Karty nelžou

Kadeřnice Hana Šimková vstoupila do pracovny jedné ze svých věrných zákaznic Evelyn Morenové. Místo se od Hanina kadeřnického salónu dost lišilo. Ze své vlastní provozovny byla zvyklá na lehce chemickou vůni šampónů a barev na vlasy, spoustu světla, fotky modelek s prudce elegantními sestřihy podle poslední módy a samozřejmě zrcadla.

V Evelynině působišti panovalo přítmí. Světlo vydávaly jen strategicky rozmístěné svíčky. Ve vzduchu bylo cítit kadidlo. Stěny zakrývaly závěsy z těžkého fialového sametu. Evelyn si totiž vydělávala na živobytí jako kartářka.

Už na Hanu čekala. Měla na sobě dlouhé tmavé splývavé šaty. Ve vlasech se jí leskla tenká stříbrná čelenka. Ukázala své přítelkyni stolek pokrytý tmavomodrým ubrusem s hvězdami a astrologickými symboly. Stály u něj dvě židle.

„Posaď se u mě,“ vybídla ji.

Hana si vybrala jednu z židlí. Evelyn se posadila do druhé.

„Tak co to bude?“ zeptala se věštkyně. „Láska, peníze, rodina nebo snad práce?“

„Ehm,“ odkašlala si Hana. „Asi láska.“

„A kde je problém?“

„Můj přítel mě nejspíš nemiluje. Možná má jinou. Už měsíc mi nekoupil ani blbou kytku. Jmenuje se Miloš.“

„Tak se na to podíváme,“ prohlásila kartářka. „Přinesla jsi fotku?“

Hana jí podala portrét mladého usměvavého muže s blond vlasy.

„Fešák,“ pochválila ji věštkyně.

„No právě,“ řekla zákaznice. „Mám obavy, že mi ho přebere nějaká mladší.“

Věštkyně položila fotografii doprostřed stolu lícem dolů. Pak vytáhla balíček ohmataných karet.

„Zamíchej je.“

Hana udělala, co se po ní chtělo. Kartářka rozložila jednotlivé listy do složitého symetrického obrazce kolem fotografie. Stejně jako foto ležely na stole rubem vzhůru.

„Tak jdeme na to,“ prohlásila.

Obrátila napřed fotku a po ní první kartu. Byli na ní namalovaní muž a žena. Oba byli nazí.

„Milenci,“ vysvětlila věštkyně.

„To je dobře, ne?“ řekla kadeřnice. V jejím hlasu byla slyšet naděje.

„Ale kdepak,“ uzemnila ji kartářka. „Může to být i velký špatný. Kde Miloš pracuje?“

„Je manažer v HyperMegaGlobe corp. Sídlí kousek od metra Jinonice.“

Evelyn otočila další kartu. Vyobrazovala vysokou stavbu obklopenou mraky. Vznášel se nad ní symbol oka, ze kterého se do stran rozbíhaly paprsky.

„Věž,“ řekla. „Znamená náhlou změnu, pošlapanou pýchu, strach nebo utrpení. To nevypadá dobře. Jak jste se vůbec seznámili?“

„Potkala jsem ho na akci pro fanoušky Stranger Things,“ vysvětlila kadeřnice. „Oba ten seriál milujeme.“

Kartářka přikývla a otočila další list.

Byla na něm opět nahá žena. Stála po kolena ve vodě. Nad hlavou měla sedm hvězd.

„Tahle by měla znamenat naději,“ prohlásila Evelyn.

„Tak prima,“ řekla Hanka.

„Jenže je hlavou dolů. Takhle karta značí nevěru, nebo nejistotu. Máte nějaké oblíbené jídlo?“

„Vždycky jsme si spolu kupovali gumové medvídky,“ popsala Kadeřnice. „Proč?“

„Karty tyhle věci občas ovlivňují,“ vysvětlila Evelyn. „Jsou hodně citlivé. Nechci ale moc zabíhat do detailů. Je to technické.“

Následující list zobrazoval dvojramenné váhy. Ležel ale na stole zase hlavou dolů.

„Nepoctivost nebo nespravedlnost,“ povzdechla si kartářka. „Hele, to nemá cenu. Na tvém místě bych to ukončila.“

„Hm, dobře,“ povzdechla si Hanka. „Bude mi to líto, ale co se dá dělat.“

***

O čtrnáct dní později se Evelyn potulovala před sídlem HyperMegaGlobe. Na sobě měla džínovou sukni, triko Upside Down a Mikinu Hawkins High. Strávila v okolí prosklené budovy už víc něž dvě hodiny. Snažila se ale být v pohybu, aby nepůsobila příliš nápadně. Konečně Miloše zahlédla.

„Dobrý den,“ pozdravila ho. „Nevíte, kudy se dostanu na metro?“

„Jasně, je to tak pět minut,“ dopověděl. „Dobrá mikina.“

„Díky. Já ten seriál zbožňuju,“ svěřila se Evelin. „Chodila jsem na střední tady kousek. Radši bych ale Hawkins High.“

„I když jsou tam příšery?“ zeptal se Miloš.

„I tak.“

„Víte co,“ navrhl. „Taky jdu na metro. Ukážu vám cestu.“

„Cool,“ prohlásila Evelyn

Vytáhla z kapsy barevný plastový sáček a jedním trhnutím ho otevřela.

