Štítek: (mikro)povídka

Halza

Vyjížďka se šéfem na jachtě může vypadat jako dobrá náplň pracovního dne. Pokud si ale váš nadřízený vydělává prodejem kokainu, je třeba dávat bacha. Zvlášť, když vůči němu nemáte čisté svědomí. Zhruba tohle se honilo hlavou Tonimu Ledgerovi, zatímco mahagonová příď plachetnice Maive krájela modrozelenou vodu Atlantiku. Vítr byl čerstvý. Na vlnách se dělaly hřebínky. Maive ho ale měla v zádech a kousek z boku. Plula proto klidně a majestátně s pomalým podélným pohupováním.

Byla to krásná loď. Postavili ji v Dublinu v roce 1934. Do majetku Ledgerova bosse Vincenta DeLucy se dostala před třemi lety. Podstoupila důkladnou renovaci. Stéla balík. DeLuca na ni měl.

Když si někdo v okruhu tisíce námořních dal lajnu, peníze za ní nejspíš skončily na některém z DeLucových kont. Tony Ledger to dobře věděl. Počítání peněz byla jeho práce. Dělal DeLucovi účetního.

Mafián nevypadal jako hlava jednoho z největších drogových kartelů v okolí. Byl spíš menší, mírně obtloustlý, plešatý a nosil tlusté brýle.

„Nepozval jsem tě na tenhle vejlet jen tak,“ utrousil DeLuca.

Tonymu začal po zádech stékat studený pot.

„A proč teda?“

DeLuca se odmlčel. Namazal si kousek bílého chleba kaviárem.

Loďaři ve třicátých letech znali svoje řemeslo. Maive měla moderní navigační elektroniku včetně autopilota. Většinou si ale vystačila bez ní. Jako teď. Plula rovně jako když střelí jen s lehce zaaretovaným kormidelním kolem.

„Chybí mi třicet míčů,“ pokračoval konverzačním tónem DeLuca. „Vytáh jsem tě ze stoky. Dal jsem ti příležitost, o jaký se hromadě lidí ani nesní. Máš buchty, auta, makáš hodinu denně. A jak se mi odvděčíš? Okradeš mě.“

Boss dojedl kaviár. Zapil ho panákem vodky. Pak se protáhl a sedl si na hranu kokpitu. Zároveň zabouchal na strop kajuty.

Vylezl z ní třetí člen posádky Maive Frank Caruso. Dělal DeLucovi gorilu. Měl široká ramena a jizvu na pravé tváři. Posadil se na hranu kokpitu stejně jako jeho šéf. V pravé ruce svíral Glocka. DeLuca na něj kývl.

Tony zareagoval okamžitě. Natáhl se ke kormidelnímu kolu a prudce odpadl s lodí do závětří. Masivní ráhno z leštěného dřeva se přehouplo na opačný bok. Smetlo DeLucu i Carusa do vody.

Tony se za nimi neohlédl. Dotáhl otěže hlavní plachty i kosatky. Pak se postavil ke kormidlu a přistoupal. Maive ožila. Voda kolem jejích boků začala ševelit. Tonyho zasáhla do tváře sprška slané pěny.

Jachta se naklonila a vyrazila vpřed. Kurz na ostrov Rum Cay byl 95 stupňů. Tony ubral ještě deset kvůli snosu větrem. Měl to zhruba pětadvacet mil. Na místě vybere ze svého účtu nějakou hotovost. Pak se rozhodne, co dál. Loď se hodí.

Mula

Derek Mitchell otřel rukávem bundy zamlžené sklo taxíku. Prorezlý Chevrolet Bel Air dýchavičně stoupal úzkými uličkami slumu. Válely se v nich odpadky. Pobíhaly mezi nimi bosé děti. Sem tam se dalo zahlédnout i prase. Pod okny trčely sušáky s prádlem. Derek zkontroloval, jestli má pod sedačkou svůj ruksak. Zbývalo už jen několik hodin a pomůže mu ke slušnému balíku peněz. Taxík nakonec zastavil před polorozpadlou barabiznou. Postrádala omítku. Střechu měla z vlnitého plechu. Taxikář zatáhl ruční brzdu. Ozvalo se zaskřípění.

