Kadeřnice Hana Šimková vstoupila do pracovny jedné ze svých věrných zákaznic Evelyn Morenové. Místo se od Hanina kadeřnického salónu dost lišilo. Ze své vlastní provozovny byla zvyklá na lehce chemickou vůni šampónů a barev na vlasy, spoustu světla, fotky modelek s prudce elegantními sestřihy podle poslední módy a samozřejmě zrcadla.
V Evelynině působišti panovalo přítmí. Světlo vydávaly jen strategicky rozmístěné svíčky. Ve vzduchu bylo cítit kadidlo. Stěny zakrývaly závěsy z těžkého fialového sametu. Evelyn si totiž vydělávala na živobytí jako kartářka.
Už na Hanu čekala. Měla na sobě dlouhé tmavé splývavé šaty. Ve vlasech se jí leskla tenká stříbrná čelenka. Ukázala své přítelkyni stolek pokrytý tmavomodrým ubrusem s hvězdami a astrologickými symboly. Stály u něj dvě židle.
„Posaď se u mě,“ vybídla ji.
Hana si vybrala jednu z židlí. Evelyn se posadila do druhé.
„Tak co to bude?“ zeptala se věštkyně. „Láska, peníze, rodina nebo snad práce?“
„Ehm,“ odkašlala si Hana. „Asi láska.“
„A kde je problém?“
„Můj přítel mě nejspíš nemiluje. Možná má jinou. Už měsíc mi nekoupil ani blbou kytku. Jmenuje se Miloš.“
„Tak se na to podíváme,“ prohlásila kartářka. „Přinesla jsi fotku?“
Hana jí podala portrét mladého usměvavého muže s blond vlasy.
„Fešák,“ pochválila ji věštkyně.
„No právě,“ řekla zákaznice. „Mám obavy, že mi ho přebere nějaká mladší.“
Věštkyně položila fotografii doprostřed stolu lícem dolů. Pak vytáhla balíček ohmataných karet.
„Zamíchej je.“
Hana udělala, co se po ní chtělo. Kartářka rozložila jednotlivé listy do složitého symetrického obrazce kolem fotografie. Stejně jako foto ležely na stole rubem vzhůru.
„Tak jdeme na to,“ prohlásila.
Obrátila napřed fotku a po ní první kartu. Byli na ní namalovaní muž a žena. Oba byli nazí.
„Milenci,“ vysvětlila věštkyně.
„To je dobře, ne?“ řekla kadeřnice. V jejím hlasu byla slyšet naděje.
„Ale kdepak,“ uzemnila ji kartářka. „Může to být i velký špatný. Kde Miloš pracuje?“
„Je manažer v HyperMegaGlobe corp. Sídlí kousek od metra Jinonice.“
Evelyn otočila další kartu. Vyobrazovala vysokou stavbu obklopenou mraky. Vznášel se nad ní symbol oka, ze kterého se do stran rozbíhaly paprsky.
„Věž,“ řekla. „Znamená náhlou změnu, pošlapanou pýchu, strach nebo utrpení. To nevypadá dobře. Jak jste se vůbec seznámili?“
„Potkala jsem ho na akci pro fanoušky Stranger Things,“ vysvětlila kadeřnice. „Oba ten seriál milujeme.“
Kartářka přikývla a otočila další list.
Byla na něm opět nahá žena. Stála po kolena ve vodě. Nad hlavou měla sedm hvězd.
„Tahle by měla znamenat naději,“ prohlásila Evelyn.
„Tak prima,“ řekla Hanka.
„Jenže je hlavou dolů. Takhle karta značí nevěru, nebo nejistotu. Máte nějaké oblíbené jídlo?“
„Vždycky jsme si spolu kupovali gumové medvídky,“ popsala Kadeřnice. „Proč?“
„Karty tyhle věci občas ovlivňují,“ vysvětlila Evelyn. „Jsou hodně citlivé. Nechci ale moc zabíhat do detailů. Je to technické.“
Následující list zobrazoval dvojramenné váhy. Ležel ale na stole zase hlavou dolů.
„Nepoctivost nebo nespravedlnost,“ povzdechla si kartářka. „Hele, to nemá cenu. Na tvém místě bych to ukončila.“
„Hm, dobře,“ povzdechla si Hanka. „Bude mi to líto, ale co se dá dělat.“
***
O čtrnáct dní později se Evelyn potulovala před sídlem HyperMegaGlobe. Na sobě měla džínovou sukni, triko Upside Down a Mikinu Hawkins High. Strávila v okolí prosklené budovy už víc něž dvě hodiny. Snažila se ale být v pohybu, aby nepůsobila příliš nápadně. Konečně Miloše zahlédla.
„Dobrý den,“ pozdravila ho. „Nevíte, kudy se dostanu na metro?“
„Jasně, je to tak pět minut,“ dopověděl. „Dobrá mikina.“
„Díky. Já ten seriál zbožňuju,“ svěřila se Evelin. „Chodila jsem na střední tady kousek. Radši bych ale Hawkins High.“
„I když jsou tam příšery?“ zeptal se Miloš.
„I tak.“
„Víte co,“ navrhl. „Taky jdu na metro. Ukážu vám cestu.“
„Cool,“ prohlásila Evelyn
Vytáhla z kapsy barevný plastový sáček a jedním trhnutím ho otevřela.
„Dáš si gumídka?“