Štítek: fantasy

Invalidní

Lukáše Jandu probudil vibrující telefon na nočním stolku. Sáhl po něm a deaktivoval budík. Pak vylezl z postele, oblékl se, vyčistil si zuby a vyrazil do kanceláře. V ulicích nebylo ani živáčka. Lukáše to zpočátku neudivilo. Jezdil do práce o něco později, než je zvykem. Pak ale vlezl do metra. Nástupiště zelo prázdnotou. Když přijela souprava a otevřely se dveře, Lukáš zjistil, že se ve vagónu neveze ani jeden další cestující.

Chvíli přemýšlel, kterou sedačku si vybrat. Nakonec zůstal stát. Opřel se ve dveřích na svém oblíbeném místě. Bylo pod nápisem NEOPÍREJTE SE O DVEŘE.

Metro stavělo ve třech stanicích. Na jejich perónech opět nezahlédl ani nohu. Ve čtvrté stanici Lukáš vystoupil. Vyjel po prázdném eskalátoru do vestibulu. Byl zase úplně prázdný. Lukáš měl ve zvyku si v místním občerstvení každé ráno kupovat roller s párkem.

Provozovna stála na svém místě. Za sklem vonělo zboží. Chyběla ale prodavačka. Tohle už bylo opravdu zvláštní. Že by město zasáhla nějaká bomba ničící vše živé? Lukáš měl na svůj roller chuť. Po krátké úvaze se rozhodl.

Vytáhl peněženku. Odpočítal peníze a položil je na pult. Pak se natáhl pro kleštičky. Jeden kousek pečiva si vzal. Když ho dojedl, odpočítal peníze ještě jednou a vzal si další, tentokrát se sýrem. Snědl i ten a pokračoval do práce.

Dveře firemní budovy reagovaly na Lukášovu vstupní kartu. Kancelář byla bez života. Lukáš zapnul svůj počítač. Přihlásil se jménem a heslem. Spustil Excel a chvíli pokračoval v práci na tabulce, kterou vytvořil o den dříve.

Brzo toho ale nechal. Připadal si jako idiot. Tenhle pocit má v práci samozřejmě kdekdo. V Lukášově případě byl ovšem trochu jiný než je běžné.

Vytáhl z kapsy telefon. Zkusil zavolat šéfovi. Přístroj vyzváněl naprázdno. Nakonec to vzdal a vyrazil do města. Došel na malé náměstí a posadil se na lavičku. Je opravdu poslední žijící člověk?

V tom mu mobil v kapse začal vibrovat. Číslo volajícího neznal. Přesto ho zvedl. Hlas na druhém konci linky zjevně patřil mladé ženě.

„Dobrý den, pane Janda, tady je Ariadne Dimitriadisová, zákaznická podpora, Olymp,“ prohlásila. „Velice se omlouváme, ale zdá se, že vám nedopatřením propadl interakční certifikát.“

„Co to je?“ divil se Lukáš. „V životě jsem o něm neslyšel.“

„Těžko se to vysvětluje,“ prohlásila operátorka. „Je to šifrovací technologie, kterou potřebujete pro komunikaci s jinými lidmi. Brání šíření malwaru. Asi jste si všiml, že je kolem vás prázdno.“

„To ano.“

„Ve skutečnosti jste obklopený lidmi jako obyčejně,“ vysvětlovala Ariadne. „Kvůli propadlému certifikátu je ale nevidíte a oni nevidí vás.“

„Aha. A co mám dělat?“ zeptal se Lukáš.

„Nedělejte si starosti, je to všechno na nás,“ uklidnila ho. „Takové věci by se ovšem neměly stávat. Nabídneme vám kompenzaci. Měl jste umřít za pět let na rakovinu. Co byste říkal dalším třiceti navíc?“

„Není to málo?“

„Dobře, tak pětačtyřicet.“

„Platí,“ řekl fascinovaný Lukáš. „Ale pořád mi vadí, že budu vědět, za jak dlouho zemřu.“

„Nebudete. Dnešek se z vašeho hlediska nestane. Všechno zapomenete.“

„Tak vám děkuji.“

***

Lukáše Jandu probudil vibrující telefon na nočním stolku. Sáhl po něm a deaktivoval budík. Pak vylezl z postele, oblékl se, vyčistil si zuby a vyrazil do kanceláře.

