Štítek: (mikro)povídka

Reklamace

Komisařka Adéla Jarošová nadzvedla červenobílou výstražnou pásku a podlezla ji. Za jejích časů se těmhle plastovým věcem říkalo mlíko. Možná se jim tak říká dodnes. Místo činu byla tentokrát malá firma zabývající se prodejem oblečení přes internet. Když pracujete na oddělení vražd, zvyknete si na ledacos. V tomhle případě však komisařka Jarošová přece jen nadzvedla obočí. Vypadalo to, že zaměstnance firmy někdo systematicky jednoho po druhém odpravil.

Začalo to vrátným. Schytal jeden zásah do hrudi a druhý do hlavy. Navlas stejná zranění měli i ředitel expedice, správce webu, specialistka sociálních sítí, skladník, nákupčí, CEO a office manažerka. Proč by se jich někdo chtěl zbavit? Snad konkurence?

„Tak co máte?“ oslovila komisařka technika Františka Skálu. Byl navlečený v nepříliš padnoucím v bílém plášti. V ruce svíral jemný štětec k očišťování povrchů před sejmutím otisků prstů.

„Dnes dopoledne sem prý měla přijít zákaznice nespokojená s vyřízením reklamace,“ odpověděl. „Řekl bych, že to mohla udělat ona.“

„Proč myslíš? Dneska přece něco reklamuje kdekdo.“

„Tahle holka je měla důvod opravdu nenávidět. Objednala si sukni. Oni jí nabídli, že si pro ni může přijít osobně, aby nemusela čekat doma na kurýra.“

„Jo, to bych možná taky brala,“ zamyslela se komisařka.

„Jenže když si pro tu sukni přišla, řekli jí, že ji nemají.“

„To se může stát.“

„To ale nebylo všechno,“ pokračoval technik Skála. „Nechala si tu sukni dovézt od PPL. Chtěla obvod pasu 94 centimetrů. Dorazila sukně, co měla jen osmdesát čísel.“

„To taky není neobvyklé,“ odtušila komisařka. „Možná si sama vybrala špatnou velkost.“

„Měla na výběr z XS/S, S/M a M/L. Objednala si S/M. Bylo to na visačce i na sukni. Na všité cedulce ale stálo S.“

„Tyhle velikosti má každý výrobce jinak,“ prohlásila komisařka. „Stačí si to vyměnit za větší.“

„To právě zkusila. Jenže přišla sukně M/L.“

„I to se může stát. To přece není důvod vystřílet celý eshop.“

„Ona jim napsala, že se znova nestrefili,“ pokračoval ve vyprávění technik Skála. „Přišla odpověď, která začínala slovy ‚Ahoj Terez‘ a smajlíkem.“

„Hm, jasně,“ řekla komisařka. „Tak to je fakt ona. Jedeme ji zavřít.“

Jak jsem použil eDoklady

Šel jsem si koupit průkazku na autobus. Naposled jsem ji vlastnil v deseti letech. V Budějovicích totiž jezdím městskou jednou za uherský rok. Chodím raději pěšky. Snažím se za den nasyslit co nejvíc kroků. Dneska jsem byl ale po čtyřicáté darovat krev. Splnil jsem kritérium pro zlatou Janského medaili. Samotný metál tedy ještě nemám. Dostal jsem ale papír, že mi ho dají. Dá se použít k pořízení celoroční předplatní jízdenky za pouhé dvě stovky. Stejnou cenu platí váleční veteráni a účastníci odporu proti komunizmu.

Základní hodinová jízdenka stojí v Budějovicích dvacku. Kdybych se svezl autobusem nebo trolejbusem alespoň jedenáctkrát ročně, ušetřím. Popravdě nevím, jestli za rok tolik jízd absolvuji. Pokud ale ne, o mnoho nepřijdu.

Interiér prodejny dopravního podniku připomíná poštu nebo banku. Jednotlivé úřednice sedí za plexisklovými přepážkami. Přistoupil jsem k jedné z nich. Obsluhovala ji blonďatá paní s hranatými brýlemi.

