Štítek: listopiš

Košile

Dohodli se na pistolích na dvacet kroků. Jako čas setkání zvolili úsvit. V Kalkatě to jinak nešlo. Během dne ztěžovalo vyřizování jakýchkoliv osobních záležitostí, pro které bylo nutné se navléct do kompletní uniformy, úmorné vedro. Poručík Stirling se večer před soubojem sešel s druhým sekundantem kapitánem Wentworthem. Společně prohlédli místo duelu. Byl to odlehlý plácek kousek od jedné z hlavních silnic ven z města. Před pohledy zvědavců ho chránila skupina stromů.

Ráno byl Stirling na místě půl hodiny předem. Wentworth ho navzdory tomu už očekával. Oba muži se pozdravili.

„Kapitáne,“ prohlásil Stirling. „Pochopil jsem, že k urážka nebyla veřejná. Váš muž dal mému políček. Viděla to ale jen pouhá služebná. I ten nejmírnější výraz lítosti by určitě stačil. Upozorňuji vás, že můj muž je prvotřídní střelec.“

„Můj také,“ prohlásil Wentworth. „Je to nanejvýš nešťastná záležitost. Kdyby se váš muž rozhodl políček snést, mohli bychom se jí ještě vyhnout.“

„Pochybuji,“ odtušil Stirling. „Váš muž ale prý měl několik sklenic vína. Stačí, aby to přiznal.“

„Obávám se, že by si takový požadavek mohl vykládat jako důvod k další žádosti o satisfakci.“

„Pak není zbytí.“

Duelanti dorazili prakticky nastejno. Každého z nich provázel ještě jeden blízký přítel. Jako poslední přišel ranhojič. Stirling s Wentworthem společně vyměřili dohodnutou vzdálenost a prohlédli pistole. Stirling pak oslovil všechny přítomné.

„Dobré ráno, pánové. Vyrozuměl jsem, že není cesty zpět. Přesto se musím ještě jednu zeptat.“

Odpovědí mu bylo jen ponuré mlčení.

„Výborně,“ pokračoval Stirling. „Věřím tedy, že už je na střelbu dostatek světla.“

Duelanti si svlékli kabáty a postavili se na svá místa. Signál k výstřelu dal Wentworth. Obě rány se ozvaly prakticky současně. Wentworthův muž zůstal stát. Stirlingův se skácel. Jeho košile se rychle barvila krví.

Žehlit

Kyselinový déšť na jižní části kontinentu Drkrchkr planety Blkrmp byl toho odpoledne obzvlášť silný. Nižší zástupce sekčního podadministrátora Douphost Kofrchochouc byl rád, že je doma. Jen co se za ním hermeticky uzavřela vrata jejich obytné kapsule, zamířil do kuchyně. Vytáhl z ledničky lahev se svým oblíbeným nutričním doplňkem č. 329841. Popolezl do obývacího pokoje. Pohodlně se usadil před obrazovkou televizního přijímače. Sedm ze svých čtrnácti unavených chapadel si hodil na stůl. Otevřel staré dobré č. 329841 a naladil sportovní kanál.

Těšil se na klidný večer. Hlavně, aby nemusel něco dělat nebo někam chodit. V tom ale do místnosti vstoupila jeho choť Krafasimeta.

Nižší zástupce sekčního podadministrátora Douphost Kofrchochouc měl podezření, že musela čekat, až se pohodlně usadí a otevře si svůj doplněk. Lehce purpurové zbarvení jejích tvářových laloků prozrazovalo, že je rozzlobená. V jednom ze svých chapadel svírala cylindrickou rotační pomůcku na zplošťování jedlé hmoty před její tepelnou úpravou.

„Jak ses dneska měl?“ zeptala se bez pozdravu.

„Ale to víš, normálně,“ odpověděl nižší zástupce sekčního podadministrátora Douphost Kofrchochouc. Nebyl si jistý proč, ale tušil zradu.

„Měli jste hodně práce?“ vyptávala se.

