Štítek: listopiš

Asfalt

Letní maloměstská veselice byla v plném proudu. V severním rohu sluncem zalitého náměstí se místní zábavovka propracovávala songem Sunshine of Your Love. Před nízkým pódiem postávalo deset nebo dvanáct nepříliš zapálených posluchačů. Stánky s všelijakými dobrotami o kus dál vzbuzovaly větší zájem. Špatně si nevedla ani improvizovaná venkovní kavárna. Ještě dál si chystali své vystoupení historičtí šermíři. Lidé posedávali na kamenném lemu kašny. Někteří si máchali nohy ve vodě. V západním rohu náměstí čekaly barvy, štětce a další propriety na výtvarné dílny.

Ne každý ale přišel za odpočinkem. Kousek od malířských potřeb spravovali silničáři díru po prasklém vodovodu. Zbývalo přes ní už jen položit nový asfalt. Uhladit ho měl masivní silniční válec.

Jeho řidič byl vypasený chlapík ve vybledlých montérkách Strauss. Posunul si ochranou přilbu do týla a pomalu najel s válcem na rozpálenou uhlově černou plochu. Zatlačil joystick mírně dopředu a stiskl tlačítko vibrací.

Když dojel na konec nového asfaltu, chtěl po něm s válcem stejnou cestou zacouvat. Jenže to nešlo. Joystick se zasekl. Válec se pohyboval dál dopředu.

„Co děláš, ty mrdko!“ zařval na něj předák.

Normálně nemluvil tak sprostě. Byl kulturní člověk. Dokonce kdysi studoval dějiny umění. Situace si ale drsné výrazivo žádala.

„Nejde mi zastavit,“ křičel řidič.

Válec si to šinul přes náměstí. Řidič mačkal klakson. Po několika minutách najelo desetitunové monstrum na připravené výtvarné potřeby. Rozpláclo je na maděru. Válec pokračoval ještě dalších patnáct metrů. Teprve pak se ho povedlo zabrzdit.

Předák pohlédl na způsobenou spoušť. V místech, kudy monstrum projelo, se táhla obdélníková barevná plocha.

„Zbývá rozhodnout jen jedno,“ prohlásil předák. „Je to fauvismus nebo expresionismus?“

Formule

Mág Pískomil Činčila přistoupil k pultíku s textem zaklínadla a odkašlal si. V místnosti hořel bezpočet svící. Pod stropem se houpal vycpaný krokodýl. Jeho výraz říkal, že TOHLE si někdo jednou pěkně odskáče. Na podlaze se rozkládal křídou namalovaný rozměrný osmiúhelník. Okolo jeho vrcholů i stran napsal mág množství nápisů tajemným písmem v neznámém jazyce. Ačkoliv písmo našlo přečíst, působilo, že kdyby se vám to přece jen podařilo, byli byste raději, kdyby zůstalo nečitelné. A ano, na to nezapomínejme: vzduch byl cítit roztaveným cínem.

Uprostřed osmiúhelníku se povalovala bota. Vypadala celkem obyčejně. Nejdůležitější na ní byla tkanička. Byla rozvázaná. Činčila pozvedl ruku v magickém gestu. Začal číst.

„Zarapa, dabraflon, kumilifuri, kaduvria,“ prohlásil. Jednotlivá slova zaklínadla se zhmotňovala nad jeho hlavou. Jak pokračoval, tvořila okolo vrcholu jeho špičatého klobouku pestrobarevný oblak.

Ze země se zvedaly prachové víry. Ty se tedy v Pískomilově pracovně zvedaly i za nemagických okolností. Uklízečka paní Strašfleková totiž odmítala do místnosti od té nešťastné záležitosti s prachovkou a knihou Nekromancie pro samouky vstoupit. Tyhle prachové víry ale působily hrozivěji než obvykle.

„… gobblequack, dingleberry, frazzlewizzle!“ dokončil Pískomil.

Plný očekávání se podíval na botu. Vypadala však stejně jako na začátku zaklínání. Slova zaklínadla navíc dál poletovala místností. Mág si je pečlivě prohlédl.

Všechna až na jedno svítlia jasnými barvami. Pískomil se vrátil ke svému pergamenu a odlišné slovo našel. Nemělo by se číst jinak? Znovu si odkašlal a místo „snazzlekrump“ zkusil:

„Snazzlewump.“

Slovní roj se rozzářil, udělal „puf“ a zmizel. Bota vzplála fialovým plamenem. Pískomil ho překotně udupal a povzdechl si. Magická formule na zavazování tkaniček musí být asi ještě nějak nijak.

