muže s blond vlasy.

„Fešák,“ pochválila ji věštkyně.

„No právě,“ řekla zákaznice. „Mám obavy, že mi ho přebere nějaká mladší.“

Věštkyně položila fotografii doprostřed stolu lícem dolů. Pak vytáhla balíček ohmataných karet.

„Zamíchej je.“

Hana udělala, co se po ní chtělo. Kartářka rozložila jednotlivé listy do složitého symetrického obrazce kolem fotografie. Stejně jako foto ležely na stole rubem vzhůru.

„Tak jdeme na to,“ prohlásila.

Obrátila napřed fotku a po ní první kartu. Byli na ní namalovaní muž a žena. Oba byli nazí.

„Milenci,“ vysvětlila věštkyně.

„To je dobře, ne?“ řekla kadeřnice. V jejím hlasu byla slyšet naděje.

„Ale kdepak,“ uzemnila ji kartářka. „Může to být i velký špatný. Kde Miloš pracuje?“

„Je manažer v HyperMegaGlobe corp. Sídlí kousek od metra Jinonice.“

Evelyn otočila další kartu. Vyobrazovala vysokou stavbu obklopenou mraky. Vznášel se nad ní symbol oka, ze kterého se do stran rozbíhaly paprsky.

„Věž,“ řekla. „Znamená náhlou změnu, pošlapanou pýchu, strach nebo utrpení. To nevypadá dobře. Jak jste se vůbec seznámili?“

„Potkala jsem ho na akci pro fanoušky Stranger Things,“ vysvětlila kadeřnice. „Oba ten seriál milujeme.“

Kartářka přikývla a otočila další list.

Byla na něm opět nahá žena. Stála po kolena ve vodě. Nad hlavou měla sedm hvězd.

„Tahle by měla znamenat naději,“ prohlásila Evelyn.

„Tak prima,“ řekla Hanka.

„Jenže je hlavou dolů. Takhle karta značí nevěru, nebo nejistotu. Máte nějaké oblíbené jídlo?“

„Vždycky jsme si spolu kupovali gumové medvídky,“ popsala Kadeřnice. „Proč?“

„Karty tyhle věci občas ovlivňují,“ vysvětlila Evelyn. „Jsou hodně citlivé. Nechci ale moc zabíhat do detailů. Je to technické.“

Následující list zobrazoval dvojramenné váhy. Ležel ale na stole zase hlavou dolů.

„Nepoctivost nebo nespravedlnost,“ povzdechla si kartářka. „Hele, to nemá cenu. Na tvém místě bych to ukončila.“

„Hm, dobře,“ povzdechla si Hanka. „Bude mi to líto, ale co se dá dělat.“

***

O čtrnáct dní později se Evelyn potulovala před sídlem HyperMegaGlobe. Na sobě měla džínovou sukni, triko Upside Down a Mikinu Hawkins High. Strávila v okolí prosklené budovy už víc něž dvě hodiny. Snažila se ale být v pohybu, aby nepůsobila příliš nápadně. Konečně Miloše zahlédla.

„Dobrý den,“ pozdravila ho. „Nevíte, kudy se dostanu na metro?“

„Jasně, je to tak pět minut,“ dopověděl. „Dobrá mikina.“

„Díky. Já ten seriál zbožňuju,“ svěřila se Evelin. „Chodila jsem na střední tady kousek. Radši bych ale Hawkins High.“

„I když jsou tam příšery?“ zeptal se Miloš.

„I tak.“

„Víte co,“ navrhl. „Taky jdu na metro. Ukážu vám cestu.“

„Cool,“ prohlásila Evelyn

Vytáhla z kapsy barevný plastový sáček a jedním trhnutím ho otevřela.

„Dáš si gumídka?“

Jedničkou

Reklamní textař Jan Kovář se pohodlně uvelebil v kupé. Jezdil první třídou. Jedničkové vagóny byly na jeho obvyklé trase starší a v horším stavu než ve dvojce. Wi-Fi fungovala jen každou druhou cestu. Možná jen každou třetí. Za vyšší cenu a s horšími službami by první třídou jezdil jen blázen. Proto byla pravidelně skoro úplně prázdná.

Téměř pokaždé tak měl celý osmimístný oddíl pro sebe. Mohl si natáhnout nohy. V cestování vlakem se vyznal. Dojížděl do práce přes půl republiky.

Bundu si pověsil na věšák vedlejšího sedadla. Vytáhl čtečku. Oživil ji, a pustil se do třetího dílu Harryho Pottera. Za oknem vlaku už totiž začínal být cítit podzim.

