K Mordpartě se fakt dobrovolně dá jen šílenec, pomyslela si Komisařka Olivia Stoneová, zatímco stoupala po schodech do sedmého patra starého činžáku. Byl pátek, čtvrt na devět večer. Ne že by zrovna měla lepší program než ohledávání místa činu. Klidně ho ale mohla mít. Kdysi ho v pátek mívala. Najít správný byt nebyl problém. Dveře byly otevřené. Navíc se hemžil spoustou techniků. Něco ale nebylo v pořádku. Na lidi z policejní laboratoře byla zvyklá. Jenže v tomhle bytě byla ještě spousta dalších, které neznala.
Přístroje také nebyly úplně správné. Světla vídala při práci běžně. Tahle ale vyhlížela jinak než obvykle. Kromě nich viděla i kamery.
„Co se tady stalo?“ zeptala se prvního známého technika, který šel kolem.
Vzpomněla si, že se jmenuje Dylan Harper. V ruce držel nádobku s práškem na zdůraznění otisků prstů a jemný štětec.
„Máme pět mrtvých účastníků soutěže Navařeno,“ vysvětlil jí.
„Co je to zač?“
„Každý pátek se na ní dívá dvacet milionů lidí,“ prohlásil technik a dodal: „Já taky. Jsem fanda.“
„Nemám televizi,“ utrousila komisařka. „Dávají moc detektivek.“
Vysvětlovalo to ale neznámé lidi, divná světla a kamery.
„No, každopádně …“ začal Harper. „Jeden soutěžící vždycky pozve ostatní k sobě domů a něco jim uvaří. Oni mu pak dávají body. Dnešní hostitelka byla beznadějně poslední. Neměla šanci na vítězství. Leda že by dostala superbonus za zvlášť originální jídlo. Musela ale něco uvařit tak jako tak. Myslíme si, že to mohla být rozšířená sebevražda. Dala všem do jídla jed a sama si ho taky vzala. Když nemohla sama vyhrát, tak nikdo.“
Stoneová krátce nahlédla do kuchyně. Okolo stolu sedělo pět zhroucených postav. Místnost byla plná lidí z laboratoře i od televize. Neměla davy ráda. Raději se zkusila rozhlédnout po bytě.
Ve vedlejší místnosti si všimla pracovního stolu. Ležely na něm nějaké papíry. Evidentně je vytiskla laserová tiskárna o kus dál. Komisařka si lejstra prohlédla. Pak se vrátila zase do kuchyně a podívala se na zbytky posledního jídla. Našla přesně, co hledala: rybí kosti.
„Myslím, že to mám,“ prohlásila. „Nechtěla je zabít.“
„A co tedy chtěla?“ zeptal se Harper, který svým štětečkem zrovna zpracovával ledničku.
„Snažila se uvařit jídlo z japonské nafukovací ryby fugu,“ řekla Stoneová a pozvedla papíry. „Tiskla si recepty. Ta ryba je jedovatá. Když se připraví špatně, je to jasná smrt. Tahle husa ale vařila podle originálních instrukcí v japonštině prohnaných Překladačem Google.“