Letadlo

Jake Stirling si omotal šálu pevněji kolem krku a vyklonil se z kokpitu své stíhačky Sopwith Camel. Důkladně zkontroloval závratnou hlubinu pod sebou. Po německých letadlech nezahlédl jedinou stopu. Viděl jen nekonečnou síť klikatých zákopů. Dobře věděl, že v nich bojuje krysí zápas na život a na smrt přes půl milionu mužů. Z palebných postavení za frontou se co chvíli vznášely obláčky dýmu. Pocházely z dělových hlavní, které zasypávaly nebožáky v zablácených dírách deštěm smrtících šrapnelů.

„Neměnil bych s nimi ani za zlaté prase,“ zabručel Stirling.

Jeho osamělá patrola se pomalu chýlila ke konci. Ještě deset nebo patnáct minut a bude se muset vrátit na letiště. Spálil 37 galonů leteckého benzínu pánubohu do oken. Na druhou stranu ale ušetřil na střelivu. Kromě krátkého zahřátí kulometů několik minut po startu se za celou hlídku nedotkl spouště.

„No co,“ prohlásil filozoficky mladý aviatik. „Není každý den posvícení. Nějakého toho Huna dostanu příš–“

Najednou prudce kopl do pedálu směrovky a naplno otevřel škrtící klapku. Byla to instinktivní reakce. Daleko nad sebou zahlédl čtyři černé tečky. Vznášely se na německé straně zákopů. Stirling se ocitl v prekérním postavení.

Na souboj neměl dost paliva. Proti přesile čtyři na jednoho by navíc měl mizivé šance i s plnou nádrží. Raději se proto zachumlal s letadlem do nejbližšího mraku. Pak se ale v kokpitu usmál.

Tečky totiž nezmizely. Nepřátelské stíhačky se tentokrát nekonaly. Na letcových brýlích jen utkvěly čtyři kapky oleje. Sundal si je a důkladně otřel jejich skla. Přece jen to nakonec bude klidná patrola.

Nedokonalý

Petr vstoupil do zorného pole kamery. Prosklené dveře se před ním neslyšně rozevřely. Naskytl se mu pohled na rozlehlou halu s množstvím stolků. U každého z nich seděl pracovník či pracovnice agentury s klientem. Poblíž vstupních dveří stál panel vydávající lístečky. Petr k němu přistoupil. Z několika možností vybral volbu „Založení uživatelského účtu.“ Dostal číslo 74. Bylo před ním jen pět lidí. Dočkal se za čtvrt hodiny. U stolku ho očekávala drobná brunetka. Petr se posadil naproti ní a pozdravil:

„Dobrý den.“

„Dobrý den,“ odvětila brunetka. „Děkujeme, že jste si pro svůj virtuální posmrtný život zvolil náš systém Elysion. Kdy byste se zhruba chtěl zalogovat.“

„Asi brzo,“ odvětil Petr. „Mám rakovinu sleziny. Dávají mi půl roku.“

„Není problém,“ usmála se brunetka. „Máme zrovna volno. Své vědomí můžete přijít nahrát už během příštího týdne.“

„Co v pondělí v deset?“ zkusil Petr.

Prsty úřednice se rozběhly po klávesnici.

„Máte sjednanou schůzku,“ prohlásila. „Během víkendu se ale musíte rozhodnout o jedné důležité věci.“

„Jaké?“ zeptal se Petr.

„Zjistili jsme, že zesnulým na druhé straně nevyhovuje úplně bezproblémový život,“ vysvětlovala pracovnice. „Když jim všechno jde jako po másle, často po nějaké době volí úplné smazání profilu. Potřebujeme, abyste si vybral, ve které oblasti svého posmrtného života budete mít problémy. Nabídku najdete v naší brožuře.“

Podala Petrovi úhledný sešitek. Petr do něj udiveně nahlédl.

„Takže když si objednám třeba dluhy, budu je mít už celou věčnost?“

„To ne,“ odpověděla konzultantka. „Problémy můžete samozřejmě změnit. Jde to ale jen jednou za dvacet let.“

„Hm, tak vám děkuju,“ odpověděl Petr. „Přijdu v pondělí.“

Strčil brožuru do kapsy a vydal se volným krokem k domovu. Kdo by řekl, že posmrtný život bude tak složitý?