Úzký měsíční srpek krájel mraky jako příď galeony pod plnými plachtami. V korunách stromů kvílel vítr. Vřesovištěm se jako stuha utkaná z měsíčního svitu táhla stezka. Cválal po ní osamělý jezdec na sivém koni. Pravidelný klapot koňských podkov se rozléhal krajinou. Na jezdcově hlavě seděl trojhranný klobouk, z krku vlál bílý šátek. Kabátec měl z rudého sametu, kalhoty z hnědé kůže. Vězely ve vysokých botách. Za pasem se mu houpaly dvě pistole a dlouhý úzký rapír chráněný pochvou. Byl to loupežník.
Dojel až ke dveřím starého kamenného hostince. Podkovy zazvonily na dláždění. Aniž by sesedl, loupežník vytáhl jezdecký bičík a lehce jím poklepal na okenici. Ta však zůstala zavřená.
Jezdec proto potichu zahvízdal. Tentokrát se okno otevřelo. Vyhlédla z něj Bess, černovlasá krčmářova dcera. Do svých hustých vlasů si na znamení lísky vpletla rudou pentli. Jejich setkání v měsíčním svitu však nezůstalo bez povšimnutí.
Bess a loupežníka sledoval ze stájí podkoní Tim. Tvář měl bílou a zkřivenou závistí. V očích mu žhnula žárlivost. Miloval krčmářovu dceru chorobnou neopětovanou láskou. Snil o jejím lehkém kroku, štíhlém pasu a rudých rtech. Té noci vyslechl, co jí loupežník říká:
„Ještě poslední polibek miláčku, dnes v noci musím vyrazit za kořistí. Dřív než se rozední budu ale zpátky s hromadou zlaťáků.“
„A co když tě budou pronásledovat?“
„Pak na mě čekej za svitu měsíce,“ sliboval jí loupežník. „Přijedu za tebou, i kdyby mi v cestě stálo samo peklo.“
Postavil se ve třmenech. I tak však sotva dosáhl na její bílou ruku. Bess proto spustila z okna své vlasy. Voněly mátou a mateřídouškou. Loupežník je políbil. Pak přitáhl uzdu a odcválal do noci.
***
Za rozbřesku na něj Bess čekala marně. Stejné marné byly i její nenápadné pohledy na stezku v poledne a za soumraku. Teprve když vyšel měsíc, a z cesty přes vřesoviště se znovu stala stuha utkaná z jeho světla, ozval se na ní stejnoměrný zvuk kroků. Byl ale jiný, než v jaký Bess doufala.
K hostinci pochodoval oddíl vojáků krále Jiřího. Dostali tip. Červenokabátníci krčmu obsadili. Majitele si nevšímali. Vypili jen jeho ale, proslulou široko daleko. S Bess však měli své plány.
Nasadili jí roubík a uvázali ji k židli v její světničce. Posadili ji tak, aby se její postava při pohledu zvenku zřetelně rýsovala za oknem. Krčmářova dcera viděla na cestu, kudy měl přijet její loupežník.
„Nezlob a můžeš vyváznout živá,“ řekl jí kaprál vojáků.
Bess se zazmítala v poutech.
„Tak ty si nedáš říct?“ prohlásil kaprál. „Na to jsme zařízení.“
Vzal nabitou mušketu a opřel ji Bessinu hruď. Ústí hlavně ji mířilo přímo na srdce.
„Dobře se dívej,“ prohlásil kaprál.
Krčmářova dcera naoko vzdala všechen odpor. Když jí vojáci přestali věnovat pozornost, pustila se však do zkoumání pout. Brzo poznala, že nemá šanci se sama osvobodit. Uzly byly pevné. Dostala ale jiný nápad.
Zkroutila ruce a nahmatala hlaveň muškety. Nenápadně po ní pokračovala dolů. Konečně. Dotkla se spouště. Cítila, jak ji ve spáncích buší krev.
Hodiny v krčmě odbily půlnoc. Z dálky se ozval klapot koňských podkov. Červenokabátníci zpozorněli.
Bess poznala svého milého dřív než oni. Zorničky jejích očí se doširoka rozevřely. Naposledy se nadechla. Pak se její malíček pohnul v měsíčním světle.
Vyšla rána. Bess klesla k zemi. Loupežník bleskově otočil koně a cválal pryč. Krčmářova dcera ho varovala vlastní smrtí.
***
Loupežník uháněl vřesovištěm. Zpočátku neměl ponětí, kde se vzal výstřel, který mu zachránil život. Doslechl se to až za svítání v blízké vesnici. Bess zemřela, aby on mohl žít! Vyskočil na koně a vyrazil zpátky ke staré krčmě. Jeho tasený rapír svištěl vzduchem. Šosy jeho kabátu vlály ve větru.
Výstřel, který ho zabil, ani nezaslechl. Sesunul se ze sedla na cestu. Bílý šátek kolem jeho krku se zbarvil krví.
***
Říká se ale, že stíny milenců je dodnes možné spatřit. Musíte počkat na ponurou zimní noc. Až v korunách stromů zakvílí vítr. Až bude úzký měsíční srpek krájet mraky jako příď galeony pod plnými plachtami. Až se stezka bude táhnout vřesovištěm jako stuha utkaná z měsíčního svitu.
Krajinou se rozlehne pravidelný klapot koňských podkov. Na cestě se zjeví bledý jezdec v trojhranném klobouku. Dojede ke dveřím starého kamenného hostince. Aniž by sesedl, vytáhne jezdecký bičík a lehce jím poklepe okenici. Ta však zůstane zavřená.
Loupežník proto pod oknem potichu zahvízdá. Otevře mu Bess, černovlasá krčmářova dcera. V hustých kadeřích bude mít na znamení lísky vpletenou rudou pentli.
Lajky