Prší. Vyzvedávám poslední letošní vánoční dárek. Pro balíčky chodím většinou do vietnamských potravin. Stojí kousek od obchodního domu ze sedmdesátých let dvacátého století. Shlíží na něj monstrózní komunistický pomník ze stejné doby. Nejspíš měl představovat obří pochodeň.
Obchoďák už je desítky let v provozu jen částečně. Jeho horní patro zabírají místo krámů kanceláře. Ve spodním fungují potraviny. Nakupují v nich hlavně důchodci z blízkého sídliště.
Vietnamci sídlí v přízemí panelové bytovky vedle. S balíčky mají fofr. Fronta vede až ven. Vystojím ji, ukážu prodavačce kód a dostanu svoji zásilku.
Měla by to být kniha velkého formátu. Zkusím neskladný kartonový objekt nacpat do ruksaku. Je moc velký. Vytáhnu z kapsy nůž, otevřu ho a pustím se do rozbalování.
Bez krabice se snad kniha vejde.
Moje snažení pozoruje starší, hubený bělovlasý muž. Usměje se a osloví mě:
„Dobrý den,“ povídá. „Věříte v našeho pána Ježíše Krista?“
„Nevěřím,“ povídám já. „Bohové nejsou.“
„A kdo vás stvořil?“ povídá zas on.
Rychle se zamyslím.
„Fyzika,“ prohlásím nakonec.
„Fyzika …“ povzdechne chlápek. „To je smutný.“