Načerno

Revizory má rád jen málokdo. Je to ale potřebná práce. Někdo ji dělat musí. Padesátník Ondřej Hořejší se v zaměstnání přepravního kontrolora našel. Mezi mastnými tyčemi si připadal jako nimrod někde v hlubokém hvozdu. Než začal kontrolovat lístky, prošel několika zaměstnáními. Ani v jednom z nich se necítil tak dobře jako při popojíždění autobusy a trolejbusy mezi zastávkami. Díky svému jobu se naučil pozorovat lidi. Černého pasažéra většinou poznal dřív, než na něj vytáhl svoji revizorskou průkazku. Byl to i případ vyhublého chlápka v černém Parkeru.

Určitě nejel načerno schválně. Ze způsobu, jakým se po autobusu rozhlížel, bylo Hořejšímu jasné, že městskou hromadnou dopravu příliš nevyužívá. Posadil se na sedačku a zamyšleně se díval z okna. Pak se najednou prudce zvedl a zamířil k platebnímu terminálu. Jenže Hořejší na něj okamžitě udeřil.

„Dobrý den, revize jízdenek.“

„Zrovna si ji jdu koupit,“ prohlásil chlápek.

„Už je pozdě. Máte to za šest set,“ usadil ho revizor.

„Hm, tak dobře,“ pokrčil chlápek rameny. „Mně je to fuk. Peněz mám dost. Ať si paní primátorka koupí něco na sebe. Vy se ale budete smažit v pekle.“

Ondřej Hořejší byl na podobné slovní výpady od cestujících zvyklý. Vybral pokutu a dal chlápkovi stvrzenku. Cestou z práce mu ten úlovek trochu vrtal hlavou. Uvažoval, jestli přece jen neměl borce nechat, ať si tu zatracenou jízdenku koupí. Dlouho si toho konkrétního černého pasažéra pamatoval.

Dělal revizora ještě dalších dvacet let. Pokračoval v práci, i když už dávno mohl odejít do důchodu. Pak jednou, bylo to několik málo dní po Novém roce, odklízel před domem sníh. Jak už se starším mužům stává, dostal při odhrabávání toho bílého svinstva masivní infarkt a zemřel.

Probral se v bílé místnosti plné světla. Kam až dohlédl, viděl řadu přepážek. Zdála se mu nekonečná. Kousek od něj stál lístkový automat, jaké bývají na poště nebo v bance. Bývalý revizor se dotkl obrazovky. Objevil se nápis:

„Vítejte v klientském centru Podsvětí. Odeberte si lístek s číslem. Až na vás přijde řada, náš pracovník se vám bude věnovat.“

Ze spodní strany přístroje vypadl lísteček. Bylo na něm číslo 48687 Ondřej Hořejší se posadil na pohovku vedle terminálu. Přísahal by, že na svém místě ještě před chvílí nestála. Stejný dojem měl v případě tabule ukazující vytíženost jednotlivých přepážek.

Netrvalo dlouho a ozval se oznamovací tón. Revizorovo číslo naskočilo u přepážky 414. Neměl k ní daleko. Pracovník za sklem mu byl povědomý. Když si ho důkladně prohlédl, hned mu to docvaklo. Byl to černý pasažér, kterého před dvaceti lety nenechal, ať si koupí jízdenku.

„Dobrý den,“ prohlásil pekelný úředník. „My se známe, že? Takže jak jsem už naznačil, bude to pro začátek tři tisíce let ve vroucím oleji.“

Skvrna

Firthmoor byl už čtvrtý hrad, který si Sterlingovi přijeli prohlédnout. Nutno říct, že měl opravdu něco do sebe. Stál na skalnatém mořském břehu. Disponoval hromadou věžiček, cimbuří, chrličů a dalších podobných detailů. Jeho prastaré stěny obrůstala směs mechu a lišejníku. Uvnitř byla k vidění přehršel dekorací dokreslujících ponurou atmosféru. Na chodbách postávala posekaná brnění. Ze stěn visely zubaté meče, dlouhá kopí, barevné dřevce a otlučené štíty. Sem tam je prokládal obraz nějakého zamračeného šlechtice.

„Vypadá to dobře,“ prohlásil Reginald Sterling, růžolící obrýlený velkoobchodník s patentními čistícími prostředky z New Yorku. „Možná bychom to mohli vzít. Co říkáš, poklade, zdá se ti to dostatečně romantické?“

Poslední slova patřila Sterlingově štíhlé ženě Vicky. Na prohlídku vzala dlouhé šaty v barvě mátové zeleně. V ruce držela lorňon s kostěnými obroučkami. Na hlavě jí seděl široký klobouk.