„Estamos aquí,“ prohlásil šofér. Jsme tu.

Derek mu řekl, ať počká. Vystoupil a zabouchl za sebou dveře. Pak několikrát udeřil na plechová vrata chatrče. Všiml si, že jsou zrezivělá podobně jako kastle taxíku. V tom městě pokrýval rez snad úplně všechno.

Otevřel černovlasý muž s knírkem v tričku Chiquita. Zběžně si Dereka prohlédl a pustil ho dovnitř.

„Máš peníze?“ zeptal se.

„Jo.“

Derek vytáhl svazek bankovek a chlapovi ho podal. Ten škváru přepočítal. Svazek obsahoval pět tisíc dolarů. Borec se zasmál:

„Jsem José. Když to převezeš, dostaneš čtyřikrát tolik.“

Ukázal Derekovi řadu keramických sošek indiánských bůžků. Každá byla trochu jiná. Všechny byly ale náležitě odporné. Na stole se připravovala další. Derek pochopil, že sošky jsou duté. Byly slepené ze dvou kusů.

Diego vytáhl z přepravky čtyři sáčky s bílým práškem. Pečlivě je přimáčkl do jedné poloviny sošky. Pak si vzal rukavice a namočil si ukazováček pravé ruky do hnědé pasty.

„Potřeš hranu lepidlem,“ popisoval a zároveň názorně předváděl. „Pak přitlačíš vršek a necháš deset minut zaschnout. To je celý.“

„A co když mě chytnou?“ strachoval se Derek.

„Tak jsi v prdeli,“ přiznal Diego. „Šance je ale malá. Dělají jen namátkový kontroly. Četl jsem, že chtějí zavádět na letiště rentgeny. Před rokem 1990 to ale nebude. Možná až v jednadvacátým století.“

***

Cestou na letiště se rozpršelo. Děti v ulicích ale déšť neodradil. Natožpak čuníky. Když Derek ukazoval před nástupem do letadla pas, trochu v něm hrklo. Kulumbijský celník naznačil, ať otevře ruksak. Sošku si ale prohlédl jen zběžně.

„Suvenýr, co?“ optal se. „Takových jsem už dneska viděl pět. Já bych si to domů nepostavil.“

Let do Miami proběhl v klidu. Sedm-dva-sedmička ho zvládla za tři a půl hodiny. Američtí celníci chtěli vidět jen pas. Za terminálem si Derek oddechl. Má to za sebou.

Jenže pak ho oslovil chlápek v oslnivě bílém saku a kalhotách stejné barvy. Pod sakem měl světle modré triko bez kravaty. Opíral se o stěnu vedle plakátu na nový film s Billem Murrayem Krotitelé duchů. Derek už na něj několik dní chtěl zajít.

„Letíš z Bogoty, kámo?“

„Jo,“řekl Derek. „Ne že by ti do toho něco bylo.“

„Právě že je,“ prohlásil ten chlápek a vytáhl z kapsy odznak. „Detektiv Eddiie Rivera, Mravnostní oddělení. Ukaž ruksak.“

Dereka polil studený pot. Během vteřiny ale věděl, co má dělat. Sundal batoh s těžkou soškou. Místo aby ho ale Riverovi podal, praštil ho s ním vší silou do břicha. Polda se zlomil v pase. Derek Hodil ruksak zase na záda a zdrhal.

Vyběhl eskalátor. Dostal se až ke dveřím letištní budovy. Tam najednou ztratil rovnováhu. Nějaký borec ve šedém kvádru mu totiž nastavil nohu. Derek se rozplácl na mramorové podlaze. Cítil, jak ho na zápěstí zastudila želízka.

„Ústava vyžaduje, abych vám přečetl vaše práva,“ prohlásil chlap. „Máte právo nevypovídat. Pokud se ho vzdáte, cokoliv řeknete, může být u soudu použito proti vám. Máte právo na advokáta. Pokud si ho nemůžete dovolit, …“

***

Chlápek v šedém obleku se představil jako Tony Cortez. Společně Riverou, který se po několika minutách ukázal, naložili Dereka do auta a odvezli ho na stanici.

