Obřad Nejsvětější přijímací zkoušky do řádu Odpočítávačů kdysi býval velice okázalý. Opakoval se jednou za osm let. Mniši vedli posvátný kalendář. Roky se v něm místo přičítání odčítaly. Jen ctihodní bratři sami věděli, co se má stát, až odpočet skončí. Před dávnými časy toužili všichni hledači univerzální kosmické moudrosti z širokého okolí poznat jeho prastaré tajemství. V den konání rituálu se nádvoří chrámu hemžívalo uchazeči s oholenými hlavami v tradičních žlutých rouchách.
Mnoho z nich putovalo stovky, ba i tisíce mil, aby mohli obléknout mnišskou kutnu a nahlédnout do nejhlubších záhad veškerého jsoucna. Navíc to pochopitelně byla práce v teple a člověk při ní nemusel zvedat těžké věci. Získat ji se poštěstilo jen několika málo šťastlivcům.
Během staletí však pohltila klášter hluboká džungle. Prastaré kamenné sloupy byly obrostlé liánami. Na střechách budov trůnily pokroucené stromy. V jejich větvích pokřikovali pestrobarevní ptáci. Houpaly se z nich opice s dlouhými chápavými ocasy.
K chrámovému komplexu vedlo žulové schodiště o osmi tisících osm set osmdesáti osmi stupních. Bývalo slavné. Dnes o něm věděla už jen hrstka zasvěcenců.
Mniši však rituál dál pořádali. I jejich řady prořídly. K tomu letošnímu se shromáždili jen dva.
Nejvyšší kněz se jmenoval An-Ši-Tzu. Na hlavě měl posvátnou čapku se symbolem Šípu univerzální pravdy. Usedl se zkříženýma nohama na vyvýšený stolec uprostřed chrámu.
V přípravě obřadu mu asistoval bratr Fa-Ksu. Vzhledem k aktuálnímu celkovému počtu členů prastarého řádu byl logicky nejnižším knězem. Na znamení pokory nechal svou holou hlavu nepokrytou. Jen si ji pomazal posvátným olejem.
Rituál mohl začít.
„Jsou Modlitební mlýnky osudu řádně roztočeny?“ zeptal se nejvyšší kněz.“
„Rotují od rána, ó nejmoudřejší z moudrých,“ odpověděl bratr Fa-Ksu.
„A co Posvátné fáborky jednoty?“
„Vlají ve větru, ó hlubino vědění.“
„A co Hodiny kosmického porozumění?“
„Písek se v nich už sype, ó studnice rovnováhy.“
„Dobrá,“ prohlásil An-Ši-Tzu, nejvyšší kněz. „Můžeme zavolat prvního uchazeče.“
Fa-Ksu vzal těžkou dřevěnou palici a udeřil s ní do obrovského měděného gongu. Džunglí se rozlehlo mocné „Boooooiiiiiinggg“.
„První z hledačů moudrosti, přistup!“ zvolal nejnižší kněz.
Vešel hubený, zhruba dvanáctiletý chlapec. Poutnické roucho mu bylo evidentně velké.
„Vítej,“ oslovil ho Fa-Ksu. „Jak ti říkají?“
„Fudžitaka,“ odpověděl uchazeč.
„Přišel jsi, aby ses naučil nejhlubší tajemství vesmíru?“
„To ani ne.“
„A proč tedy?“
„Poslala mě babička,“ vysvětlil kluk. „Říkala, že to není špatný život a že mám dar.“
„To hned uvidíme,“ vmísil se do diskuse An-Ši-Tzu, nejvyšší kněz. „Přistupme k testu.“
Fa-Ksu ponořil ruku do hlubin své kutny. Po chvíli hledání se vytasil s ocelovou lžící. S mírnou poklonou ji ukázal nejnižšímu knězi. Pak se otočil k Fudžitakovi.
„Pohleď na posvátnou Lžíci zkoušky,“ prohlásil.
Následně nástroj uchazeči podal.
„Pravidla znáš,“ dodal Fa-Ksu.
Fudžitaka přikývl. Usadil se do lotosové pozice. Vzal lžíci od pravé ruky a upřel na ni pohled.
List lžíce se začal ohýbat, jako by byla modelíny. Jenže pak chlapec na chvíli ztratil koncentraci. Lžíce okamžitě nabrala svoji původní podobu.
„Není to špatné,“ pochválil ho An-Ši-Tzu. „Musíš se ale víc soustředit. Nesnaž se ohnout lžíci. Je to nemožné. Místo toho se snaž uvědomit si pravdu.“
„Jakou?“ zeptal se chlapec.
„Lžíce neexistuje.“
Fudžitaka znovu přikývl. List lžíce se začal znovu ohýbat. Jenže po několika sekundách se zase vrátil zpátky.
„Tak ti děkujeme, že jsi přišel, Fudžitako,“ prohlásil An-Ši-Tzu, nejvyšší kněz. „Máš opravdu talent. Ještě ale potřebuješ trénovat. Přijď za osm let a určitě to dáš.“
Uchazeč svěsil hlavu.
„Další!“ zavolal Fa-Ksu.
Dveře chrámu byly otevřené dokořán. Místo kroků následujícího uchazeče se však ozýval jen cvrkot hmyzu a šustění listí v mírném letním větru.
„Ehm … jsem tu sám,“ prohlásil Fudžitaka. „Jiné zájemce jsem nepotkal.“
„Skutečně?“ divil se nejvyšší kněz. „No tak to máme dneska volné odpoledne. Tak za osm let.“
***
Když uchazeč opustil klášter, An-Ši-Tzu a Fa-Ksu zaujali daleko familiárnější manýry. Přece jen byli v celém komplexu jen dva. Fa-Ksu se rozpačitě podrbal za uchem.
„Poslyš, nevadilo by, kdybych byl nejvýšším knězem už ode dneška?“ prohlásil nakonec. „Nestihl jsem se naučit obřad Posvátné cesty. Ty ho umíš z minula.“
„Měli jsme dohodu, že můžu být nejvyšším knězem až do úterka,“ řekl An-Ši-Tzu. „Dal jsem ti za to pět rupií.“
„Já vím,“ přiznal Fa-Ksu. „Fakt by mi to ale pomohlo. Klidně ti ty peníze vrátím.“
„Kašli na to. Mně je to fuk.“
An-Ši-Tzu si sundal posvátnou čapku a předal ji Fa-Ksuovi.
„Dík,“ prohlásil nový nejvyšší kněz.