„Je to pěkné,“ prohlásila. „Akorát stěna tady pod tím portrétem je nějaká špinavá.“

„Ehm … to je krev,“ vmísil se do hovoru jejich průvodce Lord Angus MacAllister, majitel hradu. Byl to elegantní postarší muž s pečlivě pěstěným knírkem. Na sobě měl tweedové sako a samozřejmě kostkovaný kilt.

„Je to jeden z mých prapředků Malcolm MacAllister,“ pokračoval Lord. „O Vánocích 1584 záhadně zmizel. Říká se, že ho někdo zavraždil. Mohl to být Hrabě Drummond, za kterého se později znovu provdala Malcolmova manželka. Prý spolu udržovali poměr už za Malcolmova života. Malcolmův duch teď na hradě straší.“

„Ale to je rozkošné!“ rozplývala se paní Sterlingová. „Přesně něco takového hledáme.“

Reginaldovi Sterlingovi to zase tak skvělé nepřipadalo. Nezamlouval se mu ostatně celý manželčin nápad koupit hrad ve Skotsku. Kdyby bylo po něm, zůstali by doma ve Státech. Cestování nebylo pro něj. Zvlášť to zámořské. Na lodi se mu pokaždé dělalo strašně špatně.

„Jak se to strašení projevuje?“ zeptal se.

„Mno,“ odpověděl Lord MacAllister. „Je toho víc. Občas jsou na chodbách slyšet zvuky, při kterých tuhne krev v žilách – ďábelský smích, chroptění a tak podobně. Nábytek se záhadně přemísťuje. Čas od času někdo tvrdí, že viděl na hradbách Malcolmův přízrak. Lidé si toho ale hodně navymýšlejí. Navíc u nás se většinou rádi napijeme.“

„A jak s tím souvisí ta krev?“ zeptala se paní Sterlingová.

„Malcolm se prý na štědrý den 1684 zjevil v knihovně,“ pokračoval šlechtic. „Řekl, že dokud krev nezmizí, nedojde klidu.“

Reginalda Sterlinga to zaujalo. O hradech, šlechtě nebo strašidlech moc nevěděl. Vyznal se ale v odstraňování skvrn. Začal se přehrabovat ve své brašně.

„Takže když flek zmizí, zmizí i duch?“ Zeptal se Lorda MacAllistera.

„Tak praví legenda,“ přitakal šlechtic.

„Ale to by neměl být problém!“ prohlásil Reginald Sterling. „Moje č. 12 si s ní poradí.“

Vytáhl z brašny skleněnou lahvičku. Odzátkoval ji a navlhčil tekutinou, kterou lahvička obsahovala, kapesník. Pak jím krvavou skvrnu pečlivě otřel. Úsek stěny pod obrazem zádumčivého aristokrata brzo ztratil své temně rudé zabarvení.

Ozval se úlevný povzdech. Z obrazu se odlepila průsvitná postava. Odlevitovala ke starodávnému krbu, v němž zmizela. Zjevně vyletěla komínem. Ovzduší v hradu se rázem proměnilo. Sterlingovi se zdálo daleko méně pochmurné. Za okny vysvitlo slunce.

„Ty seš fakt nemožnej,“ obořila se na obchodníka jeho manželka. „Takovej pěknej hrad a ty ho zkazíš.“

Novej podnik

Po úterní józe jsem se vždycky chodil najíst do čínský knajpy v pasáži kousek od studia. Pak mi ji ale zavřeli. Po jedný lekci jsem musel dokonce do Mekáče. Další týden naštěstí hned vedle otevřeli novou. Cestou z vinyjásy jsem ji vyzkoušel. Uvnitř vládlo přítmí. Světlo se linulo jen z hromady pestrobarevných lampiónů. Menu vypadalo OK. Považuju se za něco jako znalce čínskýho jídla. Ne že bych ho sám uměl vařit. Jím ho ale prakticky pořád. K prvnímu testu jsem si vybral kuře kung-pao. Přinesl ho menší chlápek s dlouhou šedivou bradkou.

Umím samozřejmě jíst hůlkama. Nechtěl jsem ale zbytečně machrovat. Vzal jsem příbor a pustil se do toho. Byla to bomba. Říkal jsem si, že kuchař musí bejt snad Bůh nebo co. Když jsem dojed, zaplatil jsem a nechal dýško. Chlápek se uklonil se sepjatýma rukama.