Derek seděl na židli ve výslechové místnosti s bílými stěnami. Dělalo se mu šoufl. Slyšel bušení vlastního srdce. Měl strach.

U dveří hlídal policajt v uniformě. Mluvil Rivera.

„Čtyři kila znamenaj minimálně pět let natvrdo,“ prohlásil. „Když nám ale řekneš, komu jsi chtěl zboží prodat možná pro tebe můžeme něco udělat. Třeba bys mohl dostat jen podm –“

Ozvalo se zaklepání na dveře. Vstoupil Cortez.

„Eddie, můžu s tebou mluvit?“ zeptal se.

Oba detektivové opustili místnost. Derek zůstal mezi bílými stěnami jen s uniformovaným policajtem. Ten však dál zachoval své mlčení. Po chvíli se dveře zase otevřely. Vstoupil znovu Rivera.

„Sbal si svoje saky paky a vypadni,“ oslovil Dereka.

Ten na něj nechápavě zíral.

„No co čumíš,“ pokračoval policajt. „V těch pytlících byl jen škrob. Zmiz než si to rozmyslím.“

Svitek

Komisařka Adéla Jarošová vystoupala po schodech Národního muzea. Na dlažbě před vchodem zabíraly místo dvě policejní oktávky. Modré světlo jejich majáků olizovalo nedávno opravenou fasádu. Čas od času se ozvalo chrčení rádia. Adéla Jarošová se ohlédla. Na Václavském náměstí, které se táhlo do dále pod monumentální novorenesanční budovou, panoval klid. U koně zevlovalo několik posledních hloučků účastníků jakési odpolední demonstrace. Komisařka neměla ponětí, proti čemu nebo komu protestovali. Teď se mísili s asijskými turisty.

Typický nedělní provoz, pomyslela si Jarošová. Jako kdyby nemohli počkat do pondělka. Ne, že by měla na večer nějaké velké plány. Povzdechla si a vzala za kliku. Koutkem oka stačila ještě zahlédnout plakát. Stálo na něm:

TAJEMSTVÍ FARAÓNŮ

Ve vestibulu ji nasměrovali k plešatému chlápkovi v ošoupaném manšestrovém saku s koženými chrániči loktů. Měl na nose tlusté brýle.

„Doktor Slepička, egyptolog,“ představil se. „Dělám kurátora výstavy.“

„Tak kolik se vám toho tedy ztratilo?“ zeptala se Adéla.

„Postrádáme jen jeden předmět. Byl to papyrus ze třináctého století před naším letopočtem.“

Dr. Slepička pokynul k poškozené vitríně o kus dál. Evidentně ještě donedávna obsahovala ukradený svitek. Adéla se zamyšleně rozhlédla.

Za skly ostatních vitrín se leskly zlaté masky a šperky. Jiné obsahovaly prastaré nádoby. Zahlédla i něco, co vypadalo jako slonovinový hřeben. Okolo stěn stály mramorové sarkofágy.

„Všechny tyhle věci vypadají celkem draze,“ odtušila komisařka.

„Mají nevyčíslitelnou hodnotu,“ potvrdil jí archeolog.

„Proč potom někdo krade nějaký svitek? Neprodal by snáz třeba támhletu masku?“

„Nebyli to obyčejní zloději,“ prohlásil vědec. „Působili fakt zvláště.“

„Vy jste je viděl?“

„Máme je na videu,“ prohlásil Slepička.

Vytáhl z tašky notebook. Probral ho a pustil komisařce záběry z několika bezpečnostních kamer umístěných v různých částech muzea. Zachycovaly skupinku mužů v tmavých hábitech zdobených podivnými symboly. Hlavy měli zabalené v turbanech. Za pasem se jim houpaly šavle.

Postupovali metodicky a profesionálně. Nevšímali si ostatních exponátů. Jakmile se vlámali do muzejní budovy, zamířili ke konkrétní vitríně.

