Rána

Na asteroidu K87776 by nejspíš nezačínal den šálkem dobré kávy ani ten největší kofeinový fanatik. Hrozilo by mu totiž předávkování. Zhruba kilometrový balvan se otočil kolem své osy za jednu hodinu a 33 minut. Rána proto nastávala prakticky neustále. Stejně jako večery a poledne. Poblíž jednoho z pólů planetky seděla poloautomatická těžební stanice firmy Belt Mining Corp. Vzhledem připomínala zvětšeninu mořské hvězdice. Vlastní důlní operace probíhala v jejím středu. Obytná část zabírala jedno z ramen. Stanice měla dvoučlennou posádku.

Navigátorka Yuki Nakamuro pocházela z Pásu. Důlní inženýr Marcus Silva vyrostl na Zemi. Dávno už ale přivykl spartánskému životu prospektora. Nakamuro a Silva měli většinou oddělené směny. Jednou za 24 hodin se ale sešli v centrále kombinované s kuchyňkou ke společnému jídlu a na kus řeči.

„Mám novej nápad, jak utratit svoje prachy, “ prohlásil Silva.

„Jakej?“ Chtěla vědět Nakamuro.

Byla to jejich oblíbená hra. Až svoji práci dokončí, budou z nich boháči. Plánováním, co udělají s odměnou, si zpříjemňovali čas.

„Vrátím se na Zemi a koupím si námořní jachtu,“ líčil Silva. „Nebudu si pořizovat dům na jednom místě. Budu se plavit kolem světa.“

Nakamuro znala oceán z knih a obrázků. Sama ho ale v životě neviděla. S větším množstvím kapalné vody se setkávala jen jako s vzácnou surovinou uloženou v nádržích kosmických lodí.

„To zní dobře,“ řekla.

„Víš, co mě nejvíc štve?“ pokračoval Silva.

Nakamuro si mohla snadno tipnout. Podobný rozhovor absolvovala už víckrát. Samotnou ji samozřejmě štvala stejná věc. Raději se ale zeptala. Byla to součást hry.

„Co?“

„Že dostaneme každý deset milionů, ale firma vydělá miliardu. Nejradši bych ten nikl nějak střelil sám.“

„Nemáš jak,“ usadila ho Nakamuro.

„Hm,“ zabručel Silva.

Na jednom z ovládacích panelů se rozsvítilo červené světlo.

„Mám tady pohotovost,“ změnila oznámila Nakamuro. „Vypadá to na drobnou trhlinu po nárazu mikrometeoritu.“

„Dojdu to zalepit,“ povzdychl si Silva.

Opravy pláště stanice byly obvykle jeho práce. Nasoukal se do skafandru. Připravil si soupravu se záplatami. Vystoupil na povrch planetky a opatrně se vydal k poškozenému místu.

Pohyb v nízké gravitaci planetky nebyl snadný. Když se konečně dostal, kam potřeboval, ztuhl překvapením. Zhruba dvě stě metrů od stanice trůnila cizí loď. Kde se vzala?

Silva se zabýval hlavně důlním vybavením a technickým stavem stanice. Sledování oblohy měla na starosti Yuki. Chtěl ji zavolat vysílačkou. Už to nestihl.

Za dvacet minut stoupala Silvova mrtvola ke hvězdám. Její vzestup poháněl raketový motor skafandru spuštěný na plný výkon. Až dohoří, Silvovo tělo začne obíhat po vlastní dráze okolo Slunce. Přidá se k 1,7 milionu planetek v Pásu.

Yuki Nakamuro mezitím otevírala přechodovou komoru svým kumpánům z pásu Andrejovi Petrovovi a Hiroši Tanakovi.

„Jak je na tom zboží?“ zeptal se Petrov.

„Domluvený objem bude připravený k expedici za sedmnáct hodin.“

„Fajn,“ pochválil ji Petrov. „Zákazník už čeká.“

Lopatka

Prospektorská loď Mazel tov klesala k povrchu planetky. Těleso mělo přibližně kulový tvar o průměru něco přes 200 kilometrů. Gravitační zrychlení na něm vycházelo okolo jednoho a půl procenta pozemského. Úniková rychlost odpovídala asi dvěma. Přistání proto byla delikátní záležitost. V poslední fázi manévru se vzdálenost Mazel tov od povrchu planetky měnila o jednotky centimetrů za sekundu. Vesmírné plavidlo připomínalo monstrózního kovového pavouka. Z jeho boků vyčnívalo osm teleskopických noh.

Podobně jako končetiny opravdového členovce měly několik kloubů. Dokázaly tak pohltit energii nárazu. Zároveň se snadno přizpůsobily nerovnostem. Pilotka Mazel Tov Yuki Sato řídila manévr se zatajeným dechem.

„Jsme dobrý,“ prohlásila nakonec. „Sedíme.“

„OK, jdu na druhou fázi,“ odpověděl jí navigátor Nathan Bennett.

Jenom teleskopické nohy nedokázaly loď na lehoučkém asteroidu udržet. Z trupu bylo třeba vystřelit kotvy. Nathan je vypouštěl v přesně daném pořadí. Procedura trvala asi půl hodiny.

„Tak jo,“ řekl, když byly všechny kotvy venku. „Zkus zatahat.“

Yuki spustila program, který zlehka pohyboval nohami lodě. Umožňovalo to ověřit, nakolik jednotlivé kotvy drží. Nathan pečlivě sledoval svoji sadu přístrojů.

„Všechny jsou v pořádku až na čtrnáctku,“ řekl, když test skončil. „Budu ji muset ručně posunout o kus vedle.“

Nasoukal se do skafandru a vystoupil z lodě. Klasická chůze nepřicházela na planetce úvahu. Pohyboval se pomocí sady slabých raketových motorků. Když dorazil ke zlobivé kotvě, jako první se sám ukotvil k povrchu planetky pomocí čtveřice nylonových lan. Jinak mu hrozilo, že se odrazí do kosmického prostoru.

Teprve pak se pustil do práce. Napřed musel kotvu uvolnit. Šlo to pomalu. K hrabání používal univerzální prospektorskou lopatku Victorinox. Stejné se houpaly z opasků stovek dalších astronautů v Pásu.

Hornina se pod ostřím lopatky rozpadala. Konzistencí připomínala zpuchřelé dřevo. Po chvíli hrabání narazil Nathan na něco daleko tvrdšího. Nechtěl věřit svým očím. Na kotvu rázem zapomněl.

Těstě pod povrchem asteroidu objevil hladký kovový povrch. Postupně odkryl kruh o průměru asi jeden a půl metru. Jeho středem vedla rýha. Dělila ho na dvě chlopně. Nathan do rýhy strčil špičku lopatky, zapřel se a zlehka zapáčil. Chlopně rozestoupily. Nathan zapnul vysílačku.

„Yuki,“ řekl do ní. „Hoď na sebe skafandr a pojď sem. Tohle musíš vidět.“

Asteroid byl dutý. Světelný kužel z LED lampy na astronautově přilbě mířil do obrovské umělé jeskyně. Její vnitřní stěny tvořil stejný dokonale hladký kov jako vstup. Mazel tov však byla první loď ze Země, která kdy planetku navštívila. Dveře nemohli postavit lidé. Musel to být někdo jiný.