Kniha se k počasí skvěle hodila. Četl ji mockrát. Vůbec mu ale nevadilo si ji přečíst znova.

Zrovna se dostal k okamžiku, v němž vlak do Bradavic náhle zastavil a po uličkách začali levitovat mozkomoři. Když v tom ho vyrušila průvodčí. Otevřela dveře a prohlásila:

„Dobrý večer, kontrola jízdních dokladů.“

Kovář se natáhl k bundě. Začal šmátrat po kapsách a hledat mobil. Během své činnosti si průvodčí důkladně prohlédl.

Odhadoval, že mu bude vysoká tak po bradu. Byla štíhlá, pružná a rovná jako meč. Měla hnědé středně dlouhé vlasy a brýle s výraznými obroučkami. Určitě ji na trati viděl prvně. Zdálo se mu, že si jeho zkoumavého pohledu všimla. Trochu se začervenala.

Konečně našel telefon. Spustil aplikaci dopravce a ukázal průvodčí QR kód. Ta ho načetla ve svém přenosném terminálu.

„Díky,“ prohlásila. „Příjemnou cestu.“

„Rádo se stalo,“ odpověděl. „Vám také.“

Když jel na konci týdne na víkend domů, na novou průvodčí si vzpomněl. Říkal si, že by ji třeba mohl zase potkat. Lístky ale kontroloval tlustý fousatý chlapík. Jan ho na trati vídal často. Na pěknou průvodčí znovu narazil až po čtrnácti dnech.

Se čtením se dostal do čtvrtého dílu. Zrovna se prokousával první disciplínou Poháru tří kouzelníků. Nemohl si pomoci, ale tahle část Harryho ho nudila. Připadala mu jako vata.

Odložil čtečku na stolek a rozhlédl se z okna. Zaujala ho souprava čtyř lokomotiv, zařazených za sebou jako obyčejný vlak. Zatímco si ho prohlížel, zaslechl, jak se otevírají dveře kupé.

„Dobrý večer, kontrola jízdních dokladů.“ prohlásila průvodčí.

Ten den jí to slušelo snad ještě víc než minule. Jan vytáhl mobil, našel aplikaci a ukázal QR kód. Pak se zeptal:

„Nevíte, proč jsou ty čtyři mašinky seřazené takhle za sebou? Ještě jsem něco takového neviděl.“

Hned se zastyděl za použití infantilní zdrobněliny. Průvodčí se ale usmála.

„Ty jsou konkurence, takže toho moc nevím,“ vysvětlila. „Zjevně je ale potřebují někam přepravit. Možná do depa k opravě.“

„Díky.“

„Není zač. Příjemnou cestu.“

Když se za ní zavřely dveře kupé, pokoušel se dál pokračovat v knize. První úkol turnaje se zoufale vlekl. (Byl to ten s draky hlídajícími vejce.) Po chvíli zase odložil Kindle a zamyslel se.

Všiml si, že má na ruce několik prstýnků. Mohl být některý snubní? Vůbec se v těchhle rituálech nevyznal. Oživil mobil, aby se podíval na Wikipedii. Musí tam přece být heslo Snubní prsten, nebo tak nějak. Ta zatracená Wi-Fi už ale zase nešla.

Měl matné povědomí, že by se měl nosit prsteníčku levé ruky. Zdálo se mu, že to není případ průvodčí. Nebyl si jistý na sto procent. Odhadoval to ale přes devadesát. Rozhodl se. Až ji příště potká, zapřede rozhovor a někam ji pozve.

Když na ni natrefil počtvrté, četl zrovna o staré učebnici lektvarů, která patřila tajemnému Princi dvojí krve. Harmiona zrovna přesvědčovala Harryho, že kniha patřila studentce jménem Eileen Princová. Harry a Ron jí ale odporovali. Poznámky v knize podle nich musel napsat mladý muž.

„Dobrý den, kontrola jízdních dokladů,“ pozdravila průvodčí.

„Moment, už to hledám,“ odpověděl.

Vytáhl telefon a ukázal ho jako obvykle. Průvodčí zkontrolovala QR kód.

„Díky. Příjemnou cestu,“ prohlásila.

„Není zač. Rádo se stalo.“

Průvodčí zavřela dveře do kupé a vyrazila dál chodbičkou.

Jan se vzpamatoval. Teď nebo nikdy, řekl si. Znovu dveře otevřel a zavolal na ni:

„Poslyšte?“

„Ano.“

„Ehm … nefunguje Wi-Fi. Nevíte, čím by to mohlo být?“

„Zkusím ji vypnout a zase zapnout, snad se umoudří,“ slíbila.

Od toho dne Jan už jen ukazoval kód.