Už dávno to vzdal. Kdysi, ještě na gymplu, měl crush na jednu spolužačku. Bylo to silnější než heroin. Chodil po městě a zdálo se mu, že vidí její obličej v korunách stromů. Večer se těšil jen, že bude zítra další den v její přítomnosti. Možná jí na něm taky trochu záleželo. On se ale nedokázal vyjádřit. A tak si někoho našla. Později měl nějaké holky. Ani jednu ale neměl tak rád. Časem otupěl a přestal se snažit. Dojížděl do kanceláře, četl, marnil život na sockách.
Pak si ale jednou chtěl na nádraží koupit kafe a croissant. Prodala mu je tmavovlasá dívka s drdolem a brýlemi. Nebyla úplně typ, za kterým by se muži na ulici otáčeli. Jemu ale připadala povědomá.
Bylo to vzájemné. Jednou se ho dokonce zeptala, odkud se znají. Ani jeden z nich ale neznal odpověď. Chodil do toho krámu každý pátek odpoledne. Nestála u pultu úplně vždycky. Začal být zvědavý, jestli ji zase potká.
Několikrát se přistihl, že na ni začíná myslet už v pondělí nebo ještě dříve. Bylo to jako kdysi. Často si říkal, že by ji měl oslovit. Tedy jinak, než jen „Dobrý den, jeden croissant a americano s mlékem.“
Jenže v pekařství bývaly fronty. Namlouval si, že nechce zdržovat. Ve skutečnosti byl pořád stejný zbabělec. Jejich setkání tak trvala jen několik desítek vteřin. Pokračovala však několik let.
Pak ale skončila. Zpočátku ho nezarazilo, když ji nepotkal. Mohla si přehodit službu, nebo mít dovolenou. Po dvou měsících se zeptal jedné z jejích kolegyň.
„Už tu nepracuje,“ dozvěděl se.
To bylo naposled, co si v tom pekařství něco koupil.