Jedničkou

Reklamní textař Jan Kovář se pohodlně uvelebil v kupé. Jezdil první třídou. Jedničkové vagóny byly na jeho obvyklé trase starší a v horším stavu než ve dvojce. Wi-Fi fungovala jen každou druhou cestu. Možná jen každou třetí. Za vyšší cenu a s horšími službami by první třídou jezdil jen blázen. Proto byla pravidelně skoro úplně prázdná.

Téměř pokaždé tak měl celý osmimístný oddíl pro sebe. Mohl si natáhnout nohy. V cestování vlakem se vyznal. Dojížděl do práce přes půl republiky.

Bundu si pověsil na věšák vedlejšího sedadla. Vytáhl čtečku. Oživil ji, a pustil se do třetího dílu Harryho Pottera. Za oknem vlaku už totiž začínal být cítit podzim.

Kniha se k počasí skvěle hodila. Četl ji mockrát. Vůbec mu ale nevadilo si ji přečíst znova.

Zrovna se dostal k okamžiku, v němž vlak do Bradavic náhle zastavil a po uličkách začali levitovat mozkomoři. Když v tom ho vyrušila průvodčí. Otevřela dveře a prohlásila:

„Dobrý večer, kontrola jízdních dokladů.“

Kovář se natáhl k bundě. Začal šmátrat po kapsách a hledat mobil. Během své činnosti si průvodčí důkladně prohlédl.

Odhadoval, že mu bude vysoká tak po bradu. Byla štíhlá, pružná a rovná jako meč. Měla hnědé středně dlouhé vlasy a brýle s výraznými obroučkami. Určitě ji na trati viděl prvně. Zdálo se mu, že si jeho zkoumavého pohledu všimla. Trochu se začervenala.

Konečně našel telefon. Spustil aplikaci dopravce a ukázal průvodčí QR kód. Ta ho načetla ve svém přenosném terminálu.

„Díky,“ prohlásila. „Příjemnou cestu.“

„Rádo se stalo,“ odpověděl. „Vám také.“

Když jel na konci týdne na víkend domů, na novou průvodčí si vzpomněl. Říkal si, že by ji třeba mohl zase potkat. Lístky ale kontroloval tlustý fousatý chlapík. Jan ho na trati vídal často. Na pěknou průvodčí znovu narazil až po čtrnácti dnech.

Se čtením se dostal do čtvrtého dílu. Zrovna se prokousával první disciplínou Poháru tří kouzelníků. Nemohl si pomoci, ale tahle část Harryho ho nudila. Připadala mu jako vata.

Odložil čtečku na stolek a rozhlédl se z okna. Zaujala ho souprava čtyř lokomotiv, zařazených za sebou jako obyčejný vlak. Zatímco si ho prohlížel, zaslechl, jak se otevírají dveře kupé.

„Dobrý večer, kontrola jízdních dokladů.“ prohlásila průvodčí.

Ten den jí to slušelo snad ještě víc než minule. Jan vytáhl mobil, našel aplikaci a ukázal QR kód. Pak se zeptal:

„Nevíte, proč jsou ty čtyři mašinky seřazené takhle za sebou? Ještě jsem něco takového neviděl.“

Hned se zastyděl za použití infantilní zdrobněliny. Průvodčí se ale usmála.

„Ty jsou konkurence, takže toho moc nevím,“ vysvětlila. „Zjevně je ale potřebují někam přepravit. Možná do depa k opravě.“

„Díky.“

„Není zač. Příjemnou cestu.“

Když se za ní zavřely dveře kupé, pokoušel se dál pokračovat v knize. První úkol turnaje se zoufale vlekl. (Byl to ten s draky hlídajícími vejce.) Po chvíli zase odložil Kindle a zamyslel se.

Všiml si, že má na ruce několik prstýnků. Mohl být některý snubní? Vůbec se v těchhle rituálech nevyznal. Oživil mobil, aby se podíval na Wikipedii. Musí tam přece být heslo Snubní prsten, nebo tak nějak. Ta zatracená Wi-Fi už ale zase nešla.

Měl matné povědomí, že by se měl nosit prsteníčku levé ruky. Zdálo se mu, že to není případ průvodčí. Nebyl si jistý na sto procent. Odhadoval to ale přes devadesát. Rozhodl se. Až ji příště potká, zapřede rozhovor a někam ji pozve.

Když na ni natrefil počtvrté, četl zrovna o staré učebnici lektvarů, která patřila tajemnému Princi dvojí krve. Harmiona zrovna přesvědčovala Harryho, že kniha patřila studentce jménem Eileen Princová. Harry a Ron jí ale odporovali. Poznámky v knize podle nich musel napsat mladý muž.

„Dobrý den, kontrola jízdních dokladů,“ pozdravila průvodčí.

„Moment, už to hledám,“ odpověděl.

Vytáhl telefon a ukázal ho jako obvykle. Průvodčí zkontrolovala QR kód.

„Díky. Příjemnou cestu,“ prohlásila.

„Není zač. Rádo se stalo.“

Průvodčí zavřela dveře do kupé a vyrazila dál chodbičkou.

Jan se vzpamatoval. Teď nebo nikdy, řekl si. Znovu dveře otevřel a zavolal na ni:

„Poslyšte?“

„Ano.“

„Ehm … nefunguje Wi-Fi. Nevíte, čím by to mohlo být?“

„Zkusím ji vypnout a zase zapnout, snad se umoudří,“ slíbila.

Od toho dne Jan už jen ukazoval kód.