Experiment

Daniel Vrána se pohodlně rozvalil ve své polstrované židli. Měl nejlepší job ve známém vesmíru. Většinou času totiž nemusel pracovat. Byl zástupcem ředitele Institutu pro experimentální statistiku. Měl na starosti hlavně pokus č. 14. Ten ostatně zabíral naprostou většinu aktivit ústavu. Skutečnou práci na něm ovšem odvedli zaměstnanci na nižších pozicích. Nejdůležitější bylo zajistit přísun banánů. O ten se ale Vávra nemusel starat. Měl na to lidi. Jeho povinnost byla kontrolovat výsledky. Vzhledem k povaze experimentu jich bylo velice málo.

Vávra otevřel horní šuplík svého stolu a vytáhl krabici doutníků. Jeden vybral a labužnicky k němu přičichl. Pak vzal ze stolu miniaturní gilotinu a zkušeným pohybem uřízl špičku. Začal se rozhlížet po sirkách. V tom se ale ozvalo zaklepání na dveře. Vávra doutník odložil a řekl:

„Dále.“

Vešla vedoucí chovatelka ze sekce 9863 Tereza Štěpánková. Působila rozrušeně.

„Máme výsledek!“

„Fakt?“ zeptal se Vávra.

Zpráva ho překvapila jen málo. Kdysi dávno už podobnou situaci zažil. Šlo o pouhý jeden verš, navíc s překlepem. I tak to bylo velice neobvyklé.

„A kolik toho je?“ zeptal se.

„Je to úplně celý,“ odpověděla Štěpánková.

„Jako kompletní sonet?“

„Ne, všechno.“

„Celé dějství? Nebo snad hra?“

„Říkám: všechno.“

Tohle Vávru opravdu zaujalo. Bylo extrémně nepravděpodobné, že by se taková věc během jeho působení v institutu stala. Kdysi si dokonce pamatoval konkrétní čísla. Za ta léta nicnedělání se mu však vykouřila z hlavy. Vstal a vydal se společně se Štěpánkovou do hlubin ústavu.

Sekce 9863 zabírala část čtvrtého patra v severovýchodním křídle. Chovatelka vedla Vávru dlouhou chodbou k bílým dveřím. Byly to jedny z deseti milionů. Všechny byly naprosto stejné. Vedly do naprosto stejných čtvercových místností. Na těchhle konkrétních dveřích stálo:

Subjekt 575789

Pongo

Uprostřed místnosti seděl na podlaze mírně obtloustlý šimpanz. Před ním stál psací stroj. Místo u stěny zabíralo několik sloupců papírů. Byly pečlivě rozdělné do množství svazků.

Vávra vytáhl z kapsy svého bílého pláště banán. Při práci v Institutu jste museli mít pořád nějaké po ruce, i když jste působili na vedoucí pozici. Podal ovoce Pongovi. Po krátké úvaze ho ještě pohladil po hlavě.

Přistoupil k produktu šimpanzovy práce. Namátkou vybral jeden svazek. Prolistoval ho. Přečetl si první větu, která mu padla do oka. Zněla:

„Pravou metlou je nezřízený chtíč, a často pro něj předčasně uprázdnil se šťastný trůn a padli králové.“

Vávra svazek zase zavřel a vrátil na místo. Pak se podíval na Štěpánkovou.

„Je celý a bez chyby,“ prohlásila. „Už tady byla Máňa z filologického. Potvrdila to. Pongo napsal kompletního Shakespeara náhodným bušením do kláves psacího stroje.“

Šimpanz dojedl banán a odhodil slupku na zem. Štěpánková ji automaticky sebrala.