„Děkuju,“ prohlásil. „Chceš koláček?“

Nevěděl jsem, co přesně myslí. Řekl jsem ale, že chci.

Chlapík mi podal klasický koláček štěstí ve tvaru krabího klepeta.

„Rozlomit až venku,“ povídá.

Strčil jsem koláček do kapsy kabátu. Málem jsem na něj zapomněl. Při čekání na metro jsem ho ale nahmatal rozhodl se ho prubnout. Myslel jsem, že v něm najdu nějakou věštbu jako „Ať jdeš kamkoliv, jsi kde jsi.“ nebo „Štěstí je cesta, ne cíl.“ Zkrátka nějakou podobnou píčovinu.

Jenže v tomhle koláčku stálo: „Vyhrát ve Sportce 134 000.“

Ha ha, říkal jsem si. To určitě. Ve středu ráno jsem ale šel kolem trafiky. Zastavil jsem se tam a vsadil Sportku.

„Kolik chcete sloupečků?“ ptala se trafikantka.

Bylo mi to dost jetel. Chtěl jsem jen ověřit účinky koláčku. Nakonec jsem vsadil jeden sloupeček. Zvolil jsem náhodnej tip. Ve čtvrtek jsem se v trafice stavil znova. Podal jsem paní tiket, ať ho zkontroluje.

„Muj ty Tondo kolenatej!“ povídá. „Máte štěstí. Je tu výhra 134 tisíc.“

Bylo mi to dost divný. Říkal jsem si ale, že takový věci nejsou úplně nemožný. Jen nepravděpodobný.

Další úterý jsem měl zase jógu. Jako obvykle jsem se po ní šel najíst. Zamířil jsem do stejný hospody jako posledně.

Tentokrát jsem si objednal kuře ša-čcha. Bylo zase božský. Stejně jako o týden dřív jsem dal pořádný dýško. Chlápek se opět uklonil se sepjatýma rukama.

„Chceš koláček,“ povídá.

Zase jsem řekl, že chci.

„Rozlomit venku,“ poradil mi Číňan.

Samozřejmě jsem tu zatracenou věc vytáhl z kapsy hned, jak se za mnou zavřely dveře knajpy. Na lístečku stálo: „Přidáno v práci 15 000.“

No a opravdu. Druhej den si mě zavolal šéf.

„Jsme na tom za poslední rok dobře,“ povídá. „Můžu ti přihodit tři pětky.“

„Tak dík,“ odpověděl jsem.

Další úterý jsem se už na jógu jako takovou skoro netěšil. Zajímala mě hlavně večeře. Tentokrát jsem se rozšoupnul. Dal jsem si pekingskou kachnu. Lepší jsem v životě nejed.

„Chceš koláček?“ zeptal se borec.

„Jasně, dík,“ odpověděl jsem.

Třetí proroctví ale nebylo zdaleka tak příjemný jako první dvě. Bylo dost na hovno. Na lístečku stálo: „V pátek dostat infarkt a umřít.“

No, nebudu vám lhát. Měl jsem nahnáno. Jako já vím, že infarkty jsou dneska v pohodě, pokud se zachytí včas. Přesto ale ta představa nezněla moc dobře.

Naštěstí mám kámoše srdcaře. Nechal jsem se od něj proklepnout. Udělal i ultrazvuk a kdoví, co všechno ještě.

„Máš srdce úplně v pohodě,“ prohlásil. „Na tvým místě bych neměl obavy.“

Trochu mě uklidnil, i když zase ne moc. V pátek jsem si vzal volno. Zůstal jsem doma. Byl jsem připravenej si sofort zavolat záchranku. A nic. Celej den jsem se cítil úplně normálně. Koláček kecal.

Další úterý jsem šel zase na jógu. Po závěrečném Óm jsem jako obvykle zamířil k Číňanovi. Knajpa ale byla zavřená. Nahlédl jsem přes prosklený dveře dovnitř. Všechno bylo pryč – židle, stoly i lampióny.

Jak jsem tak zkoumal dveře, všiml jsem si, že je na nich přilepená obálka. Byla nadepsaná mým jménem. To už bylo fakt divný. Kde ho ten chlap mohl vzít? Po nějakým tom váhání jsem ji ze dveří odlepil a otevřel. Obsahovala kartičku s krátkým vzkazem:

Sorry, byl to jen fór. Bůh.

