Angorák Felda bydlel u jedné rodiny ve starobylé vilce obrostlé břečťanem. Milovník koček by možná řekl, že rodina bydlí u něj. Felda se každopádně často potuloval po okolí. Jedno z jeho oblíbených míst byla lavička pod košatou smuteční vrbou v městském parčíku. Jakmile se udělalo dost teplo, Felda na ní lehával stočený do klubíčka. Většinou nebyl sám. Na lavičku si totiž chodívala sednout s knížkou nebo pletením stará paní Marešová z blízkého bytového domku. Felda jí dělal společnost a předl.
Jenže pak paní umřela. Stalo se to na Štědrý den. Vnuci její byt zrekonstruovali a pronajali. Následující jaro se Felda jako každý rok objevil na své lavičce. Všimla si ho paní Černá, která šla kolem s nákupem.
„Ale čičí, kdo tady spinká,“ oslovila kocoura. „Ty jsi chudák kočička, přišel jsi o kamarádku.“
„Tomu je to fuk,“ prohlásila další sousedka. Jmenovala se Procházková. Byla zrovna na cestě ke kadeřnici. „Kočky jsou vázané na místo, ne na lidi.“
„To bych neřekla,“ odporovala paní Černá. „Určitě se mu po Růžence Marešové stýská. Proseděli tady spolu celé dny.“
„Kočky berou lidi jen jako otroky, co jim plní misku,“ nedala se Procházková. „Sama jednu mám.“
„Stejně je to mazel,“ rozplývala se paní Černá. „No pojď sem, já si tě pohladím.“
Kocour se nehýbal. Proti hlazení ovšem neprotestoval. Pak si ale paní Černá položila tašku na trávník a pokusila se usednout vedle něj. Felda se naježil začal prskat.
„No vždyť nemusí být hned zle,“ řekla paní Černá. „Tak já zase jdu.“
Obě sousedky se rozloučily. Felda tu ženskou s nákupní taškou ještě dlouho pozoroval. Pokusila se zasednout jeho kamarádku. Copak ji nevidí? Duch paní Marešové na druhém konci lavičky se usmál. Průsvitná stařenka odložila své pletení na chvíli do košíku a vytáhla z něj knížku. Felda začal spokojeně příst.