Šel jsem si koupit průkazku na autobus. Naposled jsem ji vlastnil v deseti letech. V Budějovicích totiž jezdím městskou jednou za uherský rok. Chodím raději pěšky. Snažím se za den nasyslit co nejvíc kroků. Dneska jsem byl ale po čtyřicáté darovat krev. Splnil jsem kritérium pro zlatou Janského medaili. Samotný metál tedy ještě nemám. Dostal jsem ale papír, že mi ho dají. Dá se použít k pořízení celoroční předplatní jízdenky za pouhé dvě stovky. Stejnou cenu platí váleční veteráni a účastníci odporu proti komunizmu.
Základní hodinová jízdenka stojí v Budějovicích dvacku. Kdybych se svezl autobusem nebo trolejbusem alespoň jedenáctkrát ročně, ušetřím. Popravdě nevím, jestli za rok tolik jízd absolvuji. Pokud ale ne, o mnoho nepřijdu.
Interiér prodejny dopravního podniku připomíná poštu nebo banku. Jednotlivé úřednice sedí za plexisklovými přepážkami. Přistoupil jsem k jedné z nich. Obsluhovala ji blonďatá paní s hranatými brýlemi.
„Dobrý den,“ povídám jí. „Chtěl bych si koupit průkazku na autobus.“
„Vy už ale asi nějakou máte, ne?“ odpověděla.
„Nemám. Chci si ji zařídit,“ vysvětlil jsem. „Dostal jsem slevu.“
Pak jsem popsal svoji situaci.
„Rozumím,“ povídá úřednice. „A chcete ji už ode dneška nebo až od zítřka?“
„Je mi to egal,“ řekl jsem. „Já autobusem stejně nejezdím. Tak třeba od zítřka.“
„Dobrá,“ úřednice. „Kolegyně vás vyfotí. Napřed mi ale ukažte občanku.“
Vyhrabal jsem z obvyklého místa v peněžence plastovou kartičku a prostrčil ji otvorem v plexiskle. Úřednice si ji prohlédla a uznale pokývala hlavou.
„Řidičák na loď,“ povídá. „Dobrý. To hned tak někdo nemá. Tady vám ho ale neuznám.“
Vzal jsem si svůj průkaz vůdce malého plavidla zpět. Zatímco jsem ho cpal do kapsičky, kterou v prkenici za běžných okolností s českým průkazem totožnosti sdílí, došlo mi, že občanku u sebe nemám. Potřeboval jsem se s ní prokázat ráno na transfuzní stanici.
Nechtěl jsem ale tahat šrajtofli na odběrový sál. Proto jsem z ní občanský průkaz pracně vydoloval a strčil ho do kapsy v obalu od čtečky. Čtečku si totiž na sál beru.
Peněženku jsem nechal v kapse bundy. Bundu jsem svěřil šatnářce. Jenže když jsem si ji pak vyzvedl, už jsem nevrátil občanku na její místo.
„Aha, tak já asi přijdu jind …“ začal jsem. „Moment! Mám přece eDoklady. Berete je?“
„Nevím,“ povídá úřednice. „Tak ukažte.“
Spustil jsem aplikaci. Naštěstí se rozběhla. Vyťukal jsem PIN. Program ukázal zadní stranu plastového průkazu.
„Neměli byste mít nějakou čtečku nebo něco na ten způsob?“ povídám.
„Nic nám nepřišlo,“ povídá ona.
Podal jsem ji telefon. Rozklikla obrázek a zkontrolovala fotku.
„Tak já to beru,“ řekla nakonec.
Budoucnost je tady.