„Touhle dobou je jí jako na kapsuli určené k náboženským rituálům,“ svěřil se sekční podadministrátor Douphost Kofrchochouc. „Mezihvězdný provoz je šílený.“

„Tak to se nedivím, že jsi zapomněl,“ prohlásila Krafasimeta.

Nižšímu zástupci sekčního podadministrátora Douphostovi Kofrchochoucovi se zdálo, že v jejím hlase slyší zadostiučinění. Pak mu to došlo. Zrovna dnes to bylo přesně sedmdesát planetárních cyklů, co s Krafasimetou uzavřeli manželství a začali obývat svojí útulnou ubytovací jednotku.

„No vidíš, máš pravdu nechal jsem tvůj dárek v práci,“ zalhal. Všechny tři jeho mozky zatím procovaly naplno. „Skočím pro něj.“

Rychle se vrátil na hlavní kosmodrom. Práce v mezihvězdném provozu má svoje výhody. Kofrchochouc mohl použít pracovní generátor červích děr. Návštěva Země a únos nějakého toho člověka byla otázka pěti minut. Preparace jater z žijícího subjektu byla ještě rychlejší. Do hodiny byl zpátky. Jeho lahev s č. 329841 ani nestačila příliš zteplat.

Strana

Celeste Vega pečlivě sledovala bledou lunární planinu. Dávala pozor na úlomky horniny a menší krátery. Osmikolový závodní speciál Toyota Regolit si dokázal s mnoha nerovnostmi poradit. Vzadu ve vozidle ale spal ve své kóji navigátor Sun Wei. Celeste mu chtěla dopřát co nejklidnější odpočinek, samozřejmě v rámci možností. Pořád jeli Rallye Ciolkovskij napříč odvrácenou stranou Měsíce. Šlo o obtížný závod. Celeste o tom věděla svoje. Účastnila se už potřetí. Její tým pokaždé patřil k favoritům. Zatím se jí ale nepodařilo rallye dokončit.

Poprvé vypadla kvůli prasklé nápravě, podruhé kvůli přetrženému pásu. Kromě terénu bedlivě sledovala i vozidla soupeřů. Před jejich Toyotou si to šinula jen pásová obluda BMW. Uvažovala, že jim zavolá vysílačkou a optá se, jak se mají. Rádio ale nakonec zapraskalo samo:

„Apex volá Glory, jste tam?“

Apex byl volací znak podpůrného týmu. Celeste uchopila mikrofon a stiskla tlačítko.

„Tady Glory, o co jde?“

„Nelíbí se nám tlak ve vaší kyslíkové nádrži číslo tři. Můžete ji promíchat?“

„Jasně,“ odpověděla Celeste. „Jdu na to.“

Spustila centrální ovládací panel vozidla. Navolila interface nádrží a našla příslušnou kolonku. Nabízela celkem čtyři programy. Lišily se délkou spuštění a rychlostí rotace míchací vrtulky uvnitř nádrže. Celeste vybrala program číslo dvě. Používala ho pokaždé. Monitor ukázal točící se kolečko. Mělo signalizovat, že míchání nádrže probíhá.

Najednou se ozvala hlasitá rána. Světlo v kokpitu zablikalo. Vozidlo ztratilo rychlost a zastavilo. Celeste si přesedla k periskopu vyčnívajícímu ze střechy. Natočila ho směrem k zádi. V místech, kde měla být nádrž číslo tři, viděla jen změť zmačkaného kovu. Znovu stiskla tlačítko vysílačky.

„Glory volá Apex,“ řekla do mikrofonu. „Máme problém.“

Kolotoč

Opuštěná zahrada obehnaná oprýskanou zdí prý patřívala šílené kolotočářce. Měla vyvraždit celou svou rodinu zahradnickou motyčkou a zmizet neznámo kam. Podle některých v zahradě pořád ještě strašila. To byl taky důvod, proč Jasper a Isabella rozbili kamenem starý zrezivělý zámek na zahradní brance. Měli rádi napětí. Tráva za zdí jim sahala po pás. Ve vzduchu byl slyšet bzukot hmyzu. Pod zkroucenou meruňkou se povalovala hromada nahnilých plodů. Neměl je kdo sklidit. Hodovaly na nich jen vosy.