„Co na tom papyru vůbec stálo?“ zeptala se Adéla Jarošová.

„Měla by to být prastará kletba, schopná zasáhnout celou zemi,“ vysvětloval Slepička. „Tyhle věci jsou dost na jedno brdo. Jestli jste četla o deseti ranách egyptských, máte představu.“

Komisařka si pečlivě uložila všechna videa na vlastní flash disk. Pak ještě společně se Slepičkou vyslechla podrobnou zprávu kolegů z kriminalistické laboratoře o způsobu otevření vitríny. Šlo o čistou práci. Pachatelé rozřezali tvrzené sklo diamantem.

„Dobrá, pane doktore,“ prohlásila nakonec. „Tak vám zatím děkuji. Uděláme, co budeme moci. Jakmile něco zjistíme, ozvu se vám.“

Adéla Jarošová pracovala většinou na vraždách. Krádeže byly trochu pod její úroveň. Když odcházela z muzea, nepřikládala případu velký význam. Hned v pondělí ráno ale změnila názor. Řeky v celém Česku se totiž zbarvily krví.

Erlkönig

Byla to zlá noc. V korunách olší svištěl vítr. Cáry mračen se táhly přes bledý srpek měsíce. Po stezce kráčela plavá klisna. Nesla muže zachumlaného do otrhaného kabátce. Před sebou vezl dítě, svého syna. Malý Hans měl už dávno ležet v posteli. Jeho otec se však zdržel ve městě. Teď spěchali domů. Chlapec napřed na koňském hřbetě usnul. Probudil ho ale zlý sen. Nevzpomínal si, o čem noční můra pojednávala. Zanechala v něm však ochromující strach. Když Hans otevřel oči, nebyl si jistý, zda ještě sní nebo už bdí.

Náhle se zachvěl zděšením. Koutkem oka zahlédl vysokou korunovanou postavu v dlouhém splývavém rouchu. Po stranách hlavy jí trčely parohy podobné jelením. Když se za ní pokusil ohlédnout, zmizela.

„Co je?“ zeptal se otec, který cítil, jak s sebou jeho ratolest trhla. „Čeho se bojíš?“

„Nevidíš, že tam stojí král duchů?“ odpověděl Hans. „Má dlouhý plášť a korunu.“

„To se ti jen zdálo,“ uklidňoval ho otec. „Zahlédl jsi mlhu. Převaluje se mezi stromy.“

Byla to zlá noc. V korunách olší svištěl vítr. Cáry mračen se táhly přes bledý srpek měsíce.

Hans si přitáhl svůj vlněný šál. Cítil, jak se mu ježí vlasy v zátylku. Mezi lopatkami mu stékal studený pot. Když míjeli nevelkou mýtinu osvětlenou neduživými měsíčními paprsky, spatřil přízračnou postavu znova. Byla vysoká a strašlivá.

„Pojď se mnou, chlapečku,“ promluvila. „Vezmu tě k nám. Budeme se mít dobře. Všechno ti dám. Moje země je plná květů. Plášť mojí matky hýří barvami.“

Její hlas nebyl z tohoto světa. Hans z ní měl smrtelnou hrůzu. Přesto však cítil touhu ji poslechnout.

„Tati,“ prohlásil. „Copak neslyšíš. Král duchů mě volá.“

„Klid,“ chlácholil ho otec. „Jen seď. To jen šustí listí.“

Byla to zlá noc. V korunách olší svištěl vítr. Cáry mračen se táhly přes bledý srpek měsíce.

Hans zkusil zavřít oči. Když usnu, myslel si, tak to zjevení zaspím. Až se probudím, budu doma v teple. Na spánek byl ale moc vystrašený. Zanedlouho zahlédl strašidlo podruhé. Tentokrát stálo vedle kmene prastarého dubu.

„Pojď se mnou, hezký chlapečku,“ zasyčela. „Mé dcery tě chtějí za bratra. Budou s tebou tančit celou noc. Nakonec tě uspí písničkami.“

Hans sebou trhl a šťouchl otce loktem.