„Dáš si gumídka?“

Novej podnik

Po úterní józe jsem se vždycky chodil najíst do čínský knajpy v pasáži kousek od studia. Pak mi ji ale zavřeli. Po jedný lekci jsem musel dokonce do Mekáče. Další týden naštěstí hned vedle otevřeli novou. Cestou z vinyjásy jsem ji vyzkoušel. Uvnitř vládlo přítmí. Světlo se linulo jen z hromady pestrobarevných lampiónů. Menu vypadalo OK. Považuju se za něco jako znalce čínskýho jídla. Ne že bych ho sám uměl vařit. Jím ho ale prakticky pořád. K prvnímu testu jsem si vybral kuře kung-pao. Přinesl ho menší chlápek s dlouhou šedivou bradkou.

Umím samozřejmě jíst hůlkama. Nechtěl jsem ale zbytečně machrovat. Vzal jsem příbor a pustil se do toho. Byla to bomba. Říkal jsem si, že kuchař musí bejt snad Bůh nebo co. Když jsem dojed, zaplatil jsem a nechal dýško. Chlápek se uklonil se sepjatýma rukama.

„Děkuju,“ prohlásil. „Chceš koláček?“

Nevěděl jsem, co přesně myslí. Řekl jsem ale, že chci.

Chlapík mi podal klasický koláček štěstí ve tvaru krabího klepeta.

„Rozlomit až venku,“ povídá.

Strčil jsem koláček do kapsy kabátu. Málem jsem na něj zapomněl. Při čekání na metro jsem ho ale nahmatal rozhodl se ho prubnout. Myslel jsem, že v něm najdu nějakou věštbu jako „Ať jdeš kamkoliv, jsi kde jsi.“ nebo „Štěstí je cesta, ne cíl.“ Zkrátka nějakou podobnou píčovinu.

Jenže v tomhle koláčku stálo: „Vyhrát ve Sportce 134 000.“

Ha ha, říkal jsem si. To určitě. Ve středu ráno jsem ale šel kolem trafiky. Zastavil jsem se tam a vsadil Sportku.

„Kolik chcete sloupečků?“ ptala se trafikantka.

Bylo mi to dost jetel. Chtěl jsem jen ověřit účinky koláčku. Nakonec jsem vsadil jeden sloupeček. Zvolil jsem náhodnej tip. Ve čtvrtek jsem se v trafice stavil znova. Podal jsem paní tiket, ať ho zkontroluje.

„Muj ty Tondo kolenatej!“ povídá. „Máte štěstí. Je tu výhra 134 tisíc.“

Bylo mi to dost divný. Říkal jsem si ale, že takový věci nejsou úplně nemožný. Jen nepravděpodobný.

Další úterý jsem měl zase jógu. Jako obvykle jsem se po ní šel najíst. Zamířil jsem do stejný hospody jako posledně.

Tentokrát jsem si objednal kuře ša-čcha. Bylo zase božský. Stejně jako o týden dřív jsem dal pořádný dýško. Chlápek se opět uklonil se sepjatýma rukama.

„Chceš koláček,“ povídá.

Zase jsem řekl, že chci.

„Rozlomit venku,“ poradil mi Číňan.

Samozřejmě jsem tu zatracenou věc vytáhl z kapsy hned, jak se za mnou zavřely dveře knajpy. Na lístečku stálo: „Přidáno v práci 15 000.“

No a opravdu. Druhej den si mě zavolal šéf.

„Jsme na tom za poslední rok dobře,“ povídá. „Můžu ti přihodit tři pětky.“

„Tak dík,“ odpověděl jsem.

Další úterý jsem se už na jógu jako takovou skoro netěšil. Zajímala mě hlavně večeře. Tentokrát jsem se rozšoupnul. Dal jsem si pekingskou kachnu. Lepší jsem v životě nejed.

„Chceš koláček?“ zeptal se borec.

„Jasně, dík,“ odpověděl jsem.

Třetí proroctví ale nebylo zdaleka tak příjemný jako první dvě. Bylo dost na hovno. Na lístečku stálo: „V pátek dostat infarkt a umřít.“

No, nebudu vám lhát. Měl jsem nahnáno. Jako já vím, že infarkty jsou dneska v pohodě, pokud se zachytí včas. Přesto ale ta představa nezněla moc dobře.

Naštěstí mám kámoše srdcaře. Nechal jsem se od něj proklepnout. Udělal i ultrazvuk a kdoví, co všechno ještě.

„Máš srdce úplně v pohodě,“ prohlásil. „Na tvým místě bych neměl obavy.“

Trochu mě uklidnil, i když zase ne moc. V pátek jsem si vzal volno. Zůstal jsem doma. Byl jsem připravenej si sofort zavolat záchranku. A nic. Celej den jsem se cítil úplně normálně. Koláček kecal.

Další úterý jsem šel zase na jógu. Po závěrečném Óm jsem jako obvykle zamířil k Číňanovi. Knajpa ale byla zavřená. Nahlédl jsem přes prosklený dveře dovnitř. Všechno bylo pryč – židle, stoly i lampióny.

Jak jsem tak zkoumal dveře, všiml jsem si, že je na nich přilepená obálka. Byla nadepsaná mým jménem. To už bylo fakt divný. Kde ho ten chlap mohl vzít? Po nějakým tom váhání jsem ji ze dveří odlepil a otevřel. Obsahovala kartičku s krátkým vzkazem:

Sorry, byl to jen fór. Bůh.