Uprostřed zahrady stával kdysi altán. Jeho stěny pořád ještě držely. Střecha se ale dávno propadla. O kus dál se nejspíš před mnoha lety rozkládalo dětské pískoviště. V písku však zapustila kořeny osika. Jasper a Isabella se prodírali vysokou travou.

„Támhle něco je!“ zvolal Jasper.

Na východní straně zahrady objevili starobylý kolotoč. Byl to ještě jeden z těch vyrobených ze dřeva. Figury koní a draků se zachovaly v překvapivě dobrém stavu.

„Pojď ho vyzkoušet,“ navrhla Isabella.

Vylezla na jednoho z koní. Jasper chvíli váhal. Nakonec pokrčil rameny.

„Proč ne,“ prohlásil.

Vlezl si na zeleného čínského draka. Jakmile nasedl, kolotoč se dal do pohybu. Neznámo odkud se začala ozývat pouťová hudba.

„Jak se může točit, když není připojený k elektrice?“ ptala se Isabella.

„Nemám páru,“ odpověděl po pravdě Jasper. „Radši bych ale vypadl.“

Jenže kolotoč zrychloval. Slézt z něj bylo o krk. Stejně zrychlovala i hudba. Nakonec se změnila v divoké kvílení. Poslední věc, kterou oba na tomto světě viděli, byla průsvitná postava, která se zhmotnila uprostřed kolotoče. V ruce s rudými nehty svírala motyčku.

Skoba

Náš hostinec U Starého Jervieho stojí kousek za skotskou vesnicí Aberdour na břehu zálivu Firth of Fourth. Chodilo k nám proto mnoho námořníků. Několik jich u nás i bydlelo. Jednoho jsem si oblíbil. Jmenoval se Jim Turner. Nechal si říkat kapitáne. Mohlo mu být tak šedesát let. Byl vysoký. Kulhal na pravou nohu a přes obličej měl starou špatně zhojenou jizvu. Dny trávil u moře pozorováním lodí. Nosil prastarý voskovaný námořnický kabát a trojhranný klobouk, který pamatoval lepší časy. Na procházky si bral skládací mosazný dalekohled.

S ostatními hosty se nebavil. Když jsem mu poprvé nesl na pokoj oběd, všiml jsem si, že si na skobu nad postelí zavěsil těžkou kavaleristickou šavli. Na svoje vycházky si ji ale nebral. Platil včas. Nebyly s tím potíže.

Jednou jsem šel do vsi pro košík vajec. U kostela Svatého Fillana jsem potkal pět mužů. Vypadali jako vysloužilí námořníci. Jeden z nich mi pokynul. Měl na hlavě šátek a za pasem dlouhý úzký nůž.

„Hej chlapče!“ zavolal. „Pojď sem.“

Poslechl jsem.

„Prý jsi z hostince u starého U Starého Jervieho, je to pravda?“ ptal se námořník.

„Ano.“ přisvědčil jsem.

„A bydlí u vás nějaký Jim Turner?“

„Bydlí.“

„Mohl bys mu něco donést?“ ptal se námořník. „Je to vzkaz od starých kamarádů.“

Souhlasil jsem. Chlapík mi podal narychlo zapečetěnou obálku. Když jsem se vrátil do hostince, vzal jsem ji kapitánovi Turnerovi. Ten mi zdvořile poděkoval. Za dvě hodiny jsem mu nesl večeři. Pokoj byl ale prázdný.

Na stole ležela otevřená obálka. Vedle ní jsem našel kolečko z papíru. Jedna jeho strana byla začerněná. Na druhé straně stálo „devět večer“. Všechny kapitánovy věci byly na svém místě. Jen skoba, ze které dřív visela šavle, byla prázdná. Už jsem kapitána živého nespatřil.