„Dobrý den,“ povídám jí. „Chtěl bych si koupit průkazku na autobus.“

„Vy už ale asi nějakou máte, ne?“ odpověděla.

„Nemám. Chci si ji zařídit,“ vysvětlil jsem. „Dostal jsem slevu.“

Pak jsem popsal svoji situaci.

„Rozumím,“ povídá úřednice. „A chcete ji už ode dneška nebo až od zítřka?“

„Je mi to egal,“ řekl jsem. „Já autobusem stejně nejezdím. Tak třeba od zítřka.“

„Dobrá,“ úřednice. „Kolegyně vás vyfotí. Napřed mi ale ukažte občanku.“

Vyhrabal jsem z obvyklého místa v peněžence plastovou kartičku a prostrčil ji otvorem v plexiskle. Úřednice si ji prohlédla a uznale pokývala hlavou.

„Řidičák na loď,“ povídá. „Dobrý. To hned tak někdo nemá. Tady vám ho ale neuznám.“

Vzal jsem si svůj průkaz vůdce malého plavidla zpět. Zatímco jsem ho cpal do kapsičky, kterou v prkenici za běžných okolností s českým průkazem totožnosti sdílí, došlo mi, že občanku u sebe nemám. Potřeboval jsem se s ní prokázat ráno na transfuzní stanici.

Nechtěl jsem ale tahat šrajtofli na odběrový sál. Proto jsem z ní občanský průkaz pracně vydoloval a strčil ho do kapsy v obalu od čtečky. Čtečku si totiž na sál beru.

Peněženku jsem nechal v kapse bundy. Bundu jsem svěřil šatnářce. Jenže když jsem si ji pak vyzvedl, už jsem nevrátil občanku na její místo.

„Aha, tak já asi přijdu jind …“ začal jsem. „Moment! Mám přece eDoklady. Berete je?“

„Nevím,“ povídá úřednice. „Tak ukažte.“

Spustil jsem aplikaci. Naštěstí se rozběhla. Vyťukal jsem PIN. Program ukázal zadní stranu plastového průkazu.

„Neměli byste mít nějakou čtečku nebo něco na ten způsob?“ povídám.

„Nic nám nepřišlo,“ povídá ona.

Podal jsem ji telefon. Rozklikla obrázek a zkontrolovala fotku.

„Tak já to beru,“ řekla nakonec.

Budoucnost je tady.

Invalidní

Lukáše Jandu probudil vibrující telefon na nočním stolku. Sáhl po něm a deaktivoval budík. Pak vylezl z postele, oblékl se, vyčistil si zuby a vyrazil do kanceláře. V ulicích nebylo ani živáčka. Lukáše to zpočátku neudivilo. Jezdil do práce o něco později, než je zvykem. Pak ale vlezl do metra. Nástupiště zelo prázdnotou. Když přijela souprava a otevřely se dveře, Lukáš zjistil, že se ve vagónu neveze ani jeden další cestující.

Chvíli přemýšlel, kterou sedačku si vybrat. Nakonec zůstal stát. Opřel se ve dveřích na svém oblíbeném místě. Bylo pod nápisem NEOPÍREJTE SE O DVEŘE.

Metro stavělo ve třech stanicích. Na jejich perónech opět nezahlédl ani nohu. Ve čtvrté stanici Lukáš vystoupil. Vyjel po prázdném eskalátoru do vestibulu. Byl zase úplně prázdný. Lukáš měl ve zvyku si v místním občerstvení každé ráno kupovat roller s párkem.

Provozovna stála na svém místě. Za sklem vonělo zboží. Chyběla ale prodavačka. Tohle už bylo opravdu zvláštní. Že by město zasáhla nějaká bomba ničící vše živé? Lukáš měl na svůj roller chuť. Po krátké úvaze se rozhodl.

Vytáhl peněženku. Odpočítal peníze a položil je na pult. Pak se natáhl pro kleštičky. Jeden kousek pečiva si vzal. Když ho dojedl, odpočítal peníze ještě jednou a vzal si další, tentokrát se sýrem. Snědl i ten a pokračoval do práce.

