Knihovnice Petúnie Podpantoflová si navyklým pohybem poupravila svůj ocelově šedý drdol. Podívala se na hodiny naproti výpůjčnímu pultu. Byly zdobené řezbami gryfů, draků, goblinů a dalších stvoření Chaosu. V magické knihovně by ostatně člověk těžko mohl čekat dejme tomu květinové vzory. Ručičky ukazovaly za pět minut půl šesté. Výpůjční doba byla do šesti.
Petúnie sáhla do kapsy svého pracovního pláště. Nahmatala v něm těžký svazek klíčů. Zamyšleně ho uchopila. Chystala se vyrazit na poslední prohlídku pracoviště. V tom ale zaslechla klapot korkových pantoflí.
Směrem od studovny vícerozměrných transmutací běžela její kolegyně Drahomíra Chroustová. Nastoupila teprve před půl rokem. Přišla rovnou ze školy. Hromada věcí pro ni byla ještě nových.
Cípy Drahomířina pláště vlály. Oči za tlustými skly brýlí s kulatými obroučkami měly vyděšený výraz. V ruce svírala čtenářskou legitimaci.
„Jeden se nevrátil!“ oznámila.
„Už zase?“ ujišťovala se Petúnie. „Co když jen někde usnul? Nebo si u tebe zapomněl průkazku vyzvednout a odešel.“
„Tak možné to je,“ připustila Drahomíra.
„Zajdeme se na to podívat spolu,“ snažila se Petúnie svou mladou spolupracovnici uklidnit.
Jak řekla, tak udělaly. Vydaly se mezi regály. Čarodějové si na paperbacky nepotrpí. Naprostá většina knih vězela v těžkých dřevěných deskách potažených usní.
Prastaré grimoáry ve svých policích výhružně šustily. Sem tam z některého vyšlehl namodralý záblesk přebytečné magie a neškodně se uzemnil po jedné ze strategicky rozmístěných kovových tyčí.
Studovna vícerozměrných transmutací se rozkládala ve věži přiléhající k východnímu křídlu hlavní budovy. Drahomířin pult stál v jejím nejspodnějším patře. Místnost osvětlovaly louče.
Zájemci o čtení některé z knih museli u pultu nechat své čtenářské průkazky. Když legitimace na konci výpůjční doby přebývala, bylo jasné, že její držitel ještě studovnu neopustil.
Petúnie vzala z výklenku ve stěně rozměrnou petrolejovou lampu. Na Drahomířině stole našla křesadlo. Zapálila knot a pozvedla světlo před sebe.
„Tak která kniha by to mohla být?“ zeptala se své vyděšené spolupracovnice.
„Jako vždycky. Necromantia Proficientium,“ odpověděla Drahomíra. „Byl to ještě študák. Prý se do ní potřeboval na něco podívat kvůli zkoušce u starého Zadrhela. Říkala jsem mu, že nesmí přečíst moc velký kus.“
Obě knihovnice se vydaly vzhůru po temném starobylém schodišti. Jeho kamenné stupně byly ošoupány do hladka nohama nesčetných čtenářů. Ze stěn věže čišel chlad a siroba. V nejvyšším poschodí otevřela Drahomíra bytelné dubové dveře.
Vedly do kruhové místnosti. V jejím středu stál čtecí pultík. Ležel na něm objemný grimoár. Byl otevřený. Petúnii připomněly jeho zažloutlé stránky květ masožravé rostliny, která se snaží nalákat mouchu. Mimoděk se otřásla.
Před pultíkem stál opuštěný pár bot. Stoupal z nich dým.
Vzchop se, ženská, říkala si v duchu Petúnie. Jsi přece knihovnice. Je to tvoje práce.
„OK,“ prohlásila. „Kolik měla ta zatracená věc včera stránek?“
„Dva tisíce osm set čtrnáct,“ pípla Drahomíra.
Potíž s magickými spisy je, že se snaží přečíst svého čtenáře, stejně jako se čtenář snaží přečíst je. Zrovna Necromantia Proficientium byla tímhle chováním proslulá.
Petúnie opatrně nalistovala poslední číslovanou stranu. Na vlastní text knihy se raději nedívala.
„Dva tisíce osm set sedmnáct,“ prohlásila. „Je to jasný. Schlamstla ho.“
„To je hrozný,“ postěžovala si Drahomíra. „Stalo se to už potřetí.“
„Nesmíš si to tak brát,“ utěšovala ji její zkušenější spolupracovnice. „Čtenářů je jako máku. Navíc beztak pořád jen otravujou.“
„Myslíš?“
„Že váháš. Kašli na něj. Pojď se mnou radši zavřít. Když si pospíšíme, stihneme se ještě zastavit v kantýně. Koupím ti horkou čokoládu na uklidnění.“