Úlovek

Rybář Ali se už několik týdnů vracel z moře s prázdnou. Hrozilo mu, že bude muset prodat svoji stařičkou dhau a hledat si jiné zaměstnání. Rozhodl se proto vyplout na mělčinu asi tři míle od města. Za lepších časů bývala plná ryb. Když dorazil na místo, stáhl plachtu a z přídě vyhodil kotvu. Hlasitě žbluňkla. Ze zakotvené lodě pak Ali vypustil dlouhou udici s mnoha návnadami. Čekal celé odpoledne. Nic. Po několika hodinách začal tahat šňůru zpět do lodě. Všiml si při tom, že se na jednom z háků zachytil starý džbán.

Pokrýval ho sliz. Přisálo se na něj i několik mušlí. Musel plavat v moři velmi dlouho. Ali džbán opatrně očistil. Vypadal draze. Rybář pookřál. Určitě ho snadno prodá a bude mít co jíst několik dalších měsíců. Další průzkum ukázal, že nádoba je zapečetěná. Pečeť obsahovala podivné cizokrajné znaky.

Co když je uvnitř něco cenného? Ali neodolal a pečeť rozlomil. Z hrdla džbánu se vyvalila namodralá mlha. Zformovala se do podoby obtloustlého chlapíka v širokých kalhotách a turbanu ozdobeného diamantem. Vznášel se se zkříženýma nohama asi metr a půl nad mořskou hladinou. Klasický džin.

„Díky za osvobození,“ prohlásil. „Za odměnu si smíš vybrat způsob smrti. Nabízím utopení, přetržení vejpůl nebo uškrcení.“

„Jak to?“ divil se Ali. „Neplníte vy hoši spíš tři přání?“

„Kdysi dávno jo,“ vysvětloval džin. „Byl jsem ale v té zatracené věci osm set let. To si člověk ledacos rozmyslí.“

„Máš problém se stísněnými prostory?“

„Ani ne,“ odpověděl džin. „Navíc vevnitř je to věší než venku. Chceš se mrknout?“

„Hm, proč ne,“ souhlasil rybář.

Džin luskl prsty. Oba dva se ocitli v prostorné místnosti. Na podlaze se rozprostíraly pestrobarevné vlněné koberce. Povalovaly se na nich polštáře. Tu a tam stál nízký stolek. Zaoblené stěny pokrývaly tapety s tradičními vzory.

„Jsme uvnitř džbánu?“ zeptal se Ali.

„Přesně tak,“ přitakal džin. „Neptej se mě, jak to funguje. Zaklel mě sem jeden čaroděj. Prodal jsem mu chromého velblouda. Dáš si datli?“

„Jasně,“ souhlasil Ali.

Džin podruhé luskl prsty. Na jednom ze stolků se objevil podnos plný datlí a kávová konvice se dvěma šálky.

„Nejsou špatné,“ prohlásil rybář, když dva plody ochutnal. „Odkud se berou?“

„Nemám ponětí,“ odpověděl džin. „Za osm století se ale jednomu dost přejí.“

Alimu připadal obyvatel džbánu celkem sympatický. Nesedělo mu, že se ho chystá zabít. Možná to opravdu souvisí s dobou strávenou uvnitř nádoby, uvažoval rybář. Taková věc může jednomu vlézt na mozek.

„Myslel jsi to s tou smrtí vážně?“ zeptal se džina.

„Napřed jo,“ ujistil ho tlouštík. „Teď jsem ale dostal lepší nápad. Sleduj.“

Džin luskl prsty potřetí a zmizel. Ali zůstal v lampě sám. Seshora zaslechl šramocení. Zaklonil hlavu. Zjistil, že se dívá do velkého kruhového otvoru. Zjevně šlo o hrdlo džbánu. Po několika okamžicích se nádobou rozlehl džinův hlas, třebaže podivně zkreslený:

„Je mi to trochu líto, ale musíš mě pochopit. Buď ty nebo já. Zkusím džbán co nejdřív prodat, aby ho otevřel někdo další. S těmi prsty to není složité. Rychle se to naučíš.“

Nad Alim zaklaplo víko. V místnosti se automaticky rozžehly ozdobné lampy. Svým tvarem připomínaly zvětšeninu kuchyňské cibule. Bývalý rybář si všiml, že má na sobě stejné kalhoty a turban jako před ním džin. Zkusil lusknout prsty. Na stolku se zhmotnila další miska datlí.