Dveře firemní budovy reagovaly na Lukášovu vstupní kartu. Kancelář byla bez života. Lukáš zapnul svůj počítač. Přihlásil se jménem a heslem. Spustil Excel a chvíli pokračoval v práci na tabulce, kterou vytvořil o den dříve.

Brzo toho ale nechal. Připadal si jako idiot. Tenhle pocit má v práci samozřejmě kdekdo. V Lukášově případě byl ovšem trochu jiný než je běžné.

Vytáhl z kapsy telefon. Zkusil zavolat šéfovi. Přístroj vyzváněl naprázdno. Nakonec to vzdal a vyrazil do města. Došel na malé náměstí a posadil se na lavičku. Je opravdu poslední žijící člověk?

V tom mu mobil v kapse začal vibrovat. Číslo volajícího neznal. Přesto ho zvedl. Hlas na druhém konci linky zjevně patřil mladé ženě.

„Dobrý den, pane Janda, tady je Ariadne Dimitriadisová, zákaznická podpora, Olymp,“ prohlásila. „Velice se omlouváme, ale zdá se, že vám nedopatřením propadl interakční certifikát.“

„Co to je?“ divil se Lukáš. „V životě jsem o něm neslyšel.“

„Těžko se to vysvětluje,“ prohlásila operátorka. „Je to šifrovací technologie, kterou potřebujete pro komunikaci s jinými lidmi. Brání šíření malwaru. Asi jste si všiml, že je kolem vás prázdno.“

„To ano.“

„Ve skutečnosti jste obklopený lidmi jako obyčejně,“ vysvětlovala Ariadne. „Kvůli propadlému certifikátu je ale nevidíte a oni nevidí vás.“

„Aha. A co mám dělat?“ zeptal se Lukáš.

„Nedělejte si starosti, je to všechno na nás,“ uklidnila ho. „Takové věci by se ovšem neměly stávat. Nabídneme vám kompenzaci. Měl jste umřít za pět let na rakovinu. Co byste říkal dalším třiceti navíc?“

„Není to málo?“

„Dobře, tak pětačtyřicet.“

„Platí,“ řekl fascinovaný Lukáš. „Ale pořád mi vadí, že budu vědět, za jak dlouho zemřu.“

„Nebudete. Dnešek se z vašeho hlediska nestane. Všechno zapomenete.“

„Tak vám děkuji.“

***

Lukáše Jandu probudil vibrující telefon na nočním stolku. Sáhl po něm a deaktivoval budík. Pak vylezl z postele, oblékl se, vyčistil si zuby a vyrazil do kanceláře.

Načerno

Revizory má rád jen málokdo. Je to ale potřebná práce. Někdo ji dělat musí. Padesátník Ondřej Hořejší se v zaměstnání přepravního kontrolora našel. Mezi mastnými tyčemi si připadal jako nimrod někde v hlubokém hvozdu. Než začal kontrolovat lístky, prošel několika zaměstnáními. Ani v jednom z nich se necítil tak dobře jako při popojíždění autobusy a trolejbusy mezi zastávkami. Díky svému jobu se naučil pozorovat lidi. Černého pasažéra většinou poznal dřív, než na něj vytáhl svoji revizorskou průkazku. Byl to i případ vyhublého chlápka v černém Parkeru.

Určitě nejel načerno schválně. Ze způsobu, jakým se po autobusu rozhlížel, bylo Hořejšímu jasné, že městskou hromadnou dopravu příliš nevyužívá. Posadil se na sedačku a zamyšleně se díval z okna. Pak se najednou prudce zvedl a zamířil k platebnímu terminálu. Jenže Hořejší na něj okamžitě udeřil.

„Dobrý den, revize jízdenek.“

„Zrovna si ji jdu koupit,“ prohlásil chlápek.

„Už je pozdě. Máte to za šest set,“ usadil ho revizor.

„Hm, tak dobře,“ pokrčil chlápek rameny. „Mně je to fuk. Peněz mám dost. Ať si paní primátorka koupí něco na sebe. Vy se ale budete smažit v pekle.“

Ondřej Hořejší byl na podobné slovní výpady od cestujících zvyklý. Vybral pokutu a dal chlápkovi stvrzenku. Cestou z práce mu ten úlovek trochu vrtal hlavou. Uvažoval, jestli přece jen neměl borce nechat, ať si tu zatracenou jízdenku koupí. Dlouho si toho konkrétního černého pasažéra pamatoval.