„Podívej se do tmy, táto!“ zvolal. „Stojí tam král duchů obklopený princeznami.“

„Už se dívám,“ uklidňoval ho otec. „Nemusíš se bát. To jsou jen vrby. Jejich větve se klátí ve větru.“

Byla to zlá noc. V korunách olší svištěl vítr. Cáry mračen se táhly přes bledý srpek měsíce.

Malý Hans úzkostlivě sledoval temná zákoutí podél cesty. Snažil se je prohlédnout a přesvědčit sám sebe, že otec má pravdu. Bázeň ho ale neopouštěla. Když klisna míjela dutý pahýl ohořelý po zásahu bleskem, zahlédl příšeru potřetí.

„Chci tvoje tělíčko,“ promluvila. „Mám tě rád. Pojď se mnou po dobrém. Nebo budeš litovat!“

Po tomhle k němu bytost vztáhla ruku. Ucítil její ledový dotek na hrudi.

„Tatínku,“ vyhrkl Hans strachy. „Sáhl na mě král. Co mi udělal?“

Tentokrát mu otec uvěřil. Pobídl klisnu a zbytek cesty urazil cvalem. Nedbal na větve, které ho šlehaly do obličeje. Už když míjel bránu svého rodného dvorce, věděl, že spěch je marný. Tělo jeho syna bylo bez dechu. Život z něj vyprchal.

Reklamace

Komisařka Adéla Jarošová nadzvedla červenobílou výstražnou pásku a podlezla ji. Za jejích časů se těmhle plastovým věcem říkalo mlíko. Možná se jim tak říká dodnes. Místo činu byla tentokrát malá firma zabývající se prodejem oblečení přes internet. Když pracujete na oddělení vražd, zvyknete si na ledacos. V tomhle případě však komisařka Jarošová přece jen nadzvedla obočí. Vypadalo to, že zaměstnance firmy někdo systematicky jednoho po druhém odpravil.

Začalo to vrátným. Schytal jeden zásah do hrudi a druhý do hlavy. Navlas stejná zranění měli i ředitel expedice, správce webu, specialistka sociálních sítí, skladník, nákupčí, CEO a office manažerka. Proč by se jich někdo chtěl zbavit? Snad konkurence?

„Tak co máte?“ oslovila komisařka technika Františka Skálu. Byl navlečený v nepříliš padnoucím v bílém plášti. V ruce svíral jemný štětec k očišťování povrchů před sejmutím otisků prstů.

„Dnes dopoledne sem prý měla přijít zákaznice nespokojená s vyřízením reklamace,“ odpověděl. „Řekl bych, že to mohla udělat ona.“

„Proč myslíš? Dneska přece něco reklamuje kdekdo.“

„Tahle holka je měla důvod opravdu nenávidět. Objednala si sukni. Oni jí nabídli, že si pro ni může přijít osobně, aby nemusela čekat doma na kurýra.“

„Jo, to bych možná taky brala,“ zamyslela se komisařka.

„Jenže když si pro tu sukni přišla, řekli jí, že ji nemají.“

„To se může stát.“

„To ale nebylo všechno,“ pokračoval technik Skála. „Nechala si tu sukni dovézt od PPL. Chtěla obvod pasu 94 centimetrů. Dorazila sukně, co měla jen osmdesát čísel.“

„To taky není neobvyklé,“ odtušila komisařka. „Možná si sama vybrala špatnou velkost.“

„Měla na výběr z XS/S, S/M a M/L. Objednala si S/M. Bylo to na visačce i na sukni. Na všité cedulce ale stálo S.“

„Tyhle velikosti má každý výrobce jinak,“ prohlásila komisařka. „Stačí si to vyměnit za větší.“

„To právě zkusila. Jenže přišla sukně M/L.“

„I to se může stát. To přece není důvod vystřílet celý eshop.“

„Ona jim napsala, že se znova nestrefili,“ pokračoval ve vyprávění technik Skála. „Přišla odpověď, která začínala slovy ‚Ahoj Terez‘ a smajlíkem.“

„Hm, jasně,“ řekla komisařka. „Tak to je fakt ona. Jedeme ji zavřít.“