Koště Kmotry Přetrhdílové se plynule sneslo do zeleninové zahrádky za domkem. Stará čarodějka z něj sestoupila a zkoumavě se rozhlédla. Přemýšlela, kam ho uložit. O dům své kolegyně Tetky Zagroškudlové koště opřít nechtěla. Nakonec ho postavila ke kadibudce. Nebylo to zvlášť důstojné. Kmotra Přetrhdílová si ale na důstojnost nepotrpěla. Příbytek její kolegyně vypadal přesně, jak si ho pamatovala. Každý má svůj vkus, o tom žádná. Co čarodějka, to výrazná osobnost. Tetka Zagroškudlová byla ale opravdu výstřední i na poměry své profese.
Ozvalo se zakrákání. Kmotra Přetrhdílová vzhlédla k nebi. Uviděla dvě košťata, jejichž majitelky letěly bok po boku. Společně zakroužily nad domkem. Pak jedna vedle druhé dosedly ve stejných místech jako před nimi Kmotra Přetrhdílová.
„Dobré odpoledne,“ přivítala je.
„Buď zdráva“ odpověděla jí Babička Šnuptychlová, starší ze dvou nově příchozích.
Mladší, začínající čarodějka Belladonna Skřípalová, měla oči navrch hlavy.
„V tom opravdu někdo bydlí?“ prohlásila nevěřícně.
„Zvláštní, co?“ odpověděla Kmotra Přetrhdílová. „Vždycky mě zajímalo, jak to dělá, že jí to zvěř z okolí neokusuje. Nejsem si jistá ani, jak se ta věc chová, když prší. O zimě ani nemluvě.“
„Myslíte, že umrzla?“
„Každopádně už o ní dlouho nebylo slyšet,“ vložila se do hovoru Babička Šnuptychlová. „Určitě je lepší se podívat, jestli se jí něco nestalo.“
Tři čarodějky se opatrně pustily do průzkumu neobvyklého domku. Setnici kdosi pečlivě uklidil. Hrnce a pánve se leskly čistotou. Na posteli ležela tlustá duchna. Byla však studená. Vedle pece se tyčila rozměrná dřevěná klec. Na jejím dvě se válelo seno. Na poličce vedle klece stál jehelníček s několika jehlami.
„Vypadá to, jako kdyby si jen tak odskočila,“ prohlásila Babička Šnuptychlová.
„Neuvaříme si šálek čaje?“ navrhla Kmotra Přetrhdílová. „Tetce Zagroškudlové to určitě nebude vadit.“
„Moje řeč,“ souhlasila Babička Šnuptychlová. „Belladonno, ujmeš se toho?“
Mladá čarodějka se pustila do práce. Najít konvici i čajový servis bylo snadné. Za pecí objevila i zásobu třísek vhodných k rozdělání ohně. Když otevřela dveře pece, zděšením vyjekla.
„Asi jsem ji našla,“ prohlásila po chvíli.
Toho dne se rozhodla, že perník už v životě nepozře.