Dělal revizora ještě dalších dvacet let. Pokračoval v práci, i když už dávno mohl odejít do důchodu. Pak jednou, bylo to několik málo dní po Novém roce, odklízel před domem sníh. Jak už se starším mužům stává, dostal při odhrabávání toho bílého svinstva masivní infarkt a zemřel.

Probral se v bílé místnosti plné světla. Kam až dohlédl, viděl řadu přepážek. Zdála se mu nekonečná. Kousek od něj stál lístkový automat, jaké bývají na poště nebo v bance. Bývalý revizor se dotkl obrazovky. Objevil se nápis:

„Vítejte v klientském centru Podsvětí. Odeberte si lístek s číslem. Až na vás přijde řada, náš pracovník se vám bude věnovat.“

Ze spodní strany přístroje vypadl lísteček. Bylo na něm číslo 48687 Ondřej Hořejší se posadil na pohovku vedle terminálu. Přísahal by, že na svém místě ještě před chvílí nestála. Stejný dojem měl v případě tabule ukazující vytíženost jednotlivých přepážek.

Netrvalo dlouho a ozval se oznamovací tón. Revizorovo číslo naskočilo u přepážky 414. Neměl k ní daleko. Pracovník za sklem mu byl povědomý. Když si ho důkladně prohlédl, hned mu to docvaklo. Byl to černý pasažér, kterého před dvaceti lety nenechal, ať si koupí jízdenku.

„Dobrý den,“ prohlásil pekelný úředník. „My se známe, že? Takže jak jsem už naznačil, bude to pro začátek tři tisíce let ve vroucím oleji.“

Košíková romance

Chodil nakupovat jednou týdně, vždycky ve čtvrtek večer, půl hodiny před zavíračkou. Supermarket totiž býval skoro prázdný. Dost často si v něm vyřizovaly své nákupy i prodavačky, kterým končila směna. I další zákazníky už poznával. Třeba jeden starší chlápek nosil bezpečnostní reflexní pásky na nohách i na rukách. Jiná paní nechávala před vchodem zlatého retrívra. Měl toho psa rád. Občas si všiml drobné mladé ženy provázené zhruba osmiletým klukem. Evidentně matka a syn.

Zaujalo ho to. Vyrůstal totiž bez otce. Kdysi chodil s vlastní matkou nakupovat, dokonce do stejného obchodu. Všiml si, jak paní pečlivě studuje cenovky a hledá nejlevnější varianty různého zboží. Dobře to znal ze svého dětství. Vždycky byli velice chudí.

Bylo mu té paní líto a zároveň se mu líbila. Uvažoval, že ji osloví. Byl ale starší než ona, z jejího pohledu nejspíš dávno za zenitem. Pak se na něj ale obrátila sama.

„Dobrý večer. Neměl byste dvě desetikoruny za dvacku?“ zeptala se ho u zaparkovaných košíků.

„Možná jo,“ odpověděl a otevřel peněženku.

Naštěstí mu nedávno vrátili v indické restauraci skoro dvě stovky jen v drobných. Desetikoruny snadno našel.

„Díky,“ řekla a usmála se.

Od té doby se s nimi začal zdravit. Potkával je skoro každý týden. Jednou podal paní mandarinkový kompot z vysokého regálu. Po téhle příhodě si říkal, že se jí příště určitě představí a někam ji pozve.

Dokonce přemýšlel, jak to zařídí se synkem. Byl mu sympatický. Tipoval, že si s ním bude rozumět. Koneckonců nejspíš sdíleli podobný osud. Měl ale matné povědomí, že tyhle věci mohou být složité.

Jenže pak se tři týdny neukázali. Když se zase objevili, provázel je neznámý muž. Pozdravil je. Byl slušně vychovaný. Příští čtvrtek ale raději vyrazil na nákup jinam. Ten krám beztak zanedlouho zkrachoval.