„Co budeme dělat?“ ptala se. „Znamená to, že jsme všichni bez práce? Experiment skončil?“

„Já bych to zatím neřešil,“ prohlásil Vávra. „Je pátek, poledne pryč. Na hlavním ředitelství už nebude ani noha. Necháme to na pondělí.“

„Ty si šéf,“ prohlásila chovatelka. „Není to ale zvláštní? Myslela jsem, že z počtu pravděpodobnosti plyne, že to nestihnou sepsat dřív, než skončí vesmír.“

„Jenže to je právě ta pravděpodobnost,“ poučil ji Vávra. „Tady Pongo měl jednoduše štěstí.“

„Tak jo.“

Zástupce ředitele se podrbal na hlavě. Sám nečekal, že by pokus mohl někdy skončit. Co se dá ale dělat? Rozhodl se vrátit do kanceláře a vykouřit svůj doutník. Vzal za kliku a otevřel dveře. Chodba za nimi už ale přestala existovat.

Neurodivergentní

Laboratoř profesora Šimáčka se rozkládala v zadním traktu univerzity. Vypadala, že už zažila lepší časy. Na regálech a kartotékách ležela tlustá vrstva prachu. Okna zoufale potřebovala umýt. Napájecí kabel čajové konvice kdosi provizorně vyspravil izolepou. Poněkud zašle ostatně působil i sám profesor Šimáček. Chodil v ošoupaném bílém plášti a rozpadajících se pantoflích. Zbytky vlasů mu trčely do všech stran. Na svých přednáškách nabízel studentům možnost dobrovolně se účastnit vědeckých experimentů.

Úterní kolo pokusů začínalo ve čtvrt na jedenáct ráno. Karel Svoboda dorazil v deset hodin a deset minut. Šimáček ho pozval dál.

„Je to jednoduché,“ prohlásil. „V pokusu zkoumám neurodivergenci. Zajímají mě jedinci, jejichž mozky se liší od ostatních lidí. Konkrétně se snažím zjistit, jestli jsou schopni mimosmyslového vnímání.“

To Karla zaujalo. Mohl by během experimentu odhalit vlastní nadpřirozené schopnosti?

„A jak to probíhá?“ zeptal se.

„Posadíte se tady ke stolu,“ vysvětloval profesor. „Já vám na ruce připevním elektrody. Pak vám budu ukazovat tyhle karty otočené rubem k vám. Máte za úkol uhodnout, co na nich je. Může to být jeden z pěti symbolů: kruh, křížek, vlnovka, čtverec nebo hvězda.“

„A k čemu jsou ty elektrody?“

„Když neuhodnete, dostanete mírný šok.“

Karel trochu zaváhal. Řekl si ale, že rána nemůže být moc silná. Tyhle věci určitě kontroluje nějaká etická komise. Posadil se ke stolu a nechal profesora, ať zapojí svůj aparát.

Když byl vědec hotový, uvelebil se naproti svému pokusnému subjektu. Ze šuplíku vytáhl desky s připnutým lisem papíru. Karel si všiml, že na něm má předtištěný jakási formulář. Asi laboratorní protokol, pomyslel si.

„Připraven, pane kolego?“ zeptal se vědec.

„Jasně,“ pokrčil rameny Karel.

„Dobrá,“ prohlásil profesor. „Ukážu vám první experimentální stimul. Snažte se relaxovat. Myslete jen na přítomný okamžik.“

Vědec zvedl kartu.

„Tak co,“ zeptal se.

Karel neměl ánunk. Stejně si ale tipl:

„Čtverec.“

„Skoro,“ prohlásil profesor a otočil kartu.

Byla na ní hvězda.

Profesor zmáčkl jakousi páčku. Karel měl pocit, jako by ho něco kouslo. Zazmítal se a zařval bolestí.

„Skvělé, pane kolego,“ povzbudil ho profesor. „Pojďme na kartu číslo dvě. Dohromady jich bude sto dvacet. Už vám jich zbývá jen 118. Do oběda jsme hotovi.“

Karel se podíval na hodiny zavěšené na stěně. Ukazovaly za pět půl. Možná se měl na ty body navíc do závěrečné písemky vykašlat a radši se tu zatracenou statistiku naučit.