Stavební řízení

Ortoped Karel Steiner vystoupil z tramvaje. V pravé ruce nesl rozměrné desky. Na opačné straně ulice se tyčila vysoká prosklená budova. Nad jejími dveřmi stálo velkým písmem STAVEBNÍ ÚŘAD. Steiner našel přechod pro chodce. Přešel po něm. Následně zdolal několik schodů.

Skleněné dveře úřadu se před ním rozestoupily. Jen kousek od nich zahlédl Steiner okénko s nápisem Podatelna. Seděla za ním žena ve středních letech s účesem typu květák a tlustými brýlemi.

„Dobrý den,“ oslovil ji Karel. „Chtěl bych si k domu přistavět garáž. Přinesl jsem projektovou dokumentaci.“

„Ukažte,“ odpověděla úřednice.

Karel vtáhl ze svých desek tlustý štos papírů. Žena ho zběžně prolistovala.

„Potřebujete ještě vyplněný formulář T-438.“

„A kde ho seženu?“

„V Oddělení malých staveb. Nevím, kde teď přesně sídlí. Bude to ale napsáno na plánu v šestém patře.“

Karel řekl úřednici, že se hned vrátí. Když došel k výtahu po straně prostorné haly, zjistil, že na jeho dveřích visí rukou napsaná cedule MIMO PROVOZ. Vydal se proto po schodech vedle.

První tři patra zvládl bez potíží. Ve čtvrtém už ho začínaly trochu bolet nohy. V pátém se musel na chvíli zastavit, aby popadl dech. V šestém už byl pořádně zpocený.

Plán visel na konci dlouhé chodby označené písmenem K. Byla plná číslovaných dveří. Karel nějakou dobu schéma zkoumal. Nakonec Oddělení malých staveb našel. Podle nákresu sídlilo ve druhém patře, na chodbě E, dveře číslo 37.

Cesta ze schodů mu šla rychleji než do nich. I tak se ale koupal v potu. Chodbu E našel až na druhý pokus. Dveře č. 37 byly zase až úplně na konci. Vzal za kliku.

Uvnitř stály dvě přepážky podobné té v Podatelně. Za každou z nich seděla jedna úřednice. První měla delší vlasy sepnuté do drdolu, druhá mikádo. Byly zabrané do hovoru.

„Nemůžu ji vystát,“ řekla ta první. „Občas je ale navštěvujeme. Minulý týden jsme u nich byli na obědě.“

„Aspoň nemusíš vyvářet,“ řekla druhá.

„Jenže ona je úplně nemožná,“ řekla zase první. „Snažila se o svíčkovou. Nějak se jí ale zdrcla. Nedala se jíst.“

Karel si odkašlal:

„Ehm.“

„Co chcete?“ utrhla se na něj první úřednice. „Nevidíte, že tady pracujeme?“

„Potřeboval bych formulář T-438.“

„A máte vyplněnou žádanku Q-15?“

„Ne.“

„Tak jak chcete dostat formulář T-438?“ divila se úřednice.

„A kde seženu žádanku Q-15?“

„V Oddělení žádostí, přece. To dá rozum.“

„A kde najdu Oddělení žádostí?“

„Co já vím, podívejte se na plán.“

Tentokrát začal Karel zpomalovat už po prvním zdolaném poschodí. V šestém patře vytáhl z kapsy kapesník a otřel si čelo. Když se znovu podíval na ten zatracený plánek, zasténal. Oddělení žádostí sídlilo v přízemí, dveře č. 4, hned vedle podatelny.

Pomalu sešel schody. Ve druhém patře Karel zakopl. Málem se přizabil. Nakonec ale udržel rovnováhu.

Došoural se k ošuntělým dveřím s plastovou čtyřkou. Zaklepal na ně a rovnou vstoupil. Uvnitř spatřil opět dvě okénka. Pravé neslo označení Žádosti. Levé bylo popsáno Evidence.

Židle za okénkem Žádosti zela prázdnotou. V okénku Evidence seděla starší šedovlasá paní a štrikovala. Když viděla, že Karel zkoumá pracoviště její sousedky, prohlásila:

„Má dolovenou. Obslouží vás okénko číslo 84.“

„A kde je?“

„Co já vím, podívejte se na plán.“

Karel si povzdechl a vyrazil znovu do schodů. Okénko č. 84 bylo podle plánu ve třetím patře. Našel ho bez potíží. Od drobné zrzky ve žlutém kostýmku u něj dostal zelený kus papíru.

Pečlivě ho vyplnil u šikmé psací desky. Pak se sesunul na mimořádně nepohodlnou židli uprostřed chodby a chvíli odpočíval. Nakonec se zvedl a vyrazil do druhého patra. Zaměstnankyně úřadu ze dveří č. 37 už si ho pamatovaly.

„Ježíšimarjá,“ vykřikla ta s drdolem. „To je zase ten otrava.“

„Co potřebujete?“ utrhla se na něj ta s brýlemi.

„Formulář T-438,“ prohlásil Karel. „Tady je žádanka Q-15.“

Úřednice si papír prohlédla.

„Prosím,“ řekla nakonec.

Podala mu žlutý tiskopis.

Karel sešel s papírem zpátky do přízemí. Vyplnil ho u další šikmé psací desky. Když byl hotov, odnesl výsledek svého snažení do podatelny.

„Co zase chcete?“ zeptala se ho žena s účesem typu květák.

„Přinesl jsem stavební dokumentaci k nové garáži,“ odpověděl Karel. „Tady je vyplněný formulář T-438.“

„Už je po úředních hodinách. Máme otevřeno do patnácti nula nula.“

Karel se podíval na rozměrný digitální časoměr opodál. Ukazoval 15.01.

„Tak snad byste to mohla ještě vzít.“

„Nemohla,“ prohlásila úřednice. „Přijďte příští pondělí.“

„Ale já už nemám dovolenou,“ stěžoval si Karel.

„To je váš problém.“

Teď už toho měl Karel dost.

„Vy snad nejste lidi,“ prohlásil. „Vy jste normální Ufoni.“

„No dovolte!“ urazila se úřednice.

Pak pověsila do okénka ceduli ZAVŘENO a zatáhla žaluzie. Karel opustil úřad a vydal se na tramvaj.

Jen několik minut po Karlově odchodu se na vnitřním nádvoří úřadu shromáždil dav zaměstnanců a zaměstnankyň. Většina vězela v sakách a kostýmcích. Byla mezi nimi paní s květákem na hlavě, slečna s drdolem i slečna brýlemi, šedovlasá dáma s košíkem plným pletení i drobná zrzka ve žluté.

Uprostřed nádvoří stál stříbřitý hvězdolet. Na jeho boku se otvíral vstup šestiúhelníkového tvaru. Vedla k němu dlouhá lesklá kovová rampa. Úředníci po ní spořádaně nastoupili. Pak všichni odletěli domů, na třetí planetu hvězdy Alfa Carinae.